Autor je jedním z nejvýznamnějších současných francouzských dramatiků. Původně působil jako herec, dodnes občas hostuje v pařížských divadlech. Jeho hry - Ottenburgova proměna, Dreyfus, U Pierrota atd. - jsou hrány nejprestižnějšími francouzskými scénami (Comédie francaise, Odéon, Théatre Hébertot atd.)       Hra Krejčovský salon měla premiéru už v roce 1979 v Théatre Odéon, od té doby byla hrána po celém světě (USA, Německo, Anglie, Itálie, Brazílie, Argentina, naposled Polsko). Zpracovává téma rasismu a lidské nenávisti, je ovšem současně i svědectvím obyčejného života a každodenního zápasu člověka, který se střetává s proměnami světa. Grumberg dostal za Krejčovský salon řadu cen (Moliérova cena, Cena města Paříže, Cena za nejlepší dramatický text atd.)     Scéna v této hře představuje pařížskou krejčovskou dílnu padesátých let. Před námi se odehrávají příběhy pěti švadlen a jejich mistra s manželkou. Navazují nové vztahy, společně prožívají lásky a nevraživosti, starosti, radosti, trápení i naděje, tak, jak to odpovídá jejich rozdílnému věku a temperamentu. Chvílemi převládá ladění úsměvné, jindy dramatické či jímavé a nad vším se klene osvobozující humor.

Známý divadelní herec Gérard B. dostane obsílku k soudu. Je proti němu zahájen proces, v němž je stíhán za zločiny, které páchá ve snu. Herec zkouší Hamleta a zdává se mu o zavraždění Polonia - i z toho se musí odpovídat u soudu, a vypadá to, že se soudce chystá sledovat i jeho "zločiny" divadelní. Tato kafkovská groteska se shakespearovskými a freudovskými motivy se posléze překvapivě skládá v podobenství o důsledcích násilí a totalitní moci. V celém textu se prolínají roviny reality skutečné, reality divadelní i smyšlené reality vytvářené demagogickou mocí.

Komorní komedie Bernarda Sladea Úlet je další z řady autorových brilantních konverzaček. Dvě jiné hry tohoto původem kanadského autora, žijícího dnes střídavě v Los Angeles a New Yorku, s úspěchem uvádí Divadlo bez zábradlí (Příští rok ve stejnou dobu, Každý rok ve stejnou dobu).     Tématem Úletu je manželská nevěra. Čtveřice přátel v nejlepších letech se každoročně potkává v New Yorku, aby spolu strávili víkend. Všichni jsou ve věku, kdy už je unavuje dlouhé a stereotypní manželství a každý jinak a každý po svém touží poznat tu lákavou možnost být nevěrný. Shodou okolností a postupným rozebíráním tématu vyjde najevo, že minulé vztahy této čtveřice nejsou tak docela bez poskvrnky, jak se někteří domnívají. Jemně gradovaná zápletka a především vtipný dialog spolu s komorním obsazením dělají z Sladeovy hry skutečný "bonbónek". Hra byla uvedena v České televizi, na svou českou divadelní premiéru zatím čeká.   Jako každý rok přijíždějí manželé Michael a Kate Strattonovi na návštěvu New Yorku. Jako každý rok bydlí v pronajatém bytě, u starých dobrých známých Joea a Hilary Bradenových. Jako každý rok by návštěva proběhla v přátelském duchu, kdyby se tentokrát vše nezamotalo kolem malého detailu. Konkrétně kolem mandlí v čokoládě. Michael je do nich blázen a zejména po milování mu chutnají dvojnásob. Problém nastane, když se prozradí, že Hilary o této Michaelově slabůstce ví. Kate z toho logicky odvodí, že Michael jí byl - nebo je? - s Hilary nevěrný. Hilary ani Michael nezapírají. Jen se snaží Kate vysvětlit, že to bylo jednou a to ještě před osmnácti lety. Ostatně i Joe, manžel Hilary, o tom malém "úletu" své ženy celou tu dobu ví. Kate se namíchne, plácne Michaelovi chlebíček do tváře a odejde.     Když Hilary s Michaelem osamí, pokusí se situaci tehdejší nevěry navodit znovu. Její filosofie je taková: když už jsou odsouzeni za něco, co si sotva pamatují, mohli by si to alespoň připomenout. Michael si ale není jistý, že to vůbec chce. Ne že by se mu Hil nelíbila i po těch letech, ale je vyznavačem starosvětského manželství. A to znamená manželskou věrnost až do hrobu. Hilary má naopak s Joem velmi volné manželství. A ačkoli spolu stále zůstávají, dělají si jeden i druhý, co chtějí.     Hilary svádí Michaela velmi přímočarým způsobem. Kate se vrátí, aby se omluvila za své chování, které jí samotné s odstupem času přijde hysterické. Když vstoupí do pokoje, najde manžela na kanapi a Hilary svlečenou, jen v prádle...     Po několika překvapivých dějových peripetiích končí manželé jako vždy v jedné posteli. Ale klid nemají. Jsou věci, které se Kate nikdy nedozví. "A už žádné otázky!!!"

