Na břehu vody, který představuje forbína, se postupně schází tři rybáři. Jeden z nich, který svým přičiněním přišel o brýle, přivádí s sebou manželku, aby mu nahradila chybějící zrak a pomohla mu chytat. A nad "nahozenými pruty" se všichni spolu baví tak, jak se ve většině případů rybáři baví. Co nakonec tito „tiší blázni“ chytí?  

Abychom si opět potvrdili onu starou známou pravdu, že na světě je možné úplně všechno, staneme se hned na začátku komedie svědky dojednání krajně neobvyklé úmluvy: Mýthus se dohodne na spolupráci s Veřejným míněním! Spolu vyhledají vhodného hrdinu, hodného stát se náležitým vzorem pro budoucí pokolení, a spolu jej provedou životem tak, aby jim ten skvělý hrdina z rámce jejich skvělého mýtu ani na okamžik (alespoň před veřejností) nevybočil. Kde však takového hrdinu vzít? Los padne na Orfea – nedostižného umělce a profesora hry na lyru na Thrácké konzervatoři. Dostat však ješitného Mistra a sobeckého sukničkáře do předem dané formy ušlechtilého mýtu není vůbec snadné a Mýthus s Veřejným míněním se při tom notně zapotí. Když pak Orfeův závistivý a patolízalský kolega Aristaios nechtěně způsobí smrt Orfeovy zanedbávané manželky, přimějí Mýthus s Míněním čerstvého vdovce, aby se vydal do podsvětí a tam hrou na svůj luzný nástroj vyloudil na vládci říše mrtvých Eurydiku zpátky na svět. Stvrdí tak nejenom sílu své manželské lásky, ale i sílu svého umění. Orfeus se – zprvu nerad a doprovázen roztouženými žákyněmi – vydává na dlouhou pou?. Putuje a zraje. Zraje a poznává. Uvědomuje si a nalézá. Když po té strastiplné cestě přes Olymp (s panoptikem bohů lidských vlastností) přichází konečně do podsvětí (obdobné panoptikum), zatouží náhle po klidném a neokázalém životě bez přetvářky po boku milující Eurydiky. Žel – tu si však, dle známé báje, z podsvětí neodvede. Nalezl a znovu ztratil. Zdrcen se vrací do Thrákie, aby tu, tvář zakrytou maskou smutku, truchlil po své nenaplněné lásce. Leč jeho masku smutku si ve veřejných lázních tajně vypůjčí ženami přehlížený Aristaios a takto přestrojen, vydá se v noci za město, kde se o Orfeovu lásku chtějí utkat jeho tři žákyně. A právě tady opilé a zneuznané dívky sprovodí domnělého Mistra neš?astnou náhodou ze světa. Mýtus o velkém umělci a spořádaném manželovi, kterého roztrhaly bakchantky, rozlícené jeho neoblomnou manželskou věrností, je tak zdárně u konce. Mýthus a Veřejné mínění si mnou spokojeně ruce, mohou začít snovat mýtus o novém hrdinovi - - když tu pravý Orfeus vystupuje z úkrytu mezi jilmy a tamaryšky, odkud to vše sledoval. Odchází – poučen a pevně rozhodnut začít jinde, neznámý, žít svůj nový život v pravdě, prostotě a radosti, bez závislosti na mýtech o své velikosti a výjimečnosti, bez podřizování se hloupému vkusu všudypřítomného veřejného mínění. Nově přepracovaná verze hry z r.1987, úspěšně jevištně vyzkoušená v r.2001 4.ročníkem herectví na Konzervatoři Brno (v autorově režii), kde této rozverné komedii s myšlenkou slušela i jistá dávka studentské recese.  

   „Pohádka k snění – to se hodí,

   co lépe by se hodilo?

   Pohádka nikdy neuškodí.

   Tu máte jednu: Bylo nebylo…“

 

