Třiatřicetiletá JANE a čtyřicetiletý MIKE jsou dva životní smolaři, kteří zůstali „na ocet.“  MIKE je rozvedený obchodní cestující, otec dvanáctiletého Jonatana, JANE je svobodná matka dvouapůlleté Lucy. Ač se děti na scéně nikdy neobjeví, hrají v životě každého z nich důležitou roli.
    Vtipná komedie líčí seznámení obou protagonistů jednoho rána v Mikově bytě, kam Jane přišla jako náhodná známost na jednu noc Mikova spolubydlícího Teda. MIKE se nečekaně vrací ze služební cesty,Ted je tou dobou už pryč a JANE je v bytě sama. Postupně vyjde najevo, že se MIKE i JANE kvůli svým dětem dopustili podvodu. MIKE si nechával od svého zaměstnavatele proplácet falešné účty z luxusních hotelů, ač ve skutečnosti přespával v laciných, aby mohl svému synovi platit školné na prestižní soukromé škole. JANE zase odcizila svému zaměstnavateli a milenci šekové knížky, když zjistila, že s ním čeká dítě, ale on se oženil s jinou.  JANE je za to v podmínce, MIKE vyústění svého případu teprve očekává. Vzájemná sympatie i empatie obou smolařů roste každou minutou. Rozuzlení Mikova případu je překvapivé a nečekané, vztah MIKA a JANE zůstává otevřený s docela slibným náznakem.
    Svižné tempo příběhu a vtipné i jímavé dialogy nabízejí vděčnou hereckou příležitost  jedné herečce a jednomu herci mladšího středního věku.

(V Austrálii je skoro všechno „obráceně“, takže spíše Putování na jih, čili za sluníčkem)   Williamsonova zřejmě nejlepší hra nabízí citlivý a humorný pohled na životy několika "obyčejných" lidí a vynikající herecké příležitosti, zejména pro staršího herce a herečku. Stárnoucí Frank a osamělá (své dcery vychovala jako rozvedená sama) Frances se rozhodnou, že na stará kolena opustí studenou Melbourne, hlavní město Viktorie, a vydají se na sever, za sluníčkem a teplem. Frances ale má dvě dcery, které tento plán nijak nenadchne: už si zvykly na to, že Frances jim vypomáhá v domácnosti i v péči o děti. Frank s Frances skutečně do tropického Queenslandu odjedou a pronajmou si tu domek – jejich sousedem je ochotný, jednoduchý, ale spolehlivý a charakterní vdovec Freddy. Frankovi zůstaly následky po zápalu plic prodělaném v Melbourne, a tak vyhledá místního lékaře, Saula Morgensteina. Frank se s ním docela spřátelí, i když se občas pěkně pohádají; Frank je totiž trochu arogantní a nepříliš tolerantní despota. Za nějaký čas se Frances jednotvárný život (Frank denně rybaří) hospodyně znelíbí, tím spíš, že její dcera Sophie čeká v Melbourne („dole“, na studeném a vzdáleném jihu) dítě. Uprostřed příprav na odjezd do Melbourne Frank ale dostane infarkt a skončí na lůžku, v péči Frances a Saula. Sophie s novorozenětem se za Frances vypraví do Queenslandu. Obě spolu vzpomínají na Sophiino dětství. Protivná zima v Melbourne. Frank s Frances žijí u Heleny, t.č. také v jiném stavu. Při návštěvě své dcery Joan Frank rekapituluje celý svůj život. Heleně se narodí miminko. Obě dcery matku přemlouvají, aby nikam nejezdila; ta se však už rozhodla jinak. V Melbourne Frank dostane další infarkt. Frances s dcerami o tom debatují, ale div se nepohádají, když Helena své matce a sestře vyčte, jak se k ní obě ošklivě chovaly, když byla malá. Frank s Frances jsou zpátky ve svém prosluněném domku v tropech. Frank slaví své 77. narozeniny; od Freddyho dostává patentní rozkládací křeslo, ale jeho (Frankova) tyranská a často nesnesitelná povaha dožene Frances k odjezdu do Melbourne. O Franka se teď stará Freddy. Frances v Melbourne ale žádné radostné novinky nečekají: Heleně utekl muž a Sophie se se svým manželem pořád jen hádá. Frances s Frankem si zatelefonují, Frank se omluví a Frances se k němu vrací. Nakonec Frank svolí i k tomu, že se s Frances ožení, čemuž se dosud vehementně bránil. Oba zajedou do Sydney, kde se vezmou. Po návratu do Queenslandu zesláblý Frank umírá.

