Před 30 lety, ještě ve škole, patřili Bea, Rita, Paul a Uwe k šikanovaným otloukánkům. Bea zažila kvůli dětské obrně řadu ponížení, Rita byla tak neviditelná, že její existenci přehlédli dokonce i vlastní rodiče, myšlenky zrzavého autisty Paula kroužili vždy kolem sebevraždy a oblíbeným žertem bylo převlékat obézního Uweho za buřt. Nikdo z nich nevzpomíná rád na mladá léta a kruté žerty svých trapičů Imke, Carla-Gustava nebo Rüdigera, kteří patřili k těm bohatým, krásným a oblíbeným. Zdálo by se, že i po škole pro outsidery platí pouze: „Níž na dno to jde vždycky.“ Nikdo by ovšem neměl podceňovat výhody, které s sebou přináší stáří. „Když člověk nevypadal dobře nikdy, nemá ve stáří co ztratit.“ Klid a moudrost, které přicházejí se stářím, přináší pro čtveřici loserů i nečekaná překvapení: Rita si zařídí prosperující živnost, z Paula se stane proslulý konstruktér robotů, Bea a Uwe se dají dohromady partnersky. Obrazy oblíbených a nadějných vedle nich blednou: přicházejí nemoci, psychické poruchy, bankroty a jiné katastrofy...
    Hra Sibylle Berg je rámována jako vyprávění starého učitele a je plná černého humoru a ironie. Nechybí zde ani fantaskní prvky jako mluvící medvěd, dětské říkanky a písničky. Díky tomu autorka šikovně propojuje dětský a stařecký svět svých postav.

Hra se střídavě odehrává ve dvou časových pásmech: v šedesátých letech a v současnosti. Sleduje příběh jedné rodiny, který je vystavěn jako skvělé rodinné drama, v němž stíny minulosti tajemně ovlivňují současnost a zároveň odhaluje vývoj celé evropské společnosti (zejména problém přistěhovalců). Sledovaná rodina má totiž v obou časových pásmech sousedy cizince - přistěhovalce. Motiv cizince se důmyslně proplétá celou hrou. Je vidět, jak se postupně mění postoj k přistěhovalcům, i jak se postavy odcizují vlastní rodině a vytváří si mnohem užší vztahy v rámci jiných společenství, až na konci vyvstává otázka, kdo je vlastně více cizincem – vlastní bratr, matka, syn či přistěhovalci o patro výš? V centru rodinného dramatu stojí v obou časových pásmech předčasně umírající žena. V „minulosti“ je to 44 letá matka, v „současnosti“ pak její dcera. Obě se před smrtí snaží udělat „čistý stůl“. Tato zrcadlová situace umožňuje přesně zobrazit, jak se postavy snaží zabránit opakování chyb minulosti, jak se snaží žít jinak… Autor velmi chytře pracuje s principem dvojrolí, např. stejná herečka hraje matku a posléze dospělou dceru atd. Toto dvojobsazení je zcela záměrné a nese sebou celou řadu významů, jakoby každý herec–postava dostal dva životy a tudíž dvě šance. Hra nabízí krásné herecké příležitosti pro všechny věkové kategorie.

Pan Marjavel žije naoko ve spokojené domácnosti se svou druhou ženou Hermance. Rodinného přítele Ernesta využívá k potupným pracím v domě i na zahradě, ale netuší, že Hermance s ním udržuje tajný poměr… Hra se hemží narážkami a nenadálými zvraty, ale přesto působí přirozeným dojmem.

