Divadelní hra nabízí velké inscenační i herecké možnosti. Text je složen z 11 obrazů, které jsou vždy dialogem dvou nesmiřitelně znepřátelených žen připomínajícím souboj, a to na život a na smrt. Erpenbecková vyčerpává snad všechny možné kombinace vztahů, v nichž se ženy mohou setkat jako protivnice: matka-dcera, služebná-paní, učitelka-žačka, manželka-milenka, lesbický a zároveň nenávistný vztah, mladá dívka-stařena apod. Každý obraz končí smrtí jedné z žen. Další rovinou hry jsou poetické monology, které oddělují jednotlivé příběhy. Obě protagonistky je odříkávají společně, a tím splývají v jakémsi abstraktním prostoru Pouště, přičemž odkazují k principu ženského života - věčnému zápasu se sokyní - a k smrti, která je přítomna v každém okamžiku naší existence. Hru je podle předpisu autorky možno hrát jako příběh slabší a silnější v konstantním obsazení stejné herečky do role vítězky a stejné herečky do role stále znovu porážené. Druhou možností je střídat obsazení podle temperamentu hereček, čímž hra získává rytmus houpačky nahoru-dolů.

Hra Domana Nowakovského zachycuje spanilou jízdu tří generací rodiny Nováků. Dědeček, otec a syn vyrážejí na koncert Rolling Stones. V duchu rodinné tradice jim kdesi v polovině cesty dojde benzín a troskotají u chléva v jakési vesnici. V nedobrovolné venkovské hostitelce poznává dědeček, starý hipík, svou dávnou lásku Annu. Všichni tři cestovatelé tak tráví noc v její chalupě. Nastává čas nejen pro mírně zdrogovaný mejdan, ale i pro vzpomínky, konfrontace a střetnutí. Na povrch vycházejí věci dosud nevyřčené, otevírají se stará traumata a dokonce se podaří zbořit i několik rodinných pověr a mýtů. Mimo jiné ten o Rolling Stones, rodinné modle a dědečkově ikoně. Nikdo z rodiny nikdy na žádném jejich koncertě nebyl, přestože vždycky měli snahu dojet včas. Ostatně tak to měli v životě se vším. Jejich záměry, sny, revolty i lásky zůstaly někde na půl cesty.     A tak zatímco děda řeší své promarněné šance - nevydařený vztah s Annou a nepochopení vlastního syna, jeho vnuk navazuje známost s Anninou dcerou. Je mladý, plný optimismu, rozhodnutý žít jinak a lépe než předchozí generace. Blíží se ráno. Syn najde cestu k otci, dědečkovi se podaří spojit přetrhaná pouta. Už už by se zdálo, že se všechno může vyřešit. Zásahem vyšší moci však věčnému rebelovi docházejí síly a děda umírá.     Co teď? Pokračovat. Pokračovat v cestě, kterou ten starý rocker před lety nastoupil. A tak se všichni rozhodnou a jdou do toho. Jsou bohatší o jeho zkušenosti, poučeni z jeho vítězství i nezdarů.   Novinka polské dramatiky netradičním způsobem reflektuje odvěké téma generačních střetů. Na příběhu dědečka, syna a vnuka, obdařených banálním příjmením Novák, je demonstrována tragikomedie druhé poloviny minulého století – od vzpoury let šedesátých, která měla lákavou formu, leč obsahu byla spíše mdlého, přes konformní nanicovatost let osmdesátých až po bezradné vítězství svobody let současných. Díky komediální nadsázce není však ani jedna z generací zbavena svého lidského rozměru, jímavosti a schopnosti mít a naplňovat své sny.
    Právě střet tragického se směšným, přízemní banality s existenciálními otázkami, pomíjivého s věčným, je nejcennější devizou hry. Spojnicí všech tří příběhů, které tvoří dějiny rodiny Novákovy v časoprostoru střední Evropy, je hudba Rolling Stones, která, ač ji každý vnímá jinak, oslovuje všechny. Koncerty této legendární kapely tvoří zásadní, až mystické, mezníky v životě dědečka, ortodoxního hipíka, jehož životní postoje zásadním způsobem ovlivnily životy všech ostatních postav. Jeho syna, vzorného bankovního úředníka, vnuka, dospívajícího skej?áka, i bývalé milenky Anny, zootechničky v důchodu a její katolicky orientované dcery.

Komedie známého francouzského dramatika minulého století napovídá, kým byl později ovlivněn Georges Feydeau. Advokát Oscar má za milenku Lucrécii, ženu svého přítele Pontérissona, přičemž oba touží po funkci starosty nebo prefekta. Tato funkce s sebou nese i odznak důstojenství – chochol na klobouku, po kterém zase prahne Pontérissonův komorník Boromée. Dochází k mnoha nedorozuměním a záměnám – Lucrécie chce překazit domnělou svatbu svému milenci, prefektem v Montbrisonu má být jmenován Oscar, ale díky jakémusi dopisu si to o sobě myslí Pontérisson a nechá se všemi oslavovat. Do té doby, než se ukáže, že prefektem bude Oscarův strýc. Bujará komedie s vděčnými rolemi.    

