Tato nová, v Paříži stále velice úspěšná komedie, se odehrává během jediného večera, kdy se na oslavu otevření nové vily sejdou na večeři tři bratři – pán domu podnikatel Francky, zubař David a advokát Yvan – i se svými manželkami. Hned zpočátku je zřejmé, že tyto švagrové k sobě právě neplanou horoucí láskou, nemluvě o tom, že se své muže snaží držet na krátké uzdě. Do již tak nervózní atmosféry jako bomba zapůsobí zpráva, že Franckyho žena Nicole pozvala i jeho mladou, vyzývavou sekretářku Talii. Díky odmítavé reakci všech tří mužů pojmou jejich manželky podezření, že je to milenka právě toho jejich manžela. Když se Talia s menší zpožděním dostaví, je podrobena křížovému výslechu, během kterého dojde k překvapivým odhalením a rodinná idyla bere za své. Díky brilantním dialogům a situačním zvratům je tato komedie jedinečnou hereckou příležitostí pro všechny zúčastněné.

Pokoj je ve hře Barbary Colio vlastně matoucím názvem. Ve skutečnosti zde existují pokoje dva, nebo lépe řečeno dva v jednom nebo snad jeden ve dvou. Důležité je, že jeden z nich obývá dívka, druhý mladík. Jedná se o prostory sice geograficky vzdálené, ale zároveň časově simultánní a nepatří ani Jemu ani Jí. Každý z obou protagonistů se nachází ve svém městě a seznámí se, pozorují se a hovoří spolu prostřednictvím videokamery instalované v Jejím bytě a počítačové obrazovky u Něj, přičemž tento princip zůstává pro publikum zpočátku skryt. Takový jsou totiž vztahy 21. století: aseptické, voyeristické, zprostředkované přístroji, které přímá setkání nahrazují virtuálními obrazy. Zápletka hry je jednoduchá: On bez rozmyslu vyběhne ze svého bytu, protože chce v obchodě koupit kávu, kterou by si s ní na dálku rád dal. Jakmile však vystoupí ze svého bezpečného prostoru chráněného od konkrétní reality a fyzického styku s jinými lidskými bytostmi, stane se tragédie. Virtuální ráj je navždy ztracen.
    Hra Pokoj mexické dramatičky je příbuzná hrám, v nichž důležitou roli hrají moderní technologie, jako je např. Bauersimovo norway.today, Crimpovy Pokusy o její život nebo Belbelův Mobil, a poukazuje tak na to, že i v dalekém Mexiku divadlo pociťuje potřebu řešit globální pocity současné civilizace.

Po letech navštíví Marie znovu svou matku, kterou kdysi v hádce opustila. Přivádí s sebou také své snivého přítele Pavla. Matka však o náhlé návštěvě nechce nic slyšet a celý rodný dům začne být k Marii nepřátelský. Ať se Marie snaží sebelépe zapadnout do starých vzorců, nedaří se jí to. A k tomu se ještě navíc začne měnit Pavel, který je její matkou zcela fascinován. Atmosféra mezi všemi třemi houstne, až se Marie pokusí o zoufalý útěk. „Šťastný den je ten, kdy se věci poskládají a najednou zahlédneš smysl života, což ti ale nakonec stejně k ničemu není,“ tvrdí matka. Tohoto „štěstí“ se Marie skutečně dočká: smysl všeho kolem sebe zahlédne, když ji Pavel zavraždí a zasnoubí se s její matkou. Společně s ní umírá i starý dům a oba dva pozůstalí se mění v podivné přízraky.
    Mladičká rakouská dramatička Gerhild Steinbuch je považována za nový talent německy psaného divadla. K jejím dalším hrám patří kopftot, která vyhrála v roce 2004 soutěž o nejlepší novou hru v divadle Schaubühne am Lehniner Platz, Berlin.

