Padesátiletá Angela sedí ve svém pokoji v Londýně a nahrává na magnetofon svou poslední zpověď. Byla spolumajitelkou agentury, zabývající se přepisováním divadelních a filmových scénářů, a tak se seznámila s mladým slavným americkým hercem Tomem Prancem, který jí nabídl místo ve své firmě v Hollywoodu. Prodá svůj podíl, spálí za sebou všechny mosty a stěhuje se do Ameriky. Tam ovšem po čase zjistí, že Tom je homosexuál, který má poměr se svým tajemníkem, jenž se chce Angely zbavit. Ta vtrhne do studia, právě když Tom natáčí, a udělá skandál. Dostane výpověď, vrátí se do Londýna, ale tady ji už nic a nikdo nečeká. Rozhodne se celý svůj příběh natočit na magnetofon, zničit tím Toma a spáchat sebevraždu. Nakonec ale pásek vymaže.

Hra známého amerického dramatika, autora úspěšné komedie "Příští rok ve stejnou dobu". Název hry naráží na Američany a Angličany nejvíce užívaný příklad rozdílné výslovnosti slova "tomatoe". I tady symptomaticky rozlišuje dva tábory, dvě rozdílné kultury, i když mluvící stejným jazykem. Odkvétající producentka televizních seriálů chce zachránit svou slábnoucí kariéru tím, že se vydá do Anglie přemluvit stárnoucího, úspěšného, leč velice plachého autora, aby jí postoupil provozovací práva svých děl pro americký trh. Když se ti dva setkají, něco mezi nimi zajiskří a přes kulturní i eticko-obchodní překážky vznikne něco, co překročí rámec konverzační komedie. Pro českého diváka může být přitažlivé jak uchopení národnostního problému, tak i formulování názoru na vztah mezi mužským a ženským elementem. Obojí dává možnosti k vynikajícím hereckým příležitostem.

Komedie „Z technických důvodů otevřeno“ se odehrává v divácky atraktivním prostředí - odhaluje tajemství divadelního zákulisí. Ve volně navazujících scénách se představují všechny známé postavy: zoufalý autor, který nepoznává svůj text, ředitel – manipulátor, hysterické herečky, nedocenění herci, nafoukaný kritik… Všemi peripetiemi divadelního provozu nás provází Autor, který dění komentuje. Stáváme se svědky přípravy nového muzikálu, divadelní zkoušky, zákulisních pletich a intrik. Hra končí dlouhým ponaučením pro začínajícího herce…
    Kishon využívá vžitých představ, které lidé o divadle mají, a vtipně je rozvíjí a obohacuje na základě své vlastní bohaté zkušenosti. Volná kompozice umožňuje velkou tvůrčí svobodu jak režisérovi, tak i hercům, kteří většinou hrají několik různorodých rolí. Kishonův pohled je plný laskavé sebeironie. Hra měla velký úspěch na evropských scénách, především v Německu.

Greenpoint – přeneseně polský „Žebrákov současného New Yorku“ – pojednává sice život polských emigrantů v USA, ale obecně se dotýká existence všech Východoevropanů, kteří po pádu komunismu hledají a usilují o nové ideály. Vytoužený sen o penězích a ekonomické prosperitě napodobuje modelový obraz současnosti, ale všem hrdinům přináší jen zklamání z falešných iluzí.
Autor hru napsal na základě svých vlastních zkušeností jako emigranta v USA. Českou premiéru měla r. 1999 ve Středočeském divadle Kladno a r. 2000 byla s velkým úspěchem uvedena na Mezinárodním festivalu současné divadelní tvorby ve Zlíně.

Valère Novarina je u nás zcela neznámý francouzský autor (nar. 1947), který je ve skutečnosti neobyčejně plodnou a uznávanou, byť poněkud kontroverzní osobností. Je nejen dramatikem, ale také básníkem, malířem, kreslířem, režisérem. Jeho divadelní hry jsou ve většině případů skutečnými interpretačními oříšky, protože v nich autor často rozvíjí dosti abstraktní řetězec imaginace, hry se slovy, s možnostmi jeviště i hercovy tělesnosti. Jeho cílem je „rozbíjet na jevišti literaturu“. Není proto překvapivé, že do češtiny nebyl dosud překládán.
    „Imaginární opereta“ bude tedy prvním pokusem převést na české jeviště Novarinovu jarryovsko-michauxovskou hru se slovy, obrazy i jejich významy. Nemůže se jednat o „věrný překlad“, půjde spíše o co nejvěrnější přebásnění. V případě této hry, která byla uvedena na jeviště v roce 1998, se jedná o jakousi dekonstrukci divadelní manýry v radostném komediálním až surrealistickém tvaru, který je zcela otevřenou možností pro jevištní interpretaci, nebo spíš re-kreaci. Ve hře není vystopovatelný příběh, jsou tu vršící se dialogy, monology, písně, někdy i situace, jejichž interpretace je více než nejednoznačná.

