Kultovní britský spisovatel Terry Pratchett čím dál tím úspěšněji dobývá i prkna, co znamenají svět. V této hře se opět ocitáme uprostřed pověstně zkaženého velkoměsta Ankh-Morporku. Hra Stráže! Stráže! vznikla podle osmé knihy humoristické fantasy série Úžasná Zeměplocha, což je první kniha zahajující čtenářsky oblíbenou sérii o Ankh-morporské Městské hlídce. Hlavní hrdina Karotka je naivně čestný mladík vychovaný přísnými trpaslíky, který přichází do zkaženého velkoměsta a brzy se stává členem městské policie, tzv. noční hlídky. Jak asi vypadá policie ve městě, kde existuje vlivný cech zlodějů a neméně vlivný cech vrahů, si každý umí představit. Karotkovo svaté nadšení zpočátku rozvíří stojaté vody, než mu stihnou kolegové desátník Nóblhóch a seržant Tračník pomoci vidět věci poněkud komplexněji. A v tom se objevuje případ s velkým P. Hlídka musí vyřešit sérii záhadných vražd, stopy vedou do nejvyšších kruhů, kde se organizuje tajemné spiknutí. A pak přiletí draci...

    Hra Café Umberto byla po světové premiéře v Düsseldorfu (září 2005) inscenována v krátkém časovém odstupu v Hamburku, Brémách, Bielefeldu i na dalších scénách. Tím se toto drama stává momentálně nejhranější současnou hrou na německých jevištích. Hra byla vybrána v roce 2006 na přehlídku Müllheimer Theatertage, kam je zváno deset inscenací nejlepších současných her. V Rinkeho nejnovější hře se dostáváme na Úřad práce, kde se v čekárenském bufetu s názvem Café Umberto (provozovatelem je němý Ital Umberto) odehrávají tragikomické osudy tří milostných dvojic. Původně komické situace, typické pro Rinkeho dramatiku, se během doby proměňují až ve stavy kafkovského ohrožení. Komika má absurdní (automat, který se osamostatňuje) a černý ráz (např. prodej návodů na zcizení mercedesu). Úřad práce se stává symbolem odlidštěné, automatizované společnosti. Šéf Úřadu práce Herzberg v rámci racionalizace automatizuje veškerou agendu a tím jen potvrzuje naprostou mentální neúčast státu na situaci nezaměstnaných.
    V Německu žije v současnosti 4 790 000 nezaměstnaných, boj s nezaměstnaností je každodenním centrálním politickým tématem. Rinke nehledá z této situace konkrétní politická východiska, ale snaží se upozornit na nutnost změny postoje společnosti k práci a výdělku. Je jisté, že v naší společnosti bude stále většímu počtu lidí ubývat práce a přibývat „volného času“. Rinke cituje např. sociologa Jeremyho Rifkina, který hledá řešení této situace ve vytvoření společnosti, kde bude mít hodnotu jakákoliv obecně prospěšná činnost. Hlavním nositelem těchto společenských vizí a utopií je Jaro, nezaměstnaný hudebník, který si hodlá znovu „přivlastnit čas“ a požaduje „Novou práci“ bez závislosti na finančním výdělku.
    Rinke je dramatik, který nenabízí spásná východiska a šťastná rozuzlení svých zápletek. Naopak, z téměř neškodných situací se rozvíjejí hororové scénáře ústící jako v případě hry Café Umberto do globalizační science fiction. V jeho hrách postavy přicházejí o iluze, ale přesto se křečovitě drží svých vizí. Rinke nás však nenechává na pochybách, že v době rozpadu hodnotového systému sociálně spravedlivé společnosti, v době neoliberálního pohřbívání ideje „sociálního státu“, je potřeba neustále působit jako rozdmychávač nových, byť předem ztracených vizí. V tom je síla jeho satirického, ale i melancholicky-patetického gesta.

Děj detektivní komedie významného švýcarského dramatika se odehrává v psychiatrické léčebně. Do sanatoria přichází inspektor Voss, aby vyšetřil vraždy ošetřovatelek. Vrahy jsou agenti vydávající se za blázny. Jeden předstírá, že je Einstein a druhý Newton. Zavraždit museli každého, kdo přišel na to, že nejsou blázni. Jejich cílem je však fyzik Möbius, který se stal chovancem ústavu proto, aby svět uchránil před svým vynálezem ohromné ničivé síly. Oba agenti chtějí získat plány vynálezu, ovšem nakonec zvolí doživotní pobyt v blázinci, když odhalí jeho nebezpečnost. Konec hry je však takový, že neuchránili svá tajemství a plány padly do rukou šílené, zdegenerované aristokratky - ředitelky ústavu Mathilde von Zahnd, která jich chce využít pro svůj mocichtivý účel. Oběť agentů a fyzika Möbia je tedy zbytečná.

