Lehce absurdní, až groteskní hodinová hříčka minimálně pro 5 osob, do které jsou v závěru vtaženi i diváci.

Na hřbitově přežívají bezdomovci coby „živí mrtví“ a vedou hovory o všem, co pro ně nemá smysl. V snových reminiscencích se odtajní jejich předchozí životy. Atmosféru dokresluje nedaleká ZOO, kde jsou zvířata držena nedobrovolně a některá se dokonce pokusí utéci, zatímco „naši“ hrdinové jsou dobrovolně uvězněni v denně se opakující nečinnosti.

Hra byla inscenována v plzeňském divadle Dialog v letech 2008 – 2010.

Bájí, kterou má na mysli jinak mnohoznačný titul hry, je příběh Krysaře z Hameln. Je tu znovu, ona atmosféra mýtického středověku - město se svou organizací a obřady, pověrami i zázraky, čarodějnictvím a - inkvizicí. Nadpřirozené je samozřejmou součástí reality, která je zároveň realitou metaforickou. Do tohoto světa přichází Johan se svou záhadně dlouho těhotnou ženou. Nalezne v Hameln azyl a nevěda uvrhne celé město do zkázy: Upsal se totiž inkvizici a nyní prchá před důsledky svého činu. Opat jej emisarovi inkvizice odmítá vydat. Postupně se dozvídáme, že Johannův příchod do Hameln nebyl zcela v rozporu se záměry inkvizice: Opat, který město chránil před jejím vlivem, tak mohl činit jen s jejím požehnáním - teď se s ní však znovu dostává do sporu. Každá volba se ukazuje jako předem odsouzená k omylu. Odbojné město je izolováno od ostatního světa pod záminkou, že se v něm šíří mor. Přichází Krysař. "Ďábel nekupuje nikdy polovinu duše" je sice citát z Fischerové Princezny T, ale mohl by se stát leitmotivem této hry, jejíž hrdinové kdysi v nerovném souboji - ale z vlastní vůle - pozbyli svobody. Moderní tragédie byla jednou z divadelních událostí doby těsně před listopadem 1989.

Na prahu rozhodnutí, zda má a může převzít odpovědnost za nový život, za dítě, které se má narodit, hlavní postava - stárnoucí muž - vypráví a komentuje krutý zážitek z vlastního dětství. Za války, jako osmileté dítě, se stal bezděčnou obětí chorobného strachu svého otce z rizik života, z kruté skutečnosti, což ho v dalším životě zatíží pocitem tragické viny. Znovuprožitím traumatizující události, která měla ve válečných podmínkách za následek smrt tří lidí, se dobírá hlubšího a objektivnějšího poznání, oprošťuje se od paralyzujícího vědomí viny a je schopen přijmout rodící se život.

Hra se stala rozhlasovou událostí roku 1988. Pro politické postoje autorky byla vyloučena z účasti na několika rozhlasových soutěžích. V roce 1991 ji odvysílal Westdeutscher Rundfunk v Kolíně nad Rýnem.

Hra, zakázaná komunistickou cenzurou v roce 1979 po čtvrté repríze, se vrátila na jeviště triumfálně v nastudování nejmladší divadelní generace počátkem roku 1990: Jejím hrdinou je první z prokletých básníků Francois Villon a příběhem jeho celoživotní vnitřní zápas "mezi psem a vlkem", ochočeným životem ve společnosti a osamělým životem individualisty a vnitřně svobodného umělce.

Hra má brechtovský rámec moderního soudního sporu nad Villonem, rekonstrukcí jeho života se dobíráme nikoli řešení, ale dalších a dalších otázek, doplňujících zásadní problém rozporu mezi společností a individualitou, konfliktu ve světě feudální moci - ale i v totalitním systému obzvlášť vyhroceném a ožehavém.

Neurotický telefonát staré paní a její dospělé dcery je přerušen hovorem z New Yorku. Ukáže se však, že nejde o omyl: americký spisovatel Leo Feld chce mluvit právě s paní Elou. Chce si ozřejmit téma svého chystaného románu Velká vteřina: Byla to paní Ela, která v jediné vteřině uprostřed poslední války zachránila židovské nemluvně z německého transportu. Pro starou paní je však tato velká vteřina nejtraumatičtějším okamžikem celého jejího života. Namísto radosti ze shledání dá průchod své hluboké frustraci z dávného životního selhání... Leovy představy se zhroutí, ale nad starou paní se přece jen trochu vyjasní nebe.

