Jsou periferní příběhy důležité? Martin chce psát, touží napsat velký román, ale zatím je jen obyčejným redaktorem Prague Postu. Jeho žena Katka, učitelka fyziky, za ním stojí, věří, že dokáže něco velkého, i když jí něco vzadu napovídá, že se to vymyká fyzikálním zákonům. Aby mu pomohla, pozve na večeři známého literárního kritika, profesora Schwarze. Zdá se, že Martinova tvorba má opravdu úspěch, i když ne na poli literární. Profesor považuje jeho román za přírodní úkaz, po přečtení několika stránek každý čtenář usne. Racionální Katka vidí, že se její muž pouští na tenký led touhy po literárním úspěchu, ale nedokáže ho zastavit. Martinova fantazie zaplňuje prostor – po scéně přechází Vladimír Iljič Lenin, finští dřevorubci a schizofrenický vědec s dlouhým vousem. Každou ze svých postav strčí do jedné zásuvky nové finské komody, kterou se snaží podle intuice sestavit, aby nakonec pohltila i jeho samotného.

Neschopnost milovat? Strach z monumentálního citu? Trýzeň z neuskutečněné lásky a melancholický očistec za zbabělost srdce. Ale i groteskní pohledy na podivná šedesátá léta minulého století u nás — to je silný Škvoreckého milostný mýtus. Příběh vypráví o krátkém setkání dvou mladých lidí na rekreaci v Československu koncem padesátých let. Pražského redaktora, který je zároveň vypravěčem příběhu, přitahuje svou krásou i tajemností Maďarka z východního Slovenska — Emöke. Emöke prožila nešťastné manželství. Věří, že pozemský svět, hmota, tělo jsou jen různými jmény pro zlo, od něhož se člověk má osvobozovat, aby se mohl rozplynout v boží lásce a dobrotě. Redaktor se pokouší vyvrátit její názory racionálními argumenty i tím, že probouzí k životu její potlačené ženství. Jejich sílící náklonnost a příznivě se rozvíjející vztah zmaří intrika redaktorova spolubydlícího, citově otupělého učitele.
Dramatizace proslulé novely Josefa Škvoreckého vznikla pro Divadlo Viola a je koncipována pouze pro dva herce, kteří hrají hned několik postav.

Otec, matka a syn u kuchyňského stolu, minimální rekvizity v podobě každodenní rodinné rutiny, svižný a břitký jazyk, to jsou hlavní ingredience úspěšné hry Spira Scimoneho, kterou nedávno uvedla Comédie-Française. Ranní i večerní rodinné rituály se opakují s železnou pravidelností, ale postavy uvízly nejen v časové smyčce, ale také v kruhu vzájemného ponižování, strachu, manipulace a lhostejnosti. Postavy ale tuto věznitelskou cykličnost naopak oslavují. Oslava výročí společného rodinného utrpení jako by se stala hlavní náplní jejich života. Autor, původně herec a nyní také režisér, se kromě psaní her věnuje také filmové scenáristice a za film Due amici (Dva přátelé) získal Zlatého lva na festivalu v Benátkách (2002).

Setkání tří lidí. Kdysi měli mnoho společného. Společné dospívání. A při troše snahy i ideologii. Teď se setkávají znovu. O několik let později. A nad setkáním visí ztráta někdejší blízkosti. Už si skoro nemají co říct, ale v hlavách jim hlučí. Za jedinou noc si konečně uvědomí, na čem jsou. Bilancují. Ověřují si starou blízkost. A je i co oslavovat. Někdo totiž bude mít svatbu.
    Ve hře „nastupujícího dramatika roku“ se čeká na příchod někoho jiného, na událost, která musí přijít jako Mesiáš nebo jako potopa. A do té doby se prostě bydlí. Pod sklem.

Pět žen v domě, koncem léta, od konce odpoledne do rána, kdy se vrátí svěží chládek a noc se se svými démony vzdálí. Pět žen a jeden muž, jejich bratr, syn a vnuk, který se „po všech těch letech“ vrátil ze svých bitev a válek, konečně přišel zpátky domů, ztratil vědomí a teď spí, vyčerpaný cestou a životem, anebo umírá, nic jiného. Vrátil se do svého výchozího bodu, aby zde zemřel. Čekaly na něj, dlouho, celá léta, a nikdy si nepomyslely, že ho ještě uvidí živého. Nevěřily v to. Nikdy od něj nedostaly žádnou zprávu. Ale přesto na něj čekaly a ztratily kvůli němu svůj život. Anebo možná neztratily. Možná se nakonec ukáže, že jejich čekání mělo přece jen smysl. Stačilo by, kdyby se probudil a něco jim řekl. Je ve svém pokoji, v tom samém, ve kterém žil, když byl dítě a když dospíval, předtím, než je opustil, než je tu zanechal, předtím, než ho otec vyhnal. Je znovu ve svém pokoji a ženy kolem něj krouží. Poslouchají, jestli ještě dýchá a jestli se náhodou neprobouzí, a přitom vyprávějí své příběhy, příběhy zmarněných životů, všechny stejné a jiné, a své pečlivě zkonstruované legendy…

