Nejlepší přátelé jsou hrou anglického dramatika (narozen 1936) o přátelství George Bernarda Shawa, jednoho z největších dramatiků 20. století, Sydney Cockerella, kurátora Fitzwilliamova muzea a význačného intelektuála své doby, který shromažďoval dopisy proslulých osob, a Dame Laurentie McLachlanové, benediktinské jeptišky, jež se stala představenou Stanbrookského opactví. Tyto postavy se sejdou na jevišti a rozvíjí se příběh jejich přátelství, založeného především na psaní dopisů. Hra měla světovou premiéru v Hamstead Theatre v r. 1987 s Rayem McAnallym v roli Shawa, Sirem Johnem Gielgudem v postavě Cockerella a Dame McLachlanovou ztělesnila Rosemary Harrisová. Poté byla hra úspěšně uvedena I na Broadwayi a byla i zfilmována.

Hra Západní přístaviště je zajímavá neobvyklou volbou prostředí. Příběh se odehrává v prázdném hangáru opuštěného přístavu. Hlavním tématem hry je silná snaha postav naplnit své touhy a vychází ze samotného prostoru. Hangár je místo, kde se skladuje zboží. Opuštěný a prázdný hangár postrádá smysl; je to místo, které bylo kdysi vytvořeno, aby plnilo jistý účel, v současnosti ho však nenaplňuje. Stejně tak, jako se nenaplňují touhy většiny postav. Setkávají se zde různé osoby, například záhadný finančník plánující sebevraždu, přistěhovalkyně kečuánského původu, zarytě mlčící černoch Abad nebo ambiciózní mladík Charles. Všechny tyto extrémní nesourodé typy se zde v průběhu jednoho dne a především jedné noci střetnou v boji o naději na překonání své životní krize.
    Sám Koltès místo hry charakterizoval jako úkryt bezdomovců, homosexuálů a místo pro pokoutní kšefty a vyřizování účtů, kam policie nikdy nepřijde. V roce 1981 strávil Koltès několik nocí v jednom opuštěném newyorském hangáru. Na základě tohoto zážitku pak napsal svou hru. Chtěl popsat místo, které viděl a které potenciálně obsahovalo něco, co mohl, nebo chtěl vyprávět. Na začátku textu tedy nestála zápletka nebo postavy, ale prázdný hangár. Podařilo se mu napsat hru o extrémní lidské nepřívětivosti plnou ironie, naturalismu a brilantní rétoriky.

Po skončení Alžírské války se Matylda se svými dospělými dětmi Eduardem a Fatimou vrací do svého rodného domu v nenáviděném provinčním francouzském městečku. Dojde tak k setkání dvou sourozenců, kteří se nedokáží domluvit a řeší své spory téměř drastickým způsobem. Křivdy minulosti a útočné reálné argumenty vystavují jedovatě ironické účty. Zraňují se navzájem, chystají pasti. Co na tom, že tato ironie má pravdivý základ.
    Matylda s Adrianem vstupují do ringu s krvežíznivostí tygrů. Pyšný Adrianův dům přece o návštěvu "zapomenuté" sestry nestojí, což navíc zkomplikuje přítomnost potomků obou soupeřů. Matyldiny děti, hypersenzitivní Fatima a zasněný Eduard, se zabydlují vedle Matěje, budoucí uzurpátorské kopie svého otce. Pasivní obětí útočících stran se stane duchem nepřítomná alkoholička Marta, Adrianova druhá žena. Smutné role bezděčných smírců zůstanou na staré Maame Queuleu a sluhovi Azizovi. Adrianovým domem se mihnou i tajemní pánové, hadovití političtí intrikáni. V ringu tedy koexistují různé postavy, hájící si svou osobnost a plné strachu, aby nevyšlo najevo, čím jsou. Pointa je zdánlivě nečekaná - společný odjezd sourozenců.
    Návrat jakožto čechovovský prvek anticipuje možné nastolení životní rovnováhy. Cesta k místu a účelu identity "nezařazeného" jedince, třeba i do vyprahlé pustiny přežitých hodnot, bude mít svůj význam, nalezne-li člověk schopnost být sám sebou. V Návratu do pouště si provokující B. M. Koltès neodpustil hned dvojí ironii: zapochybování, jestli nový začátek skutečně začátkem je, a pro případ dalšího zkratu se pojistí narozením symbolických černých dvojčat - "spásy světa". Ireálnost postav spočívá v tom, že ve skutečnosti nejsou tím, čím se prezentují. S obecnou rovinou nejistoty si autor pochopitelně pohrává až do samého paradoxního závěru. Sarkastické obviňování provinční omezenosti s obrazem lidské xenofobie je plné dramatického neklidu, šokujících ataků a zvratů.

