Komorní příběh dvou lidí, jejichž krátké setkání odhalí podstatu jejich charakterů, životních principů i schopnosti lásky.

Mladá dívka si přivádí v noci do svého bytu staršího muže. Jeho pokusy o milostné sblížení jsou stále narušovány záhadnými telefonáty, k nimž Klára vždy svého návštěvníka volá, ale telefonní sluchátko je už hluché. Z vedlejšího pokoje se zase ozývá hlas volající Kláru. Patří muži, kterého Klára dříve milovala… Pro pozvaného hosta se nezávazné milostné dobrodružství stane konfrontací s hlubokým lidským vztahem, pocitem zodpovědnosti a důsledným naplňováním touhy po osobní svobodě.

Příběh o diktátorovi, který pozdě pochopil, že už diktátorem být nechce. Rozhlasová hra o morálních rozporech diktátora, který se odvážil povýšit sama sebe na míru všech věcí.

Hra vznikla v 70. letech, tedy v době normalizace, a protože Ivan Klíma patřil k zakázaným autorům, byla nejprve inscenována v zahraničí. Později se dokonce stala předlohou jeho politické satirické prózy nazvané President a anděl.

Jak smutné pohrdnout vším, ani neupřít oči do dálek! Jak odvážné odcházet a nemít naději! Někdy častován těmi strašlivými slovy se lekám: Co když skutečně ani poušť pro ně není nadějí a útěchou? Co když nechápou moje slova a zmocňuje se jich děs? Ale já – vidím ji přece! V průzračném chvění. Písek. Temná skaliska ční k nebesům. Zní zvony karavan a zdáli řev lvů a bekot antilop. A uprostřed v měkké prohlubni čeká už písečné lůžko, aby mě přijalo. Přicházím a klesám. A hvězdy už sestupují, až srdce usedá. Poušť! Má naděje. Tolikrát slibovaná musí přeci být. Vím, že je. Jediná útěcha a naděje světa. I oni to vědí. A na moje vyzvání už vstávají, aby se vydali se mnou na dlouhé putování. Kdo jste ještě zůstali stranou, následujte mě! Poušť čeká!

Divadelní hra se základní koncepcí konvenční detektivky, v podstatě však hra o potřebě naděje a útěchy před strachem ze smrti. Na této potřebě je vybudována postava Mistra, výrobce rakví, muže, který chodí po čerstvých stopách smrtí, vražd, sebevražd a zločinů zabití a který přináší útěchu v podobě iluze, polopravdy, demagogie, dogmatismu a lži, a této tzv. útěchy zneužívá.

Šestičlenná porota (sestávající z inženýra, archiváře, holiče, medika, mlékařky a kapitána) má posoudit vinu či nevinu muže obžalovaného z vraždy. K hlavnímu přelíčení soudu, které má definitivně vynést rozsudek, se však obžalovaný nedostaví, protože byl z blíže neurčených důvodů popraven. Aby však bylo spravedlnosti učiněno zadost, musí porota i potom vyřknout své mínění.

Podle vlastních slov se autor více než politickými procesy této doby nechal inspirovat jednáním výboru Svazu spisovatelů o tom, zda zastavit či nezastavit časopis Tvář.

Situaci, ve které zamčení porotci uvažují, jak rozhodnout, hrozilo nebezpečí, že bude jen kabinetní diskusí plnou velkých slov o vině nebo nevině. Autor však dodržel zásady líčení kriminálního případu a posluchač je do poslední chvíle zvědav na pravdu (okolnosti vraždy jsou velmi nejasné). Hra naznačila, že nejvýstižnější formou vyjádření pocitu z oněch minulých nespravedlností (ať už to byly procesy, u kterých se stínaly hlavy lidí či hlavičky časopisů), je právě absurdní hra. Neboť seberealističtější a sebedetailnější vykreslení každého z inscenovaných soudních jednání nemůže dnes vystihnout iracionální atmosféru, ve které se odbývaly. (P. Lapková)

Původně rozhlasová prvotina Ivana Klímy měla premiéru v roce 1967 v Německu. Český rozhlas ji uvedl v roce 1968 a divadelní verze měla premiéru o rok později.