Richard Nelson je americký dramatik, dramaturg a překladatel, držitel mnoha významných ocenění (např. Olivier-Award za hru Goodnight Children Everywhere), v současné době působí jako vedoucí katedry tvůrčího psaní  na Yalské universitě. Jeho nejnovější hra Rodney´s Wife byla s velkým ohlasem uvedena v listopadu 2004 v New Yorku.
Hra je křehkým komorním příběhem bývalé herečky Fay, která právě oslavila své čtyřicáté narozeniny. Její manžel Rodney, stárnoucí americký herec zrovna natáčí podřadný western v Itálii a celou svou rodinu jako obvykle přivezl s sebou (Fay se kvůli němu své herecké kariéry vzdala). Kromě Fay je tu tedy i jeho 25letá dcera z prvního manželství Lee, jeho čerstvě ovdovělá sestra Eva a samozřejmě i jeho agent Henry. Kromě toho v osudný večer přichází do rodiny i mladík, začínající spisovatel Ted, který se právě zasnoubil s Lee, chtějí se vzít a žít spolu v Itálii. Celá rodina Lee gratuluje, kromě Fay.
Během večera a následující noci panuje skrytě napjatá atmosféra, každá z postav něco řeší (Rodney získal velkou roli v pravděpodobném trháku, ale pokud ji přijme, musí druhý den odletět do USA a nechat své italské kolegy na holičkách, Lee zoufale nechce, aby otec a zbytek rodiny odjel z Itálie, Henry se bojí o svou těhotnou ženu, kterou zanechal v Americe).  Vycházejí najevo překvapující okolnosti a skrytá tajemství (Lee především nechce ztratit Fay, se kterou má milostný poměr) a před námi se v pevných konturách rýsuje obraz Fay, která byla pro okolí po většinu svého života známa jen jako „Rodneyho žena“.

Černá funebrácká komedie otevírá razantně poetiku, jejíž hrubozrnná fraškovitá rovina nahlíží do temných koutů našeho současného života. Zaměstnanci Mědílkova pohřebního ústavu nemilosrdně kšeftují se smrtí. Jednotlivé postavy jsou napsány zcela věrohodně a autenticky, vykresleny v mnoha odstínech černi, neskrývané přízemní živočišnosti . Přesvědčují svou přirozeností existence v morbiditě, kterou si s rozkoší vychutnávají. Rozehrávají nemilosrdně boj o mrtvé a jsou skoro přitažliví děsivou obžerností, s níž konzumují fernet a koncertují na bizarní trosky nástrojů. Tejkl sáhl svým textem ke zdrojům, které balancují na hranicích slušnosti a přijatelnosti a neskrývaně porušují konvence. Naleznete zde cool dramatiku, černočerný absurdní humor, lidovou komediálnost, sžíravou satiričnost dürrenmattovského typu, sytou temperamentní nadsázku i barevnost š?avnatých poloh lidského života  Tento hororový příběh jde na samu hranici parodie těchto poloh, volně a hravě proplétá vysoké i nízké podoby divadla a syrovou drastickou komiku s intelektuálním nadhledem. Tejklovi Amatéři jsou odkojeni dávnou, pradávnou tradicí putyk, pajzlů a zapadáků. Pohrávají si promyšleně se slovy i situacemi. Z této košaté, leč v principu jednotné směsi, v níž se starobylost a starodávnost mísí s epochou mobilů, vyrůstají plastické sugestivní postavy. Především majitel firmy Mědílek, jenž citáty z Bible proměňuje v obludně vznešenou rétoriku, pozůstalý Morges, který svobodu, jež mu dala smrt ženy, promění pitím ve smrt vlastní… Též skrze ostatní postavy zažíváme pocit, kdy se nám sice smíchy trhají bránice, ale téměř ve stejném okamžiku se vše náhle obrací v mrazivé připomenutí pokleslosti našeho přítomného žití.

