Dusný letní večer. Na střeše se koná malá party. V domě naproti jsou Vera a Paul – pár, který ve svém bytě čelí ruinám svého manželství. Čas plyne, hovor na střeše je čím dál odvážnější, všichni se dívají do oken bytu Very a Paula. Voyeurismus nabírá na síle a dokonce i soulož sousedů od naproti se stává předmětem smělých komentářů. Hranice je překročena a zlo začíná expandovat. Jeden z hostů vnikne do domu a jeho pohyb na cizím teritoriu zakryje krátká dešťová sprcha. Po dešti se zdá, že vše pokračuje dále při starém. Jen obraz zavražděné Very připomíná krátký výboj blesku.

Charles Laurence je britský dramatik španělského původu. Vystudoval Royal Academy of Dramatic Art a pracoval jako herec jak v divadle, tak i v televizi. V roce 1968 se na pár měsíců ocitl bez práce a jak říká, viděl v televizi jednu tak příšernou hru, že si řekl: „Něco tak strašného umím napsat taky!“ A tak se stal spisovatelem, napsal několik úspěšných televizních komedií a seriálů pro BBC. Kromě toho píše dle svých slov „velice staromódní divadelní hry“. Ve skutečnosti jsou to však výborné komedie, plné tradičně břitkého anglického humoru. My Fat Friend je komedie s komorním obsazením. Hlavní hrdinkou je Vicky, majitelka knihkupectví v Londýně. Vicky je mírně řečeno při těle. Bydlí s dvěma homosexuálními přáteli Henrym a Jamesem a dohromady tvoří rozpustilou trojici, která si života dokáže užít. Jenže pak se jednou v obchodě objeví přitažlivý Tom a Vicky docela ztratí hlavu. Stráví s Tomem jeden úžasný den, ale pak všechno skončí – Tom totiž odjíždí na několik měsíců služebně do zahraničí. Henry zoufalou Vicky přesvědčí, že v tom je právě její životní šance. A tak Vicky pod Henryho dohledem nastoupí tvrdou cestu odříkání a sportu. Když se Tom vrátí, najde místo tlouštice Vicky štíhlou mladou dámu. Jeho reakce však není taková, jak si všichni vysnili…

Hra Přelíčení není satira ani parodie, je to především komedie založená nejen na poutavém námětu, ale především na propracovaných typech a charakterech postav svědků. Učitel Ing. Milan Kratochvíl se před soudem zodpovídá jednak z opakovaného pohlavního zneužívání jemu svěřené žákyně Julie, ale také z pokusu o odstranění jejího přítele Ferdinanda Haralíka. Důkazy o učitelově vině se vrší pod tíhou výpovědí svědků, kterými jsou kromě neúprosné prokurátorky a dvou Juliiných spolužáků i Anna Podlesná, na vozíček připoutaná bezdomovkyně a její přítel Mostecký. Jako hlavní předměty doličné jsou kromě fotografií zachycujících obviněného přímo při činu v neposlední řadě i inženýrova sekera s ostřím od krve. Na základě předložených důkazů, že krev na sekeře nepochází ze s?até hlavy Haralíkovy, ale ze sousedčiny slepice Alžběty, a také díky kajícnému přiznání všech svědků vyjde nakonec najevo inženýrova nevina. Julie je do svého učitele neš?astně zamilovaná a do hloubi duše uražená, když její rafinovaně nastražené svody ignoruje. Plna zlosti z odmítnutí všechno se svými dvěma spolužáky zosnovala. Tuto dvoudílnou hru lze inscenovat i jako jednoaktovku.

Novinka z Broadwaye popisuje intimní příběh rodiny, která se vzpamatovává z tragédie – úmrtí malého syna. Tato neš?astná událost ovlivnila jak do té doby spokojené manželství čtyřicetileté Beccy a jejího manžela Howieho, tak i např. vztah Beccy a její mladší sestry Izzy. Izze již sice bude téměř 35 let, ale v rodině je pořád vnímána jako nespolehlivá mladice. O to víc se Beccy dotkne, když zjistí, že Izza čeká dítě. Pak je tu ještě matka obou sester Nat, která by obě svoje dcery ráda viděla zase š?astné, a tak se jim stále plete do života. Rabbit Hole je plná vtipných, ale i bolestných a především velice autentických rodinných dialogů. Autor s pochopením vypráví příběh lidí, kteří k sobě bolestně znovu nacházejí cestu. Hra je nabitá pozitivní energií a laskavým humorem. Broadwyské uvedení provázely nadšené recenze. Hra byla okamžitě uvedena v řadě dalších měst. V příštím roce bude podle této předlohy natočen film, s Nicole Kidman v hlavní roli.