Trochu vymaštěná metalová komedie o tom, že i borka může bejt sakra dobrej metalák. Drsná metalová kapela Billy Goats si „v klidu“ žije svým pohodovým klubovým životem – vyřvává na pódiu své hity, klopí do sebe hektolitry piva a balí holky. To všechno až do chvíle, kdy je jeden z nich nečekaně donucen kapelu opustit. Co si počne kapela bez svého basáka? Billy Goats si nemůžou dovolit přerušit koncertování. Vypíšou konkurz. Přijde pouze jeden uchazeč. Baskytaristka Brigit. Frontman skupiny, macho Bejk, ale o holce v kapele nechce ani slyšet. Čas se však neúprosně krátí a kapela musí vystupovat dál...Potlačí frontman svoje ego nebo dopustí rozpad kapely? A jak přijme kapela jeho rozhodnutí? Klubem Vymaštěná Palice nakonec zahřmí mohutný potlesk... Ale komu bude patřit?
Hra nejen o metalu, ale také o ambicích, předstírání a o schopnosti manipulovat či být manipulován.
Hra získala třetí místo v prvním ročníku dramatické soutěže Zlatá divadelní žába o novou autorskou divadelní hru, reflektující problematiku rovných příležitostí žen a mužů, přičemž první a druhé místo nebylo uděleno.

Děj bláznivého vaudevillu je zasazen do konce dvacátých let minulého století. Autor scénáře uvádí: „Vůně dvacátých let, foxtrot, zajímavá a výrazná móda, art deco a komikové němého filmu, ale i scénáře českých operetek, ve kterých se bláznivé fantazii nekladly překážky, to vše bylo inspirací pro napsání Babičky v trenkách.“
Již sám název komedie napovídá, že je ve výstavbě bláznivého děje použito starého a osvědčeného prvku pro polechtání bránice, tedy převleku muže za ženu. Tento staletími osvědčený princip komediálnosti v průběhu děje košatí. V jednom okamžiku se na jevišti střetnou dokonce čtyři muži, které donutí vzniklá situace k nucenému převleku za ženy. Naopak jedna z hlavních ženských postav použije pro vyřešení vzniklých svízelů mužského převleku. Vše se odehrává na pozadí téměř detektivní zápletky, do které se zaplete mnoho svérázných postav a postaviček, bez kterých se neobejde žádná z Peškových komedií.
Hudba inspirovaná foxtrotem, valčíkem a melodikou starých kupletů dodává ději komedie, která se odehraje během jediného aprílového dne, kolorit zvoleného žánru – tedy vaudevillu. Babička v trenkách nabízí skvělý prostor pro herecké „zařádit si“. Je vhodná nejenom pro profesionální scény, ale i pro vyspělejší ochotnické soubory.

Text chorvatské dramatičky střední generace byl uveden v Divadle Kerempuh v roce 1997. Děj komedie popisuje způsob seznámení tří budoucích manželských párů. Autorka paroduje základní životní situace a dává dohromady zdánlivě harmonické páry, které následně prověří teprve další život. Ke všem dvojicím se vrací po několika letech soužití a předvádí, jak se slepá láska překvapivě změnila ve všední stereotyp, který spolu žijící dvojice ubíjí a vede doslova až k vraždě.
První dvojice roztomilých mladých nemotorů se seznamuje podle příručky „Jak si získat partnera“. Oba lidé využívají všech pouček v maximální možné míře, aniž tuší, že svého protějšek tímto způsobem poznat nemohou. O to horší rozčarování nastane, když po letech soužití se oba promění v arogantní sobecké jedince.
Druhá dvojice se seznamuje na inzerát. Demonstrativně submisivní žena hledá dominantního partnera, který by se o ni postaral. Již při prvním setkání získávají oba partneři dojem, že se k sobě ideálně hodí. Výsledkem společního soužití je však překvapivé prohození rolí. Ze submisivní milenky se stává dominantní žena a ze zdánlivě rozhodného a pevného muže se stává dokonalý „muž pod pantoflem“.
Třetí příběh rozvíjí možné soužití jedinců z odlišných světů. Velkoměstsky orientovaná sebevědomá žena je okouzlena nemotorným, nezkušeným a civilizací nezkaženým Horalem. Horal je okouzlen velkoměstem a sebevědomou ženou, která ví, co chce. Při společném soužití se z Horala stane domácí tyran a ze sebevědomé ženy oběť domácího násilí.
Komedie tak vlastně zpracovává velmi závažná témata, ale autorka si je vědoma, že její příběhy jsou pouhým střípkem velkolepé mozaiky dramatické literatury, která se zabývá tím nejzákladnějším tématem na světě: lásce, soužití a odcizení muže a ženy.