Premiéra Imaginární operety se ve Francii uskutečnila v roce 1998.

Černá komedie „Vážení diváci, milí posluchači“ sestává ze tří vzájemně souvisejících částí (Prolog, Diváci, Posluchači). Tématem hry jsou především různé podoby našeho věčného „diváctví“ resp. „posluchačství“, jejich odraz v mezilidských vztazích a jeho možné důsledky. Tragikomickou hlavní hrdinkou je moderátorka přitroublého, leč populárního pořadu v jednom soukromém rádiu. Všechny role ve všech třech částech by měli hrát titíž tři herci.

Caryl Churchillová patří k nejznámějším současným britským dramatikům. Na českých jevištích byla tato „první dáma britského dramatu“ dlouho opomíjena – teprve nedávno nastal průlom, když její hry téměř současně uvedlo ND Praha a Divadlo Na Vinohradech. „Cloud Nine“ patří spolu s „Top Girls“ a „Serious Money“ k jejím nejúspěšnějším hrám, byla oceněna nejen v Anglii, ale i v USA. Také patří k nejpřekládanějším a obecně nejhranějším. Vznikla na základě třítýdenního workshopu s herci a dalšími členy realizačního týmu Joint Stock Theatre Group.     Hra bývá často zmiňována v souvislosti s tématy krize patriarchální rodiny, vžitých či vnucených sexuálních stereotypů a chování a emancipace nejen žen, ale obecně obou pohlaví. Zobrazuje různé modely rodinného soužití – první dějství se odehrává v  rodině vysokého úředníka v britské kolonii v Africe za doby vlády královny Viktorie. Autorka vtipně odhaluje, co se skrývá za zdánlivě tradičními patriarchálními vztahy -  všeobecně rozšířená nevěra, homosexualita atd. K celkové absurditě situací přispívá obsazení postav – v několika případech mají mužské role hrát ženy a ženské muži.     Druhé dějství se naproti tomu odehrává v současném Londýně – pro postavy však uplyne jen 25 let. Tento velký časový skok zvýrazňuje změny, které ve společnosti nastaly. Rodinné soužití je navenek mnohem svobodnější, lidé utvářejí i jiné modely, žijí v komunitách atd. Autorka však neopouští kritický nadhled a tuto novou „svobodu“ komentuje stejně ironicky jako pokrytectví minulosti.     Specifickou rovinu tvoří písně, které prolínají celou hru – v duchu brechtovské tradice zcizují a komentují samotný děj.

    V 18 krátkých scénách vypráví autor ne vždy chronologicky a často pouze v náznacích děj, který lze snad shrnout takto: Na začátku 90. let se vrací do svého rodného města Frankfurtu nad Odrou 32letý Steve, boxerská naděje bývalé NDR, jenž před 9 roky emigroval na Západ. Vrací se neúspěšný k svému starému trenérovi s nadějí, že mu případné vítězství v nastávajícím boxerském turnaji umožní v posledním okamžiku vykročit na profesionální dráhu. Během společné přípravy na turnaj se Steve seznámí s mladým boxerem Frankem, jeho snoubenkou Rosou a matkou Charlottou. Navíc znovu potkává lékařku Leilu, kterou v mládí miloval. Naděje mladého Franka, že bude moci pokračovat po turnaji v kariéře profesionálního boxera v Hamburku, zůstávají však stejně tak nenaplněné jako sny stárnoucího Steva: v podvečer turnaje Franka zmrzačí mladistvý rowdy Mike – údajně z lásky k Rose. A Steve, který nastoupí jako jeho náhradník, svůj boj prohraje.
    Katerova hra čerpá své nesporné napětí z toho, jak se postupně odhalují tajemství jednotlivých postav, co o sobě svým jednáním a svými slovy prozrazují. Pro všechny skončila pádem Berlínské zdi jedna delší nebo kratší, více nebo méně uspokojivá životní etapa a nyní se všichni nacházejí v situaci, v níž se musí nově orientovat. Žádná z postav neprojde tímto přerodem beze ztrát a leckterá z nich si novou životní perspektivu nenajde. Dialogy postav jsou většinou útržkovité, což jim propůjčuje dynamiku. Útržkovitost dialogů kontrastuje s reflexivními monology, které jsou psány volným veršem. Monology nejsou jenom prostředkem pro sdělení „nevyřčeného“, ale tvoří samostatnou významovou vrstvu hry, jakýsi protipól „životní prózy“.

