Sourozenci Edda a Albert žijí v jedné místnosti, s jedním jediným oknem a výhledem na kontejnery. Tento výhled je pro ně důležitý, protože na něm závisí celá jejich existence a smysl jejich existence se v něm i realizuje.  Sbírají všechny věci, které lidé k těmto kontejnerům přinesou, a ty pak hromadí u sebe doma ve své jediné místnosti. Nechodí ven, žijí jen doma, celé dny stojí či sedí před oknem, Albert se dívá dalekohledem a čekají, až se u kontejnerů objeví nový objekt. Toto vršení odpadu nazývají uměleckým dílem. Jejich cílem je, aby těmito nasbíranými věcmi naplnili celou místnost, a poté mezi těmi věcmi i zemřeli. Protože pak už stejně neví, co jiného by měli dělat. Oba unikají před tíživým světem do své fantazie a představují si, co by mohlo být, kdyby toto právě nebylo. Místo okna vidí moře, mořskou zátoku či oceán a na něm námořní lodě. Albert, jelikož má stejné jméno, se stále srovnává s Albertem Einsteinem a Edda se mu vysmívá. Celé to čekání na ty vyhozené artefakty vyplňují povídáním o své minulostí či sněním. U kontejnerů se objevuje čím dál méně nových artefaktů a ve chvíli, kdy celý týden nepřibude ani jeden, pošle Albert Eddu ven se podívat, zda se se světem něco nestalo. Když Edda odejde, vezme si zase dalekohled a najednou vidí na jednom z kontejnerů ceduli – zákaz shromaždování věcí a odpadu, tyto kontejnery se ruší. Pro Alberta je to ta nejhorší představa, zkolabuje a umírá. Když se Edda vrátí, volá, že krásný nový kontejner je nedaleko. Uvidí ho nehybného na zemi. Podívá se ven a čte ceduli. Je rovněž “k smrti vyděšena”. Ví, že tímto pro Alberta život ztratil smysl, když vidí nehybného Alberta chápe hned, že tím končí i její smysl života, který ji vždy dával bratr. Najednou cítí, že už jí zbývá jen šílenství. Text české autorky žijící v Berlíně byl v roce 2004 nominován na Cenu Nadace Alfréda Radoka za nejlepší českou a slovenskou hru.

Sedm hororových obrazů o tom, co všechno se může seběhnout na jednom psím hřbitově uprostřed horkého léta. Ačkoliv se zdá, že toto roční období je z hlediska pohřbívání okurková sezóna, Havran má nakonec plné ruce práce... Havran, majitel psího hřbitova a hrobník v jedné osobě, miluje své povolání, pořádek, mrtvé věci, mrtvé můry, mrtvé psy i mrtvé lidi; nenávidí všechno živé a jeho životní vášní je vycpávání mrtvol a mrtvolek. Mara a Marta jsou sestry, které umí lisovat víno, ale neumí se dělit o lásku psa Maxíka; sestry, které se usmíří až po smrti. Morton je dobře živený irský vlkodav, který sice vraždí, ale nemůže za to. Všemi sedmi obrazy prochází přízračný chór psích bab, které pronásledují lidi ubližující psům; psí baby mstí smrt nevinných psích duší. Hra o podivné době, ve které láska psí nahrazuje lidskou lásku, ve které člověk není schopen mít rád lidi a neumí milovat své bližní, kde je lidská samota a opuštěnost zaplňována zbožňováním psích miláčků, kde lidé nepoznali větší lásku než lásku svého psa. Hra, ve které je všechno tak trochu jinak: psi jsou oplakáváni, kdežto po člověku nikdo ani neštěkne; sestra vraždí sestru kvůli ukradené psí lásce; namísto psů jsou pohřbívány slečny, pes žere psy a rdousí lidi. Hra, ve které se vraždí železnou tyčí od vinného lisu a vypíchávají oči škrabkou na brambory. Hra, ve které je slyšet broušení kosy, vyzvánění poledních zvonů, šumění letního deště a štěkání irského vlkodava...

