Jedné velké kuchyni vládne šestice kuchařek a kuchtíků. Vaří všelijaké dobroty, ale nejvíce si dávají záležet na velkém kotli písmenkové polívky. Protože to není jen tak ledajaká polívka, stejně jako oni nejsou tak úplně obyčejní kuchtíci. Každé písmenko abecedy, které v polívce mají, se v  jejich kuchyni proměňuje v malý příběh, pohádku nebo alespoň písničku či říkanku. A tak se u písmene A stane na okamžik kuchyň jedním velkým Akváriem, D zase umožní Dalekohledem koukat až do velikých dálek, třeba až na Ostrov, který se v kuchyni objeví u písmene O… Ale ještě než se kuchyní rozezní cinkot Zvonce v samém závěru vy(t)váření, musejí se kuchtíci společně vypořádat s obrovitou mouchou, která do kuchyně v žádném případě nepatří, ale o to víc se jí tam líbí. Její škodolibé záškodnické útoky lehce propojují tuto koláž výjevů, říkadel, písniček a mikropohádek, v které se dětem nenásilnou formou představí paní Abeceda (takřka) v celé své kráse... Střídají se výjevy s akcentem na slovo, vizuálno, hudebno a rytmus, mnoho epizod pracuje s principy dětských her (což je ostatně celé počínání kuchařů). Obří moucha funguje coby jakýsi záškodník a oponent, půtky mezi kuchaři a mouchou pomohou vykrýt leckterou přestavbu na nová a nová imaginární prostředí. Hra (resp. koláž etud, písniček a mikropohádek) nemá stanovený konkrétní počet herců, záleží na zvoleném inscenačním postupu, ale doporučený počet je 5-7 herců (1 moucha a 4-6 kuchařů či kuchařek). Hra je určena dětem MŠ a žákům 1. a 2. tříd ZŠ. Inscenace Písmenkové polívky v podání Naivního divadla Liberec získala na festivalu Mateřinka 05 cenu za námět a text.

Charley a Myra (kteří se na jevišti nikdy neobjeví) pozvou na oslavu desátého výročí svého manželství pár nejbližších přátel. Ti pak postupně přicházejí do jejich domu na předměstí New Yorku. S příchodem každé dvojice nastane nová, nečekaná situace, která všechny přítomné přivede ve strašlivý zmatek. Když se zvedne opona, jsou na jevišti první dva hosté - manželé Ken a Chris. Ken právě zjistil,  že jejich hostitel si - ve snaze se zabít, nebo neš?astnou náhodou - prostřelil ušní lalůček. Protože jde o náměstka newyorského starosty, snaží se oba celou záležitost před ostatními utajit. Oznámí jim, že jídlo v kuchyni je připraveno, ale hostitelé nechávají na ostatních, aby si ho uvařili sami. Hosté to nejprve považují za jakousi recesi, ale hlad je silnější a tak tuto hru přijmou. S přibývajícím časem se ale ono tajemné zmizení hostitelů začne odhalovat a když do domu přijde policie, lžou úplně všichni. Jaképak je jejich překvapení, když za dveřmi do sklepa se ozve hlas paní domu Myry... Hra, která se na Broadwayi objevila v listopadu 1988 a dočkala se 531 repríz, je stejně jako u ostatních Simonových her plná humoru, nedorozumění a nečekaných rozuzlení.

Julian Garner se narodil v roce 1956 v Londýně. Jeho divadelní debut Small Ads byl uveden v roce 1978 v Young Vic Studio, od té doby vytvořil přes dvacet her, mezi nimi Cyril’s Little Moments of Weakness and Strength (Bristol Old Vic, 1980), Golden Leaf Strut (Bush Theatre 1981), Guardian Angels (Belgrade Theatre, Coventry, 1987). Mnoho let prožil v Norsku, v roce 1989 obdržel prestižní Ibsenovu cenu za drama Probouzení (Černí býci), které bylo mnohokrát úspěšně uvedeno i v České republice. Vytvořil také několik her pro mládež, z nichž The Bear Table patří k nejúspěšnějším (světová premiéra byla v Národním divadle v Londýně). Od roku 2001 je vedoucím divadelní katedry na  Vastre Nylands Folkhogskola ve Finsku.   Strhující komorní drama dvou mladých manželů, jejichž vztah byl vystaven tvrdé zkoušce poté, co zemřela jejich malá dcerka. V prvním dějství je zastihujeme v romantické krajině na pobřeží, kde kdysi stávala rybářská osada, již jednoho dne smetlo moře. Je únor a vítr bičuje pobřeží stejně drásavě, jako oni sebe navzájem. Druhé  dějství tvoří Billův monolog – vrací se  k osudnému dni, kdy dítě zemřelo. Třetí se odehrává asi rok po prvním, na jaře – Anne od Billa odešla, zůstala poblíž oné rybářské osady a připravuje o ní výstavu. S Billem nejprve nechce mluvit, ale postupně k sobě snad zase pomalu nacházejí cestu… Hra vznikla ve spolupráci s Národním divadlem v Londýně a setkala se s velkým úspěchem, kritiky ocenili zejména skvělé herecké příležitosti a zvláštní, téměř filmové kouzlo tohoto příběhu, které diváky doslova „přiková k sedadlům“.