Název stejně jako hlavní postava dramatické prvotiny Ivana Klímy, Josef Kán, odkazují ke Kafkovi. Hra je realistickým podobenstvím o tom, jak moc likviduje každého, kdo je výjimečný a chová se jako individualita. Zámek je útočištěm významných umělců a vědců, kteří jsou naprosto izolováni od zbytku populace, protože jejich odchylky a excentričnost údajně hraničí se šílenstvím. Jeden z obyvatel zámku byl právě zavražděn a nově příchozí Josef Kán má zaujmout jeho místo. Automaticky se stává další možnou obětí, a to především proto, že pokládá nebezpečné otázky a nezapadá do kolektivu. Vyšetřování je uzavřeno s tím, že se jedná o kolektivní vraždu, přičemž pachateli jsou nejvýznamnější obyvatelé zámku. Žádný trest je však nečeká.

Hra měla premiéru v roce 1964, o rok později vyšla v knižní podobě, s úspěchem byla v 60. letech uvedena mimo jiné i v Polsku.

Ivan Klíma začal hru Ženich pro Marcelu psát v srpnu 1968 v Londýně, kde ho zastihly informace o tragických událostech v rodné zemi. Modelová hra zobrazuje groteskní situaci muže, který je nejrůznějšími formami nátlaku nucen do nesmyslného sňatku. Paralela s bratrskou pomocí v srpnu 1968 je tedy zcela zřejmá.

Petr Kliment je předvolán na jakýsi úřad pro občanské záležitosti a nevybíravými prostředky nucen ke sňatku s dívkou, již sotva zná. Marcela Lukasová, s níž je Kliment v průběhu jednání konfrontován, tento zásah moci úřední nijak nepodnítila, sama je pod podobným nátlakem jako on. „Začínám se tady bát. Jako byste byli všichni smluveni. Co to všechno má znamenat, je to hra, nebo vtip, nebo omyl?“ ptá se zoufalý muž. „Vy sám si nerozumíte. Vy se nevyznáte ve vlastních citech,“ odpovídají mu Referent úřadu a jeho pomocníci, dvě nižší šarže, rádobyotcovsky bodrý Mádr a brutální Veselý, a namířenou zbraní se ho snaží přimět k prohlášení, že Marcelu miluje.

Protože podmínky v zemi nedovolily Klímovi hru inscenovat, musela být její premiéra z července 1969 přeložena, a to až na 21. srpna 1990.

Dvě svobodné kamarádky, které už mají za sebou 40. výročí narození, přijedou na dovolenou na venkovskou chalupu. Místní muž na sklonku středního věku je v noci neohlášeně navštíví, ale plánovaný žertík mu nevyjde, je přistižen, svázán, vyfocen a donucen slíbit, že následující týdny bude zdarma vykonávat potřebné práce. Od té chvíle každodenní návštěvník plní přání a rozkazy žen s nadějí, že před jejich odjezdem docílí vymazání kompromitující fotografie v mobilu. S ubíhajícími dny se všichni tři více poznávají a rozvíjejí se vzájemné vztahy postav. Smutné vzpomínky z minulosti se střídají s naplno prožívanou realitou, která přináší překvapení až do závěru hry. Nedobré životní zkušenosti, nenaplněná touha realizovat sny, přehnaný důraz na vnímání vlastní nedokonalosti a pocit promarněných let jsou potlačeny zjištěním, že štěstí je stále nadosah, jen si ho všimnout a mít odvahu sáhnout po něm. O nezbytném úsměvném nadhledu v životě hovoří i veršovaný text s názvem Anička travička, který děj hry provází a zakončuje.

