V parku s výhledem na dívčí školu se dva exhibicionisti, Carlos a Sigmund, hrdlí o to, kdo byl na místě první. V průběhu děje se obává jeden druhého jako možného příslušníka tajné policie, posléze se v rozmarné etudě dávají jeden druhému poznat jako Karel Marx a Sigmund Freud a nakonec se vzájemně přiznávají k podílu na mučení lidí za vojenské diktatury v Chile. Závěr je vrcholem autorovy metody spočívající ve vršení absurdit – dramatik zde kumuluje svůj výsměch moderním fetišům a své opovržení společností, která stále lhostejněji přijímá nejrůznější deviace a perverze, a v případě latinskoamerické reality se nedokázala zbavit proslulého sexuálního chlapáctví „machismu“.
    Název hry je jasnou narážkou na Freudovu práci Psychopatologie všedního života. Hra pikantně spojuje dvě rozdílné osobnosti, jejich koncepty i politické nekorektnosti, jako např. židovství obou dvou. Je do jisté míry provokací, kterou nakonec chtě nechtě musíme přijmout: vždyť pro postmoderní současnost je typické, že si ze všech i všeho tropí šašky.

Skvěle napsaná anglická komedie o muži, jenž nemůže najít sám sebe a jeho praktické ženě, na které je tím pádem zabezpečení domácnosti.
Bernie se rozhodl skončit se  zaměstnáním a věnovat se umění - jehož jediným produktem je ale zatím pouze nepovedený autoportrét. Jeho žena, lékařka Nikol, zase musí kvůli rekonstrukci  přestěhovat svou ordinaci domů. V domě žije i popletená a krátkozraká teta Dot, do toho všeho ještě příjde hysterická a dotěrná pacientka Val žádat Nikol, svoji lékařku, aby mohla porodit svéj iž sedmé dítě v provizorní ordinaci do vany. Kromě hrozícího porodu se postavy musí vypořádat i s ukrytím mrtvoly, nečekanou návštěvou milenky , z dosud klidného domu je blázinec.  

Nositel Nobelovy ceny Eugene O´Neil (1888 - 1953) patří k vrcholným představitelům nejenom americké, ale i světové dramatické literatury. Jeho hry vyznačující se dokonalou znalostí lidských charakterů, které dokáže zobrazit nepřikrášleně, mnohdy až drsně, se hrají po celém světě. Dvě z nich se ale navíc vyznačují i značnou autobiografičností - a proto měly být podle autorova přání uvedeny až 25 let po jeho smrti. Toto přání ale nevyplnila O´Neillova třetí žena -a tak se Cesta dlouhým dnem do noci a Měsíc pro smolaře dostaly na jeviště již několi let po autorově smrti. Obě hry krom jiného spojuje postava Jamese Tyrona, O´Neillova bratra.
Hrdinové hry Měsíc pro smolaře Phil Hogan a jeho dcera Josie tvrdě pracují na pronajaté farmě. Zůstali sami, protože tři Hoganovi synové nevydrželi dřinu na tvrdé, kamenité půdě a postupně utekli. Phil Hogan a Josie se proti každodenním strastem obrnili svérázným, mnohdy až krutým humorem. Opravdový a hluboký cit je potřeba skrýt za hrubý zevnějšek. Aby uhájili to nejnutnější, musí občas použít i drobných podrazů aniž by ztratili svou čest a mravní čistotu.Pak se ale na farmě objeví ztrsokotanec a alkoholik, James Tyron...

Na začátku bylo jen několik nástřelových výrazů: peníze, pocity, víra, rodina. A také titul: Kredit. Mladý německý autor Jan Neumann na tomto materiálu pracoval společně s pěticí herců a vznikla hra, která byla podkladem inscenace uvedené v divadle Schauspielhaus Frankfurt.
    Její hlavní téma bylo prosté: peníze sice štěstí člověka šťastným udělat nemůžou, zato ale dokážou nesmírně uklidnit. A co mají společného s city? To se ukazuje během nejrůznějších rodinných oslav, kde se nádherně odhalují životy jednotlivých členů rodiny a vztahy mezi nimi. Nezvykle epická hra částečně prostřednictvím vyprávění, částečně předváděním vypráví osudy tří generací jednoho německého klanu. Nabízí velmi zajímavou příležitost nejen pro dramaturgické a režijní uchopení, ale i herecké úkoly.