Existují lidé, kteří se stejně jako některá zvířata schovávají do noci a stínu. Muži a ženy, jejichž život ovládá tajemství. „Malý muž“ je jedním z těchto lidí. Zaslechne cosi o přistěhovaleckém zákoně a pochopí, že ho tento zákon staví nad osoby, pro které by udání znamenalo okamžitou ztrátu zaměstnání a vyhoštění. Rozhodne se ho využít, aby si podmanil jinou lidskou bytost. Vskutku otrockým je vztah, do kterého vydíráním zatáhne „Velkého muže“, souseda z domu, kde bydlí, a po němž vyžaduje, aby mu byl kdykoli k dispozici a uchoval zároveň o jejich stycích naprostou mlčenlivost. Tato nesourodá dvojice však nepředstavuje jediné postavy hry, které něco skrývají. I manželky obou mužů jsou zvyklé se schovávat a nikomu nedůvěřovat. A to ani svým nejbližším a dokonce ani stínům, které je obklopují. Bloumají nekonečnou nocí bez jediné jistoty a připomínají živočichy v nočních ZOO. I tato zvířata žijí v umělé noci a měsíc, hvězdy, nic z toho, co vidí kolem sebe, není pravda.
    Významný současný španělský dramatik Juan Mayorga psal svou hru v době, kdy Španělsko již nastoupilo svou demokratickou éru. V době, kdy Španělé dosud měli živě v paměti tyranii totalitního frankistického režimu včetně jeho každodenního psychického tlaku, ale i v době, kdy se svobodné Španělsko a hraniční státy EU vůbec začaly potýkat s problémem masové imigrace obyvatelstva z tzv. Třetího světa. Jeho hra představuje vysoce aktuální problematiku a nastoluje zneklidňující otázku: co znamená ono tolikrát skloňované „zodpovědné a demokratické evropanství“?

Tanečnice Boccuccia se vrací s amputovanou paží k Falenovi, který ji koupil po nevydařené vzpouře proti stávajícímu mocenskému systému scifi-města, při němž přišel o život Ferro, bratr Faleny a přítel Boccucci. Jejich vztah není založen na lásce, ale na vzájemné užitečnosti. Falena ji chce mít pro sebe jako majetek, Boccuccia ve svém vlastníkovi hledá oporu. Místní vládnoucí hierarchie neumožňuje soužití nižších vrstev a mrzáků s vyššími. Proto musí Boccuccia opustit palác Babylon, centrum boje o moc a peníze, kde v 538. patře Falena bydlí. Odejde do periferní čtvrti pro nízké vrstvy a pracuje v klubu jako tanečnice. Pomalu se prosadí a postaví na vlastní nohy. Falena mezitím intrikářsky podplácí okolí, získává moc a jde i přes mrtvoly, to vše pod zástěrkou lásky k Boccucce. Ve scifi-městě uspěje jen ten, kdo má peníze a moc. Ten si pak může dovolit vše a život si zpestřovat třeba speciálními drogami, které způsobí, že člověk prožívá vysněnou realitu. Jednoho dne se po takovémto probuzení Falena ke všemu přizná. Řekne Boccucce, že to byl on, kdo bratra prodal vojákům, aby si ji mohl koupit. Připravil ji o paži, aby si ji k sobě připoutal. Mezi oběma protagonisty propukne boj, ale Boccuccia se nakonec vzdává a rezignuje. Vydávají se na výlet do scifi-reality, kde všechno tragicky skončí.