Americká autorka Theresa Rebeck v letošní sezóně zazářila s novou tragikomedií ze světa šoubyznysu The Scene, která měla v lednu úspěšnou premiéru i na off-Broadwayi. Charlie a Stella jsou již dlouhá léta manželé, teď je jim čtyřicet a zažívají krizi středního věku – Charlie je herec, ale momentálně nemá práci, Stella je úspěšná produkční jisté televizní talk show, která se věnuje zdravému životnímu stylu, ale cítí se přepracovaná a hlavně se děsí okamžiku, až bude muset vyprodukovat díl o „zaručeně nízkokalorických špagetách carbonarra“. Jejich život nabere spád, když Charlie na jistém večírku (kde se pokouší připomenout některým vlivným známým) potká dokonalou blondýnu jménem Clea. Clea podle svých slov nedávno přijela z Ohia a New York jí připadá „fakt surrealistickej“. Charlie její způsob vyjadřování - neustálý proud nacvičených frází - zprvu nemůže vystát. Jenže pak Cleu náhodou potká znovu u svého kamaráda Lewise, který by si s ní rád něco začal. A protože Lewis je smolař (celá léta miluje Stellu, kterou mu Charli přebral), historie se opakuje a v posteli s Cleou skončí zase Charlie… Komedie The Scene nepatří k povrchním situačním fraškám, její humor je založen na vtipných dialozích (zejména Clea mluví dokonalým ptydepe odposlouchaným z televizních pořadů) a porozumění pro slabosti všech postav. Nabízí 4 skvělé a vyrovnané herecké příležitosti (věk postav může kolísat mezi 30 a 50, Clea by měla být mladá dívka).

Komedie Porucha patří zatím mezi poslední hry německého dramatika a režiséra Falka Richtera a lze ji bez nadsázky označit za „zlou“ vánoční pohádku. Nejrůznější ztroskotanci od divadelního režiséra, přes rozvedené rodiče, zmatenou starou ženu, zapomenuté děti až po homosexuály hledající trochu lidského tepla prostřednictvím štědrovečerního chatu se zde pokoušejí společně oslavit tento tradičně rodinný svátek. Jenže když už trapné a vyprázdněné rituály nefungují ani v „normálních“ rodinách, jak by je mohly naplnit novodobé „patchworkové“, náhodně uskupené lidské smečky.
    Jak titul napovídá, ve hře se uděje celá řada poruch, a to od těch mentálních („depresivní, mentálně narušení lidé zpívají vánoční koledy“), přes technické (nefunkční topná tělesa a hluk způsobený autonehodami odehrávajícími se nepřetržitě za scénou), až po ty mezilidské (opuštěné dítě na letišti a rodiče hádající se přes telefon, kdo ho vyzvedne; hádka dcery s otcovou milenkou během štědrovečerní večeře; narušený vztah psychiatra s jeho pacientem; rozchod dvou homosexuálních partnerů a schůzka se sexuálním robotem Gayromeem...). To vše ale zdaleka nevyvolává pocit deprese nad bezútěšností současného světa. Velkou devizou Richterovy dramatiky je totiž černý humor a absurdní, až brutální ironie. Přestože autor ve své hře rozvíjí poměrně apokalyptickou vizi vánoční noci, nabízí i špetku naděje, kterou od času vánočního obvykle očekáváme: „a tak láska přece přijde na Zem, ale jen tak napůl a… nic to neznamená.“ Střípky příběhů jednotlivých postav se nakonec složí v groteskní slavnosti na rajském místě, „Klinice snů“. V tomto novodobém Betlémě jsou alespoň na tuto sváteční noc pomocí narkotik a čtyřicetistupňového mrazu všichni na chvilku uchlácholeni a vrženi do stavu slastné otupělosti vůči vlastnímu zpackanému životu. 
    Hra Porucha byla uvedena v prosinci 2005 v autorově rezidentním divadle, berlínské Schaubühne am Lehniner Platz. Autor ji psal skutečně speciálně pro předvánoční program tohoto divadla, ovšem namísto mechanického opakování univerzálně harmonických klišé v ní pracuje s aktuálním neradostným naladěním německé společnosti způsobeným nezaměstnaností a „poruchami“ v sociálním systému.