Pierre Notte je autorem několika románů, od devadesátých let se věnuje psaní pro divadlo – mezi jeho hry patří La Maman de Victor (Viktorova maminka); Le Doigt d’Helmut (Helmutův palec). Od podzimu 2004 se stal šéfredaktorem divadelního periodika THÉÄTRES. Za svou poslední hru Moi aussi je suis Catherine Deneuve (Já jsem taky Catherine Deneuve) dostal v roce 2005 cenu Nadace Diany a Luciena Barrièrových.     Tragikomická hra Pierra Notteho je pokusem o postižení schizofrenní revolty mladé ženy, která je v kruhu své rodiny utlačována matkou, sestrou a bratrem. Text hry je prostoupen písničkovými (kabaretními) výstupy, skrze něž se mísí realita se sny. Autorovi se poměrně dobře a výstižně daří postihnout neblahé rodinné vztahy v prostředí, kde komunikace je na bodu mrazu a kde generační konflikt přerůstá v boj mezi matkou a dcerou. Dceřina komunikace s ní se omezuje takřka výhradně na opravování jejích jazykových chyb. A nad celou rodinou se vznáší všudypřítomný přízrak zemřelého otce.     Text s úspěchem uvedlo na počátku sezóny 2005/2006 pařížské divadlo Thèâtre Pépinière Opéra.

Ivánku, kamaráde, můžeš mluvit? aneb „Tak to mi ho teda vyndej“   Hra IVÁNKU, KAMARÁDE…. vznikla na přelomu loňského roku jako reakce na korupční skandál ve fotbalovém svazu. Autor sám o vzniku divadelní hry říká: „Přede mnou v tu chvíli ležel nádherný materiál pro moderní drama, dokonalý absurdní text, který stačilo zvednout a odnést do divadelní zkušebny“.
    Petr Čtvrtníček původně psal hru jako komorní drama pro poetickou vinárnu VIOLA, ale zájem divadelní obce a očekávání byly tak veliké, že autor podlehl tlaku veřejnosti, připsal několik dalších postav, se skladatelem Janem Kučerou připravil operní party a přenesl text na větší jeviště v jeho domovské scéně Na zábradlí. Premiéra 23. 4. 2005 v Divadle Na zábradlí, více informací na www.ivankukamarade.cz .