Deset lehce hororových obrazů se odehrává v noci na svatého Vavřince, někdy na přelomu 20. a 21. století, ve zrušeném JZD v bývalých Sudetech. Všechno se točí kolem podivné žumpy, která pamatuje události odehrávající se tu po válce a která je kromě kravské močůvky plná hvězd, záhad a tajemství minulosti. Minulost a přítomnost, skutečnost a sen, život a smrt, láska a nenávist nabývají v odrazu rozvlněné hladiny a v oparu nad žumpou podivuhodných rozměrů. Co žumpa jednou pohltí, nikdy zpátky nevydá - a přece...  Starý Hodina je hlídač, který hlídá, i když už dávno není co; který chlastá, aby utopil svoje svědomí, aby zapomněl na svou minulost a na svou krásnou Němku Gretl. Gretl a Hynek jsou přízraky, které se vynořily z minulosti, aby znovu oživily to, co se tu stalo v noci na svatého Vavřince před více než padesáti lety. Eva a Karel jsou dnešní milenci, kteří si přišli na seník bývalého JZD zadovádět, jak velí místní tradice. I oni jsou vtaženi do záhadného dění kolem žumpy. Komorous je místní opilec, který krade všechno, co není dobře přivázané a který, navzdory vypité hlavě, přece jen taky leccos pamatuje.  Žumpa je hra o minulosti, na kterou už se dávno zapomnělo a přece je pořád živá; hra o odsunutých sudetských Němcích, kteří jsou sice dávno odsunutí, ale přece tak trochu v Sudetech pořád zůstávají. Hra o davu, který se vždycky najde. Žumpa je hra o žumpě, ze které zní tajemný dívčí zpěv a ve které se topí lidi i mobilní telefony; hra o vesnici, kde by chlastal i farář, kdyby tu nějakého měli, kde se kradou ryby z rybníka a kde by rozkradli i hvězdy z nebe, kdyby to šlo... Hra zahalená mihotavou mlhou z žumpy a zlověstným bubláním; hra, ve které zní divná, ale krásná hudba; kde se krade a chlastá, tančí a topí, dovádí na seně a ve které pláče z nebe svatý Vavřinec.

Thomas Hürlimann se narodil v roce 1950 ve Švýcarsku. Studoval filosofii v Curychu a Berlíně, poté pracoval jako asistent režie a dramaturg. Jako dramatik debutoval v roce 1980, kromě toho je v Německu ceněný jako prosaik. Nyní žije ve Švýcarsku jako spisovatel na volné noze.   Sibylle a Franz by se rádi viděli jako ideální pár. Jejich přání a touhy jsou však v ostrém kontrastu s realitou jejich všedních dnů. Ona sní o kariéře v divadle, on sní o tom, že pro ni napíše trhák. Zatím se však oba živí v dabingovém studiu, kde se připravují porno filmy. S nimi tu pracuje i další dvojice, Elfi a Meier-Quassi, kteří jsou specialisté na dabování klíčových zvuků. Práce ve studiu je občas přerušována filosofickými monology jejich manažera. V Benátkách se Sibylle a Franz potkávají se starším párem, panem a paní Zumpe. Oba páry kdysi shodou okolností prožily líbánky ve stejném hotelu. Starší pár symbolizuje budoucnost, která Sibylle a Franze možná jednou čeká… Hra měla světovou premiéru v Curychu v režii Christopha Marthalera, získala mnoho cen, byla přeložena do ruštiny a španělštiny.

 Ve vězení se na jedné cele setkávají dvě ženy. Pocházejí ze zcela rozdílných sociálních podmínek, jejich životní osudy by se za normálních okolností ubíraly po naprosto odlišných cestách – mimo vězení by se zřejmě nikdy nesetkaly. V tomto bezútěšném prostoru pak získává významnou roli čas – jak zabít čas? Jak je venku? Co se venku průběžně odehrává?
    Ve vězení není nikdy klid – a proto zvuková linie hraje prvořadou úlohu i v textu samotném. Scénické poznámky jsou v tomto směru velmi precizní. Vězeňská cela je místem, které má svá pravidla a zákony, autorka v něm formou zpovědí i rozhovorů vypráví příběhy obou žen – žen, které se podobají tisícům jiných. Zastavuje se u dílčích momentů jejich životů a nechává diváka sledovat, jak si dokáží poradit s krizovou situací.

Inscenace tohoto textu v autorčině režii (uváděná v pařížském Thèâtre Rond-Point) obdržela v roce 2005 několik prestižních cen Prix Molière – nejlepší francouzská inscenace, nejlepší současný autor/autorka, nejlepší ženský herecký výkon (Christine Murillo) – v současné době (do října 2005) je tato inscenace v Paříži uváděna znovu, tentokrát ve slavném Thèâtre de l’Oeuvre.

    Na tradičním dějovém schématu pohádky o Popelce se zlými sestrami, lyricky laděným princem, jehož protihráčem je na zemi stojící šašek, s nerozhodným králem a s básnivou postavou Pohádky vytváří Walser svou variantu mnohokráte zpracovaného námětu s lehce ironizujícími polotóny.