On a Ona se nechali zavřít do svého bytu, který proměnili v umělecký ateliér a odkud vysílají přímé vstupy ze svého vlastního života. Život pojímají jako performanci, která je okamžitě přenášena na Internet díky všudypřítomně instalovaným kamerám. Žádané jsou nedokonalé okamžiky a scény, útržky reality, zdánlivě pravdivé efekty, hra na autenticitu, manipulace. To oba dva dobře vědí, protože ani jeden z nich v tomto „božském" tvoření života není nováčkem: On je DJ, Ona zkušená moderátorka televizních talk-show a filmová režisérka. Příběhy, které si vyprávějí, činnosti, které vykonávají, jsou zpočátku příjemný chill out občas přecházející do adrenalinového vrcholu, koktejl nálad, citací a momentálních improvizací. Snad z opakování a únavy či snad z nudy Ona otočí tuto hru proti Němu a jako záminku či zbraň použije dítě, které údajně čeká. On reaguje zcela v intencích pravidel hry. Na otázku, zda dítě chce, odpovídá drsným popisem svého vlastního dětství, kdy byl sexuálně zneužíván otcem, matkou i vlastní sestrou. Richter zde dosahuje maximálního účinku nejistoty, zda se jedná o persifláž či jeho zoufalý pokus někým otřást, donutit někoho skutečně naslouchat. Skutečné city neboli realita však v tomto prostředí nemají místo. Jen nejistota na ostří nože, která zůstane bez odezvy. Ona ho sice vyslechne, ale „jede" dál. Materiál se možná použije později, možná se bude hodit. A dítě? S tím to dopadlo podobně, zapomnělo se na něj. Jestli kdy jaké bylo...
    Hra z roku 1998 představuje velký dramaturgický hit (byla přeložena do 20 jazyků a uvedena ve více než 50 inscenacích po celém světě od Evropy přes USA až po Austrálii) a předvídá boom televizních reality show, jehož jsme svědky na přelomu milénia.

Příběh Tom a Joy, to je love story z počátku 21. století. On je manažer střední třídy, naprosto spolehlivý a flexibilní zaměstnanec. Jenže zrovna dnes v noci se ztratil a bloudí chodbami hotelu, zapomněl přístupový kód, poschodí i číslo pokoje, už si ani nevzpomíná, kde je - Berlín, Londýn, New York, Singapur… Tom je přepracovaný. A myslí na Joy. I Joy je přizpůsobivá příslušnice obsluhy v letištním fast-foodu. Jenže zrovna dnes v noci je absolutně vystresovaná, na pokladně se porouchal scanner a ve frontě čeká dvacet panicky hektických manažerů na zaplacení svého sendviče. Joy je přepracovaná. A myslí na Toma. Zamilovali se do sebe kdysi, když běželi na svůj přípoj a poprali se spolu při souboji o první místo při letištní bezpečnostní kontrole. Od té doby spolu provozují lásku na dálku, lásku odsunutou do virtuálního prostoru, která jim nakonec vlastně vyhovuje, protože neruší, nebolí, dá se vypnout a zanikne, jakmile ztratíme dobíječku k mobilu.
    Hra Electronic City je součástí cyklu Systém, který Falk Richter inscenoval v berlínské Schaubühne v sezóně 2004/2005. Poučen tradicí německého politického divadla se v něm autor zaměřuje na procesy globalizace a jejich dopady na obyčejné lidi. Zobrazuje drobné kolize lidských součástek v hladce fungujícím systému, který člověk už dávno přestal ovlivňovat a který se řítí neznámo kam. Ve hře Electronic City záměrně vyhledává situace, kdy "systém" selhává a nastává prostor a čas pro mezilidská setkání. Proud monologů postav Toma a Joy a jejich zoufalé pokusy o dialogy závislé na technice, která přesahuje jejich lidské kapacity, je přerušován vstupy jakéhosi chóru, který funguje jako rytmický doplněk, komentátor, vypravěč, ale i všudypřítomný svědek všech událostí, protože se občas proměňuje ve filmový štáb s nenasytným okem kamery. Takto donutí představitele Toma a Joye sehrát „zcizovací" scénu seznámení. Postavy se nakratičko ve vzpomínce setkají, ale potom zase běží dál. Utíkají, přejíždějí, nasedají, přestupují a snaží se udržet si svou identitu pohromadě, aby se mohly na okamžik zastavit, když Joy zjistí, že jejich itineráře se na několik minut protnou na jednom letišti. Současní lidé už si neslibují lásku, takové slovo vyvolává strach, a proto se navzájem utvrzují zbožným přáním: „Zvládnem to!"

