„… vždyť musel vědět, že stvořit člověka bude velkej průšvih!“

Jak víme, svět byl stvořen v šesti dnech. Co se asi dělo v nebi pátou noc, poslední noc v dějinách vesmíru, kdy ještě neexistoval člověk? Bůh měl ve svém plánu jasno, zato andělé si nebyli moc jisti, zda je člověčí svoboda tak výborný nápad. Bible se ale příliš podrobně o prvních lidech nezmiňuje: Jaké povolání měl Adam? Uměla Eva vařit? Co všechno Had Evě nasliboval, aby ji přiměl ochutnat zakázané ovoce? Na pozadí dávné biblické události se rozvíjejí vážné i veselé úvahy o člověku zcela současném.

1985, průmyslová oblast v Brandenburgu: Tim, talentovaný inženýr obdrží lukrativní nabídku odjet pracovat do Burundi. Rozhodne se pro kariéru nebo pro rodinu? Yves, jeho těhotná přítelkyně, novinářka internovaná státními orgány, si zoufale přeje stáhnout se do ústraní.

2008, někde ve stejné oblasti. Yves pracuje s velkým zaujetím jako ošetřovatelka v nemocnici. 15tiletý chlapec Justin s rakovinou se spolu s Benim, jehož mozek je vážně poškozen po autonehodě, stává jejím podivným chráněncem. Beniho sestra Lisa se po letech vrací domů. Potká Raffaela a Toma, své bývalé milence. Oba muži se velmi změnili.  Jeden je aktivista bojující za životní prostředí, který chce všemi možnými prostředky zastavit pokračující pustošení přírody. Druhý je úspěšný podnikatel, který plánuje vybudovat gigantický zábavní park pro turisty.

Ve své nové hře staví Fritz Kater do vztahu tělo postižené nemocí se společensky zapříčiněnými přírodními katastrofami. Oba systémy vykonávají -každý svým způsobem- vzpouru proti zásahům zvenčí. Katerův pohled na jeho postavy a jejich vztah k sobě samým a k jejich životnímu prostředí přitom není nijak fatalistický, nýbrž sugeruje možné přání, zdánlivě nemožné přání a to: přání jiného (lepšího?) světa.

Lipská inscenace we are blood byla vybrána do soutěžního programu v rámci festivalu Mülheimer Theatertage 2011.

http://www.stuecke.de/

D.I.Fonvizin, významný autor ruského osvícenství a předchůdce Gogolův, zasadil svou komedii do prostředí ruské provinční šlechty. Základní konflikt je tradiční – kultivovaná dívka si má vzít z vůle rodičů omezeného, leč zámožného mladíka. Miluje však jiného, vzdělaného muže, který se po léta soudí o svůj majetek, a je tudíž momentálně nemajetný. Oba páry rodičů a syna na ženění spojují některé společné rysy – Generál je primitivní násilník, jeho žena nevzdělaná, i když laskavá naivka, Soudce je zkorumpovaný a bezpáteřný pánbíčkář, jeho žena je povrchní, omezená a frivolní. Generálův syn je nevzdělaný omezenec, zbožňující Francouze a francouzštinu. Všechny tyto postavy spojuje bezduchost, apatie a nekulturnost. Komická zápletka spočívá v propletených milostných vztazích – Generál vzplane vášní k Soudcově ženě, do níž se zamiluje i jeho syn Ivan, jehož cit je opětován. Soudci naopak učaruje Generálova jednoduchá manželka a dobrá hospodyně, která však Soudcovy návrhy nechápe. Soupeření mezi otcem a synem hrozí konfliktem, ale odvrátí ho veřejné odhalení všech „zamilovaných“. Soudcova dcera pak odmítá proradného ženicha a dostane svolení vdát se za svého vyvoleného, jenž konečně vyhrál proces o dědictví.

     D.I.Fonvizin pocházel ze střední ruské šlechty a od mládí nesnášel korupci, nezákonnost bující u soudů, primitivní násilí a podlézavost. Hodně cestoval po Rusku a pronikl do způsobu života své doby. Zajímal se i o postavení žen, o problémy výchovy a vzdělávání. Korespondoval si s Kateřinou Velikou v době, kdy projevovala zájem o evropské osvícenství. Byl to odvážný člověk s pozoruhodně moderními názory, espritem a smyslem pro humor a satiru. První významný úspěch mu přinesla komedie Brigadir (označení pro hodnost důstojníka mezi plukovníkem a generálem) z roku 1869. Česká verze z doby před půl stoletím byla u nás známa pod tímto názvem.

     Komedie s rysy grotesky i dnes zaujme a pobaví nadčasovými zápletkami a satirickým pohledem na nešvary spojující XVIII. století s dneškem – na korupci, mravní úpadek, nevzdělanost a násilí.   

   Král Václav III. byl posledním mužským potomkem rodu Přemyslovců. Začal vládnout jako král uherský, polský a český. Dle letopisců to byl mladík zhýčkaný, který si až nad míru užíval světských radovánek (pití, lehké holky a p.) a teprve později, údajně na domluvu cisterciáckých kněží (spíše však z důvodu vyspělosti), se zklidnil a mohl z něho být schopný panovník. Předpověď se však nemohla naplnit, protože byl roku 1306 za nejasných okolností zavražděn. Právě tato vražda dává v  příběhu prostor pro fantazii. Začíná seznámením Václava se svou budoucí ženou Violou Těšínskou a končí jeho smrtí.
   Účelem hry není držet se historických faktů. Ve hře se autorovi ve snu zjeví autor Zbraslavské kroniky Petr Žitavský a spolu nás provázejí příběhem až do smrti krále Václava III., kterou zde, dle fantazie autora, zosnoval  přítel královny Violy.