Každá rodina má svoje tajemství. O jednom z nich je i příběh jedné normální rodiny z malého města. Rodiny s matkou, otcem, dvěma živými sestrami a jednou mrtvou. Hra začína rok po smrti nejlepší a nejkrásnější dcery, o jejímž tajemství její milující rodiče netuší a pěstují si svoje pietní iluze. Pod vlivem okolností, na výročí sestřina úmrtí se dostaví přítelkyně/partnerka zemřelé sestry a obě dvě sestry musí řešit dilema, zda zveřejnit lesbickou orientaci mrtvé. Ve hře, jejímž dějištěm je pouze byt s balkónem, kde po pár sklenkách jedna sestra potkává krásnou mrtvou, se odehrává malé temné drama o vztazích v rodině, o vztazích mezi ženami – sestrami, o hodnotě sesterských slibů, ale i o tradičním myšlení a výchově s mnohými předsudky. Hra s ironickým nadhledem uvažuje o takzvané ženské obětavosti a “dušehojivosti” za každých okolností. Do jaké míry je ženské léčení duší a tolerantní zamlčování pravdy skutečně léčivé a do jaké obyčejným pokrytectvím a zbabělým gestem? Hra vypráví o tom, jak těžko se tajemství zveřejňují, a když se zveřejní, tak proč? Hra patří mezi finálové texty soutěže Dráma 06.
“Gay a lesbické hry sú na Slovensku stále vzácne a preto treba privítať autorkin zámer písať o tomto svete tak, ako sa to už vonku desiatky rokov robí. Vieme, aký silný impulz priniesla téma sexuálnych menšín do svetovej drámy, za všetkých uvediem aspoň Kushnerových Anjelov v Amerike. Páči sa mi, že vzťahy a predsudky v tejto hre bublú „ v malom meste“...” Viliam Klimáček, Dáma menom slovenská dráma, Dráma 06, 2008.

Célimarovi je 47 let a má se ženit s mladičkou Emmou, které je pouhých 18. Věkový rozdíl ho ovšem neznepokojuje, protože oplývá sebejistotou úspěšného a zkušeného svůdníka. V této své činnosti se zaměřoval zejména na vdané ženy, neboť dle jeho vlastních slov: "Nalézt dnes čestnou a oddanou milenku je vstkutku těžké." Těžké však především začne být to, s čím Célimare rozhodně nepočítal: svatbu mu začnou komplikovat nejen bývalé pletky, ale také podvádění manželé vydávající se za jeho přátele, kteří se pletou do jeho předsvatební domácnosti. Na Célimara postupně prasknou všechny jeho aférky a ohrozí svatbu. Bude? Nebo nebude?

Pohádka pro malé i velké, při které se děti nebaví, protože se baví. Veselé vyprávění ve verších a s písničkami začíná na vesnické tancovačce, kde se diváci seznámí se dvěma hlavními hrdiny. Mladíci - bystrý Lojza a o něco pomalejší Pepek - si vzájemně stěžují, že o ně nestojí děvčata. Vychytralá babka jim poradí, ať se vydají do světa hledat ztracenou chytrost děda Vševěda, který před časem zcela zhloupl. Pomohou-li mu, jistě jim pak za odměnu poradí, jak se zalíbit děvčatům. Oba chlapce čeká nelehké putování, které začíná ve strašidelném, černém lese. Při hledání Vševědovy chytrosti shodou nešťastných náhod zhloupne i Pepek. Ve světě se na své dobrodružné pouti hoši setkají se zákeřným skřetem či zlým loupežníkem. Nakonec však zdolají všechny nástrahy a podaří se jim vrátit dědovi jeho ztracenou chytrost. A odměna v podobě dobré rady je nemine! Lojza i Pepek nejenže mají kolem sebe dívek jako smetí, ale stanou se z nich nakonec i vážení a bohatí páni.

Ženské tělo je arénou pro souboj duše a těla. Vždy skončí neočekávaně pro ženu. Motto je současně hlavním konfliktem hry. Hlavní hrdinka Halina, úspěšná šéfredaktorka ženského časopisu Pergamen odchází ze svého místa, aby se, i díky alkoholu, mohla potkat se svými kůžemi. Aby sama se sebou svedla souboj duše a těla. Postupně zjišťuje, jaké vrstvy kůže překrývají bolesti její duše. Jsou to kůže ve velikosti ženského oblečení S, M, L, XL, a spolu s nimi se dostává sama sobě pod kůži. Ke každé velikosti kůže patří názory podle věku a zkušeností. Hra si všímá rozporu mezi radami v ženských časopisech a realitou ženy, stereotypů v modelovaní ženského čtení a psaní pro ženy. Povrchní modely chování žen a vzorce oblékání, které šíří tichou deformaci, kdy se tělo ženy stává objektem a začíná žít svůj život mimo skutečné názory ženy. Hra je parodií na osvědčené rady ženských časopisů, které kompletně vymývají mozky ženám a přes své zaměření na ženu pracují viditelně proti ženám.
Hra s prvky sebeironického pohledu na ženský svět získala třetí místo v prvním ročníku dramatické soutěže Zlatá divadelní žába o novou autorskou divadelní hru, věnující se problematice rovných příležitostí žen a mužů, přičemž první a druhé místo nebylo uděleno.

