Prokurátor Maillard má za sebou další úspěch: podařilo se mu dosáhnout odsouzení člověka, obžalovaného z vraždy. Všichni jej oslavují, mezi nimi i starší kolega prokurátor Bertolier.  Mailard osamí s Bertolierovou ženou Robertou, která se ukáže být jeho milenkou. Vtom vleze oknem onen odsouzený údajný vrah jménem Valorin. Ukáže se, že vraždu nemohl spáchat, protože v osudnou noc byl právě s Robertou, jakousi lepší štětkou, která si hledala muže na jednu noc. V průběhu dalšího děje se ukáže, že všechny vysoce postavené osoby jsou  zkorumpované, jeden nenávidí druhého a právo neexistuje.

Hra známé francouzské autorky, jejímž ústředním motivem příběh středostavovské pařížské rodiny, která ve snaze pomoci opuštěné sousedce, jí nabídne uvolněné místo po své portugalské hospodyni.

Hra Dogs Barking, která měla premiéru v květnu roku 1999 v Bush Theatre v Londýně, sleduje vztah dvou zhruba dvacetiletých hrdinů Alex a Neila, kteří jakožto bývalí partneři řeší, co se stane s bytem, v němž společně žili. Zajdlic tu zkoumá především situaci po rozpadu vztahu - kdy partnery pojí nějaký materiální závazek – jak se láska mění v teror. Neil, který se s Alex rozešel, těžko zvládá, že si našla nového partnera a čeká s ním dokonce dítě. Nechce se tedy vzdát alespoň bytu, v němž společně strávili hezké chvíle, přestože mu nepatří. Snaží se Alex všemožně znepříjemnit život. V závěrečné fázi se jeho výhružky změní v reálný fyzický atak, kdy napadená Alex potratí. Poslední scénou nás autor přivádí o několik let zpátky, kdy ještě Alex a Neil byli spolu š?astni. Za nejkontroverznější můžeme označit postavu Neila, který je postupem času naprosto destruktivní – do jisté míry nám může připomínat Osbornova Jimmyho Portera ze hry Ohlédni se v hněvu – právě tou negací a destrukcí, ale také například chováním ke své bývalé přítelkyni. Hra bývá často přirovnávána k Marberově Na dotek – mají jednak podobnou tematiku, zároveň obě nesou stopy toho, že jejich autoři mají zkušenost s psaním pro televizi. Zajdlic tu používá velmi rychlé a svižné dialogy, dobře pointované situace, humor - v tom všem získal zručnost právě díky práci pro TV, ale také drsný a syrový naturalismus.  Zajdlic začal psát již za studií na univerzitě v Southamptonu v letech 1980-83. Později založil Ratskins Theatre Company, která uváděla své vlastní texty. V roce 1991 napsal Zajdlic svou první samostatnou hru Infidelities a získal za ni 1. cenu ve West London Playwriting Competition. V této soutěži zabodoval také s další hrou Rage (Touha). Zajdlica výrazně ovlivnila práce pro TV – neboť spolupracoval na veleúspěšném seriálu This Life, který byl jakousi ikonou 90. let a hýbal celou britskou společností.

