Hra, jejíž světová premiéra se konala v Národním divadle Habimah v Tel Avivu 1988 u příležitosti 40. výročí založení státu Izrael. Odehrává se počátkem roku 1949, několik měsíců po založení státu Izrael, v dobách masivního přistěhovalectví. Potíže s organizací státní správy a prvních voleb v nové zemi zaslíbené" jsou se satirickou nadsázkou demonstrovány na "typicky" židovské rodině Araba Sallaha. Ten se s vrozeným obchodnickým talentem pomalu začíná orientovat v praktikách vládnoucí strany, mechanismu kibucu i obyčejných smrtelníků přežívajících ve všeobecném zmatku, aby byl nakonec přechytračen židovským důvtipem.

Hra pojednává o všech těžkostech vztahu mezi stárnoucí matkou Laurel a její dcerou ve středním věku Meg. Jejich příběh se odvíjí nad přípravou pokrmů v různých chvílích jejich života. Smyslná hra, otevírající tajnosti dvou nejsilnějších vlivů na život člověka – rodiny a jídla. Vyprávění o ctižádostivém vztahu matky a dcery, o měnících se rolích, odpovědnosti a vzájemné rivalitě.

Hra je napsána pro tři herce. Představení komentuje na scénách z Shakespearových her současné události v moderním kontextu. Je tedy žádoucí udržovat představení svěží a aktuální zařazováním zajímavých odkazů tak, jak to současné společenské dění umožňuje. Prosím, dělejte si legraci z hloupých a nudných známých lidí a propírejte je vaším vlastním způsobem všude, kde to je třeba. Hra se rozvíjí díky improvizaci a vtipným nápadům tří chlapíků, kteří ji po celé představení dotvářejí podle momentální situace, s nadšením a neomezenou energií všude, kde chybí talent nebo jakákoli stopa po Shakespearově práci. Je důležité, aby herci byli překvapeni každým následujícím řádkem, každou akcí a každým zvratem událostí.

Autor velice úspěšné komedie Natěrač dává v této hře vynikající hereckou příležitost především dvěma hercům: padesátiletý Tony a o něco mladší Audrey se scházejí na své chalupě, aby si rozdělili věci poté, co se rozvedli a každý má svého partnera. Audrey má dokonce před svatbou. Dělení majetku probíhá v naprosté pohodě, oba bývalí manželé diskutují o svém společném životě, o nevěře, které se dopustili, o svých dětech, o jídle, i o tom, co je čeká. Je zřejmé, že přes všechny řeči je těch dvacet jedna let soužití stále poznamenává. Velkým pojítkem je i osmnáctiletá dcera Lucy, která má naprosto svérázný pohled na život. Teď právě chodí s vlasy obarvenými na zeleno. Lucy přiměla matku, aby Tonyho pozvala po svatebním obřadu na skleničku. Tony místo sebe pošle walkman, na který nahrál svoji zpověď. Audrey je hodinu a půl vdaná a už zase myslí jen na Tonyho. Namlouvá si, že ho nenávidí, ale přitom ho miluje. Tony se náhle objeví….
Briskní, vtipné dialogy hercům umožňují rozehrát opravdový koncert.

Tato divadelní hra byla napsána na motivy románu W. Faulknera „As I Lay Dying“. Je podstatně změněn mýtus, postup, finále i charakter hry. Místo děje je zde anonymní. Osoby nemají jména. Jsou to Matka, Otec, Synové, Dcery atd.
  Matka na smrtelné posteli. Velký Syn (vídá přízraky a v průběhu hry se zblázní) jí čte, aby jí usnadnil “odchod“. Dcera ji osvěžuje vějířem. Matka požaduje, aby ji hned po její smrti převezli do města, kde je hrob jejích rodičů. Takže celá hra je o putování směrem do města. Všichni mají určitý zájem na tom, aby se tato cesta uskutečnila. Dcera je těhotná s vlastním otcem. Ve městě se hodlá zbavit nechtěného dítěte. Otec si chce ve městě u zubaře nechat udělat protézu a znovu se oženit. Syn musí jít do ústavu.
  Matka zemřela. Připravují se na cestu. Matka sleduje jejich cestu z výšky. Nepoznává ty lidi dole, neví, že zemřela. Považuje je za divadelní soubor, kde i ona kdysi hrála jakousi roli, ale teď ji „vyhodili“. Cesta směrem k městu trvá osm dní a během nich se objevují problémy, které narůstají do obludných rozměrů a tvarů, až kulminují…

Pohádkový muzikál na motivy pohádky bratří Grimmů, v němž jsou použity písně z filmu Walta Disneye. Písně otextoval Vladimír Čort. Od premiéry v roce 1990 jej Těšínské divadlo uvádí s velkým úspěchem nepřetržitě až dosud, tedy plných 11 let.