     Čtrnáctiletý Harri pozve stejně starou Ilonu, se kterou by rád začal chodit, na party na kraj hlubokého lesa, jenž začíná hned za městem (což je ve Finsku běžné). On i jeho kamarádi Pekka a Pontus sem často chodí, i když odtud před několika lety záhadně zmizela skupina lidí. Teď si naplánovali večírek, na který má o dva roky mladší Aleksi sehnat alkohol. Ten však přijde s prázdnou (má ovšem těžce popálenou ruku) a večírek je ohrožen. Ilona, která mezitím kývla na Harriho nabídku, je přesvědčí, aby tedy snědli kousek jedovaté houby. Všichni upadnou do hlubokého spánku a když se probudí, zjistí, že nejsou schopní najít cestu z lesa – město zmizelo a také zmizel Aleksi. Nikdo si není jistý, jestli to, co se začalo dít, je realita, nebo halucinace. Ilona se o Aleksiho bojí, podezřívá jeho otce, že ho týral jako trest za to, že se pokusil ukrást mu alkohol. Pak všichni uslyší Medvěda, ale Harri nevěří, že je skutečný a odmítne utéct. Medvěd vstoupí k němu do stanu. Mezitím ostatní najdou Aleksiho, ale ten mluví pozpátku a nerozumí jim, nemohou najít Harriho – svět se vymkl kontrole a skupina městských dětí je náhle vydaná napospas absolutní moci divoké přírody, které nerozumí. A pak se před nimi objeví Medvědův dům a on je pozve ke stolu…

Zvláštní imaginativní hra má místy hororovou atmosféru, zároveň však obsahuje mnoho vtipných dialogů, které jsou odposlouchané ze života puberťáků. Text mohou hrát i o něco starší herci.

Aktovka poněkud destrukční, leč nikoli destruktivní. Hra otvírá rozsáhlé ideologické, politické i estetické souvislosti, jež ustavují polemický obraz tohoto našeho světa. Je nejenom plebejským pohledem zespoda, ale především otřásajícím pohledem na obec i nás samé. Je to svět, jejž už opustil Ďábel, protože zlo ve všech jeho podobách se rozšířilo všude a jeho agenti v něm opuštěni živoří jako malí, prodejní policejní úředníčci. A tento svět se chystá opustit i Bůh, který vyslal svého Božského mašinfíru, aby připravil jeho zkázu, konec. A je to ještě svět malý, stísněný, ubohoučký svým hemžením v panelákových králíkárnách. Ptáčková a Ptáček v jednom kotci paneláku, navštěvováni obludnou Tchýní, se odhodlají k jediné revoltě-probourají se do zapomenutých konspiračních kotců nad nimi. Horizontálně se „bouřit“ nemohou, vedlejší kotec obývá nahluchlý stařec Sláva a stařena Medvídek a ne a ne umřít. V konspiračních kotcích se peleší bizarní plejáda lidských trosek, Poslanec Inseminátor uprostřed svých pedofilních orgií plamenně obhajuje svou zvrhlost, neboť být legislativcem není žádný med. Z této bídné malosti staví Tejkl transcendentální vertikálu. neboť ten konec světa, ta prohra dobra a vítězství zla nutně a zákonitě směřuje k Poslednímu soudu, k Apokalypse, jež v závěru přichází jako vesmírná říše, jíž nám není dáno dosáhnout. Nedosáhnou jí nejen služebníci ďáblovi a agenti, kteří se vyklubou ze zdánlivě bezúhonných obyvatel kotců /Ptáček, Sláva/, nedosáhne jí už naprosto nikdo, poněvadž na každém leží díl viny za tuto mizérii, v níž se vše opět zvrtlo. Solný sloupy jsou textem v českém divadle zcela ojedinělým. Nikde zatím nebyl otevřen takto efektivní veřejný prostor pro to, aby se v něm na jevišti i v hledišti formoval polemický obraz tohoto typu. Je v něm nejenom nemilosrdná až drtící kritičnost; má i jistou katarzi. Vyvolává nutně reakci, jíž může být i odmítnutí. Ale ať už je tato reakce jakákoliv, skrývá v sobě i jisté osvobození.

Hra o dvou jednáních a s jednou výpravou o partě bezdomovců.
K ohradě na předměstí nejmenovaného města zabloudí  Muž, aby si na lavičce snědl svoji večeři. Netuší, že lavička je "pracovištěm" romky Carmen, jedné z party bezdomovců, kteří žijí za ohradou. Brzo přichází další obyvatelka ohrady Maruna -meruna, trošku obézní ženská, která na troskách dětského kočárku přiváží svého kamaráda-věčně opilého muzikanta Harmoniku. Společně začínají řešit uplatnění Muže, o kterém předpokládají že s nimizůstane. Je rozhodnuto, že bude spolu s dalším členem party venčit za úplatu psy. Ten, kterému říkají Vlaštovka stejně celý týden nepracuje. V polovině týdne odjíždí do své rodné vesnice, aby tam znovu stavěl a lepil chalupu, kterou mu o povodních vzala voda. Ta se nakonec stane novým domovem celé party kamarádů, když o své bydlení za ohradou přijdou. A tak se nakonec vyplní úsloví romky Carmen: "bude líp, podědíme pivovár".

