Ovdovělý sedlák Kreithofer žije se svým rozverným tchánem a synem Lujzlem. Všichni už mají dědečkových legrácek dost. Kdyby si Lujzl vzal na základě otcova starého slibu Evu, dceru vypočítavého škudlila Haslingera, mohl by se stát na statku pánem. O dohazování však nechce ani slyšet. Kreithoferovi se nevede právě nejlíp, momentálně mu chybí 1.000 marek na splátku hypotéky. Haslinger je připraven za těch 1.000 marek dědečka se všemi právy i povinnostmi odkoupit. Tímto obchodem" zřejmě cosi sleduje. Dozvěděl se totiž, že dědečkovi patří dva statky, které zanechá jako dědictví. Dědeček je "na koni" a vymýšlí stále nová alotria. Lujzl přišel mezitím tajně obhlédnout Evu a dá se najmout za podomka. S Evou si padnou na první pohled do oka. Po řadě komických peripetií, v nichž dědečka pokládají hned za boháče, hned za chudáka a podle toho s ním také jednají, se nakonec ukáže, že ty dva statky skutečně má. Haslingerovi svolují k svatbě a dědeček přenechá jeden statek mladým, aby na něm hospodařili, a druhý propůjčí Haslingerovi.

„Hra Pronajímá se anděl strážný je mým návrhem k možnosti nové formy divadla 21.století, ale současně je to násilná konfrontace s nepoetickým a anachronickým divadlem“, napsal o hře autor.
  Zmizí dům, pohřešuje se syn, pár měšťáků z ničeho nic ztratí paměť a nerozeznává svoje sousedy. Hlavní hrdinové si nevzpomínají, jestli vůbec někdy měli dítě, ani jak se vlastně jmenovalo. To, co zůstává, je čekání na konec, ale ne tak laxně, jak jsme tomu zvyklí u Becketta. Pán a Paní dělají spoustu věcí – koketují s křestanskými dogmaty, dokonce touží po slávě, chtějí, aby jejich smrt, kterou nikdy nenazývají pravým jménem, byla korunována svatozáří a groteskním způsobem se na ni připravují... Postupně ztrácejí končetiny a věří, že takto se stanou svatými. O smrti se mluví jako o výchozím bodu života na scéně.
  Jedna z mnoha kritik praví: „Bouřlivý rytmus uklidňují významná mlčení, aktuální slova získávají najednou neočekávaný význam, dialogy, které vyvolávají paniku a končí násilnými crescendy, jedovaté ironické narážky, bohatý jazyk... to jsou některé charakteristické prvky mnohovrstvého díla. Logika je zde nahrazena kouzlem a vyprávění zaměněno za surrealistický náhled na svět jako na grotesku, který je blízký Goyovi…“
  Premiéra se konala v Aténách roku 2003, téhož roku byla hra uvedena ve Florencii. Drama vyšlo v nakladatelstvích Hestia (Atény 2002) a ARCADIA (Londýn 2002).

Gustavovi je 75 let, možná i víc, je trochu koketní, určitě lhář a mythoman a docela možná, že to nemá ani v hlavě docela v pořádku. Fernand, asi šedesátník, si pomalu přivykl na dobré i zlé, co mu přináší střela, uvízlá v jeho hlavě. Protože často způsobuje mdloby, znemožňuje mu, aby vedl delší konverzaci. René je asi tak starý jako Gustave a je možné o něm říct, že stojí pevně na zemi. Všechny tři spojuje to, že bojovali v 1. světové válce a že se setkávají na terase svého současného útočiště – domova důchodců. Zde se hašteří, vykládají si navzájem životní historky, sní o dalších dobrodružstvích. Jejich jedinou perspektivou je však smrt. Pokusí se jí postavit společným plánem. Chtějí se vypravit k topolům na horizontu, v nichž se prohání vítr, zatímco atmosféra na terase je nudná a nehybná…
    Hra, která nepostrádá humor a obratné dialogy, byla poprvé uvedena v lednu 2003 ve francouzském divadle Théâtre Montparnasse.

