Bratři Lincoln a Booth (jméno vraha prezidenta Lincolna) žijí v ošuntělém bytě. Lincoln se kdysi živil podvodnou pouliční karetní hrou (obdobou skořápek"), zlodějíček Booth by jej rád následoval. Lincoln si vydělává jako imitátor prezidenta Lincolna - celé dny sedí v zábavním centru a klienti na něj střílí. Lincolna a Boothe kdysi opustili rodiče a každému odkázali 500 dolarů. Bratři o ně hrají, Booth prohraje, zastřelí Lincolna a zhroutí se. Hra je napsána pro dva černošské herce (s využitím černošského způsobu mluvy) a obsahuje velmi dlouhé karetní pasáže.

Torquato Tasso představuje příběh dvorního básníka o sváru mezi fantazií a realitou. Toto drama je z Goethova období, kdy ve svých dramatech hledá nový esteticko-etický ideál, harmonického člověka, v němž je podle antického vzoru vyvážena duševní i fyzická stránka. Ústředním hrdinou je básník, autor rozvleklého eposu Osvobozený Jeruzalém, jehož rukopis odevzdává na začátku hry svému mecenáši, ferrarskému vévodovi Alfonsovi Druhému. Tyto dvě postavy představují hlavní konflikt. Na jedné straně básník, jenž se pohybuje v oblacích a jeho protihráč, na zemi stojící státní tajemník Antonius. Jinak řečeno rozpor mezi fantazií a realitou, nebo talentem a životem, básníkem a společností. Mezi vlnou a skálou, jak zazní v krásné metafoře v závěru.
   Goethe se s dramatem trápil dlouho, plných devět let. První dvě jednání vznikli v době, kdy se vyrovnával se svým trýznivým vztahem k paní Charlotě von Stein. Další pasáže si přivezl ze svého pobytu v Itálii, které, jak sám píše, básnil ve florenstkých zahradách. Definitivní verzi dokončil ve Výmaru za blížící se čtyřicítky. I když Goethe čerpal z Tassových životopisů, přesto v tomto směru zůstává hra idealizovanou básnickou fikcí. Skutečnost, o níž se dějově opírá, byla mnohem krutější. Ferrarský vévoda byl krutým despotou, Tassova láska k jeho sestře je pouhou legendou. Skutečným Tassem cloumaly náboženské pochybnosti, které ohrožovaly dvůr a proto byl držen sedm let jako choromyslný pod dohledem. Na sklonku života bloudil z místa na místo po Itálii a umřel v roce 1595 ve svých jedenapadesáti letech několik dní před tím, než měl být v Římě korunován na básníka.

Komedie o třech starých dámách a jednom plukovníkovi, kteří se baví střelbou z pistole do terče. Že se jim to bude hodit, to se ukáže, když se u majitelky bytu, sedmdesátileté Dory, objeví člověk, který se vydává za policistu. Hledá jakýsi balíček, ve kterém mají být peníze z bankovní loupeže. Dostane balíček, ale jsou v něm nastříhané papíry. Po chvíli přijde Dořin nezdárný synovec se svým děvčetem, rovněž pro peníze. I oni dostanou jen nastříhané papíry. Samozřejmě, že povedený trojlístek se brzy vrátí, ale je chytře zneškodněn Dorou a jejím starým přítelem plukovníkem. Hra nabízí skvělou hereckou příležitost především pro jednu starší herečku.

Muzikál Šumař na střeše vznikl podle povídkové knihy ruského židovského spisovatele Šoloma Alejchema „Tovje vdává dcery“. Libreto napsal Joseph Stein, hudbu Jerry Bock a písně Sheldon Harnick.
  Děj se odehrává v době carského Ruska v malé ukrajinské vesnici, kde vedle sebe žijí Rusové i Židé. Hlavním hrdinou je mlíkař Tovje, manželka Golde a jejich pět dcer.
  Muzikál měl premiéru r. 1964 v New Yorku a hraje se dodnes. V r. 1966 překladatel a básník Zdeněk Nerušil přivezl z USA scénář, nahrávky i notový materiál. V jeho překladu byl v r. 1968 tento slavný muzikál u nás uveden poprvé, a to na scéně Národního divadla. Tehdejší politické vedení ND však žádalo odstranění některých specifických židovských výrazů. Teprve nyní může DILIA nabízet původní překlad Zdeňka Nerušila, který nejvíce vychází z originálu.