Hra současného amerického dramatika, scénáristy a  režiséra, patřícího k nejhranějším americkým autorům především ve Francii, ale i v Anglii a Německu, je mimořádně zdařilou tragikomedií, pojednávající s hlubokým porozuměním o dvou lidských osudech, majících mnoho společného. Starý profesor hudební výchovy a anglického jazyka Jakob Brackish, muž pevných zásad, přijme do své domácnosti čtyřicetiletou hospodyni, která se přihlásila na jeho inzerát. Kathleen Hoganová je prostá žena z chudé irské rodiny, která sice nemá jeho vzdělání, ale je nadaná prostým selským rozumem, kterým chápe mnohem víc, než by se původně zdálo. Obě postavy jsou natolik rozdílné, že se zdá být vyloučeno, že by si ti dva někdy mohli porozumět. Zvláště pak, když se ukáže pravý důvod toho, proč se Kathleen v Brackishově domě objevila. Na světlo světa totiž vychází jedno tajemství za druhým, věci, o kterých si starý pán myslel, že je dávno vzala voda, a které je teď znovu nutno řešit. A přesto přese všechno ty dvě ztracené, opuštěné bytosti k sobě cestu najdou… Chvíle pravdy, kterou v české premiéře uvede v březnu 2006 Divadlo Na Vinohradech (s Dagmar Havlovou a Petrem Kostkou) nabízí možnost hereckého koncertu, při kterém se divák se zatajeným dechem hlasitě směje skrz slzy smutku.

LaButeův bezejmenný On je další ze série autorových slabošských padouchů, kteří ospravedlňují veškeré své přečiny a ještě žádají pochopení. On, profesor literatury a novopečený spisovatel, navštíví krátce před svatbou čtyři ze svých bývalých dívek na různých místech USA, v téměř stejně zařízeném hotelovém pokoji. Kdysi je opustil, teď by se s nimi rád smířil – místo toho jim přinese nové zklamání. Provdaná Sam se nedočká romantického vyznání, vášnivá a nekonvenční Tyler nezapomněla, že v době jejich známosti mnohokrát volal předchozí dívce (jejich setkání možná skončí sexem, a tedy podvodem snoubenky). Starší profesorka Lindsay také žádá sex, ale pomstychivě vynucený, jenže svlečeného a poraženého milence před aktem opustí. On z hromady svého oblečení vytáhne magnetofon… Nejvíc stojí o přízeň rázné a inteligentní Bobbi, na kterou se dokonce vrhne, ale při potyčce mu magnetofon vypadne a On přiznává, že návštěvu bývalých dívek spojil s lákavou nabídkou časopisu, pro který o své cestě napíše literární reportáž – hodlá ji nazvat „Několik dívek“. Po náruživé sebeobhajobě a odchodu zhnusené Bobbi hrdina vesele telefonuje snoubence… Hra byla loni úspěšně uvedena v Londýně, s David Schwimmerem (hvězda seriálu Přátelé) v hlavní roli. V červnu 2006 se pak konala broadwayská premiéra nové verze hry.

Známý advokát a jeho žena, zubní lékařka, se rozhodnou, že se rozejdou. Problém je v tom, že jeho kancelář i její ordinace se nacházejí v jejich společném domě, který žádný z obou manželů nechce přenechat tomu druhému. Nakonec se dvojice rozhodne obtížnou situaci řešit tak, že dům rozdělí na dvě stejné části. Pomyslnou hranici procházející středem společného pokoje tvořícího scénu hry, představuje červená stuha položená uprostřed pohovky. Každý z obou manželů se samozřejmě chystá začít nový život. On s mladou cover-girl, ona s mladým hercem. Podivné soužití začne nutně vytvářet neřešitelné situace, které se snaží, ne vždy nejšťastněji, řešit všudypřítomný, mazaný sluha.     Hra se v Paříži dočkala dohromady 1800 repríz, byla přeložena do několika jazyků, vysílána francouzskou televizí Antenne 2 a byl podle ní natočen film v hlavních rolích s Jeanem Lefebvrem, Michelem Galabru a Marinou Vlady.

