Hra amerického autora Petera Parnella se zabývá na první pohled ne zrovna divadelně vděčnými tématy - kvantovou fyzikou a umíráním. Jejím hrdinou totiž je nositelem Nobelovy ceny za fyziku Richard Feynman. Jde v podstatě o monodrama (přerušené jen dialogem s mladou Feynmannovou studentkou), ve kterém Feynmann s humorným nadhledem hovoří o fyzice, zodpovědnosti vědců, svém manželství a smrti - právě se totiž dozvěděl, že rakovina, kterou delší dobu trpí, se znovu projevila. Překvapivě vtipná hra, ve které se leccos dozvíte nejen o fyzice, slavila velký úspěch na Broadwayi, v hlavní roli exceloval Alan Alda.

Hra Forma, která se rozvíjí tvoří jakési zrcadlo k Veronesově hře Ženy snily o koních. Ve formátu komorní hry se zde odehrává dialog rodičů, kteří přišli o svého syna. Autor ve hře rozvíjí nejen témata puzení k plození potomků, partnerských vztahů, rodiny, existence či neexistence lásky, ale i možnosti reprezentovatelnosti bolesti na divadelní scéně. Výpovědi postav Otce a Matky sledují jacísi jejich rezonéři Otec1 a Matka1, kteří svým mlčením přerušovaným pouze infantilními tóny dětského pianka demaskují jejich mistrně předstíranou bolest. Veronese tak na první pohled nenápadnou formou rozvržení postav klade složité otázky nejen po smyslu života, ale i divadla.

Byla jednou jedna zahrada uprostřed Paříže. A nebyla to jen tak obyčejná zahrada, ale bývalý hřbitov. Přesto a proto si tu hrají děti, na lavičkách sedají usměvavé maminky, vlídné babičky a sličné studentky, ale tu a tam se sem zatoulá i zdeprimovaná hysterka či cholerický nezaměstnaný. Přesně takové je společenství, které sledujeme ve hře francouzské dramatičky a herečky Brigitte Buc. Přesto, že má dobrý konec – hysterka a cholerik se dají dohromady – není to žádná procházka růžovým sadem. Naopak, po jeden rok sledujeme na pětici postav (důchodkyně Suzanne, studentka Vilolette a Jeanne, Antione a Philippe ve středních letech), jaké radosti i strasti jim jednotlivá roční období přinášejí. A zahrada mezitím rozkvétá a odkvétá…

Nevšední komorní příběh na první pohled všedního manželství Pierra a Claire Lannesových, končí tragicky: Claire zavraždí svou hluchoněmou sestřenici a zároveň posluhovačku ve vlastní domácnosti. K činu se následně doznává, ale i přes veškerou vstřícnost Vyšetřovatele zůstává její motiv neznámý. Až pod detailními otázkami se pomalu odhaluje skutečný obraz vyhořelého manželství dvou osamělých osob, které jsou si již dávno navzájem zcela odcizené. Ve výpovědích Pierra a Claire, které jsou podávány nezávisle na sobě, vysvítá vyostřená odcizenost mužského a ženského světa – téma, které je francouzské spisovatelce, dramatičce a scénáristce Marguerite Duras vlastní.
    Hra Anglická milenka, která vznikla podle stejnojmenného románu z roku 1967, má základ ve skutečném kriminálním případu: v jednom francouzském maloměstě zabila a rozčtvrtila žena manžela a části těla naházela do různých nákladních vlaků, kromě hlavy, jež se – podobně jako hlava oběti ze hry Marguerite Duras – nikdy nenašla. Anglickou milenku od roku 2007 uvádí Národní divadlo v Praze.

Veřejným záchodkům ve vídeňské ulici Burgstrasse, respektive jejich pánské části, kraluje paní Horváthová. Za svůj život toho tato dáma neidentifikovatelného věku někde mezi šedesátkou a osmdesátkou při opečovávání historické památky, pánských toalet, které při jejich slavnostním otevření poctil svou fyzickou potřebou dokonce i císař Franz Josef I., viděla dost. Před očima jí totiž bez přestávky již léta defilují občané a protagonisté každodenního šílenství odehrávajícího se v tomto veřejném prostoru: prostitutka Lulu, její násilnický pasák, hluchoněmý pomatený tulák, profesor vídeňské univerzity posedlý tajnou obsesí rozbíjet záchodové mísy, neonacističtí maturanti zdravící se Hitlerovým pozdravem, šibalský průvodce se skupinami Japonců lovících bizarní fotozáběry a nakonec i zbloudivší duše z nedalekého Burgtheateru. Paní Horváthová to vše snáší s noblesou a v momentech, kdy scény, kterých jsme spolu s ní svědky, kulminují do nejvyšší brutality, absurdity či surreálnosti, se uklidňuje pletením, popřípadě áriemi z Turandot.
    Ač u nás zůstává zatím neobjevena, patří dramatička a spisovatelka Marlene Streeruwitz od 90. let na divadelních scénách v rodném Rakousku a v Německu k hojně uváděným autorům. Její hra New York. New York byla poprvé uvedena v roce 1993 v Münchner Kammerspiele. V DILIA je dále k dispozici její feministický přepis Shakesperavoa Krále Leare, který nabízíme pod názvem Dentro.