Roztomilá loutková pohádka o čmelákovi Brundibárovi, který si tak trochu myslí, že je ředitelem zeměkoule nebo alespoň louky…všechno ví, všechno už viděl a se vším si ví rady…jenže…Také se domnívá, že všem musí radit a že by jej všichni měli vlastně poslouchat. Není zlý, spíše takový popleta. V pohádce vystupují různí obyvatelé louky, s nimiž za rok diváci prožijí spoustu dobrodružství, velkou lásku s Motýlicí, stavění domečků, nebezpečí, a uvidí i, jak se Brundibár postará o nalezené miminko.

Po zkušenostech s omezenými pěveckými možnostmi většiny ochotnických souborů přistoupil tentokrát Rudolf Trinner, jako už u celé řady svých úspěšných komedií, (Agentura Drahoušek, Holka odjinud, Moje žena není anděl, Která je která aj.), ke stejné úpravě i jeho původního muzikálu pouze ve formu činoherní, bez vložených zpěvů. Na více jak tisíci stránkách Dumasova románu je rozvinut děj v rozmezí dvaceti pěti let, aktivně v něm do děje zasahuje 176 osob a přesto zde Trinner dvaceti hlavními postavami co nejvěrněji tlumočí vše, co Dumasův román tak proslavilo. Je to nejen romantika samotného příběhu, ale i velká lidská pravda odhalující na jedné straně zradu a na druhé víru, nezlomnou vytrvalost a v neposlední řadě i lásku. Půl druhého dne napínavého čtení je zde zkráceno na pouhé dvě hodiny a scénická hudba nahraná PKO - Pražským komorním orchestrem, vše výrazně doplňuje. Ve dvou dílech s jedinou přestávkou vyžaduje inscenace pouze tři, většinou náznakové přestavby scény hlavní, ostatní děj se odehrává - při stažené oponě - na levé a pravé předscéně. Dumasův byl námět, autor k němu přidal ono nutné řemeslo, něco veršů, hudby a v neposlední řadě i „krapet“ nezbytného humoru.

Epileptik Dostojevsky je patrně ruský emigrant v Chile naší doby, tj. po návratu demokracie. Živí se bídně jako obyčejný soukromý detektiv. Nemá movité zákazníky. Ti, co si za parného léta žádají jeho služby, jako hokynář, který nechává sledovat svou mladou ženu, nebo panička se psem, homosexuální námořník či zdravotní sestřička, buď z různých důvodů nepřijmou výsledky jeho šetření a své problémy zametou pod koberec nebo požadují nesmysly. Dostojevsky by mohl by mít výnosnější zaměstnání jako člen ochranky, ale fanaticky se trápí stavem svých klientů i stavem společnosti, trpí halucinačními sny, jeho povolání a povaha mu nedají spočinout. Úlevu nachází jen u své milé Nataši. Musí jít na pláž, aby zjistil, odkud se berou a proč se poslední dobou objevují zohavení utopenci, odkud pramení všudypřítomné násilí a rozvrat hodnot. Pomáhá mu jeho starý lékař. Jdou spolu zkoumat problém i do márnice. Lékař i Nataša jsou zavražděni, Dostojevský uvězněn. Je propuštěn, když se na pláži najde tělo policisty Ricardiho, který si prý jako psychopat užíval kruté sexuální praktiky a své oběti pak házel do moře...
    Jméno hlavního protagonisty ne nadarmo odkazuje na slavného ruského romanopisce. Text, jehož podtitul zní „divadelní trochu detektivní romaneto“ se pohybuje na pomezí prózy, divadelní hry a filmového scénáře. Ačkoli není rozepsán do replik, je výrazně dialogický a zároveň obsahuje sugestivní obrazy. Byl mj. uveden ve francouzském divadle Théatre Nationale de la Colline a ve španělské Valencii.