Psychologické drama nebo thriller? Možná spíše to druhé. V každém případě hra plná napětí, v psychologii postav strhující. Zámek, někde na pomezí Španělska a Francie, na který nikdo z jeho vlastníků nejezdí. Žije tu jen párek lokajů, kteří se stále připravují na příjezd panstva. Mají o něm různé představy. Už dlouho. Když se objeví mladý pár potomků hraběcího rodu a na zámku se usadí, naši lokajové jsou zpočátku, jak mají být, ale postupně se jim mladí přestávají jako panstvo líbit. Nejsou dost panstvo. Dvojice zámeckých lokajů, on a ona, to postupně začnou dávat najevo, až zpochybní identitu mladých. Napětí je rafinovaně vystupňováno. Padne otázka, zda mladí nejsou podvodníci? A skutečně nejsou? A je čím dál tím agresivnější jednání sluhů dílem jejich úzkosti, nebo věčného komplexu sluhů? Dál popus?me uzdu fantazii. Hra Lokajové má thrillerový náboj a své tajemství, které nelze dopředu prozradit. Atmosféru žánru, který známe spíše z filmu, si v plné síle můžete vychutnat i v divadle.

Základní situace hry připomíná zápletku napínavého filmového thrilleru: nespecifikované německé velkoměsto, v němž v nejteplejším létě posledních několika let dochází k výpadku elektrického proudu. Paralyzované město a v něm paralyzovaní lidé tvoří pozadí příběhu slovenského stipendisty a fotografa Martina Bergera, který prožívá tvůrčí krizi a utíká se k četbě módních ženských časopisů. Jeho svět se zúžil na fiktivní prostředí rubriky rad o sexu Eriky Erotické a jeho jedinou touhou je navštívit darkroom – tmavou místnost v erotickém klubu, kde dochází k anonymním seznámením. Díky svému agentovi Maxovi se zde nakonec opravdu ocitá, a to ve společnosti dvacetileté Lisy Ramm alias Eriky Erotické, která sice udílí zasvěcené rady o sexu, sama je ale jen nerada lapena v soukolí delikátního erotického byznysu. V místnosti, jejímž účelem je anonymní seznámení, oba dva zatouží po upřímnosti a otevřenosti. Relativizují ji alespoň nalezením společného „nicku“ – hesla, pro anonymní chatovou  konverzaci – jejich nickem je plyš. Hra pracuje s řadou metafor současné společnosti – např. chat jako způsob ochrany citové investice, módní časopisy a jejich umělý svět dokonalosti.Text vznikl v rámci projektu Československé jaro 2005 v Divadle Na zábradlí.

Autor nás přivádí na večírek šesti bývalých spolužáků ze střední školy. Je to pestrá směsice: politik, odborník na umění, hospodský i úředník… Po zahajovacím rituálu odkládají do společné mísy svého nejvěrnějšího přítele – mobilní telefon. Hned na to se rozjede tradiční zábava, trochu slabomyslná, která takovéto sešlosti provází. Čím více je nevázaná zábava zalévaná alkoholem, tím více se odkrývají emoce a přituhuje. Urban své postavy dokáže přesně charakterizovat, dialogy jsou vtipné a obratné.     Stranou hlučného kolektivu stojí hostitel Tom. Výrazně se projeví až ve chvíli, kdy se jeho kumpáni zmocní CD, na kterém jsou erotické snímky jeho bývalé přítelkyně, s níž se zhruba před rokem překvapivě náhle rozešel. Rozjaření spolužáci vymámí její telefonní číslo a pozvou ji na večírek. Ona pozvání přijme, padají poslední zábrany - Tom bezmocně zírá. Teri vyskakuje na stůl a za velkého skandování zahajuje striptýz. Odhazuje svetřík, odhaluje bříško, rozepíná podprsenku a ... nastává hluboké ticho. Všichni okamžitě vystřízliví, z večírkového mumraje začíná  vystupovat jemný psychologický příběh. Kamarádi si rozpačitě vyslechnou Terininu i Tomovu zpověď, zmůžou se na pár výčitek a rad. Silné řeči mládence pomalu opouští, každý popadne svůj mobil a postupně se vytrácejí. Teri a Tom zůstávají. Co si mohou říci? A mohou si odpustit?