Nová autorova hra, která se dočkala úspěchu v New Yorku a stále se hraje v Paříži, je příběhem osamělého člověka, který umí pouze ubližovat lidem, kteří ho mají rádi, a má rád ty, co mu ubližují.     Velice osobitým a zajímavým způsobem, v němž přes veškerou závažnost tématu dokonce převažuje humor, Margulies načrtnul v šesti obrazech – přičemž nikdy nejsou na scéně více jak tři postavy - jednotlivé aktéry života úspěšného spisovatele Erika Weisse.     Weissův nový román se náhle ocitl na seznamu bestsellerů a chystá se jeho zfilmování. To vše na jedné straně znamená po několika neúspěšných knihách konečně slibnou spisovatelovu kariéru, na straně druhé naprosté neporozumění od členů jeho rodiny a přátel. Je to zčásti zaviněno tím, že jde o román ze života a mnozí se v jednajících postavách poznávají, zčásti  spisovatelovým přístupem jako takovým. Erikův otec na smrtelné posteli jeho úspěch zásadně odmítá, žena se s ním rozvádí, k Irovi, kamarádovi z dětství, který s nadšením přečetl všechny Erikovy knihy, nenachází cestu, s potenciální milenkou vůbec nenaváže kontakt atd.

Albert Ostermaier Milenci Desmond a Valerie – hlavní postavy hry – se na cestě do Las Vegas zastavují v Death Valley. Desmond má právě narozeniny a v kufru auta objeví mrtvolu, která má na sobě jeho oblečení. Následuje rychlý sled situací, které není schopen správně identifikovat a pochopit jejich pravou příčinu. Je si vědom toho, že není nevinný, a proto na veškerá obvinění reaguje. Dostává se do vleku událostí, realita a fikce mu splývají. Všechny scény mají jen jeden závěr: Desmond musí zemřít, ač nikdy není jasně řečeno proč. Až do samého konce netuší, co se kolem něho odehrává, a příliš pozdě pochopí, že za vším stojí Valerie, která mu vystavuje účty. Albert Ostermaier promítá topografii Dantovy Božské komedie do divoké přírody Death Valley, a vytváří tak fascinující hru která balancuje na hranici reality a divokého snu. Je to „Roadmovie“ zvláštního druhu. Hru ve světové premiéře uvedl 20. února 2000 Deutsches Schauspielhaus Hamburg v režii Nicolase Stemanna. Hra byla přeložena do mnoha jazyků (španělština, italština, řečtina, portugalština, čínština aj.).

Novinka, kterou na podzim uvedlo Royal Court Theatre v Londýně, je sondou do vztahu dvou sester a dalších členů jedné dobře situované rodiny. 25letá Abigail vede po sebevraždě matky a smrti druhé otcovy ženy domácnost v rodinném sídle, miluje svého nevlastního strýce, ale bojí se dát to najevo, stejně jako se bojí jakéhokoli jiného zásadního kroku, který by změnil její neradostný život. Její dominantní otec se právě hodlá oženit potřetí, tentokrát za známou celebritu Dawn, která je jen o několik let starší než Abigail. Svatbu se ale rozhodne překazit Abigailina sestra Louise, která je černou ovcí rodiny a otec jí poté, co utekla s cirkusem, prakticky zakázal přístup do domu. Louise se však přes tento zákaz doma objeví těsně před svatebním dnem. Následují divoké střety a skandály (Louise požádá dva své cirkusové známé, aby se před svatebními hosty objevili nazí a předváděli sexuální akt), při kterých vycházejí najevo minulé křivdy i současné emoce a autor nedává nikomu jednoznačně zapravdu…

Ulrike Syha se narodila v roce 1976 ve Wiesbadenu. Po maturitě pracovala rok jako asistentka režie a dramaturgie v Darmstadtu. Poté studovala dramaturgii na Akademii Felixe Mendelssohna Bartholdyho v Lipsku. Od roku 2003 žije v Hamburku jako dramatik na volné noze. Za svou hru Autofahren in Deutschland získala prestižní Kleistovu cenu za rok 2002. Hra již byla přeložena do španělštiny.     Grafik Hugo prchá ve svém autě po noční dálnici – možná prchá sám před sebou, možná před podezřením z daňových úniků či před tajemným spiknutím – sám si není zcela jistý. Ve stejné chvíli se na opačném konci země v prádelně setkávají Martha (Hugova společnice) a Lorenz (jeho účetní). Ti dva spolu právě prožívají milostnou aféru. Najednou se však před prádelnou objeví dva muži a ozve se výstřel. Za ten je ale zřejmě odpovědná Cleo, Lorenzova bývalá manželka, žena, s níž Hugo právě prožívá noc plnou hrůzy. Všichni se z různých důvodů vydávají na útěk po „Lost Highways“, kde se jejich cesty znovu a znovu kříží…