Výkřikem úlevy „Máme ho!“ bylo světu oznámeno v roce 2004 dopadení diktátora Saddáma Husajna.          Čtyři přední umělci, ovlivňující masovou estetiku a způsob uměleckého zobrazovaní skutečnosti ve 20. století, filmoví režiséři Leni, Elia, Otakar a sochař monumentů Gerasim, jsou soustředěni na výcvikové základně. Dozorci Lyndie a Granier je podrobují psychickému teroru, urážejícímu důstojnost jejich stáří. Záhy zjistíme, že  tento výcvik je přípravou na nový úkol, kterým byly senilní celebrity masového umění pověřeny.  Jako letití tvůrci veřejného mínění mají navrhnout způsob, jímž bude světu oznámeno zatčení diktátora a jímž bude diktátor ze světa zprovozen tak, aby jeho smrt nevzbudila nežádoucí reakce.          Umělci, kteří každý svým způsobem kolaborovali s některou z totalitních mocí 20. století a kteří byli  mocnými využíváni, omezováni a zároveň korumpováni, se znovu setkají se svými tyrany. V návrzích scénářů odstranění diktátora využijí celé své znalosti  dvacátého století, znovu rekonstruují zánik Lenina, Hitlera, Stalina, Causesca, Pol Pota. Diskurz o moci znemravnělého umění nad zatemňováním skutečnosti však nenabízí uspokojivé výsledky. Zajatý diktátor má nad svými slouhy stále převahu, právě tak, jako nepřiznané a neodpuštěné viny minulosti mají moc nad dneškem. Závěr se zvrhne v groteskní hekatomby.          Hodně černá komedie zkušeného českého dramatika přináší výrazné herecké příležitosti zralým hercům. S odvoláním na společně prožitou skutečnost minulého století i na falešné naděje současnosti je hra příspěvkem k nezjednodušenému přemýšlení o moci obrazů nad svobodou našeho myšlení.

První Cooneyho komedie u nás před lety uvedená, "Jeden a jedna jsou tři", je příběh taxikáře Browna, který má dvě manželky. "Tři a tři je pět" je jejím samostatným pokračováním o dvacet let později. Hrdina má s jednou manželkou syna, s druhou dceru. Ti dva se seznámí na internetu a chtějí se osobně poznat. Jejich otec se jim v tom snaží s pomocí svého kamaráda dvě hodiny zabránit. Výsledkem je veletok neuvěřitelných výmyslů a improvizací, které uspokojí každého – krom Johna Browna.

Příběh milostného nedorozumění v 7 obrazech mapuje sociální prostředí Romů, jejich kulturu a temperament, kdy emoce probíhají ve schématu nahoru-dolů. Je pokusem o rehabilitaci stereotypního pohledu veřejnosti na toto etnikum. Počáteční nedůvěra při kontaktu vedoucího romského pěveckého sboru s “gádžem” studujícím romský jazyk a folklór vrcholí v souboji, v němž ovšem vítězí prastaré principy společné všem kulturám: čest a city. Roztančená muzikálová skladba s jazykovými hříčkami založenými na mísení romštiny a češtiny končí ódou na nově narozený lidský život bez ohledu na barvu pleti. Hra získala v roce 1994 prémiovou cenu Nadace Demokracie a rozvoj a stala se příspěvkem  k Roku tolerance 1995.

Amfiteátr Osoby: 2 ženy Dekorace: jeviště amfiteátru Spor mezi manželkou dramatika Aischyla a ženou správce divadla: Sofoklés si při příštích Athénských hrách hodlá pro recitování svých veršů najmout dva „žoldáky“ - to je ale skandál! Udělá Aischylos totéž?   Blbý had Osoby: 2 muži, 1 žena Dekorace: Dionýsův chrám, příroda v jeho okolí, athénská hospoda „Nerovný“ dialog Sofokla a hetéry Gorgony o smutku, ponížení, slávě, vítězstvích i porážkách. Sofoklés je už sice nerudný, pohrdavý stařec lamentující nad úpadkem Athén a hlavně jeho obyvatel, zlobí se, že ani v chrámu nemá klid, ale zaujme ho hetéřin pohled na lesk i bídu světa a nakonec přijímá i její smířlivá slova.   Žena z Korinta Osoby: 3 muži, 3 ženy Dekorace: zlatnická dílna, prostory řeckého domu Za Eurípidem přichází Korin?anka Lyké a vyjednává s ním: Korint chce dramatikovi, který se chystá psát Medeiu, štědře zaplatit za to, že se zpracování tohoto dramatu vzdá, aby se jím nepřipomínalo krveprolití, jehož se podle tradičního mýtu dopustili Korin?ané na Médeiných dětech. Lyké dokonce nabízí plný vůz stříbra, když Eurípidés připíše vraždění samotné Médei. Dramatik sice odměnu odmítá, ale navrhovaná verze děje ho zaujme.