    Čilimník je z rodu pábitelských přiznaných mystifikací. Ze všeho nejvíce je o hravosti obyčejných a fortelných, o přesvědčení, že jsem-li ševcem, budu nejprospěšnější tehdy, podržím-li se svého kopyta. A jsem-li naopak ambiciózním kopytem, nepřinese mi štěstí ani křoví akademických titulů před jménem i za příjmením.     Starosta odjíždí na jakési školení,  podřízení mají pré, nastává národní obrození. Na scéně se rázem zabydlují doktoři práv, vedou šroubované intelektuálské řeči, popíjejí koňak a cpou se rituálně husou, obsluhováni nóbl restauratérem, posléze střílejí do malovaných vlasteneckých terčů, komentují nahotu přítomných lehkých žen, vedou rádobyfundované historické rozpravy a navzájem v duchu obecného náhledu na morální kredit právnictva podrážejí průběžně ze zálohy jeden druhého… Divákovi je však umožněno postupně rozkrývat trhliny v jejich právnictví a objevit dříve či později, že za juristický výkvět se tentokrát vydává podařená zednická parta. Podařená v tom dobrém slova smyslu, obdařená selským rozumem, v jehož kritickém soukolí ovšem nenasytnost a kariérismus většiny současného právnického stavu nemůže obstát.     Ještě dříve, než se starosta vrátí, je vybrána policie jako další vhodná instituce pro příští „vlastenecký rej“, vděčný terč, kde od slov k činům je možná ještě dál a korupce bují… Jenže přijíždí starosta, podřízení jsou seřváni, míchačky hrčí, svoboda zase nadlouho končí.

Mystifikační historická fraška z 90. let 19. století. Odehrává se v Poděbradech a humorným způsobem nabízí originální vysvětlení, jak se do Poděbrad dostal dnes již slavný pomník krále Jiřího z Poděbrad. Jak již bývá v podobných žánrech zvykem, pomník se v Poděbradech objevil vlastně jen shodou š?astných náhod. Hra sice přísně vychází z regionálních reálií, ale jednotlivé charaktery poděbradských radních, spolků a žánrové maloměstské obrázky mají obecně platný a srozumitelný dosah. Ve hře podle původního scénáře vystupuje 20 osob, pohlaví i počet účinkujících lze většinou variabilně upravovat Autor Ladislav Langr (1959) je vystudovaný novinář a ochotnický režisér. Tuto hru napsal přímo „na tělo“ jednotlivým členům Divadelního spolku Jiří v Poděbradech, kde také v současné době žije.

Historické drama, které vychází ze skutečné historické situace. Hra začíná smrtí krále Jiřího z Poděbrad a představuje nám hlavní postavu - královnu vdovu Johanu z Rožmitálu, která se v rozmezí několika jarních měsíců roku 1471 potýká s problémem, zda se zapojit do boje o královskou korunu sama nebo prostřednictvím některého z blízkých příbuzných, nebo zda má zůstat stranou politických intrik. Motto hry zní: „O moc a královskou korunu může bojovat každý, ale  kdo se bojí zašpinit, zůstane navždy jen divákem.“ Hra má výrazné aktuální nadčasové sdělení  a přináší velkou hereckou příležitost pro vyzrálou charakterní herečku středního věku. Ve hře podle původního scénáře vystupuje 22 osob, počet účinkujících lze většinou variabilně upravovat.

Autor Ladislav Langr (1959) je vystudovaný novinář a ochotnický režisér. Tuto hru napsal přímo „na tělo“ jednotlivým členům Divadelního spolku Jiří v Poděbradech, kde také v současné době žije.