Tato komedie, poprvé uvedená v New Yorku v roce 1999, je ověnčena celou řadou vyznamenání včetně nejprestižnější Pulitzerovy ceny. Dva manželské páry po čtyřicítce jsou nerozlučnými přáteli. Odchod Toma od Beth po dvanáctiletém manželství zasáhne celou čtveřici. V sérii konfrontací vycházejí najevo nečekané souvislosti. Večeře s přáteli je inteligentní, oči otevírající komedie plná situací, které známe z vlastní zkušenosti.

Na imaginární bojiště přichází válečný dopisovatel, který doufá, že od vojáků získá zajímavý příběh pro svůj časopis. Vojáci, s nimiž se setká, jsou Němci - jeden pochází ze Západu, druhý vzpomíná na své působení v armádě NDR. Žurnalista pátrá po osudu jejich druha, jehož fotografie zachycující znetvořenou tvář se mu dostala do rukou. Hra odhaluje celé drama krvavé války a problematičnost válečné žurnalistiky.

Mladá pohledná žena a postarší profesor románské filologie se potkají v malém baru. Je horký srpen a za barem připravuje obtloustlý číšník jednohubky. Smluvená schůzka působí nejprve jako obyčejné rande domluvené přes seznamku. Jde však o víc. Žena se profesorovi svěří, že ví o jeho perverzním hobby a navíc ho bezmezně obdivuje. Dokonce se nabídne jako další adept k jeho kanibalským choutkám. Profesor se totiž ve volném čase baví tím, že zaživa porcuje dobrovolníky a cpe si je do mrazničky schované za velkou knihovnou.
    Díky samozřejmosti, s kterou obě postavy konverzují o zvrhlých profesorových praktikách, působí hra po chvíli jako nevinný rozhovor, v jehož závěru se ze společného zájmu zrodí láska.
    Hra je psána formou svižného dialogu, v němž se prolíná přímá řeč s vnitřním monologem. Autor do hlavní zápletky na drsné téma vkládá kritické mikropříběhy současných stereotypů, jako např. v Itálii tolik oblíbený rituál jednohubek se skleničkou domácího vína zvaný aperitivo, nebezpečí z předávkování se internetem nebo konzumní způsob života.
    Autor získal za hru Tre (Tři) cenu Premio Milano per il Teatro 2009.

Hanna (51) a její dcera Tina (21) si konečně chtějí zařídit život podle svých představ. Ještě je třeba poslat babičku Charlottu (80) do Domova důchodců a pak už v domě, který má Hanna zdědit a který se už chystá přestavět, může zavládnout klid. Jenomže do potápějící se rodinné lodi se nastěhují dvě krysy - Hannin milenec Paul (37) a jeho ženský komplic Maria (20) - kteří se ji chystají vyrabovat. Babička ovšem nemá ani ten nejmenší zájem dům opustit. Ze spár a škvír ruinovaného domu začínají vylézat strašidla rodinné minulosti a znovu se objevuje stará špína, kterou se vždycky všichni snažili vymazat. Rodinný hon za tradicí, dědictvím a budoucností se dává do osudového pohybu.
Autorka přiléhavými dialogy lakonicky vykresluje všechny postavy i pochmurné prostředí starého domu. Pět ženských rolí pak nabízí mimořádné herecké příležitosti.

Rakouský dramatik Franz Grillparzer (1791 – 1872), autor mnoha veršovaných her s antickými a historickými náměty (z českých dějin např. „Libuše“, „Krále Otakara štěstí a pád“) zpracoval v této hře starověkou báji (známou i z Ovidia) o mladíkovi Leandrovi, který se při slavnosti v Afroditině chrámu zamiluje do kněžky Héró. Aby se s ní mohl setkat, přepluje mořskou úžinu (dnešní Dardanely). Při druhé plavbě však nástrahou velekněze, který chce ochránit Héřinu pověst, zahyne v rozbouřeném moři a Héró umírá žalem. Scéna setkání milenců v kněžčině obydlí si svým básnickým půvabem nezadá s balkonovou scénou ze Shakespearova „Romea a Julie“.  Po zastaralém překladu z 19. století a velice volné úpravě z první poloviny 20. století je tento překlad prvním převodem do českého jazyka, který po stránce formální i obsahové důsledně tlumočí originál.

Lyrická jednoaktovka inspirovaná japonskou lidovou slovesností, v níž se tato pohádka traduje v mnoha variantách. Vesnický pros?áček odměnou za záchranu volavky získá krásnou ženu, která je ve skutečnosti jejím lidským převtělením. Jejich čistý vztah zničí lidská hamižnost a krutost. Obě kratičké hry /Šibal Hikoiči" a "Volavka"/ pocházejí ze 40. let a zakládají žánr tzv. minwa-geki neboli "folklórního dramatu". Vytvářejí vhodný kontrast díky něžné lyričnosti hry jedné a bodrému humoru hry druhé.