Celá hra se odehrává v podchodu pod křižovatkou dvou rušných ulic. Dva třicátníci, Petr a Eva, kteří jdou navštívit Eviny rodiče, náhle zjistí, že do podchodu je sice možné vejít, ale nikoliv už z něj vyjít ven. Ani spící rumunská Cikánka jim nedokáže poradit, jak z této situace uniknout. Mezitím se v podchodu postupně objevuje Prostitutka, následuje ji Stará žena, pak ambiciózní Podnikatel, dále Skinhead, který fanaticky propaguje svůj oblíbený fotbalový klub a jako poslední se v podchodu objevuje Důchodce, kterému absurdní uvěznění připomene jeho minulost v padesátých letech. Různorodá společnost napřed mapuje terén a zoufale hledá možnost, jak z pasti uniknout, posléze však všichni pochopí, že cesta na svobodu vede jenom přes spolupráci a totální sebeodhalení. Sci-fi komedie známého polského autora divadelních her nabízí jednotu místa, času a děje a další variantu na téma, jak vyřešit neobvyklou životní situaci.

Hra kanadské autorky japonského původu Mieko Ouchi (Modré světlo, The DADA play) popisuje měnící se vztah mezi mladou aristokratkou a houslovým virtuozem a skladatelem Antoniem Vivaldim. Bezejmenná žena je uvězněna v manželství bez lásky, z nudy ji vytrhne až sázka jejího manžela. Do šesti týdnů má před dvorem zahrát houslový koncert. A Vivaldi ji má učit, výukové lekce ale změní život oběma zúčastněným. V roce 2005 tato hra získala kanadskou prestižní cenu – Carol Bolt Drama Prize.

Adaptace Shakespearovy slavné tragédie španělského režiséra a dramatika Rodriga Garcíi si uchovává základní námět moci, jen jej poněkud aktualizuje nejen odkazy na válku v bývalé Jugoslávii, která v době vzniku hry byla žhavým evropským tématem, ale i kritikou sociálních nerovností, honem za materiálními statky a povrchnosti současné konzumní společnosti. Podobně jako Shakespeare, rozkročený mezi renesancí a barokem, vidí García ze své pozice postmoderního autora společenské problémy v celoplanetárním měřítku. I proto je jedním ze základních poetických obrazů hry motiv ostrovů bohatství symbolizujících západní svět. A to, co nás obklopuje, je hrozivé: zbytek světa alias moře bídy…
   Text Král Lear považuje Rodrigo García za jednu ze svých nejpolitičtějších her a označuje ji dokonce za pamflet. Poprvé ji uvedl v roce 1999 v mexickém Centro Nacional de Artes, v roce 2003 hru nastudoval znovu ve francouzské Comédie de Valence. Ve stejném roce byla hra uvedena i v Comédie Française a posléze i v dalších zemích a divadelních domech.

Několik herců se schází u Norberta a Marianny na večírek. Na programu jsou obvyklá témata z hereckých šaten: scénáře, role, vztahy, peníze, zdraví. A hlavně také maso na barbecue. Ještě se čeká na Anitu, která ale telefonuje, že měla nehodu. A Yvan si právě nechal udělat text na AIDS. Podivný večírek s ještě podivnějším dojezdem...

Na první pohled klasická situace: po několik sklenkách si do svého luxusního bytu odvádí starší muž mladou krásnou slečnu. Rozvíjející konverzace však poněkud naruší průběh věcí. Dívka se nejdříve začne vydávat za prostitutku a vyžaduje za své služby finanční odměnu, což pána poněkud rozladí. Poté vše vydává za vtip a představuje se jako novinářka z feministického časopisu, která zpracovává reportáž o nevěře ženatých mužů. Nakonec to dokonce vypadá, že ji poslala pánova vlastní žena, která sbírá důkazy pro připravovaný rozvod. To už je ale pán v tak podroušeném stavu, že upadá do komatu. Následná snídaně s krásnou neznámou však přináší plně jinou pointu... Při francouzském uvedení si mužskou roli v této hře zahrál Alain Delon.