Dani a Mani přicházejí domů. Babička má narozeniny a navíc právě zemřel Hannes, kamarád z dřívějška. A tak „staří slaví a mladí jsou mrtví,“ opakuje se jako refrén ve hře. Na pohřbu Dani a Mani potkají Bine a Oliho. Dlouho se neviděli, a to si všichni před časem byli velmi blízcí. Oli se kdysi tak nějak zajímal o Dani, ale protože je sestra Maniho, trochu se toho bál. U Dani to bylo nepoměrně snazší. A tak jsou dnes svoji. Doma matka sní o vraždě a otec by rád začal znova. A něco se přece stát musí. Jenže pomoc shora se čekat nedá: nebe je prázdné a vyplivne nám tak maximálně pořadové číslo…
    Palmetshoferova hra se zabývá zkostnatělostí, s níž lidé žijí svůj život, jaký ho nikdy nechtěli mít. V mrtvolné nehybnosti a bez perspektiv. V totální ekonomizaci se rychle točí nápravy, svět je centrifuga a bytí nebo nebytí ztrácí na důležitosti. Otázka dnes totiž zní: rezignovat nebo se o něco snažit? A přesto autor nachází v tom všem jistou komiku. Alespoň jazykovou.

Jule je v pohodě, Lili je v pohodě a Anna je také v pohodě. Darius má strach, že ho vyhodí ze zkoušky a Sven by chtěl být velký svůdce anebo aspoň normální. Anna už je šest let s Philipem a Jule to fakt nevadí, že se Lili vyspala s Dariem. Darius to má stejně všechno na háku. Pět mladých lidí se mezi studijními povinnostmi, večírky a akcičkami stále víc zaplétá do svých vzájemných léček. Hra o citovém chaosu mladé generace je sondou do života vysokoškolských studentů, do jejichž touhy po zábavě již zasahuje tvrdá realita. Vtipný stručný dialog, přerušovaný často pauzami, hru nejen rytmizuje, ale zejména skvěle vystihuje komunikaci mladistvých, za jejichž prázdnými automatizovanými rituály se neskrývají žádné emoce (dvě z patnácti krátkých scén jsou navíc psány formou sms, přičemž jednotlivé postavy od sebe odděluje i styl jejich zápisu).
    Debut mladé švýcarské dramatičky Laury de Weck (*1981), absolventky herectví na vysoké divadelní škole v Curychu (Zürcher Theaterhochschule), byl poprvé představen na podzim roku 2005 na frankfurtském knižním festivalu v rámci besedy s autory. Po své premiéře v basilejském divadle v roce 2007 se stal doslova hitem. Následovalo druhé uvedení v Národním divadle v Mannheimu a otištění textu v časopise „theater heute“, letošní inscenace v kolínském Theater am Sachsenring a nominace na prestižní cenu Müllheimer Dramatikerpreis 2008.

Před 30 lety, ještě ve škole, patřili Bea, Rita, Paul a Uwe k šikanovaným otloukánkům. Bea zažila kvůli dětské obrně řadu ponížení, Rita byla tak neviditelná, že její existenci přehlédli dokonce i vlastní rodiče, myšlenky zrzavého autisty Paula kroužili vždy kolem sebevraždy a oblíbeným žertem bylo převlékat obézního Uweho za buřt. Nikdo z nich nevzpomíná rád na mladá léta a kruté žerty svých trapičů Imke, Carla-Gustava nebo Rüdigera, kteří patřili k těm bohatým, krásným a oblíbeným. Zdálo by se, že i po škole pro outsidery platí pouze: „Níž na dno to jde vždycky.“ Nikdo by ovšem neměl podceňovat výhody, které s sebou přináší stáří. „Když člověk nevypadal dobře nikdy, nemá ve stáří co ztratit.“ Klid a moudrost, které přicházejí se stářím, přináší pro čtveřici loserů i nečekaná překvapení: Rita si zařídí prosperující živnost, z Paula se stane proslulý konstruktér robotů, Bea a Uwe se dají dohromady partnersky. Obrazy oblíbených a nadějných vedle nich blednou: přicházejí nemoci, psychické poruchy, bankroty a jiné katastrofy...
    Hra Sibylle Berg je rámována jako vyprávění starého učitele a je plná černého humoru a ironie. Nechybí zde ani fantaskní prvky jako mluvící medvěd, dětské říkanky a písničky. Díky tomu autorka šikovně propojuje dětský a stařecký svět svých postav.