Słobodziankův Merlin – Jiný příběh vychází z jednoho z nejznámějších mýtů světové literatury, z artušovské legendy o hledání Svatého grálu. Čaroděj Merlin, neposkvrněný syn Satana, který se oddal službě Bohu, se rozhodne vybudovat v Británii „dokonalé království“. Udatní rytíři z družiny Kruhového stolu - vedeni králem Artušem a povzbuzeni slibem nerozdílného bratrství – se jeden po druhém vydávají hledat Svatý grál. Na dlouhé a nesnadné cestě zažívají různá dobrodružství a procházejí strastiplnými nástrahami, až konečně narazí na příšery zosobňující sedm smrtelných hříchů. Tím, že zlostně vyhlížející obludy v souboji porazí, přejímají obrazně jejich hříchy na sebe a jejich představa o dokonalosti tak naráží na slabosti lidských hříšníků. Na hradě hrdiny očekává královna Ginevra, která svého Artuše zradí s Lancelotem, jedním z rytířů, a rozhodne tak o neslavném konci vytouženého království, jež se mělo stát naplněním božích přikázání na Zemi. Rytíři Kruhového stolu se pustí do vzájemných soubojů, v nichž proti sobě stanou nedávno ještě nerozluční přátelé. Stále však zůstává naděje na vzkříšení nenaplněné touhy po dokonalé Británii…     Hra je vystavěna jako latinská mše složená ze sedmi částí. Chór v mezihrách komentuje osudy jednotlivých hrdinů artušovské družiny zpívanými modlitbami. Jazyk je výrazně stylizován do podoby středověké legendy, s ohledem na formu mše se zde objevují časté repetice a v promluvách čaroděje Merlina, průvodce celým dějem, lze vycítit zřejmý apel na diváky a snahu o sdělení morálního poselství příběhu. Hra vznikla v nesnadném období společenských změn v Polsku po roce 1989 a dějové motivy jako Kruhový stůl (u tzv. Kulatého stolu došlo k první dohodě mezi komunistickou vládou a představiteli opozičních politických sil) tak skrývají řadu alegorických významů.

Ve hře světoznámého autora sledujeme osudy tří manželských párů o třech po sobě jdoucích vánočních svátcích, kdy se tyto páry scházejí střídavě u každého z nich. Hra má kromě vynikajících komických situací, jak je ostatně autorovým dobrým zvykem, i hlubší smysl, neboť život postav se řídí rčením "jednou jsi dole, jednou nahoře".

Stařec v domově důchodců - opuštěný, odstrčený od rodiny a bez zájmu nynějšího okolí; život za sebou, může žít jen ze svých vzpomínek. Co mu zbývá? Vžívá se sám do situací, jakoby za ním někdo přišel a povídá si - se svou snachou nebo s prezidentem, jemuž napsal stížnost na poměry v domově. Vede tak svůj životní monolog, v němž pobyt ve starobinci charakterizuje jako horší než své válečné zajetí na Sibiři. Myšlenky přeskakují z jedné vzpomínky na druhou a divák sleduje s neutuchajícím zájmem starého hašteřivého muže, v němž se pojí rozezlenost na rodinu i na ošetřovatelky s něhou vzpomínek a touhy po návratu do dřívějšího života. Jenomže stařec je na konci sil. Nemůže už, co by tolik rád, jeho nespokojenost je podmíněna nemohoucností, kterou si přes všechno trápení nechce připustit. Až v poslední, úplně poslední chvíli  nachází v sobě smír a vyrovná se s osudem. Vtipný text dává vzácnou příležitost k herecké studii člověka se všemi špatnostmi i krásami, které stáří vepsalo do jeho osobnosti.

Hra je řadou poeticko-filozofických klaunských scén, které zrcadlí všechna důležitá období lidského života. August August, august (jméno, příjmení a povolání) má sen: chtěl by drezírovat osm bílých lipicánů. Konflikt s Ředitelem, jehož výsadou toto číslo vždy bylo a jenž nechá Augusta plnit zdánlivě nesplnitelné úkoly, ústí do tragického finále poté, co Ředitel vpustí do manéže k Augustovi místo lipicánů tygry. Cirkus pak radostně defiluje nad zkrvavenými cáry Augustova kostýmu. Přes zarážející analogie s osudem autorovy vlasti je tato hra prosta jakékoli politické frazeologie a vyznačuje se nejen turbulentní divadelní působivostí, nýbrž také nezvyklým zpracováním základních lidských otázek.