Druhá část volného cyklu Antická tetralogie (Tetralogia antyczna) polského dramatika L. H. Morstina je lehkou konverzační komedií, jejíž ústřední hrdinkou je Penelopa, očekávající věrně po léta návrat svého muže Odyssea z trójské války. V okamžiku, kdy už by málem podlehla milostnému naléhání svého mladičkého ctitele, se Odysseus objeví. Protože však své ženě nedůvěřuje, přijde v převleku za žebráka, aby prověřil její věrnost. Penelopa jej však pozná a pěkně jej za jeho nedůvěru zesměšní.

Austin, Dallas, Baltimore a Carolina Baxterovy, to jsou čtyři sestry, pojmenované po městech, ve kterých byly počaty. Pečlivá Carolina je uznávaná právnička,Austin nezávislá spisovatelka, puťka Dallas učitelka a benjamínek Baltimore věčná studentka, společného nemají na první pohled vůbec nic. 

Sešly se v domě své matky, volnomyšlenkářky Mary. Ta leží v koupelně ve vaně, s podřezanými žilami... Postupně poznáváme rozdílné charaktery jednotlivých sester, jejich vzájemné vztahy i to, jaká byla jejich matka, proč přesně se tu dnes sešly a jak jejich matka vlastně zemřela. Tajemství, které v průběhu setkání odhalí, je i přes rozdílnost povah a názorů znovu spojí, rodina je opět pohromadě.

Sister Cities je hra oscilující mezi černou komedií a melodramem, vtipně komentuje rodinné vztahy, různé životní styly a dotýká se i aktuálního tématu eutanázie, stáří a stárnutí.
Typicky ženská témata jsou traktována se vtipným nadhledem připomínajícím to nejlepší ze současné americké televizní tvorby, seriály typu Odpočívej v pokoji anebo Sex ve městě.

Divadelní adaptace i u nás známé Dahlovy knížky pro děti o chlapci Dannym, jenž žije se svým tatínkem v karavanu na široko daleko jediném kousku země, který nevlastní bohatý a nafoukaný pan Hazell.
Danny jednoho dne zjistí, že jeho tatínek je pytlák a chodí lovit do Hazellova lesa. Postupně zasvěcuje syna do svého umění - lovu bažantů na rozinky. V Dannyho hlavě se zrodí skvělý plán, jak panu Hazellovi překazit velký hon, na který je pozvána spousta hostů, kteří by vystříleli všechny bažanty.  Dannyho tatínek je totiž známý pytlák - a pan Hazell chystá pro své hosty hon, při kterém chce v lese vystřílet všechny bažanty.Danny ale všechny bažanty uspí a schová, a tak zesměšní pana Hazella a stane se místním hrdinou.
Dětská kniha o vztahu otce a syna je známá i z filmového zpracování s Jeremy Ironsem v roli otce.

Hra soudobého irského dramatika, která vznikla pro světoznámé Druid Theatre, vychází z irské mytologie a folkloru, současnost se v ní mísí s minulostí v průběhu maškarního mumraje. Drsná realita irského venkova se prolíná s pohádkovými příběhy, pohanské rituály s křesťanstvím, smrt doprovází smích a zrození pláč.
Mezilidské vztahy jsou poznamenány násilím, po generace předávanou nenávistí - a sňatek katoličky s protestantem nemůže dopadnout dobře, dnes stejně jako před lety.V prvním dějství se o tom přesvědčí Lizzie a Jack, ve druhém jejich dcera Sarah a její manžel Hugh, historie se stále opakuje.


Mísením mýtického a krutě realistického, snu a skutečnosti, masek a mileneckého páru, se Woodsova hra podobá Topolově Konci masopustu.