Ve své hře zpracovává Koltès politicky aktuální látku a překrývá ji monumentální strukturou upomínající na mýtus o Antigoně. Svůj příběh zasazuje do archaické Afriky. Na staveništi kdesi na africkém kontinentu přišel pod koly náklaďáku o život jeden z domorodců. Do tábora dělníků přichází tajně jeho bratr Alboury a požaduje na bílém šéfovi Hornovi tělo mrtvého, aby s ním mohly být vykonány pohřební obřady. V Koltèsově hře se tak rozpoutá souboj čtyř postav. Černoch Alboury odmítá jakékoli pokusy o smírné řešení. Vedoucí stavby Horn argumentuje firemními zájmy, evropskou funkčností a účelností a nabízí Albourymu peněžní odškodnění. Cal pracuje na stavbě, je zákeřný a zapšklý a ve skutečnosti skrývá zločin: Albouryho bratra zastřelil a pak teprve narafičil autonehodu. Poslední z postav je Léone, přecitlivělá žena, která za stárnoucím Hornem přijela z Paříže a na kterou silně působí africká ritualita a senzitivita. Postupně propadá šílenství a v jakémsi rituálním záchvatu si pořeže obličej. Cal a Horn se nakonec pokusí fyzickou konflikt vyřešit likvidací Albouryho, ale potyčka skončí zastřelením Cala. Koltès nechává nad lstmi bílých na plné čáře vítězit černou Afriku.

Krátká hra, která působí jako prvotní studie ke Koltèsově hře V samotě bavlníkových polí. Neznámý muž běží nocí a deštěm. Potká mladíka na skútru. Muž hledá ubytování, pokoj na tuto noc. Snaží se vyvolat v mladíkovi důvěru, hledá přátelství, vychloubá se vymyšlenými příběhy. Vypráví o milostné noci, kterou strávil na mostě s dívkou, již nazývá Mama. Mama beze stopy zmizela a on ji hledá, zoufale a divoce, cítí se opuštěn a zrazen. Bleskově přechází od něhy k brutalitě. Začne mladíka bít a tím se pokusí ho získat. On však zůstává němý a nehybný. Muž se tedy utíká z děvčeti, které sedí skrčené v rohu. I ona se od něj odvrací. Muž se dále potácí mezi strachem a zuřivostí. Hra je vynikající hereckou etudou pro hlavního protagonistu.

Kratičká hra je výjevem mezi madam Coco a její služkou Consuelo. Dělí se na dvě scény. V první „Laskavé scéně“ vyčítá madam Coco své služce její marnivost a tradiční ženské zbraně: rtěnku nanesenou na rty a vysoké podpatky. V druhé scéně se dominantní a podřízená role přehodí. „Scéna se zlou Consuelo“ odhaluje pravý stav věcí. Madam umírá, a proto se staví negativně ke všem projevům života. Touha a chu? žít, jejichž živoucím symbolem je Consuelo, v ní přesto neutuchají. A to ani v jejím posledním okamžiku, kdy definitivně zavírá oči.

Rozkošný výjev škádlení dvou sourozenců z Tabataby. Maimuna vyčítá svému mladšímu bratrovi Abu, že se pořád hrabe v motorce, místo aby se večer pěkně ustrojil a šel mezi lidi. A to přitom hned za vraty jejich dvora stojí pěkný zástup sousedek, které by si od statného černocha daly leccos namluvit. Abu Maimuně oponuje tím, že sama stárne a za žádnými milenci ani manžely se nežene. Scéna končí smírem sourozenců, kdy se Maimuna přidá k bratrovi a spokojeně mu leští motorku.