V podzámčí královského sídla žije zlatník – vdovec se svou dcerkou Popelkou. Nežilo by se jim zle, nebýt toho, že se zlatník znovu oženil. Otěže v domě tak převzala Popelčina macecha, která se vidí jen v majetku a své dceři Žanetě, již si do manželství přivedla. Nahoře na zámku pobývá mladý král této země, který by už rád založil rodinu, ale dosud nenašel tu pravou. Úlisný kancléř se nabídne, že mu nevěstu najde – čím bohatší, tím více by mohlo ukápnout do jeho lačné kapsy. V bezprostřední blízkosti krále se však vyskytuje i šašek, který naštěstí koriguje kancléřův vliv. A tak se stane, že když je vyhlášeno konání slavného plesu, na němž si král vybere budoucí královnu, jsou osloveny i panny a dívky z podzámčí. Dále už to běží podle osnov známého příběhu. Na ples, kam nesmí, se dostaví i Popelka v překrásných šatech z kouzelného oříšku, okouzlí krále a překazí tak lukrativní úmluvu kancléře s macechou ohledně Žanety, kterou tu ti dva spiklenecky upekli. Díky ztracenému Popelčinu střevíčku nakonec král najde tu pravou vyvolenou a zlo je společnými silami (dokonce i slabošský zlatník se „pochlapí“) po zásluze potrestáno.

Toto nové poetické zpracování klasické pohádky bylo v r. 1994 oceněno v soutěži dramatických textů pro děti a mládež, vyhlášené Nadací Demokracie a rozvoj. 

V kavárně na cosi čeká dvojice mužů, přibíhá dvojice mladých žen. Dvojice se navzájem napůl vnímají, napůl ignorují. Ty ženy jsou vlastně jedna – Veronika a její druhé já. Běží se domů znovu ještě několikrát převléknout. Ve čtyři hodiny Veroniku totiž čeká první rande s Pavlem. S mužem, kterého nikdy neviděla, ale do kterého se přes internet vášnivě zamilovala. První schůzku mají v čínské restauraci. Znovu se tam  však setkává s mužem z kavárny a jeho neviditelným já  – oni dva jsou ten „Pavel z počítače“. Tak jako Veronika naplánovala tuhle první schůzku, tak řídí i další události: úprk z restaurace, běh přes půl města až k domu, kde bydlí, pak s kufrem dál, piknik na chodníku. Veronika má v plánu prožít den na zkoušku, den „obyčejného života“, prý aby Pavla dokonale poznala, než se opravdu zamiluje. Druhá polovina hry se odehrává v bytě Pavla. Muž a Žena se poznávají a svěřují se s tím, co se nahlas neříká. Veronika se tady „jako v běžném životě“ zabydlí a při večeři v rudých šatech s afektovanou noblesou objasňuje, proč občas mluví pozpátku, proč jí tak záleží na suvenýrech od předešlých partnerů. Muž - Pavlovy odvážné myšlenky se zatím vrhají do jejího hlubokého výstřihu. Pavel se po chvíli skutečně na Veroniku vrhá a poprvé se nevirtuálně milují. Po náhlém vystřízlivění se Veronika stává zuřivým soudcem a nesmyslně se i proti vlastní vůli rozhoduje navždy odejít. Muž utíká za Veronikou, Pavel zůstává v bytě. Ale Veronika zůstala myšlenkami u něj. Po chvíli se vrací i její tělo, aby Pavlovi suše oznámila, že se rozhodla s ním prožít ještě jeden den. Den na zkoušku.

Pohádka o lásce a odpuštění, vycházející z té nejkrásnější klasiky české kultury. Závěr je přepracován do mírnější podoby, neboť láska a odpuštění patří k sobě nejenom na zemi, ale i ve věčném pohádkovém světě. „Když se jim ta láska nepovedla na světě, pak u nás v pohádce, určitě jim pokvete“. Mohlo by se zdát, že Rusalek bylo už dost a další jsou tedy zbytečné. Rusalek ano. Všechny však vycházely přímo z Dvořákovy a Kvapilovy opery, což bylo mnohdy negativně přijímáno kritikou. Vodní pohádka však použila pouze námětu díla, hudba je zcela jiná a v textech je pouze několik Kvapilových sloganů, nebo spíše výrazů, aby připomínaly původní autorství této krásné pohádky.

Vodní pohádka je určena především dětem s rodiči, což v muzikálové tvorbě není dnes také příliš běžné.

CD s hudbou Jiřího Helekala je k dispozici v DILIA. Hudební ukázku naleznete na www.ag-susa.cz.