Motto: „Když světu, který se považuje za důležitý, upřeme jeho důležitost, když náš smích nenalézá ozvěnu, zůstává nám jen jedno jediné: chápat svět jako celek a učinit ho předmětem naší hry; učinit ho svou hračkou."
Milan Kundera: Nesmrtelnost

Buchsteinerova hra není žádnou „gogolovštinou", spíše připomíná v českých divadelních krajích dobře známý Zápisník J. C. Carrièra. Lehké francouzské pletky jsou však přebity německou expresivitou, a tak postavy, které si hrají na kočku a myš, postupně spějí až v jakási cynická a zvrhlá monstra. Všechny jejich hry pramenící z nudy a blahobytu se dějí ve zdánlivě neškodných kulisách luxusních interiérů. Advokát Edward a makléř Jan soutěží o to, kdo svede více svých klientek. Jan za tímto účelem dokonce vlastní atraktivní byt, do nějž na nízký nájem láká potencionální zájemkyně-nájemkyně. Podobně jako ve zmíněném Zápisníku jsou všechny lovecké úspěchy podrobně dokumentovány ve složitých dotaznících, jejichž vyplňováním a četbou se oba přátelé baví. Malířka a sochařka Marie se zprvu zdá být jen další řadovou Janovou obětí, ovšem její svůdce netuší, že společně s novinářkou Annou pracuje na osobním projektu sledování „násilí na ženách". Jejich investigativní přístup je však poněkud přehnaný, protože situace samy záměrně vyvolávají, jejich peripetiemi se navzájem trumfují a navíc je pomocí moderních technologií zaznamenávají, což jim slouží i - jemně řečeno - k nátlaku na zúčastněné osoby. Zatímco Edward v jednom klubu nevědomky svádí Marii, Jan zjišťuje, že se do ní zamiloval. Příběh se dále zaplétá, když na Edwardův stůl přijde úkol obhajovat Marii v soudním řízení za fyzické napadení její sokyně v bitce o jednoho z milenců. Ztrápený Jan řeší své překvapivě probuzené city tím, že zostří pravidla hry. Napříště chce přinést důkaz, že ženské oběti byly poníženy natolik, až „vydají sten zvířete před porážkou". Ve hře v kostky vyhrává Edward pro další lov Marii. Zatím se podnikavá Anna vydá pod záminkou zájmu o byt za Janem. V divoké pitce, kdy ji Jan odhalí, ji skutečně získá, ovšem zoufalý výkřik zaznamenaný v mikrofonu patří jemu. Anna jako profesionální hráčka obratem odhodí masku a všemu se vysměje a nadále mění své osobní téma – začne se věnovat problematice zneužívání dětí. Mariin proces končí prohrou, ale nic není ztraceno: podstrčený diktafon nahraje Edwardovy neslušné návrhy, čímž kauza nabírá nové obrátky. Závěrečné bilancování vyzní do ztracena: všichni čtyři aktéři smutných her pokračují dále ve svém osamělém životě.

Protagonistou této netragedie je úspěšný rakouský básník, kterého zastihujeme v podivné situaci. On i básníkova sestra byli přepadeni v bytě nedlouho předtím, než měli navštívit premiéru jeho hry. Nyní jsou připoutáni k židlím a umlčeni roubíkem. Když se básníkovi podaří zbavit se alespoň roubíku, zahájí svůj monolog, který určitým způsobem může připomínat Bernhardova "Divadelníka". Mluví v něm o dramatu, které je právě uváděno v divadle, ironicky hodnotí divadelní praxi, konvence, zkoušky a herce, kriticky se dotýká rakouské společnosti, politiky a žurnalistiky, ale především svými tirádami pronásleduje vlastní sestru, k níž má až paranoidně nenávistný vztah. V této nečekané situaci básník získává čas zamyslet se nad svým dílem, rodinou a životem.

Čtyřicetiletý spisovatel Charles Dram se před dvaceti lety rozhodl odstěhovat se do skotského Edinburgu. Přál si, aby dosáhl uměleckého úspěchu, který by mu u jeho nejbližších pomohl zbavit se pověsti neúspěšného člověka. Jeho nový román (spíše autobiografie) je skutečně mimořádně úspěšný. Odjíždí do Paříže, aby tady svou knihu uvedl, a jeden večer stráví se svou rodinou. Po letech se schází se svými rodiči, militantními komunisty, které kniha jejich syna velice ranila, a potkává tu i svého staršího bratra, kterému důsledné dodržování rodinných dogmat štěstí nepřineslo. Společně pohovoří o některých pravdách, na některé budou jen myslet, další zatají. Ale přinejmenším budou všichni pohromadě.

Anglický autor Charles Dyer si pro svou komedii vybral téma opuštěnosti a samoty. Starý mládenec Percy (veliký fotbalový fanoušek) se po jednom zápase opije v baru s kamarádem a vsadí se o padesát liber, že půjde s prostitutkou Cyrrene k ní domů. S klubovou šálou kolem krku a řehtačkou v ruce vejde do jejího bytu, ale tam ho všechna odvaha opustí. Postupem času se ukáže, že se ženami nemá žádné zkušenosti a že je na světě více méně sám. Děvče, kterému je kolem pětadvaceti, nejprve hrubé a profesionálně vstřícné, brzy také obrátí. Oba dva mají vlastně mnoho společného...