Mezi psem a vlkem je „hrou o třech větách“ – myšleno ovšem ve smyslu členění hudební partitury. Muž a žena (v textu označení pouze anonymními písmeny „M“ a „Ž“) existují v textu bez jakéhokoli věkového a prostorového určení – mohli by to být třeba starší manželé žijící osamoceně v jakémsi hospicu. Hovoří spolu podivným, archaicky lidovým jazykem, vyprávějí o svých minulostech, vztazích, vzpomínají, dohadují se. Oslovují se nevybíravými výrazy, ba nadávkami, přesto je z jejich slov cítit lidský vztah. Často se ve svých promluvách obracejí k jakémusi Pierrotovi – snad synovi. Rozprávění Muže a Ženy lze do jisté míry označit jako „čekání na Pierrota“ – jako čekání starých lidí na návrat dospělého syna, jako čekání na mizející minulost – jako oživování ztracených světů. Úvodní scénická poznámka říká: „Herci mají nabílené bysty, nalíčené obličeje, možná nosí masky, o věk postav se nestarají. Pierrot, o němž se v textu mluví, na jevišti jako fyzická postava neexistuje. Vlastně jde o melodramatickou epopej, kterou interpretují dvě burleskní postavy. Před nimi stojí jejich minulost. A tak jdou pozpátku vstříc smrti.“ Lemahieuova hra je v mnoha směrech pozoruhodná – mimo jiné je z ní cítit značná inspirace loutkovým divadlem, ožívá v ní starý, archaický jazyk našich předků, ozývají se v ní praktiky našich babiček a dědečků – především těch, kteří žili před půlstoletím na chudém severu Francie. A ve své bizarnosti skrývá tato Lemahieuova nemálo humoru.

Americký dramatik Scott McPherson zemřel r. 1992 na AIDS (bylo mu něco přes třicet let). Autor Tv pořadů a tří her, z nichž Marvinův pokoj získal cenu New York Drama Desk Award za nejlepší hru roku 1992. V úspěšné zfilmované verzi této off-broadwayské inscenace si hlavní postavy zahrály hollywoodské hvězdy Meryl Streepová (Lee), Diane Keatonová (Bessie), Robert De Niro (Dr. Wally) a Leonardo DiCaprio (Hank). Recenzent  New York Times označil drama za „jednu z nejzábavnějších a přitom nejmoudřejších a nejdojemnějších her…“  Čtyřicetiletá svobodná Bessie pečuje o dlouhodobě těžce nemocného otce Marvina (ten má svůj pokoj – postava je sice uvedena v obsazení, ale nemluví). V domku s nimi žije i Marvinova sedmdesátiletá sestra, rovněž nemocná, trochu popletená, ale milá paní. Když obětavá Bessie zjistí, že má leukémii, musí poslat pro svou mladší, odcizenou a rozvedenou sestru Lee. Ta zápasí s vlastními problémy – přijíždí s dvanáctiletým Charliem a sedmnáctiletým Hankem, kterého propustili z léčebny (podpálil byt, kde bydleli). Lee kdysi domov opustila, protože nesnesla nemocniční domácí prostředí a chtěla se osamostatnit. Ona i synové podstoupí kvůli Bessie test kostní dřeně. Při výletu do Disneylandu se Bessie zhroutí (začne krvácet a omdlí). Testy jsou neúspěšné, Bessie se smiřuje s neodvratným koncem. Hank uteče, ale vrátí se a odjíždí s Lee a bratrem. Bessie na sebe opět bere roli pečovatelky, která jí, jak si uvědomuje, přinesla v životě největší štěstí.
Hra je ceněná především pro nesentimentální, neotřelé a hlavně autenticky zažité pojednání tématu smrti (těžce nemocný autor ležel na pokoji se svým umírajícím milencem, který zemřel před ním – text psal v době, kdy už byl HIV pozitivní) a také pro obdivuhodný, ne však nucený humor, s kterým McPherson zdolává nástrahy obvyklých stereotypů rodinného dramatu.