Slovní kolotoč Anjy Hillingové se opět roztáčí. Tentokrát prostřednictvím 3 scénických povídek, které zdánlivě nemají nic společného. První je ze života bezdomovců, navíc smrtelně nemocných. Jejich nejniternější pocity pod mikroskopem, to je Protection. Druhá část Fantomové vypráví příběh ze života homosexuálů. Kdo si na koho ještě pamatuje a kdo se od té doby hodně změnil. Kdo si na koho pamatovat chce a kdo se od té doby chtěl změnit. Marc a Marco. Kdo jsou fantomové? Oči Nazife je část třetí, příběh o záměně. Leon šel na párty, ale zazvonil u špatných dveří. Ale tak co, proč vlastně nezůstat u Nazife? Leon a Nazife, to zní dobře. Láska na první pohled, osudové setkání nebo oboje? Hrdiny těchto scénických povídek spojuje přinejmenším obrovské město a také sdělení: "I can´t change the way you feel / But I could put my arms around you".
    Hra Protection byla poprvé uvedena v rámci Dlouhé noci autorů v Thalia Theater v režii Andrease Kriegenburga v roce 2005. Protection je čtvrtým dramatem německé dramatičky Anjy Hillingové (narozena 1975), která studuje scénické psaní na Univerzitě umění v Berlíně. Je autorkou her Hvězdy (Sterne), Mé mladé idiotské srdce (Mein junges idiotisches Herz), Monzun (Monsun) a Protection. V roce 2005 byla Hillingová časopisem "Theater heute" vyhlášena nejlepší mladou autorkou sezóny.

Gyorgy Schwajda (nar.1943) reflektuje ve svých hrách , většinou absurdních groteskách, bezvýchodnou situaci tzv.malého člověka. Schwajdova hra Svatá rodina je na repertoáru pražského Studia Ypsilon od roku 1998 a v letech 2000-2003 uvedlo Divadlo na Vinohradech s velkým úspěchem jeho dramatizaci slavného románu G.G.Márqueze Sto roků samoty. V jeho úspěšné hře Pomoc jsou hlavními aktéry usoužená máma, nekvalifikovaní dělníci, ztroskotanci, lidé neschopní se vzepřít osudové předurčenosti svých životů, ani svému čím dál bezohlednějšímu okolí. Autor je zobrazuje s účastí, ale i kriticky a činí to nezřídka šokujícími prostředky černého humoru. Líčí nelidsky bídné životní podmínky lidí vydaných napospas zvrácené sociální spravedlnosti, falešně okázalé kolektivní i individuální „dobročinnosti“. Schwajda (1943) původně kritizoval v Pomoci maďarské poměry po potlačené kontrarevoluci, v loňském roce však povolil dvě české úpravy, které správně vzdálili text od normalizace a vztáhli problémy na přítomnost. Výsledkem je bravurní sonda do sociálních problémů současnosti.První ruku  mladé matce, jejíž manžel poněkud pije,  podá domovnice pod heslem: "My vám budeme pomáhat. Udáme vás. Voni mu už napraví hlavu." V jejich domácnosti se pak vystřídá Armáda spásy, ochránce autorského zákona, sociální pracovnice, televizní štáb atd. Pokuty manželovi se množí, realita se mění v onu virtuální, hořká groteska v absurdní tragikomedii. Hra končí poníženou Veroničinou suplikou, v níž prosí úřady a všechny, aby už jí proboha žádnou pomoc neposkytovali. Manžel je ve vězení, děti odvedl sociální úřad, ona se stala baličkou v tabákové továrně - a alkoholičkou.

E. Thompson se narodil 6.11.1949 v americkém Below Falls. Vystudoval universitu a živil se zejména jako herec. Zlaté jezero je jeho první úspěšnou hrou. Sdružením Broadway Drama Guild byla hodnocena jako nejlepší hra roku 1978. Od té doby byla přeložena do několika jazyků a je hrána v mnoha divadlech na celém světě. Zákonitě proto nemohl uniknout rovněž pozornosti filmařů. Světovu popularitu předlohy ve filmu režiséra Marka Rydella Na Zlatém jezeře, který byl natočen v roce 1981, umocnily výkony Henryho Fondy (Norman Thayer) a Katherine Hepburnové (Ethel Thayerová), odměněné spolu se scénářem OSCARY. Ti se sešli před kamerou poprvé a bohužel naposled (Henry Fonda zemřel v roce 1982). Ve filmu hrála i Jane Fondová (Chelsea). Není divu, že toto téma s nadčasovou platností vložené do ojedinělé partitury pro herecké výkony zaujalo i "evropskou" dramaturgii. Tak například v pařížském Theatre Montparnasse v roce 1986 v režii P.Quentina vytvořili ústřední dvojici Jean Marais a Edwige Feuillerová. Při české premiéře v roce 1986 v Jihočeském divadle v Českých Budějovicích dominovali Karel Roden a Dagmar Neumannová. Citlivý portrét generačních vztahů je neokázalým holdem lidské soudržnosti a lásce na celý život. Vypovídá o jemných, často nepostřehnutelných nitkách přátelství, o potřebě opřít se o druhého člověka.
Hlavní hrdina, velmi starý muž, který už skoro na život rezignoval, přijíždí strávit léto na staré rodinné sídlo se svou ženou Ethel, která je mu věrnou a pevnou oporou. Jeho život náhle dostane nový smysl, když ho jeho dcera Chelsea požádá, zda by u nich mohla měsíc nechat syna svého nastávajícího manžela. Mladý chlapec vnese do domu na Zlatém jezeře závan mládí a energie. V závěru to dokonce vypadá, že se vyřeší i dlouholetý problém ve vztahu otce a dcery. Příběh z kouzelného prostředí na březích "zlatého jezera" v americkém státě Maine dokáže prolnout humor se smutkem a probouzet city opravdové a hluboké jako je sám život. Hra nabízí dobré herecké příležitosti zejména představitelům staršího manželského páru.