Seznamovací klub pořádá víkendovou plavbu po moři. Účastní se jí 7 hostů. Kamila je baculatá cukrářka, Bruno vášnivý cyklista, Jiří vdovec, Chantal stydlivka, Pierre voják, Monika rozšafná blondýna a Fred sedlák.

V několika obrazech postupně poznáváme jednotlivé postavy i jejich první seznamovací pokusy. Mezi písňovými předěly s nimi prožijeme plavbu po vlnách, po parketu, nočními radovánkami i hašteřením u snídaně. A se zvědavostí sledujeme, jak se figury nakonec poskládají do tří spokojených párečků.

Boris Vian (1920-1959), jazzový trumpetista, spisovatel, překladatel, publicista, zpěvák a herec je znám jako hvězda poválečné Saint-Germain-des-Prés. Jeho dramatická tvorba sahá od satirických her s válečnou tematikou přes komedie z uměleckého prostředí až ke kabaretním skečům a scénkám. Základním stavebním kamenem Vianových her je humor a ostrá kritika společnosti. K dramatickým postavám přistupuje často se zlomyslnou krutostí. Vytváří (občas s jistou dávkou morbidnosti) mechanicky jednající karikatury různých společenských prostředí, které zasazuje do různých dramatických žánrů od vaudevillu přes černou komedii až po tragédii.

Komedie „Svačina generálů“ se odehrává v bytě vrchního generála Audubona a posléze také na frontě. Během svačiny, kterou Audubon pro své spolupracovníky zorganizuje, se ocitáme ve společnosti neschopných, nemyslících a infantilních generálů, kteří nakonec hloupě uposlechnou nesmyslného rozkazu a rozhodnou se rozpoutat válku, kterou jim za účelem zvýšení spotřeby a tím podpory stagnujícího národního hospodářství přikazuje vést předseda vlády. Za nepřítele si po dlouhém hledání zvolí Alžír. Jde o „veselou“ parodii z vojenského prostředí, snažící se poukázat na pravé motivy a příčiny mnoha válečných konfliktů. Hra navíc překvapí nečekaným koncem.

Obvyklé válečné ráno. Matka přichází domů a udílí své schovance Vido, kterou zachránila před genocidou, příkazy pro následující den. Vido ji zaskočí nečekanou žádostí. Viděla vojáka s modrými vlasy, který jí řekl, že válka skončila. Chce odejít, podívat se ven, najít své rodiče – snad je ještě naděje, že jsou naživu. Matka se nejdříve tváří, jako by ji neslyšela a pak projeví ostrý nesouhlas s jejím přáním. Válka přece pokračuje a Vido nesmí z domu ani na krok, chce-li zůstat naživu – to je ostatně její povinnost vůči rodičům, kteří na ni kdesi čekají a posílají dopisy! Vido se však odmítá nechat přesvědčit. Je rozhodnuta odejít a žádá si požehnání. Matka reaguje arogantním ponižováním, pak apelem na povinnost nejstarší dcery" jít příkladem ostatním dvěma dětem a nakonec nabídkou sňatku s Igorem. To vše jen proto, aby přiměla Vido zůstat. Ta ovšem neoblomně trvá na svém. Zatlačena do kouta jejím naléháním se matka zhroutí a přizná, že válka skutečně dávno skončila a že dopisy od rodičů psala sama, chtěla si Vido za každou cenu udržet, protože díky ní byla zbavena břemene péče o domácnost a děti, zvykla si na pohodlí a luxus – a nyní by se toho měla vzdát? Vido nesmí odejít, bez ní se celá domácnost zhroutí.
    Vido je však pevně rozhodnuta. Musí jít ven, aspoň na chvíli, vidět slunce a cítit čerstvý vzduch. Slibuje, že se vrátí – ale obě ženy vědí, že to neudělá. Zoufalá matka si namíchá jed na krysy, vypije ho a zemře.

Poněkud černá komedie, v níž nechybí anglický humor - a to bez ohledu na to, že autor je Kanaďan. Muž jménem Kemp spěchá ke smrtelné posteli své dosud opomíjené tety a počítá s rychlým pohřbem a zaručeným dědictvím. K jeho smůle však stará paní odmítá umřít a jak utíkají týdny, měsíce a roky, pohár jeho trpělivosti přetéká a on se chystá tetu umlčet na věky. Ke všemu pak zjistí, že jeho pravá teta bydlela v domě naproti a on byl celou tu dobu u někoho jiného.