Vítězná hra anonymní soutěže krátkých her Českého rozhlasu 1992.

Ve své hře Dvanáct způsobů mizení si Daniela Fischerová zahrává se světem jevištního iluzionismu nejen v námětu, ale i ve formě: Hlavní postava hry, slavný padesátiletý kouzelník Viktor, prožívá se svou asistentkou Stellou další ze štací svého turné - ukáže se však, že je to právě ve městě, kde ho před sedmatřiceti lety zanechala jeho obdivovaná matka. Viktor se z této ztráty nikdy nevzpamatoval, zůstal dítětem hledajícím ochranu žen, z nichž ovšem jedinou jeho jistotou zůstává Stella, jeho výmluvná jevištní pomocnice. 

V osudovém městě však dojde i k osudovému setkání: Viktor se zamiluje do mladé kleptomanky Iris, kterou zachrání před zatčením, a pod vlivem lásky se u něho začnou projevovat - ať už skutečné či zdánlivé - magické schopnosti. Věci i lidé, dříve objekty Viktorových a Stelliných triků, opravdu mizí, aby se vzápětí nečekaně objevily - a není to pouze důsledkem Irisiny nezvladatelné choroby. Iris dokonce úspěšně nahradí nemocnou Stellu ve Viktorových produkcích a Viktor bude Stellou postaven před nutnost mezi oběma ženami volit. Jenže v tuto chvíli vyjde najevo, že Viktorův život s iluzemi nejen pracuje, ale na iluzích už dávno stojí. Iris Viktora nemiluje, Stella není žena a - jak objasní Kriminalista, nadšený divák Viktorových vystoupení - ani Viktorova matka ve skutečnosti svého třináctiletého syna kdysi neopustila z vlastní vůle... Z dvanácti způsobů mizení, kterým ho kdysi učila, bývala poslední smrt. Viktor se však nakonec ubrání tomu, aby jej použil.

Hra je textem méně dramaticky sevřeným, předpokládá velký podíl divadelní interpretace. Dala by se charakterizovat jako "rozmluvený" pantomimický scénář pro dva herce a dvě figuríny. Funkci filozofujícího průvodce hrou plní Čtec, Žalobce a Obhájce (zástupci anonymních společenských mechanismů), ti vedou soudní proces s řidičem Oskarem, který srazil na mostě autem operní zpěvačku Annu. Obě figuríny - anka a oskar, které se čas od času zamění s živými herci, slouží lidem k nácviku chování v mezní situaci (záchrana života - anka) nebo simulaci následků tragické nehody (havárie - oskar). Anna je operní zpěvačka za zenitem své slávy, Oskar řidič z povolání. Ona se vyjadřuje afektovanými operními gesty, on je stylizován do podoby klauna. Příběh se odehrává ve "zlomku věčnosti... na mostě mezi životem a smrtí. Je jim dáno zcela na vybranou, chtějí-li přejít tam anebo tam." Postava Čtece zobecňuje význam předváděných událostí v aforistických promluvách. Anna je arogantní sebestřednou bytostí, ale nakonec i poslem lásky a naděje. Oskar nositelem civilizační destrukce a zároveň její obětí. "Čtec: Přijmi svou odpovědnost na všem, co se stalo. Jenom tak v tom najdeš smysl. Jinak odpadneš od díla spásy jako suchý list..." Anna s Oskarem se znovu ocitají na mostě a volí smrt. "Zrno pšeničné, padnouc v zemi, nezemře-li ono samo zůstane. A pakliť umře, mnohý užitek přinese."

Finálový text 1. ročníku soutěže Nadace Alfréda Radoka.