Hra se střídavě odehrává ve dvou časových pásmech: v šedesátých letech a v současnosti. Sleduje příběh jedné rodiny, který je vystavěn jako skvělé rodinné drama, v němž stíny minulosti tajemně ovlivňují současnost a zároveň odhaluje vývoj celé evropské společnosti (zejména problém přistěhovalců). Sledovaná rodina má totiž v obou časových pásmech sousedy cizince - přistěhovalce. Motiv cizince se důmyslně proplétá celou hrou. Je vidět, jak se postupně mění postoj k přistěhovalcům, i jak se postavy odcizují vlastní rodině a vytváří si mnohem užší vztahy v rámci jiných společenství, až na konci vyvstává otázka, kdo je vlastně více cizincem – vlastní bratr, matka, syn či přistěhovalci o patro výš? V centru rodinného dramatu stojí v obou časových pásmech předčasně umírající žena. V „minulosti“ je to 44 letá matka, v „současnosti“ pak její dcera. Obě se před smrtí snaží udělat „čistý stůl“. Tato zrcadlová situace umožňuje přesně zobrazit, jak se postavy snaží zabránit opakování chyb minulosti, jak se snaží žít jinak… Autor velmi chytře pracuje s principem dvojrolí, např. stejná herečka hraje matku a posléze dospělou dceru atd. Toto dvojobsazení je zcela záměrné a nese sebou celou řadu významů, jakoby každý herec–postava dostal dva životy a tudíž dvě šance. Hra nabízí krásné herecké příležitosti pro všechny věkové kategorie.

Pan Marjavel žije naoko ve spokojené domácnosti se svou druhou ženou Hermance. Rodinného přítele Ernesta využívá k potupným pracím v domě i na zahradě, ale netuší, že Hermance s ním udržuje tajný poměr… Hra se hemží narážkami a nenadálými zvraty, ale přesto působí přirozeným dojmem.

Každá rodina má svoje tajemství. O jednom z nich je i příběh jedné normální rodiny z malého města. Rodiny s matkou, otcem, dvěma živými sestrami a jednou mrtvou. Hra začína rok po smrti nejlepší a nejkrásnější dcery, o jejímž tajemství její milující rodiče netuší a pěstují si svoje pietní iluze. Pod vlivem okolností, na výročí sestřina úmrtí se dostaví přítelkyně/partnerka zemřelé sestry a obě dvě sestry musí řešit dilema, zda zveřejnit lesbickou orientaci mrtvé. Ve hře, jejímž dějištěm je pouze byt s balkónem, kde po pár sklenkách jedna sestra potkává krásnou mrtvou, se odehrává malé temné drama o vztazích v rodině, o vztazích mezi ženami – sestrami, o hodnotě sesterských slibů, ale i o tradičním myšlení a výchově s mnohými předsudky. Hra s ironickým nadhledem uvažuje o takzvané ženské obětavosti a “dušehojivosti” za každých okolností. Do jaké míry je ženské léčení duší a tolerantní zamlčování pravdy skutečně léčivé a do jaké obyčejným pokrytectvím a zbabělým gestem? Hra vypráví o tom, jak těžko se tajemství zveřejňují, a když se zveřejní, tak proč? Hra patří mezi finálové texty soutěže Dráma 06.
“Gay a lesbické hry sú na Slovensku stále vzácne a preto treba privítať autorkin zámer písať o tomto svete tak, ako sa to už vonku desiatky rokov robí. Vieme, aký silný impulz priniesla téma sexuálnych menšín do svetovej drámy, za všetkých uvediem aspoň Kushnerových Anjelov v Amerike. Páči sa mi, že vzťahy a predsudky v tejto hre bublú „ v malom meste“...” Viliam Klimáček, Dáma menom slovenská dráma, Dráma 06, 2008.