To byl vždycky můj sen zajezdit si na jednorožci! Můj dívčí sen!/Třeba ti ho splním./ Třeba?/Králíčku, králíčku, já tě sním./Ta pohádka je ale jinak, vlku./A jakpak, ty můj vzdělaný králíčku?/V té pohádce je přece: „Karkulko, Karkulko, já tě sním“. A já nejsem žádná karkulka./Ale já jsem nemyslel tuhle pohádku, králíčku./Tak si mě chy?! …   Smráká se a bary otvírají. Světla se rozsvítí, hudba začne hrát a přijdou první hosté - ženy a muži – jdou se bavit, zapomenout na svůj běžný život, užít  si volného sexu, tance a alkoholu. Aby si zachovali anonymitu a hra byla ještě pikantnější, nasazují si zvířecí masky. Večírek může začít! Jediným pravidlem je nevracet se k minulosti, neotáčet se zpátky a žít do sytosti to, co lze.     Problémy se začnou objevovat v okamžiku, kdy se čerství milenci zatouží poznat blíž a  kdy se setkají lidé, kteří už se setkat nechtěli. Na pozadí tance a smyslnosti se rozvíří zkažené, neodžité emoce. Lidé jsou nuceni odhalit svou pravou tvář, podívat se na to, co za sebou nechali. Noc, ve které se zkříží chtíč a prázdná fyzičnost s potřebou zase chvíli něco cítit nemůže skončit happy endem.
Slovo „lust“ se vyskytuje jak v německém, tak v anglickém jazyce. V Němčině znamená slovo „lust“ rozkoš, chu?. V angličtině znamená slovo „lust“ rozkoš, tužbu, vášeň, chtíč.

Dramatizace klasické pohádky O Perníkové chaloupce z pera Vlastimila Pešky patří k jeho nejhranějším. Není nezajímavé, že ji uvádí Městské divadlo ve Zlíně pro své nejmenší diváky již podruhé. S velkým úspěchem uvádělo  Peškovu „Perníkajdu“ také Severomoravské divadlo v Šumperku. Má ji na repertoáru i Horácké divadlo v Jihlavě a chystá se již druhé uvedení v Divadle Radost. Principem dramatizace je hraní si na pohádku. Vše se děje "JENOM JAKO", tedy i děje strašidelné a kruté, které se díky tomuto zvolenému principu stávají lekrační a hravé. Takové jsou i postavy dramatizace, které nejenom pobaví a potěší malého diváka, ale i samotné herce.        Vlastimil Peška je i autorem hudby, kterou vám můžeme zprostředkovat.       

Kdybyste měli stroj, který dokáže navěky uchovat Váš nejkrásnější okamžik v životě, který by to byl? A dokázali byste si vůbec vybrat – ne protože těch krásných chvílí bylo moc, ale protože jste za celý život nežili ani jednu jedinou? Na posteli v levném asijském hotýlku, za dohledu tří švábů velkých jak kočky, v horečkách umírá starý pan Macek. Pan Macek není kladný hrdina. Pan Macek je cituprázdný zmetek, který celý život brakoval životy kohokoli, kdo mu přišel do cesty.  Začalo to na jeho desáté narozeniny, kdy s dětstvím ztratil schopnost cítit. Rok od roku si pan Macek dává předsevzetí, který lidský cit se letos naučí: přátelství, vášeň, lásku. Když zvládne jejich technické projevy, odškrtne je ze seznamu – a s nimi ty, na nichž se citu vyučil. Teď umírá v absurdním koutu světa a preparuje svůj život, snaže se švábům, technikům stroje na Nejkrásnější okamžik v životě, vyhovět. Novinářka, spisovatelka a dramatička Sibylle Bergová je nepřehlédnutelným zjevem německojazyčného divadla.Kromě Nadčlověka Macka má na svém kontě čtyři divadelní hry a šest románů. V Nadčlověku Mackovi může zazářit nejen představitel titulního hrdiny, ale i postava Vypravěče, který glosuje Mackovy životní etapy. Možnost vystřídat škálu charakterů nabízejí výtečné postavy Švábů, které mají na přání autorky ztvárnit všechny osoby, jejichž život pan Macek vykloubí. Bloky jeho vzpomínek tečují výpovědi postav z Mackova života, které stojí proti jeho vzpomínkám v bolavé opozici.