V obleženém městě se dívka Imen stará o kocoura Ježíše, kterému cizí voják zlomil packu, když mu skočil do tanku. Kolem vybuchují bomby a padají domy, ale nikoho už to nezajímá. Smrt je příliš všední a slova jako Bůh či vlast znějí jako nadávka – alespoň pro veterána Yada a jeho ženu Aliu. Naproti tomu jejich syn Amin se opájí fundamentalistickou ideologií a když dostane příležitost a zahlédne vojáka bez přílby, neváhá a zabije ho – i když to znamená smrt pro všechny jeho blízké. Chuť krve ale probouzí i další vášně a Amin se pokusí znásilnit Imen – beztak je to dcera děvky, kterou včera jeho „bratři“ upálili. Jeho otec ho přistihne a zastřelí ho, zatímco jejich dům bourá buldozer. Imen zůstává sama – možná poslední živá ve městě. Přichází cizí voják a pokusí se ji znásilnit, přičemž jí vypráví o Stravinském a o kultuře. Imen odjistí granát, který mu visí u opasku.
    Kacimiho hra nemá příliš rozvinutý vnější děj, využívá lyrických monologů, vyprávění a bohaté symboliky. Možná právě díky tomu je ale naplněna hutnou atmosférou okupovaného světa, kde život nemá jiné východisko než beznaděj a láhev araku, nebo radikalitu a pseudohrdinskou „mučednickou“ smrt. Přináší tak cenný pohled zevnitř na problém, který příliš snadno odsouváme ze svého zorného pole nebo sebevědomě zjednodušujeme do černobíla.

Básník, romanopisec a dramatik Mohamed Kacimi-El Hassani se narodil v roce 1955 v alžírském svatém městě El Hamel. Po studiích francouzské literatury na univerzitě v Alžíru se v roce 1982 přesunul do Paříže. V roce 1987 debutoval románem Kapesník (Le Mouchoir). V 90. letech se obrátil k psaní pro divadlo, které považuje za „bezprostřednější“. Vedle vlastních her je autorem dramatizací několika románů významného alžírského prozaika Kateba Yacina. Jeho hry byly uvedeny ve Francii i v zahraničí; hra 1962 byla v roce 2001 provedena Arianou Mnouchkinovou v Théâtre du Soleil. Je držitelem cen Lugano a Afaa-Beaumarchais.

Hra Cesta paní Knipperové do Východního Pruska spadá do raného období autora ovlivněného absurdním dramatem a zavádí nás do prostoru vymezeného vojenským konfliktem. Pět hlavních postav, které autor označil pouze písmeny (muži C, D, E a ženy A, B) a dva němí sluhové utíkají z hlavního města před válkou. Na cestu se všichni vydali poněkud zbrkle, aniž by si vytyčili cíl a nyní začínají poci?ovat první známky únavy. Drama je rozděleno do dvou zastavení, čajových posezení, během nichž postavy začínají pochybovat o správnosti svého rozhodnutí. Snaží se vybavit si nedávnou minulost a rozvzpomenout se na důvody, které je přiměly k cestě. Pokoušejí se zkrátka najít klíč k svojí současné situaci.
    Fabule dramatu se odvíjí ve dvou liniích: první je příběhem „soukromým“, muž C vypráví ženě A příběh slavné herečky, paní Knipperové, která jednoho večera znenadání opustí ples, sbalí si kufry a vydá se na cestu z města. Toto vyprávění má charakter určitého znovustvoření, zpřítomnění minulé situace, která zjevně připomíná ženě A její vlastní osud. Mnoho společných detailů nasvědčuje tomu, že právě ona by mohla být paní Knipperovou. Druhou narativní linku tvoří rozvzpomínání se postav na skutečnost těsně před jejich odchodem z města: B evokuje práci svého muže na ministerstvu, D upozorňuje na nejasnost situace a na absolutní dezinformovanost, neboť o válce se dlouhou dobu šeptalo, nikdo ji však oficiálně nevyhlásil. Postavy se nacházejí v nezáviděníhodné situaci absolutní nejistoty – nedokáží zjistit ani logicky odvodit, zda válka, před kterou utíkají, už začala, nebo zda-li je stále ještě před válkou, popřípadě zda-li už náhodou neskončila. Před zešílením, narůstající nervozitou a ponorkovou nemocí způsobenou únavou je může ubránit právě odvádění pozornosti vyprávěním fikce, tedy osudů paní Knipperové.