Dramatický dialog pro muže a ženu, jejichž osudy, osobní dispozice a postoje jsou inspirovány biblickým Jobem a starořeckou Niobé. Jejich setkání se odehrává za přítomnosti polopropustného zrcadla v psychiatrické léčebně, kde jsou oba pacienty oddělení NN - náhlé neštěstí... Intelektuálně zaměřený divák vychutná celou řadu vrstev tohoto dialogu: konfrontaci dvou náboženských systémů, dvou vyhraněných lidských postojů k "božskému" - pokory a revolty, které se např. v té jakoby reálné rovině promítají do vztahu pacienta k lékaři ("zrcadlu") a nadřazené autoritě vůbec, konfrontaci mužského a ženského principu (v té "nejnižší poloze" je Ona hysterická, labilní narkomanka a On zamindrákovaný, dogmatický slaboch). Otázky po míře našeho podílu na vlastním osudu, o jeho předurčenosti... Paradoxně vyjevují nakonec oba zkoušení stejné poznání, které je sblíží až k symbolickému objetí - svou nejistotu o existenci Boha a zároveň svou touhu po ní.

Text nominovaný na Cenu Nadace Alfréda Radoka 1992.

Pohádka na motivy českých pohádek o zlém draku, pyšné princezně a statečném Jankovi. Pro děti od 5 let a nižší školní věk.

Hrozný drak Mrakodrav posílá svého tajemníka na královský hrad, aby sdělil králi, že od něj chce do tří dnů jednu z místních panen, se kterou se hodlá oženit. Král se vzpírá, že nemá právo, aby děvčata nutil k takovému nerovnému sňatku. Na to tajemník Kylián praví, že tedy nezbývá nic jiného, než nabídnout královu dceru, princeznu Pavlínu. Král je samozřejmě nešťasten, nechá vybubnovat, že kdo pomůže v této těžké situaci, dostane královskou odměnu. Zprávu zaslechne i venkovský chasník Janek a spolu s Kašpárkem se vypraví do Černých skal, aby draka z kraje vypudil. Vše nakonec dobře dopadne, drak odletí sužovat lidi jinam a všichni si spokojeně oddechnou.

V pohádce je sedm písniček, ke kterým hudbu napsala Miroslava Forejtarová.

     Komedie pro dvě herečky a jednoho herce se odehrává během jednoho večera v hypermoderním bytě, vybaveném nejmodernějšími výstřelky domácích technologií. I vlastníci „sídla“, manželský pár středního věku, jsou na výši doby – společensky, profesně, finančně i vztahově. Především ONA -  top manažerka, vydělávající tolik, že si  může, ba ve svých kruzích musí, dovolit  lifestyle na určitém levelu: vizážista, psychoanalytik, značkový módní kreativec, kadeřník…  a manžel sloužící v domácnosti. ON, kromě nákupů a občasného formálního úklidu, tráví tuto splendid isolation blaženým poflakováním u počítačových her, televize, brnkáním na kytaru. Občas využije  volný kvartýr k příležitostným dámským návštěvám…

       Příchod manželky je každý večer doprovázen výčtem top manažerských nemocí: záda, hlava, kyčle, klouby, neurózy, časový stres, syndrom vyhoření - po němž následuje intenzivní relax, vířivka, sauna, „čištění hlavy“, dobíjení baterek, polykání vitaminů a zaručených doplňků stravy vápníku, draslíku, hořčíku, železa, zinku, selenu… Máloco z Mendělejevovy tabulky prvků chybí.

    Tentokrát je manžel postaven před fakt, že byla objednána paní na výpomoc v domácnosti. Pravým důvodem ovšem není starost o manželův volný čas na jeho seberealizaci, ani údajné zjištění, že v top managmentu už je jediná, kdo nemá hospodyni, ale to, že se rozhodla nechat manžela hlídat, neboť objevila v posteli cizí ženský vlas.

    S příchodem hospodyně (čím starší, tím lepší) přichází i střet tradice a „starých dobrých časů“ s přebujelým pokrokem moderní přetechnizované a odcizující civilizace: hospodyně se řídí výhradně babičkovskými a prababičkovskými recepty a to jak  v domácích pracích, zdravovědě, kosmetice, tak – a to především, v tom gruntovním:  jak dosíci trvalého manželského štěstí. Komedie končí ovšem nečekanou pointou, která obrací vše poněkud naruby.