Známý příběh o nepovoleném rozvodu Jindřicha VIII., rozluce anglikánské církve s papežským Římem a femme fatale", která vystoupá až na trůn, odkud kráčí přímo na popraviště. Nejde však o mocenské šachy - vždy? jedním z motivů dramatu namísto této královské intelektuální hry je hra v karty - která patří spíše do hospody, je sprostá, riskantní a spočívá na náhodě. A podobní jsou i její hráči, kteří si namísto splétání intrik říkají pravdu nestydatě a cynicky přímo do očí a svou vznešenost pouze předstírají. Odkazem na shakespearovskou techniku jsou motivy nízkého a vysokého. "Páření osla s krávou" odkazuje na polaritu jazykových rovin: francouzštiny - obdivovaného jazyka šlechty, kterou však na dvoře nikdo nepoužívá, opovrhované sluhovské angličtiny a řeči zvířat, kterou se ve vypjatých momentech vyjadřuje sám král. Ryze současný a originální je však závěr hry, kdy postavy jakoby vystupují samy ze sebe a reflektují svůj nezměnitelný historický úděl.

Homosexuální kritik si pozve domů mladíka, s nímž se seznámil na vernisáži. Z mladého muže se vyklube mstitel dívky, která spáchala sebevraždu po tvrdé kritice svých obrazů. Ukazuje se, jak se z neúspěšného malíře stal módní kritik, který na sebe v hodině pravdy vychrstne veškerou špínu své vystrašené duše.
Mario Vargas Llosa (1936), peruánský spisovatel žijící v Anglii, je vedle Kolumbijce G. Garcíi Márqueze a Mexičana Carlose Fuentese největším žijícím spisovatelem Latinské Ameriky. Zmíněnou hru napsal pro soutěž evropských rozhlasových stanic (1993) a získal za ni 1. cenu. Do češtiny byla přeložena r. 1993 na objednávku Českého rozhlasu, který ji také odvysílal. Její přenesení na divadlo by nemělo představovat žádný problém.

Autor pátrá po rodokmenu své rodiny a při tom zjišťuje, že jeho dědečka ubil v Malé pevnosti v Terezíně esesák Anton Malloth, přezdívaný Krásný Toni. Malloth, který v květnu 1945 včas uprchl, byl v procesu s terezínskými dozorci po II. světové válce odsouzen v nepřítomnosti československým soudem, žije však poklidně dál, nyní ve starobinci poblíž Mnichova. Drama líčí autorovo snažení, aby německá justice postavila tohoto člověka za nepotrestanou vraždu před řádný soud. Veškeré úsilí je však až dosud marné.
    Hru napsal izraelský dramatik světového jména podle knihy německého spisovatele P. Finkelgruena Německý dům" (u nás vydalo nakl. Lidové noviny, 1995). Téma se nás dotýká nejen společnou historií, ale i postojem autorů, který je zcela v našem duchu. Případ Malloth v poslední době znovu ožívá, jedná o něm s německým partnery i naše ministerstvo spravedlnosti. Hra tím nabývá na nové aktuálnosti.

Hra je zpovědí společensky úspěšného muže, který postupně ztrácí svou identitu tím, že do něho vrůstá cizí bytost. Hrdina ztrácí společenské vazby, propadá se na dno společnosti a druhá bytost, která se v něm usídlí, ho posléze zcela rozdvojí a zničí.

Děj se odehrává v zákulisí divadla. Autor zde představuje to, co divák nevidí - hereckou rivalitu, hysterické subrety, sebevědomého druhořadého herce, zahraničního režiséra, kterého herci berou vážně jen do té doby, než odjede, a intendanta povzneseného nad tyto běžné úkazy", který vychytralou politikou aranžuje úspěch bez ohledu na kvalitu inscenace. V zákulisí má co dělat i kritik - břitký intelektuál se svými slabými stránkami antipatií a nálad. A ovšem autor - všichni ho potřebují, ale nikdo ho nebere vážně, dělají si s jeho dílem, co se jim zlíbí. Je pouhou hříčkou v rukou všech těchto součástí divadelního provozu, kde všichni myslí jen a jen na svůj úspěch a neberou v potaz divadlo jako dílo všech zúčastněných. Hra je psána s lehkou ironií a vtipem a s částečným přeháněním.

Sacha Guitry patří k tomu nejlepšímu, co francouzský bulvár světu dal. Jeho brilantní komedie z období mezi dvěma válkami (tato byla poprvé inscenována 3. října 1933) srší humorem, překvapují nečekanými situacemi a poskytují skvělé herecké příležitosti. Nejinak je tomu i u této hry, kde díky testamentu, který bohatý pařížský lékař omylem nechá v kapse svého saka, dojde k překvapivým objevům. Ukáže se, že jeho sekretářka je ve skutečnosti jeho dcerou, že on sám ví o nevěře své ženy se synem svých přátel a že on sám byl milencem manželky svého kolegy. Nastane veliký rozruch…

Co všechno se může v takovém suterénním archivu odehrávat! Člověk tam potká ženy svých snů, vyvolává duchy, dělá pikniky, poslouchá Mozarta, tancuje tango... Tři muži pracují v prostředí, kde jediným zdrojem vzduchu je ventilátor vedoucí na auty přeplněnou ulici. Mají co otáčet - sepisují a oživují všechny ty mrtvé, zanesené v archivních materiálech. Nelze tedy jinak než občas si něco zahrát, zavtipkovat, případně se pohádat. Je to hra, při které se často zasmějete nebo budete dojati: je to divadlo, ale je to i život.