Krone, kdysi vládce jednoho malého světa představovaného autosalonem, jenž vlastní, leží na smrtelné posteli. Jeho blízcí a podřízení, kteří si zvykli ho na slovo poslouchat a stali se na něm zcela závislými, nyní dychtivě čekají na dělení majetku. Mezi ně přichází také Kroneho syn Karel, který se se svým otcem setkává poprvé a postupně proniká do světa bezmocného egoismu, v němž si každý líže rány z minulosti, ale zároveň chce pro sebe urvat co největší kus koláče. Ovšem Krone jim – jako nakonec i před 20 lety – stejně vypálí rybník. Dlouholeté zaměstnance Kina a Szigullu, kteří se zasloužili o prosperitu autosalonu, v závěti odsuzuje k další dřině v podniku – mohou být rádi, že mají své posty i nadále zaručeny. Uklízečka Olga dědí rybářské náčiní, které jí má připomínat jedinou noc, kdy ji velký šéf poctil svou pozorností a ze které jí na památku zůstala dcera Jenny. Karel odchází s prázdnýma rukama, to je trest za to, že jeho matka Kroneho nikdy nemilovala a on je nechtěné dítě. Bank nakonec bere pečovatelka Lena, která o Kroneho s andělskou trpělivostí léta pečovala a s níž se nakonec dočká oboustranně vytouženého potomka. Co na tom, že Lena otěhotněla s Karlem a nikoli s nemohoucím starcem.
    „Člověk člověku vlkem“ by mohlo znít motto hry Transportér, kde se lidé přirovnávají k autům a jsou měřeni dle svých koňských pracovních sil a rodiče se zákonitě stávají pouze „transportéry“, kteří nás přivádějí bez jakékoli další odpovědnosti na svět. Novinka německého autora byla uvedena v únoru tohoto roku v Schauspiehaus Frankfurt am Main.

Jedna ze slavných provokativních her Johna Osborna měla světovou premiéru v roce 1965 v Royal Court Theatre v Londýně. Téměř okamžitě byla censurou zakázána kvůli své otevřenosti v zobrazování gay komunity v armádě. Tento zákaz se při druhém uvedení hry stal tou nejlepší reklamou a hra sklidila obrovský divácký úspěch jak ve Velké Británii, tak i v USA. V České republice dosud uvedena nebyla.     Napínavé drama je založeno na skutečném příběhu ambiciózního vojáka rakousko-uherské armády Alfréda Redla, který se odehrává ve Vídni, Praze a dalších místech rakouské říše na přelomu 20. století. Skandál, který se strhl, když bylo odhaleno, že tento přední vlastenec a vysoký vojenský činitel je zároveň ruským špehem, byl jednou z bezprostředních příčin, proč vypukla první světová válka.     Na barvitém pozadí rakouského dvora, nevěstinců, kaváren a kasáren sledujeme Redlovu závratnou armádní kariéru i jeho soukromý život plný milostných zklamání a frustrace až do okamžiku, kdy objeví svou pravou sexuální orientaci. Redl se zaplétá do víru tajných gay party nejvyšší vídeňské společnosti. Jeho bezstarostné chování neunikne pozornosti ruské rozvědky, která Redla kvůli jeho homosexualitě vydírá a nakonec donutí ke spolupráci. Situace se dále vyhrocuje – Redl je jako špeh nucen zrazovat a obětovat své dlouholeté kolegy. Na konci hry spáchá sebevraždu. Hra skýtá několik výrazných hereckých příležitostí a zároveň přináší možnost uplatnění pro celý soubor.