Úspěšná hra britského autora Petera Barnese se odehrává ve Francii ve 14. století, v době, kdy v zemi řádil mor. Lidé umírají na ulicích, beznaděj vzrůstá stejně jako náboženské vytržení. A právě tehdy se objeví lék - smích jako reakce na absurdní, bezvýchodnou situaci. Nesourodá skupina komediantů (zběhlý mnich, němý tanečník, bývalá jeptiška, boháč atd) putuje zemí a když už nemůže černou smrt léčit, alespoň pomáhá lidem umírat se smíchem na rtech.Tím se ale stávají trnem v  oku představitelům církve, kteří právě na strachu zakládají svou moc.
Hra, doprovázená písněmi, je pásmem tragikomických výjevů, jakousi variací na středověké frašky a tance smrti, kde smích vládne osvobozující silou a vítězí nad strachem a beznadějí.

Tématem hry jsou mezigenerační vztahy mezi ženami jedné rodiny, jejich vztah k mužům, vztah dcer a matek, dále náš vztah k předkům, či téma, jak se v rámci rodiny dědí dispozice ke stejným chybám v manželství. Hra, napsaná poetickým jazykem, se snaží popsat komicko-tragickou formou tlak, který je na ženy v naší společnosti vyvíjen, aby byly „správnými ženami“, vdaly se a měly děti atd. Hra má dvě roviny – jednu reálnou, v níž se setkávají tři ženy jednoho rodu – dcera, matka a babička, která přichází ze záhrobí, aby napomohla usmíření a přijetí mezi matkou a dcerou. Druhá rovina je snová – v ní jakožto v paralele k beckettovskému Čekání na Godota čekají tři ženy na svou svatbu. Jde o ženské „hrdinky“ národních pohádek a dětské předobrazy „správných žen“ Popelku, Sněhurku a Šípkovou Růženku – na svatbu čekají marně, ženichové ani svatebčané nepřicházejí, místo toho postavy projdou symbolickou proměnou v tajemné androgyny. Hra Čas třešňového dýmu vznikla v rámci rezidentního pobytu autorky v londýnském Royal Court Theatre a umístila ve finále dramatické soutěže Cen Alfréda Radoka 2007.

Helenka se vrací do svého rodného domu, všechno je tak, jako kdysi, když z něj odcházela. Sousedky Sylva a Květa mají radost, že ji zase vidí, je přeci jejich, teď sice slavná autorka, ale pořád jejich. Květa ji znala, ještě než se narodila, její mamince do porodnice přinesla kompot a tatínka s kočárkem Květin manžel každý den doprovázel na procházky. Byl tajnej, ale Helenčin tatínek nikdy nedělal neplechu, jen po té nehodě v Jáchymově byl dlouho v neschopence, chodil po půdě s provazem, ale elektrické šoky ho brzy vyléčily. Byl to skvělej táta, Helenka byla taková tatínkova princezna. Všechno je tak, jak má být, jen růžový záhon už dlouhá léta nekvete a altánek se zřítil. A ze sklepa se ozývá klavír. Ve sklepě jsou vzpomínky, uskladněná minulost, tlející historie rodiny a Helenčina sestra Alenka… Nejnovější hra s autobiografickými rysy jedné z nejuznávanějších současných českých autorek, Lenky Lagronové se umístila ve finále dramatické soutěže Cen Alfréda Radoka 2007.