Jevištní úprava filmu podle scénáře Jiřího Brdečky volně převypráví příběh klasické pohádky „O Slunečníku, Měsíčníku a Větrníku“. V úpravě je zachováno slovní kouzlo Brdečkova neopakovatelného rukopisu s využitím citací jiných známých Brdečkových komedií. Příběh opouští filmovou střihovost a usiluje o maximální zdivadelnění situací.
Starý král odchází relaxovat do lesů a hor a přenechává své království svému synovi – následníkovi trůnu Princi Velenovi. Ten se má postarat především o své tři sestry, které touží po vdávání. Princi se vyvdání sester maximálně povede, provdá je za pohádkové postavy Větrníka, Měsíčníka a Slunečníka. Sám se také seznámí s krásnou Princeznou Večernicí. Po pohádkové noci se probouzí nejen bez Večernice, ale i bez sester a rozezlenému otci marně vysvětluje své počínání. Otec jej vysílá své sestry najít.
Princ Velen při hledání svých sester i své vyvolené Večernice prochází nástrahami skutečného světa. Napřed je okraden v zájezdním hostinci, pak „vykořisťován“ povedeným hostinským, pak při „charitativní“ pomoci „jednonohému“ loupežníkovi prohlédne nástrahy podvodníků a o svou vyvolenou se musí ještě utkat s králem všeho nečasu Mrakomorem. Jako v každé správné pohádce vše dobře dopadne, princ Velen nejenže získá Večernici ale i souhlas svého otce s vyvdáním svým sester, jejichž manželé se nakonec ukáží být povedenými bratry krásné Večernice.
Adaptace si kladla za cíl především poskytnout tři nádherné herecké příležitosti třem mladým hercům, kteří coby Slunečník, Měsíčník a Větrník doslova Rajkinovsky vstupují a vystupují z dalších postav, pomocí nichž testují schopnosti a odhodlání svého nastávajícího švagra Velena.

Podtitul Hra o nehybnosti výstižně charakterizuje nejnovější hru Davida Drábka. Její hrdinové trčí ve stojatých vodách svých nicotných a absurdních existencí, ze které je nezachrání ani smrt, byť sebevíc svůdná. Invalidní důchodce Vendelín neuspěl jako milenec, manžel, otec a dědeček, neúspěšný je i jako revizor v pražské MHD, trapný je i sám důvod jeho invalidity. Jehovistka Rita je osamělá a ne úplně normální, stejně jako prodejce Nového prostoru, bezdomovec Jeroným; zpěvák Zapík se svou pseudoangličtinou a rozhalenkou je olezlá vykopávka z období normalizace, ani dalším postavám se nedaří dvakrát nejlépe, ani jejich životy nejsou zrovna důstojné. Střípky jejich osudů se v první části, nazvané České hoře, protínají na maškarním bále, kam hrdinové přicházejí v bizarních převlecích za zvířata a rostliny, do trapně komických scének se mísí fantaskní výjevy s Labutí ženou, smrtí, v jejímž objetí se Vendelín marně snaží spočinout.
Druhá část hry, nazvaná České moře, se zprvu zdá být realistickou situací v unesené tramvaji, ve které neznámý terorista drží cestující. Postupně vychází najevo, že téměř všichni nějak souvisí s Vendelínem, jde o jeho bývalé milenky, přátele, teroristou, který se dožaduje cesty na Náměstí bratří Mašínů a k českému moři (...na český moře nepotřebuju žádný letištní poplatky ani ól inklůziv lást minyt, já jsem nikdy nedělal problémy, ale teď budu, protože můj život hnije od hlavy k patě...) je Vendelínův syn Hynek. Hrdinské smrti v explodující tramvaji ani polibku Labutí ženy se ale Vendelín nedočká, čeká ho probuzení na JIPce, manželka Petra, stojaté vody a nehybnost.
Hra se stala Českou hrou roku 2009 a získala druhé místo v dramatické soutěži Cen Alfréda Radoka 2007.