Jde o nesmlouvavou tragigrotesku s podtitulem "Úřednický sen", v níž je tematizována podvojnost v člověku dovedená drastickými vlivy okolního světa až k ohrožení jeho identity. Úředníkova touha po lásce je opozicí vůči obklopující jej přízemnosti. Z hlediska jeho okolí, zejména moci, která je nad ním, je však čistá láska jako projev lidskosti jediným, čeho se moc musí obávat, a je proto pasována na "nejzvrhlejší rozkoš".

Přepracovaná jevištní verze Jana Pišty (první se souhlasem O.Scheinpflugové vznikla v roce 1966) věrně zachovává půdorys Čapkova stejnojmenného románu. Prolog a epilog se odehrává v hostinci po skončení největší světové války. Vlastní děj líčí v dramatické zkratce sled událostí, které nastaly po vynalezení tajuplné nezničitelné hmoty. Síla, jež vzniká, přivádí lidi na cestu k bohu. Jenže bůh má mnoho podob a to, co původně lidi spojovalo, se posléze stane jejich zkázou. I ta nejhumánnější myšlenka se dá zneužít pro mocenské zájmy. Čapkovo poselství z roku 1922 je bohužel aktuelní i v posledním desetiletí 20. století.

Jedno z nejsugestivnějších děl B. Hrabala líčí životní úděl muže, jenž v důsledku volby životního cíle prochází řadou dramatických peripetií. Je i nyní jeho vinou, že skončí kdesi na samotě, daleko od společnosti, která ho formovala (deformovala). Uvědomění si oné osudové spirály, v níž se každý z nás pohybuje, je veskrze humánním a optimistickým apelem.

Divadlo na divadle, stavěné jako detektivní psychodrama, a proto stejně náročné jako napínavé, poskytuje mimořádnou příležitost zejména pro představitele titulní role. Herec Keržencev, který se dostal na uzavřené oddělení psychiatrického ústavu, předvádí s přispěním psychiatra a nadaných herců svůj vlastní příběh jako představení. Chce dokázat, že záchvat šílenství, v němž v roli Hamleta opravdu probodl svého přítele v roli Polonia, jen předstíral, aby unikl trestu. Teď se však obává skutečné ztráty rozumu mezi opravdovými šílenci. Rozvíjí se před námi život ctižádostivého egocentrika překračujícího patrně meze zdravého rozumu. Ale odhalováním tohoto rozumu na zcestí podnikáme zároveň hluboce očiš?ující sondu do nitra člověka jako takového.

Dva manželské páry – Isobel s Colinem a Jim s Brendou – se tak jako každý rok chystají na společnou dovolenou do španělského Torremolinos. Jenomže se ukáže, že jak oba muži, tak obě ženy se nezávisle na sobě rozhodnou nikam nejet: ženy proto, že mají takové dovolené už po krk, muži proto, že dvě velice atraktivní děvčata od nich z kanceláře stojí o jejich společnost. Pánové i dámy ohlásí změnu plánu, ale ani jedna strana neprozradí pravý důvod. Samozřejmě, že komplikace na sebe nenechají dlouho čekat – zvláště když se v domě objeví jak obě dívky Fiona a Doreen, ale i jistý mladík jménem Richard, který přišel za Brendou, protože, jak stále velmi netaktně říká, má rád „starší“ ženy…

Hořká komedie nejpopulárnějšího dramatika Neila Simona o síle lásky a pochopení. Je inspirována skutečným příběhem Judy Garland a její dcery Lisy Minnelli a několika ztroskotanců, kteří prožívají hrůzu ze ztráty společenského postavení, které si svou slávou vydobyli. Euforii v jaké herci žijí, když se daří – střídá deprese. Tu pak řeší alkoholem, prášky, drogami…A stejně tak jako normální lidé neznají tyto úzkosti slavných, - hvězdy po pádu neznají (neumí) žít normální život, jako my – normální lidé.

Pozvání na večírek je komedie o životě. neboť život je smutný i veselý a člověk se musí naučit ho takový brát. Je to komedie, která je jakousi sondou  do všech záhybů lidské duše, někdy veselá, často trochu smutná, hodně něžná, tichá nebo pobuřující, ale vždycky je  nějaká, protože Neil Simon je vynikající autor a umí si hrát s lidskou duší. Je to mistrovská sonda do lidské duše bez rozdílu věku, která někdy bolí, ale vícekrát je kouzelně komická. V žádném případě Vám postavy na jevišti nebudou lhostejné, neboť přesně takový život žijete i Vy.