Olga Tokarczuk (nar. 1962) je jednou z nejčtenějších a nejoceňovanějších současných polských spisovatelek. Román Denní dům, noční dům situovala autorka do oblasti Kladska a chtěla tomuto místu v česko-polském pohraničí dát univerzální rozměr a skrze ně tak vnímat celý svět. Román je koláží příběhů o obyčejných lidech s neobyčejnými osudy, objevují se zde magické bytosti, ale také zápisy snů či záludné recepty na jídla z muchomůrek. Každá věc má svou temnou a světlou stránku, denní dům představuje skutečnost, noční dům sen, podvědomí, sídlo archetypů.
     Všichni toužíme po bezpečí. Vytváříme si iluze, abychom na určitém místě vůbec mohli žít, abychom na něm zapustili kořeny. Osudem hrdinů Denního domu, nočního domu je tragická nespokojenost a touha po naplnění. Protipólem věčného hledání je moudrá parukářka Marta, jež chápe mnohá tajemství dnešnímu člověku skrytá.
     Autorka dramatizace, básnířka a překladatelka Renata Putzlacher, byla u toho, když brněnský HOST začal vydávat romány Olgy Tokarczukové, psala k nim doslovy a přeložila do češtiny dramatizaci Pravěku a jiných časů (česká premiéra se konala v roce 1999 v Českém Těšíně).
     Světová premiéra Denního domu, nočního domu se bude konat v listopadu 2011 ve Slováckém divadle, pro které byl text vytvořen.

Jevgenij Švarc, autorem stíhaný za svoje pohádkové hry - alegorie,ve hře Stín originálně zpracovává andersenovský motiv člověka a jeho stínu. Do pohádkové říše, kde všichni mluví jinak, než jednají, přijíždí Učenec za poznáním pravdy a svádí boj s vlastním stínem, který se od něho oddělí a chce ho připravit o srdce princezny i o vládu. Nakonec ale po překonání řady intrik a s pomocí přátel a oddané Annunziaty  Učenec zvítězí, odmítne trůn i ruku přelétavé princezny a odjíždí s Annunziatou. Předností této pohádky  pro děti i dospělé je jazyková komika i řada humorných situací, kde se mísí pohádkové motivy s reáliemi skutečného života.

Odehrává se v ráji a na mořském břehu na Zemi. Současný petrohradský autor doslova zazářil svou novou hrou, v níž v prvním dílu s humorem líčí snahu Pokušitele zlákat Evu ke hříchu, která je korunována úspěchem a končí vyhnáním Adama a Evy z ráje. Ve druhém dílu autor představuje biblickou dvojici po dlouholetém nelehkém životě na Zemi, kdy Adam nakonec odolá novému pokušení a zůstává věrný své celoživotní lásce, Evě.

Vánoční pohádka na motivy z knížky Mikeš od Josefa Lady. Text je inspirován bezelstným Ladovým předpokladem, že Ježíšek se klidně mohl narodit ne v dalekém Betlémě, ale v prostém chlévě starého ponocného Švejdy v malé české vísce Hrusice. Namísto biblické krajiny vidíme tedy na scéně zasněženou náves, kde děti staví sněhuláka a dohadují se spolu, jestli se opravdu jednou o Vánocích narodí Ježíšek, který jim pak bude každý rok nadělovat dárky. A potom už nastává ta kouzelná noc, kdy do vsi přichází hledat nocleh Josef Pěstoun a Panna Marie.. Text pohádky je věrný Ladovu „venkovskému“ jazyku a starosvětskou vánoční atmosféru zvýrazňují známé české a moravské koledy.

Pohádkový příběh na motivy stejnojmenné knížky Jana Karafiáta. Divadelní text zachovává svéráznou poetiku Karafiátova jazyka, nesdílí však zcela jeho kazatelské poselství o poslušné víře jako hodnotě nejvyšší. Prostý děj pojednává o prvních dobrodružstvích malého Broučka a starostech i radostech jeho rodičů a dalších svatojánských broučků a končí Broučkovým poznáním lásky a jeho svatbou s Beruškou… Text je doplněn původními písničkami a je hereckou příležitostí pro dospělé i děti.

Hra, dějově zasazená do Čech století devatenáctého, zachycuje letmé setkání dvou vynikajících herců a zároveň představitelů dvou hereckých generací. Tu odcházející představuje František Krumlovský ze slavné Tylovy gardy, tu novou, která už se má dožít důstojnějších poměrů ve své profesi, představuje mladý Jindřich Mošna, příští hvězda první gardy Národního divadla. Střet dvou generací, hereckých osudů i stylů a symbolické předávání  české herecké štafety, to vše se odehraje během několika dnů na jedné venkovské štaci… Hra je inspirována jednou z kapitol knihy Františka Rachlíka Komedie plná lásky.