Claude Confortės je současný francouzský dramatik, režisér, teatrolog a ředitel pařížského Centre de création contemporaine. Skutečné proslulosti dosáhl zejména svou hrou Maratón. V Zející ráně autor vyzývá k opuštění pohodlného sebeuspokojení vlastními dobrými úmysly, demystifikuje víru ve správnost vlastního myšlení i konání, ve smysluplnost vlastní existence. Jak se praví i v podtitulu tohoto monodramatu, jedná se o dialog muže s vlastní nezajizvenou ranou.

Pro většinu účinkujících herců to trvá již 6 let. Dennodenně vystupují v show s názvem Říše zvířat. Kostýmy zanechávají stopy a rány na jejich těle a herci ve svých rolí postupně mizí. Bez pestrého peří a spektakulární srsti jsou neviditelní a zaměnitelní, identitu jim propůjčují antilopy, ženetky, sloni, marabu. V nádherných kostýmech vyprávějí o lsti lva a dobromyslnosti zebry, o uchopení moci a zvůli, o pádu vítěze i poraženého.
    Roland Schimmelpfennig ve své nejnovější hře spojil bajku s látkou ze současnosti. V obou rovinách lest splétá sítě, do níž lapá dobromyslnost, která v krutém světě zvůle a krvelačnosti přináší pouze stagnaci. Mechanismy moci a dvojznačnost vítězství ukazuje jak v parabole z říše zvířat, tak v mezilidských vztazích a nakonec i v pracovních poměrech. Schimmelpfennigova backstage-comedy ironizuje nakonec sama sebe: zvířecí show je stažena z repertoáru. Alternativou pro všechny zúčastněné je nezaměstnanost anebo práce v novém kuse, Zahradě věcí s lákavými rolemi kečupu, volského oka, toastu a mlýnku na pepř.
    Schimmelpfennig psal svou hru na zakázku Deutsches Theater v Berlíně, kde se v současné době hraje.

Kdo by neznal proslulé Swiftovy příběhy o dobrodružných cestách Lemuela Gullivera, které byly napsány jako parodie na dobrodružné příběhy z cest, ale především jako satira lidské společnosti 18.století, která si obzvlášť brala na mušku život dvora anglického krále Jiřího I. Po téměř tři sta létech nám satira na dvorské poměry neříká zhola nic. Zůstal však skvělý, fantaskní, téměř pohádkový příběh, který znovu a znovu oslovuje nové generace svým nevšedním humorem.
Peškova dramatizace Gulliverových příběhů je samozřejmě určena pro živého herce, kterému sekunduje celá plejáda maňáskových postav. Jde v pravdě o velké loutkářské plátno, které může zaujmout svojí nevšedností nejenom profesionální loutkáře.

Hra kanadského autora je tragikomickým vhledem do života několika sexuálně frustrovaných třicátníků, kteří se snaží najít pravou lásku, zatímco město, ve kterém žijí, je paralyzováno strachem ze sériového vraha.
Candy hledá ideálního muže, ale v mezičase koketuje i se ženami, její spolubydlící, gay David, je přesvědčen, že láska neexistuje, teenager Kane o sobě tvrdí, že je heterosexuál, ale zdá se, že je zamilovaný do Davida, lesbička Jerri zase miluje Candy, Bernie je ztracená existence...a všichni si vyprávějí strašidelné historky o mrtvolách. Celé toto sexuální hemžení pak pozoruje Benita, prostitutka a médium. Hra zajímavě osciluje mezi tragikomedií a hororem.

Jednoaktovka Falešný poplach slavného kubánské básníka Virgilia Piñery se odehrává v pracovně, jíž vévodí socha Spravedlnosti. Právě pod jejím přísným dohledem probíhá podivné soudní přelíčení, jehož protagonisty jsou logicky Vrah, jeho Soudce a Vdova po Vrahově oběti. Další události, které se mezi tímto trojúhelníkem začnou odehrávat, mají ovšem k logické samozřejmosti daleko. Jsou totiž mnohem spíše blízké jazykovému šarmu, absurdním dedukcím a nakonec i rozsahu Ionescovy Plešaté zpěvačky. Piñerova hra bývá právem označována za absurdní divadlo avant la lettre ovlivněné i literaturou Franze Kafky, kterého Piñera překládal.