Cena Evalda Schorma 

 za původní hru, dramatizaci či překlad

 Uzávěrka nominací: 31. března 2017!

 Cena je určena pro studenty DAMU, JAMU, FFUK, FFMU, FFUP,  FPF a Konzervatoří za původní hru, dramatizaci či překlad.

 Projekty hodnotí komise na základě nominace a cenu spojenou s finanční odměnou uděluje DILIA autorovi (kolektivu). 

 Nominována mohou být tato díla:  

             -  původní hra 
             -  překlad hry (do češtiny dosud nepřeložené) 
             -  dramatizace

 Dílo může nominovat jakákoli fyzická osoba, zejména však pedagogové a studenti výše uvedených škol a divadelní odborná veřejnost.

 Nominace musí obsahovat zdůvodnění, kontakt na nominujícího a nominovaného a samotný text, který je nominován, a musí být doručena jednak v písemné formě na adresu DILIA, Krátkého 143/1, Praha 9, a také e-mailem na adresu spalova@dilia.cz, nejpozději do 31. března 2017.

 Hlavní cíle:

Základním cílem je podpora a motivace mladých autorů a překladatelů v jejich autorské práci. Díky Ceně Evalda Schorma se jejich díla mohou dostat do širšího divadelního kontextu, než je samotná akademická půda. Cena Evalda Schorma se během své existence stala vedle Ceny Alfréda Radoka prestižním oceněním, uznávaným nejen v Čechách, ale i v zahraničí.

Texty oceněné Cenou Evalda Schorma se doposud dočkaly více než 32 divadelních inscenací (např. Národní divadlo moravskoslezské Ostrava, Švandovo divadlo, Studio Ypsilon, A studio Rubín, Městské divadlo Zlín, Divadlo Antonína Dvořáka v Příbrami) a 9 rozhlasových inscenací.

Původní rozhlasová hra Průtrž se svým dějem vrací do těžkých časů lehkých topných olejů v devadesátých letech minulého století. Mladší ze dvou bratří, hlavních hrdinů hry, se kolem nejasných obchodů pohybuje už dlouho. Starší, původním povoláním voják, právě přišel o špatně placenou práci a i jeho osobní život je v troskách. A v tu chvíli mu bratr nabízí pomoc v podobě nové práce. Rozjíždí se koloběh, ze kterého se dá jen těžko vystoupit.

Martin Františák, který pochází z Valašského Meziříčí a do rodného kraje umísťuje děj většiny svých her, o této hře říká: „Devadesátá léta nastavila pravidla, do kterých dodnes nevidíme. V té době se spousta věcí okolo LTO děla téměř na dotek. Vsetín vyhrával jeden hokejový titul za druhým, chlápci nosili do hospody pistole, někomu zplesnivěly v garáži prachy, jiného, co bydlel za kopcem, oddělali, jiní zmizeli… Tehdy to u nás vypadalo jako u Alibaby a čtyřiceti loupežníků… Po letech jsem se dozvěděl o knize Jany Lorencové Krvavé oleje a došlo mi, kdo bydlel tam za kopcem a s kým tehdy chodila ta holka, co jsem s ní nebezpečně tancoval, a čí je ta veliká fabrika na kraji města. Pochopitelně z toho šla hrůza a bezmoc. Zjištění, že ta jejich pravidla většina lidí přijala jako nutnost pro přežívání, bylo horší než historky o uřezaných končetinách. A tak jsem napsal takový výkřik. Když jsem ho psal a mluvil o tom, tak každý zmlknul a tiše pokyvoval hlavou. Byl cítit strach. A je cítit dodnes. Příběhy nenažraných olejářů nejsou na pranýři, ale jsou reklamou pochmurného úsměvu nově vzniklých elit.“

Hra Průtrž zvítězila v soutěži o původní rozhlasový text při příležitosti 90 let Českého rozhlasu.