Dva mladí lidé, muž a žena, jsou pozváni jedním autorem, aby zahráli divadelní hru bez námětu. Mají k dispozici pouze své tělo a prostor. Nejsou svázáni  určitou myšlenkou, nemusí se omezovat na běžný slovník a jejich slova se mohou vynořovat z uvolněné imaginace, osvobozené od jakékoliv konvence. Autorka zde vytváří parodii, která končí ve chvíli, kdy se oba pozvaní obrátí proti autorovi a vytvoří z této hry beze smyslu svoji hru pravdy. Ubití, bezvýznamní v očích společnosti, se teď odvážili projevit svou jedinečnost.

Šestadvacetiletý Jaroslav Vrchlický přijíždí se svou novomanželkou Mimi na statek Podlipských, aby tu prožili romantické líbánky. Doprovází je ale nevěstina matka, spisovatelka Sofie Podlipská, s níž mladý básník udržuje již nějakou dobu poměr. Fascinuje ho ovšem také drzá a primitivní služka Réza, a především Sofiina sestra Johana Podlipská (alias Karolína Světlá). Rozcitlivělý, ale zároveň cynický mladík tráví čas nejraději v lese, kde skládá verše, a již hůře snáší recitační soutěž, kterou pro něj na statku připravili. Všichni jsou jeho osobou oslněni a předhánějí se v tom, kdo lépe přednese ty nejznámější verše. On na to reaguje podrážděně a ironicky a provokuje ostatní vulgárními parafrázemi svých básní. Zostřují se také vztahy mezi Vrchlickým a všemi přítomnými i nepřítomnými ženami. Přestože z tohoto boje zdánlivě vychází jako vítěz, zraněné ženské hrdinky se dokáží spojit a chytit ho v závěru do svých sítí. Svoboda umělce končí.          Ve hře jsou citovány verše Jaroslava Vrchlického spolu s těmi, které mu bývají připisovány. Čechovovsky laděná hra vznikla v roce 2003 jako autorova dramatická prvotina.

Nejnovější dílo kmenového autora divadelního spolku Havranprkno. Hra si klade otázku starou nejméně jako francouzská revoluce – je změna možná? Má úsilí a nasazování života za správnou věc smysl? Nebo se věci jen mírně vychýlí, nechají změnu projít a zase se elasticky sevřou?    V koncentračním táboře pro bývalé normalizační hvězdy si svůj trest – pod dozorem bachařů z někdejšího undergroundu - odpykávají Petr, Milan, Zdeněk, Béda a Jirka. Nežijí si špatně – díky slabosti velitele tábora Milera a kontaktům z minulosti se jim daří zařídit si život v táboře s luxusem, na který byli vždy zvyklí. Ani jim vlastně nevadí, že nejsou svobodní – vždy? tam venku je zlý, nový, nepřátelský svět, kam oni už nepatří. Jediný, kdo se tím trápí, je Jirka. Vadí mu, že hudba, kterou vždy miloval, je vláčena bahnem, že ji nesmí dávat lidem, kteří po ní jistě touží. Copak se dá zapomenout?    Do tábora ale přichází nový velitel Zoubek, který má nahradit slabého Milera. Přináší nový režim a hlavně novou kulturní politiku. Bývalé hvězdy se nyní mají stát jakýmisi galejníky nové kultury. Mají znovu vytvářet hudbu – ale textovat a hrát ji bude někdo jiný. Noví vládci si totiž konečně uvědomili, že nová kultura se neobejde bez staré. Chtějí-li vštípit lidem nové myšlení, musí jim je podat starou formou, na kterou jsou zvyklí a umí si s ní poradit. Jirka ale plánuje vzpouru. Bude nakonec dobro po zásluze potrestáno? Jisté je, že pravé umění se vydává na vítěznou reconquistu vašich přijímačů, uší a duší.       Hra obsahuje tance a zpěvy.