Hra Kdybys umřel francouzského literáta Floriana Zellera navazuje tematicky na jeho předchozí hry Ten druhý a Manéž. Fenomén žárlivosti tentokrát zkoumá ještě rafinovaněji: žárlivost postupně prosakuje příběhem a zkresluje perspektivu. Diváci jsou neustále na pochybách, zda dramatické scény, které se odehrávají na jevišti, jsou jenom výplodem představivosti hlavní hrdinky, nebo zda je její žárlivé podezření oprávněné.
    Lékařka Anne po smrti svého manžela Pierra najde v jeho pozůstalosti poznámky k plánované hře o herečce, kterou jednou potkal. Její hlavní postavou měl být ženatý muž, který vede dvojí život. Anne nabyde pocitu, že se jedná o autobiografickou hru a začne pátrat po důkazem, které by naplnily nebo vyvrátily její podezření. I po hovorech se osobami zapletenými do celého případu však zůstává v napětí: byla Pierrova láska k ní skutečností nebo zdáním?

Valencie 1939. Konec španělské občanské války. Jaume Planc, komisař valencijské policie, se setkává s podivnou událostí: několik manželek a dcer místních velkostatkářů bylo „uneseno“. Objevuje se také záhadný seznam se jmény podezřelých osob. Policie musí zasáhnout. Planc má ale v tomto okamžiku pouze jediný zájem: společně se svou neurastenickou dcerou Alfonsou a zvláštního stroje připomínajícího nápadně dnešní počítač vytváří jednoduchý umělý jazyk budoucnosti založený nikoli na náhodném prolínání světových jazyků, ale numerických kombinacích. Právě tento Plancův projekt přitahuje do jeho domu zahraniční špióny i místní podivíny. Tato směs personálu vytváří komediální zmatek plný záměn, nedorozumění a střetajících se zájmů.
    Tvrdohlavost tvoří sedmý a poslední díl Spregelburdova velkolepého projektu, který pod názvem Heptalogie Hieronyma Bosche píše již 11 let. Konfrontuje v něm hodnotový systém současnosti s konceptem křesťanských hříchů, který přirovnává k práci se slovníkem, jehož význam jsme již zapomněli. I proto hříchy v jeho pojetí nejsou skutečnými hříchy, ale spíše deviacemi. Spregelburdovy hry se vyznačují fantaskní matematickou prokombinovaností dějových i motivických linií a nejinak je tomu i v jeho poslední hře, kde se na tytéž události ve struktuře tříaktové hry díváme třikrát – pokaždé z jiného prostoru jednoho domu a pokaždé z pohledu jiných postav, které přispívají k dění v něm. Opět se nejedná o historickou hru, ale spíše ji lze interpretovat jako zamyšlení se nad konfliktem levicové a pravicové ideologie, demokracie a autoritativních společenských režimů a zcela současnými tématy střetu civilizací.
    Hra měla světovou premiéru na přelomu dubna a května 2008 v divadle Schauspielhaus Frankfurt v Německu.

Nejúspěšnějším a nejznámějším dílem amerického dramatika a scénáristy Jamese Goldmana je historická hra Lev v zimě, která byla krátce po divadelním uvedení v roce 1966 v New Yorku také zfilmována. Film s Peterem O´Toolem a Katherine Hepburnovou získal tři Oscary. 
Hra se odehrává na hradě Chinonu, o Vánocích roku 1183, kdy se anglický král Jindřich II. a jeho zavržená, v domácím vězení žijící, ale stále mocná manželka Eleonora Aquitánská, musí rozhodnout, který z jejich tří synů bude vládnout zemi. Královna chce zemi rozdělit, král to odmítá, navíc ho rozptyluje i láska k mladičké francouzské princezně Alais.V průběhu několika málo dnů je rozehrána komplikovaná hra a v sázce je budoucnost celé říše, Lev v zimě přesto není suchopárným historickým dramatem, ale vtipnou, ironickou studií dlouholetého, již značně unaveného, přesto ale pevného  vztahu.

 

Na Zeměploše, která je placatá a putuje vesmírem na zádech obrovské želvy, se najednou dějí nepředstavitelné věci. Kdo stojí mezi královstvím a zkázou? Soudné sestry jsou vtipnou a svéráznou variací na Macbetha i jiné shakespearovské příběhy. Setkáte se tu s mnoha postavami tohoto temného dramatu: s vévodou a vévodkyní, kteří usilují (zprvu úspěšně) o trůn, s celým vévodovým dvorem včetně šaška a ducha zavražděného krále, s hereckou trupou, ale zejména se třemi čarodějkami, kterým se nakonec podaří vrátit královskou korunu na tu správnou hlavu... Ale nebyl by to Terry Pratchett, aby se v příběhu neobjevily nové okolnosti, situace, se kterými Shakespeare nepočítal; a nakonec i překvapivé rozuzlení.
K dispozici je i úprava Hany Burešové a Štěpána Otčenáška, která vznikla pro pražské Divadlo v Dlouhé a na scénu vrací velmi zásadní, ale Briggsem vynechanou, postavu - Smrtě.