Když ještě Hospodin měl Lamu, byl jeho svět v pořádku. Teď mu jeho miláčka vzali Greenpeace z důvodu údajně nevyhovujících životních podmínek (pro zvíře) a mladík (Hospodin) neví, jak dál žít. Pochopení pro své problémy nenalezne ani u své dívky Anetty, která ho právě opouští, ani u svých kamarádů. Někteří chtějí Hospodina odmítajícího peníze a materiální statky vrátit zpět do „běžných“ kolejí. Jiní zneužívají jeho bezelstnost a dle jejich názoru popletené názory k vlastnímu prospěchu. Andi se nechá Hospodinem zaskočit na pohřbu svého kolegy, Norbert na něm vyžebrá televizi, jeho poslední kus nábytku, a dokonce i Hospodinova matka je hluchá k jeho potížím. Když však proti své vůli přijde k tašce plné peněz, začnou se o jeho život zajímat nejen jeho kamarádi, ale i policie.
    Philipp Löhle ve své hře, která měla loni světovou premiéru v Bochumi, popisuje náš globalizovaný svět z pohledu člověka, který ho odmítá. Bez sarkasmu, ale vtipně. Hospodin žije svou idejí „popřít kapitalismus v kapitalistické společnosti“ nikoli militatně či agresivně, a přesto díky své důslednosti odhaluje životní lži svého okolí. Ovšem i Hospodinovo štěstí je pouze s „ručením omezením“. Autorovi se zdařil protrét velmi současné postavy: kolik podobných dredařů, pejskařů, polopunkerů, baťůžkářů a alternativců dnes a denně řeší podobná dilemata v aktuální scenérii shopping center, hypermarketů, MacDonaldů apod.?

Dani a Mani přicházejí domů. Babička má narozeniny a navíc právě zemřel Hannes, kamarád z dřívějška. A tak „staří slaví a mladí jsou mrtví,“ opakuje se jako refrén ve hře. Na pohřbu Dani a Mani potkají Bine a Oliho. Dlouho se neviděli, a to si všichni před časem byli velmi blízcí. Oli se kdysi tak nějak zajímal o Dani, ale protože je sestra Maniho, trochu se toho bál. U Dani to bylo nepoměrně snazší. A tak jsou dnes svoji. Doma matka sní o vraždě a otec by rád začal znova. A něco se přece stát musí. Jenže pomoc shora se čekat nedá: nebe je prázdné a vyplivne nám tak maximálně pořadové číslo…
    Palmetshoferova hra se zabývá zkostnatělostí, s níž lidé žijí svůj život, jaký ho nikdy nechtěli mít. V mrtvolné nehybnosti a bez perspektiv. V totální ekonomizaci se rychle točí nápravy, svět je centrifuga a bytí nebo nebytí ztrácí na důležitosti. Otázka dnes totiž zní: rezignovat nebo se o něco snažit? A přesto autor nachází v tom všem jistou komiku. Alespoň jazykovou.

Jule je v pohodě, Lili je v pohodě a Anna je také v pohodě. Darius má strach, že ho vyhodí ze zkoušky a Sven by chtěl být velký svůdce anebo aspoň normální. Anna už je šest let s Philipem a Jule to fakt nevadí, že se Lili vyspala s Dariem. Darius to má stejně všechno na háku. Pět mladých lidí se mezi studijními povinnostmi, večírky a akcičkami stále víc zaplétá do svých vzájemných léček. Hra o citovém chaosu mladé generace je sondou do života vysokoškolských studentů, do jejichž touhy po zábavě již zasahuje tvrdá realita. Vtipný stručný dialog, přerušovaný často pauzami, hru nejen rytmizuje, ale zejména skvěle vystihuje komunikaci mladistvých, za jejichž prázdnými automatizovanými rituály se neskrývají žádné emoce (dvě z patnácti krátkých scén jsou navíc psány formou sms, přičemž jednotlivé postavy od sebe odděluje i styl jejich zápisu).
    Debut mladé švýcarské dramatičky Laury de Weck (*1981), absolventky herectví na vysoké divadelní škole v Curychu (Zürcher Theaterhochschule), byl poprvé představen na podzim roku 2005 na frankfurtském knižním festivalu v rámci besedy s autory. Po své premiéře v basilejském divadle v roce 2007 se stal doslova hitem. Následovalo druhé uvedení v Národním divadle v Mannheimu a otištění textu v časopise „theater heute“, letošní inscenace v kolínském Theater am Sachsenring a nominace na prestižní cenu Müllheimer Dramatikerpreis 2008.