V případech obou dvojic jde o vztah umělce (malíř) a jeho modelu - starší muž a mladá modelka v prvním případě a mladý model a žena středního věku v druhém případě. Místo děje ateliér. Děje v obou ateliérech se navzájem střídají. V prvém případě starší malíř víceméně formou monologu bilancuje svou tvorbu v konfrontaci s událostmi všedního života doby, která vyznívá spíše kriticky, a jeho modelka ho nakonec opouští. Situace v druhém ateliéru je zcela odlišná: mladý muž, který se chystá na hereckou dráhu, diskutuje s umělkyní (shodou okolností spolužačkou své matky, která dala přednost mateřské roli před uměleckou kariérou) o svém záměru a snaží se vynutit si její souhlas a požehnání ke svému rozhodnutí, a poté opouští ateliér. Oba umělci sami vůči sobě obhájili své životní poslání a obětování normálního života. V závěrečné scéně se malíř sám stává modelem své kolegyně a družky.

Edward a Jeni, znuděni manželským stereotypem, uspořádají na pronajatém venkovském sídle swinger’s party. Společnost, která se dostaví, má však poněkud neobvyklé složení. Zatímco Jimmy a Shirley jsou zkušení matadoři volného sexu a přesně vědí, „jak přiložit ruku k dílu tam, kde nechal tesař díru“, Jack a Jill jsou naprostí nováčci, kazatel a sestra z církevního internátu pro sirotky. Když se dostaví ještě Emma a Tony, kteří sexuální orgie natáčejí skrytou kamerou a přenášejí v přímém přenosu na Internet, je o výbušnou kombinaci postaráno. Rozjíždí se vzrušující i bolestná hra plná obvinění, výčitek, podvodů, přetvářky a odhalení, při které padají masky, zábrany i vztahy. Vše nakonec ústí do nečekaně mystického finále…

Motivem pro napsání hry Ženy snily o koních (1999) byl pro argentinského dramatika Daniela Veroneseho jeho zájem o tematiku násilí, a to v jeho nejrozmanitějších projevech v běžném každodenním životě: jako omezování fyzické volnosti a osobní svobody, matení identity, ignorování intimních zón blízkého člověka, výsměch a ironie, pošlapávání důstojnosti, manželská nevěra nebo násilné řešení osobních problémů – v případě této hry kulminující do závěrečné střelby. Autor přitom téma násilí rámuje na první pohled přátelskou rodinnou sešlostí trojice bratrů a jejich manželek v novém domě jednoho z nich, kterou doprovází zdánlivě běžné komediální momenty, černý humor a ironie nepříliš vzdálená tzv. coolness dramatice.
    Pod pečlivě vystavěnou a symetrickou kompozicí nejen v rozvržení vztahů mezi postavami (každý z trojice párů má nastaveny jiné třecí plochy: Bettyna je o 25 let starší než benjamínek Roger, pětapadesátiletý Ivan má za ženu téměř adolescentní Lucy, Ulrika a prostřední z bratrů Rainer si zase sice odpovídají věkem, ale nikoli již intelektuální úrovní), ale i opakujících se motivů (box jako základní gestus vztahu mezi bratry, kůň jako symbol sexuální touhy a volnosti žen apod.) se skrývá drastická minulost celé rodiny, která produkuje výbušnou přítomnost. Proti svým manželům a švagrům, kteří neustálým pošťuchováním a hrami na „malé kluky“ maskují podivně temná  rodinná tajemství, se každá po svém bouří všechny tři ženy: hrdá Ulrika psaním scénářů utíká do světa fikce, prostomyslná a mateřská Bettyna se raději pouští do „realizovatelných projektů“ (vaření tureckých specialit) a nejdále dojde mladičká a nevyrovnaná Lucy, která nenáviděné příbuzenstvo nakonec zlikviduje. Veroneseho hra není o násilí bezdůvodném nebo z nudy, ale o logice, kterou nás železná košile všedního života nutí k rezignaci anebo k nevšedním řešením. A tak je to zcela logicky i v této hře právě Lucy, kdo najde sílu aktivně změnit svou budoucnost: vždyť čeká dítě a potřebuje se zbavit nenáviděné a vnucené rodiny, která se jí ujala po tragické nehodě bryčky, v níž jako malá cestovala se svými rodiči.
    Hra Ženy snily o koních volně odkazuje ke zkušenosti argentinské diktatury 80. let, kdy docházelo k nucené adopci potomků z perzekuovaných rodin, ovšem platnost její tematiky a v neposlední řadě i její kvality dokládá její uvádění i na evropském kontinentě (momentálně například Centro Dramático Nacional Madrid). Je příležitostí pro hutný dramaturgicko-režijní výklad a precizní herecké výkony.