Hudební komedie podle filmového scénáře Václava Wassermana & Martina Friče Hotel Modrá hvězda přivádí na jeviště příběh stále populárního Fričova stejnojmenného filmu, oproti předloze posunutý hlouběji do atmosféry prvorepublikové. Zchátralý hotýlek, který zdědila Zuzanka, zde není domovem trojice mladých gentlemanů, ale trojice (dvou mužů a jedné ženy) pouličních muzikantů. Díky tomu má jevištní verze dvě hudební roviny. Jednou je právě „městský folklór,“ tedy písničky „staropražské,“ druhou filmové melodie první poloviny minulého století. Zaznívají zde nejen z filmové předlohy známé Slunečnice a Mám život hrozně rád, ale i další hity filmové (Hm, hm, ach ty jsi úžasná, Oči čokoládové, Sám chodívám rád…) a pouliční (Vandroval malíř, Mandolínka…), stylově doplněné o několik songů původních. I v divadelní verzi se po plese umělců – v našem případě karnevalu v onom lepším hotelu Modrá hvězda - pochopitelně musí všechna nedorozumění vysvětlit a ti praví se nakonec nacházejí, zde nikoli ve finále svatebním, ale poněkud bláznivém, respektive (chceme-li zůstat u terminologie filmové) „crazy.“ Hotel Modrá hvězda opravdu není a ani nikdy nebyl dílkem realistickým. Patří mezi ty, které nám nabízejí iluzi jakýchsi idylických "starých zlatých časů", pomyslné krásné doby, kdy dámy byly dámami a gentlemani gentlemany, kdy platilo dané slovo a mezi těmi slovy se zpívalo pro radost. My víme, že taková doba nikdy neexistovala (a ani nemohla), ale představa je to pěkná. Hotel Modrá hvězda je prostě pohádkou pro dospělé.
Hudební komedie Hotel Modrá hvězda byla na jevišti poprvé uvedena v Divadle Šumperk 10. listopadu 2007 a až doposud (březen 2008) uváděna před permanentně vyprodaným hledištěm.

Příběh netradiční rodiny skládající se z dvou přítelkyň, uznávané herečky Maryly a manažerky Soni, jejich dcery, studentky Mišky. A věčně přítomné mrtvé sestry Ditty, fetiše všech žen. Příběh o současných vztazích mezi ženami různých generací. Příběh o fetiších žen. O tom, jak ženy vnímají svůj ženský úděl, ale i úlohu ženské krásy, rituálů oblékání a hraní různých rolí ve svém životě a na veřejnosti. Je to též příběh o fetiších, kterými jsou vztahy žen s nepřítomnými muži (ne)žijícími v této rodině, kteří i přesto ovládají tyto ženy, jakoby vedle nich reálně existovali. Svědčí o dalším velkém ženském fetiši, kterým je láska. Příběh neplyne lineárně, je skládačkou událostí v čase. Začíná v okamžiku, kdy se dcera Miška rozhodne pod záminkou natočení studentské práce dozvědět pravdu o vztazích v rodině. Chce natočit video o životě a názorech své matky Maryly, lokálně známé hvězdy, a postupně se dozvídá pravdu, v jaké rodině žije a kdo je její skutečná matka. Miška odhaluje tabu z minulosti a vztahy dvou přítelkyň, které ji vychovávají. Minulost vstupuje do hry jako fetiš, věčně jinak podávaný a zkrášlovaný ženami. Podobným fetišem žen je slovo. Monologizované dialogy vyjadřují stavy a nálady žen, které žijí víc slovy než činy. Každá žena je herečka, a každá herečka prožívá životy mnohých žen, i o tom je tato hra. Fetiš hraní různých ženských rolí a prolínání (ne)pěkných rolí na jevišti života a v zákulisí života jsou hlavním motivem komorní studie o ženských vztazích.
Hra získala 2. místo v soutěži Dráma 2005 a v roce 2008 ji uvedlo Slovenské národní divadlo v Bratislavě v hlavní roli se Zdenou Studenkovovou, Kamilou Magálovou / Božidarou Turzonovovou a Táňou Pauhofovou.