Rozhlasová hra ve specifické formě dramatického pásma se skládá z dialogů, vnitřních monologů, písní a epických zásahů vypravěče. Volně vychází z novely amerického autora, který si idealizuje život v soběstačných uzavřených komunitách, jak bylo moderní v šedesátých letech minulého století. Autor neopomíjí ani možné stinné stránky takového těsného soužití lidí, ale ironizuje a bagatelizuje je.
Autorka adaptace naopak z možnosti manipulace, ztráty soukromí a identity ve společenství vychází, nesmyslnými ale striktně vyžadovanými rituály a různými přístupy k nim charakterizuje postavy, které jsou co nejrozdílnější. Nežit, postava, která by nemohla žít ani ve volnější společnosti prostě proto, že je asociální. Margaret, která jako vývozní artikl a důkaz štěstí všech členů si neuvědomuje složitost a nebezpečnost své situace. Její přítel – reflektor – jako intelektuál váhá, co si o společenství myslet, ale nechá se svést budovatelskou Pauline, která zcela propadla domácím pracím a melounovému cukru – materiálu, ze kterého se skládá všechno a životy postav. Charlie a jeho nohsled Fred vládnou v Jámoru neomezeně a přitom trochu naivně, stoletý Chuck se zájmem pozoruje, jak všechno dopadne.
Hlavní dějovou linií je nešťastná láska a sebevražda jako únik z nechtěného řádu, neobdivované společnosti a kultury, sebevražda jako demonstrativní vyjádření sebe sama, sebevražda jako jediné možné řešení a naposledy znovu láska, která může být tou pravou a nebo také vůbec ne.

Tato tříaktová hra Thorntona Wildera je patrně nejuváděnějším americkým dramatem. Odehrává se ve fiktivním městečku Groves´s Corners a zároveň pracuje s metodou divadla na divadle – sledujeme přípravu divadelního představení o životě v městečku v letech 1901 – 1913, které řídí Inspicient. Naše městečko líčí každodenní život průměrného amerického maloměsta – a to ze dvou perspektiv, z perspektivy jeho žijících obyvatel a z pohledu mrtvých, jenž ze záhrobí komentují svůj dosavadní život i své blízké.
V prvním dějství nazvaném Denní život se s městečkem Groves´s Corners, v druhém dějství nazvaném Manželství a láska se setkáváme s budoucími novomanželi Emily Webbsovou a Georgem Gibbsem, ve třetím nazvaném Smrt se dozvídáme, že Emily zemřela při porodu a dostává šanci prožít znovu jeden den svého života. Vybere si své dvanácté narozeniny, ale s hořkostí si uvědomí, jak je život krátký a jak málo si ho vážíme. Při pohledu na truchlícího manžela George jí navíc dojde, že tento fakt si živí nikdy nepřipustí.

Nová hra známého irského autora měla světovou premiéru v National Theatre v Londýně na sklonku loňského roku. Dočkala se velkého ohlasu a na podzim je plánována americká premiéra na Broadwayi. Je Štědrý večer a Sharky se vrátil do Dublinu, aby se postaral o svého stárnoucího opuštěného bratra, který nedávno oslepl. V typické chlapské domácnosti se připravuje slavnostní večer, zejména se doplňují zásoby alkoholu, aby bylo čím pohostit staré kumpány. Ožralkové Ivan i Nicky utečou rodinám a doufají, že si zase jednou pořádně zahrají karty. Přivedou s sebou neznámého cizince, který, jak se ukáže, však některé z přítomných zná. A tak se pije, vypráví se strašidelné historky a především se stále zvyšují sázky…skoro jako by s nimi hrál karty ďábel sám. A pak přijde okamžik, kdy Sharky musí vsadit i svou vlastní duši… Hra o tom, jaké to je hostit na Štědrý den samotného ďábla, která má nezaměnitelnou „irskou atmosféru“ a především skvěle napsané dialogy, přináší herecké příležitosti pro pět herců mezi 50 a 60 lety.

I malý hřbitov někde nad Rýnem (nebo nad Labem?) se může stát místem pro oslavu jubilea. Vzhledem k tomu, že je to jubileum Hitlerova nástupu k moci, učinil z této "oslavy" George Tabori divadelní hru. Osazenstvo hry tvoří kromě hrobníka a jednoho neonacistického puber?áka samí mrtví. Stále si pamatují to, co by nejraději zapomněli - svou poslední hodinku. Ale i oni dojdou klidu - hřbitov má být zrušen a na jeho místě vyroste velké betonové hřiště pro děti… V tomto scénickém „tanci smrti“ překračuje Tabori hranici mezi životem a smrtí, mezi minulostí a současností, vše se prolíná v groteskním reji. Hra je plná fragmentů, tak jako naše vzpomínky, a někde hluboko dole se skrývají tajemství, o kterých bychom radši nevěděli.