Stárnoucí, ale stále velmi ambiciózní, leč trochu naivní zpěvák a herec, momentálním nouzovým zaměstnáním domovník a údržbář, obyvatel suterénního bytu Viktor Rybář se vrací z jednoho neúspěšného konkurzu, které jsou mu takřka denním chlebem. Začíná se soustřeďovat na konkurz další. Jeho obětavá žena Věra je mu sice stále nápomocna, ale lehce v ní už zraje semínko pochybností. Nechává se ovšem přemluvit k navázání protekčního kontaktu se svou starou láskou, bývalým spolužákem, všeho schopným asistentem režie Sandro Kavanem, chovatelem krys. Kavan Rybářovi skutečně navštíví, dělá pochopitelně patřičná ramena a přivádí s sebou další uměleckou dobrodružku, v Americe studovavší Sašu. Spolu zesměšňují Rybáře v castingové parodii. Kavan stále o Věru stojí a dává to pod vlivem alkoholu, jenž Viktor štědře nalévá, dosti prudce najevo. Věra sice není ke Kavanovým nabídkám zcela hluchá, ale Kavanova vášeň pro krysy ji zatím brzdí. Je ovšem jasné, že ne natrvalo. Vtom zvoní telefon a jako blesk z čistého nebe přichází zpráva, že prestižní vydavatelství je ochotno vydat před časem mu svěřené Rybářovy písně.
Po přestávce se scházíme opět ve stejném suterénním bytě, který Viktor z jakýchsi důvodů stále drží, přestože žije už léta v blahobytu. V bytě ho překvapí Věra, která, jak se dovídáme, je partnerkou Kavanovou. Viktor je sám, z poznámky ovšem vyrozumíme, že proběhl jakýsi vztah se Sašou. Věra, zatím nevíme proč, čerpá informace o Viktorových majetkových poměrech. Viktor se posléze schází s Kavanem, který má pro něj skvělou nabídku na účinkování v americkém filmu, velmi významném a dobře honorovaném česko-americkém kulturním počinu. Součástí akce je i fingovaný transatlantický telefonický rozhovor. Saša jako znalkyně Ameriky a údajná přítelkyně režiséra filmu, dodává projektu důvěryhodnost. Trojice natočí zkušební snímek a Viktor podepisuje smlouvu na několik milionů dolarů. Několik dní na to přijde ovšem Kavan s historkou o Věřině nemoci a zinkasuje od Viktora půjčku - peníze zhruba ve výši jeho předpokládaných úspor. Je to částka, která se bohatě vejde do očekávaného honoráře, jenž se ovšem nekoná. Podvodníci mizí a Viktor s Věrou, která, jak se ukazuje byla také Kavanovou obětí, se ocitají opět v bodě A.
Důležitým prvkem hry jsou písně, každá postava zpívá jednu či dvě (hudba i texty Jiří Štědroň), které oddělují jednotlivé obrazy a tématicky volně navazují na děj a charaktery.

Hra polského dramatika, divadelního a filmového režiséra Macieja Wojtyszka se odehrává v březnu roku 1351 v Padově. Město se tehdy pomalu vzpamatovává z morové rány, která postihla roku 1348 celý evropský kontinent. Epidemie pomalu odchází, ale zrádná nemoc ještě tu a tam občas udeří. Do rodiny padovského kanovníka Francesca Petrarcy přijíždí vyslanec z Florencie Giovanni Boccaccio. Od představitelů města Florencie má jediný úkol: přemluvit nejvýznamnějšího italského básníka, aby opustil svůj úřad i Padovu a přestěhoval se do Florencie. Petrarcova družka se ve stejnou chvíli snaží vypátrat, zda opravdu existuje záhadná Lauretta, kterou Petrarca proslavil ve svých sonetech. Boccacciova návštěva ji nemile překvapí, protože se obává, že Petrarca opustí nejenom ji, ale i jejich společné děti, aniž se postará o jejich budoucnost. Existence tajemné milenky Lauretty její obavy jenom prohlubuje. Marně se ji snaží uklidnit i samotný Boccaccio. Petrarca se rozhoduje velmi těžce, do jeho životních osudů však znovu zasáhne černá smrt. Morová rána totiž nečekaně zasáhne přímo do jeho bezprostředního okolí, do jeho vlastní, i když neoficiální rodiny.
Dramatik, divadelní, televizní a filmový režisér Maciej Wojtyszko se narodil roku 1946 ve Varšavě, kde žije doposud. U nás je nejznámější jeho televizní přepis Bulgakovova románu „Mistr a Markétka“ s Gustavem Holoubkem v hlavní roli, který uvedla i Česká televize. Z naprosto neznámých důvodů byla jeho tvorba pro divadlo v České republice prozatím opomíjena, tato hra je prvním pokusem seznámit s jeho dílem také české divadelníky a jejich diváky.