Célimarovi je 47 let a má se ženit s mladičkou Emmou, které je pouhých 18. Věkový rozdíl ho ovšem neznepokojuje, protože oplývá sebejistotou úspěšného a zkušeného svůdníka. V této své činnosti se zaměřoval zejména na vdané ženy, neboť dle jeho vlastních slov: "Nalézt dnes čestnou a oddanou milenku je vstkutku těžké." Těžké však především začne být to, s čím Célimare rozhodně nepočítal: svatbu mu začnou komplikovat nejen bývalé pletky, ale také podvádění manželé vydávající se za jeho přátele, kteří se pletou do jeho předsvatební domácnosti. Na Célimara postupně prasknou všechny jeho aférky a ohrozí svatbu. Bude? Nebo nebude?

Pohádka pro malé i velké, při které se děti nebaví, protože se baví. Veselé vyprávění ve verších a s písničkami začíná na vesnické tancovačce, kde se diváci seznámí se dvěma hlavními hrdiny. Mladíci - bystrý Lojza a o něco pomalejší Pepek - si vzájemně stěžují, že o ně nestojí děvčata. Vychytralá babka jim poradí, ať se vydají do světa hledat ztracenou chytrost děda Vševěda, který před časem zcela zhloupl. Pomohou-li mu, jistě jim pak za odměnu poradí, jak se zalíbit děvčatům. Oba chlapce čeká nelehké putování, které začíná ve strašidelném, černém lese. Při hledání Vševědovy chytrosti shodou nešťastných náhod zhloupne i Pepek. Ve světě se na své dobrodružné pouti hoši setkají se zákeřným skřetem či zlým loupežníkem. Nakonec však zdolají všechny nástrahy a podaří se jim vrátit dědovi jeho ztracenou chytrost. A odměna v podobě dobré rady je nemine! Lojza i Pepek nejenže mají kolem sebe dívek jako smetí, ale stanou se z nich nakonec i vážení a bohatí páni.

Ženské tělo je arénou pro souboj duše a těla. Vždy skončí neočekávaně pro ženu. Motto je současně hlavním konfliktem hry. Hlavní hrdinka Halina, úspěšná šéfredaktorka ženského časopisu Pergamen odchází ze svého místa, aby se, i díky alkoholu, mohla potkat se svými kůžemi. Aby sama se sebou svedla souboj duše a těla. Postupně zjišťuje, jaké vrstvy kůže překrývají bolesti její duše. Jsou to kůže ve velikosti ženského oblečení S, M, L, XL, a spolu s nimi se dostává sama sobě pod kůži. Ke každé velikosti kůže patří názory podle věku a zkušeností. Hra si všímá rozporu mezi radami v ženských časopisech a realitou ženy, stereotypů v modelovaní ženského čtení a psaní pro ženy. Povrchní modely chování žen a vzorce oblékání, které šíří tichou deformaci, kdy se tělo ženy stává objektem a začíná žít svůj život mimo skutečné názory ženy. Hra je parodií na osvědčené rady ženských časopisů, které kompletně vymývají mozky ženám a přes své zaměření na ženu pracují viditelně proti ženám.
Hra s prvky sebeironického pohledu na ženský svět získala třetí místo v prvním ročníku dramatické soutěže Zlatá divadelní žába o novou autorskou divadelní hru, věnující se problematice rovných příležitostí žen a mužů, přičemž první a druhé místo nebylo uděleno.

Roztomilá loutková pohádka o čmelákovi Brundibárovi, který si tak trochu myslí, že je ředitelem zeměkoule nebo alespoň louky…všechno ví, všechno už viděl a se vším si ví rady…jenže…Také se domnívá, že všem musí radit a že by jej všichni měli vlastně poslouchat. Není zlý, spíše takový popleta. V pohádce vystupují různí obyvatelé louky, s nimiž za rok diváci prožijí spoustu dobrodružství, velkou lásku s Motýlicí, stavění domečků, nebezpečí, a uvidí i, jak se Brundibár postará o nalezené miminko.