Světová premiéra hry polských autorů, básníka a dramatika Ernesta Brylla a hudební skladatelky Katarzyny Gaertner se uskutečnila v roce 1970 ve varšavském Polském divadle. Příběh legendárního zbojníka Juraje Jánošíka je autory citlivě převeden ve vzácný hudebně-dramatický tvar plný básnické obrazotvornosti a laskavě-humorné stylizace lidového divadla. Nápaditým použitím symbolických postav lidových her, jakými jsou Anděl, Čert a Smrt, se tento muzikál stává ojedinělým a divácky nesmírně atraktivním jevištním dílem. Dominující složkou Na skle malovaného jsou však kompozice Katarzyny Gaertner v jazz-rockovém stylu. Kombinací podmanivých melodií a lidových nápěvů s nápaditým jazz-rockovým pozadím se tento muzikál nesmazatelně zapsal do dějin hudebního divadla. Jen na Nové scéně v Bratislavě se hrál nepřetržitě v hlavní roli s Michalem Dočolomanským od října 1974 až do roku 2004 celkem 650x!
    Malované na skle bylo až dosud uváděno v překladu Mojmíry Janišové a s písňovými texty Vladimíra Čorta. Přebásnění Jaromíra Nohavici mělo svou premiéru v Divadle Na Fidlovačce - shodou okolností 30 let po vzniku literární předlohy. Nohavica nejenže kongeniálně přetlumočil dílo významného polského básníka. On zároveň s neobyčejným citem a důvtipem změnil legendárního Juraje Jánošíka (původem z Terchové) ve fiktivního valašského zbojníka Janíka (kdesi od Těšína).

Podle románu I. Turgeněva. Odehrává se v Rusku v roce 1859.
    Hlavním konfliktem hry je střet mezi starým, aristokratickým, třídním Ruskem a fanaticky zanícenými mladými nihilistickými revolucionáři. Mladý revolucionář Bazarov má srovnaný pohled na svět: chce "zničit lidi" a "totální vyhlazení" pro nápravu Ruska. Život a osud však maří Bazarovy plány a on musí na tyto životní podněty reagovat jako člověk, nikoliv jako cynický demagog.

Současný irský autor Brian Friel nás ve své slavné hře zavádí do malé vesnice chudého kraje Donegalu, na konci léta roku 1936. Prostřednictvím vypravěče Michaela, který vzpomíná na své dětství, sledujeme osudy pěti osamělých, leč velmi vitálních a statečných sester, jeho maminky a čtyř tet. Ženy, žijící společně ve svém domku jsou svým naturelem velmi odlišné. Přestože jejich život je svízelný, spojuje je silné pouto soudržnosti a lásky. Po letech se do domácnosti vrací z Afriky jejich bratr Jack, původně katolický kněz, misionář, jenž pracoval dlouhé roky v osadě pro malomocné. Ukazuje se, že léty strávenými „mezi divochy“ zcela přijal jejich zvyky, mravy a náboženství. Za nejmladší ze sester, „svobodnou matkou“ Chris tu a tam přijíždí na návštěvu vášnivý tanečník a fantasta Gerry – otec malého Michaela.
    Je těsně před válkou, do vesnice již vtrhla průmyslová revoluce a její důsledky na sebe nenechají dlouho čekat. Vesnice teď ale žije tradičními svátky Lughnasy, jež ohlašují čas sklizně, na kopcích hoří obětní ohně a doma se z rádia linou tóny taneční hudby...
    Tanec, který je příznačně obsažen už v názvu hry, prostupuje celým příběhem – ať už jako konkrétní fyzický projev, výraz souznění a komunikace, rituál, nebo jako symbol svobody a životadárné síly. Hra Tanec na konci léta, jejíž původní název zní Dancing at Lughnasa, proslavila autora Briana Friela na celém světě. Svou premiéru měla v roce 1990 v Dublinu, hned vzápětí byla uvedena v Londýně, kde získala hlavní cenu londýnských kritiků za nejlepší hru roku. V Americe se její inscenace stala nejúspěšnější broadwayskou produkcí sezony a obdržela prestižní ocenění Tony Award.