Americká dramatička Phyllis Nagy se v roce 1991 dostala v rámci výměnného programu do londýnského Royal Court, v Anglii se natrvalo usídlila a svou tvorbou se zapojila do hnutí in-yer-face theatre, nové vlny britské dramatiky 90. let. Její tvorba (k nejznámějším hrám patří „Weldon Rising“ a „Butterfly Kiss“) nese celou řadu znaků tzv. coolness, zároveň se však vymyká svou specifickou poetikou.

Hra „Nezvěstná“ představuje symbiózu příběhu s téměř detektivní zápletkou a silných básnických obrazů. Autorka rozvíjí  děj v patnácti scénách, s nimiž pracuje na principu filmového scénáře a postupného odkrývání faktů. V první scéně se v baru setkává mladá dívka Sarah Casey, která touží cestovat (ale přestože pracuje v cestovní kanceláři, nikdy neopustila New York City), s podivným mužem Elstonem, který se chvíli vydává za producenta Timothy Creightona a chvílemi tvrdí, že je vrahem několika žen. V závěru scény společně odcházejí z baru a od té chvíle je Sarah nezvěstná. Do pátrání po zmizelé dívce se v další scéně pouští detektiv Ted Mitchell. V rozhovoru s její matkou Ellen zjiš?uje, že se Sarah měly značně odcizený vztah. Scény výslechu jsou na způsob filmového střihu proloženy obrazy z tiskové konference. V dalších scénách se vracíme v čase před onen večer, kdy Sarah zmizela. Elston se vydává za Paula Jonase a chce si u Sarah objednat zájezd. Je mu jedno, kam pojede, volbu nechává na Sarah. Později zve Elston na večeři svou zaměstnavatelku Natalii, které sice patří second-hand, ale nikdy si na sebe nevzala žádné šaty dvakrát. Když neuspěje, vydává se do baru, kde jak víme z první scény, a potká Sarah Casey. V další scéně jsme svědky roztržky mezi Sarah a její matkou a představuje se nám také snoubenec Sarah, nanicovatý kadeřník Anthony - neš?astná Sarah se cítí být uzavřena v kleci stereotypních vztahů a odchází do baru. Další scény nás vracejí k pátrání po zmizelé Sarah. Přestože je Elston identifikován jako poslední, kdo Sarah Casey viděl, chybí důkaz, že má s jejím zmizením něco společného. Detektiv prohledá jeho byt a zjiš?uje, že Elston postrádá vlastní identitu, dokáže žít pouze skrze masky cizích lidí, které si obléká jako jejich odložené šaty. Elston tvrdí, že Sarah chtěla zmizet, což se jí  povedlo. A detektivovi i divákovi tedy nezbývá  nic jiného, než přistoupit na to, že Sarah prostě zmizela, ať už to znamená cokoli.

Hra poskytuje výraznou hereckou příležitost pro představitelku Sarah (asi 25let) a Elstona (muž v podstatě jakéhokoliv věku.)

Jestli to dovedete, tak si představte J. M. Synga, duchovního otce moderního irského dramatu, jak přes hranice času a historie spolupracuje s Quentinem Tarantinem, zlobivým dítětem současné americké kinematografie. Představte si Syngovo přelomové mistrovské dílo Hrdina západu předělané jako černou komedii plnou stříkající krve; zelené, deštěm zkrápěné kopce Syngova milovaného západního Irska obývané nikoli darebnými venkovany s proslulým darem výmluvnosti, ale ozbrojenými rádoby gangstery, kteří citují hlášky z akčních filmů Johna Woo. Do této neskutečné směsice přidejte prvky břitké společenské satiry v podobě psychopatického irského teroristy, který miluje zvířata, a představte si "Svobodné Irsko, ve kterém se kočky budou moci toulat beze strachu." Ještě to zvládáte? To je dobře, protože jste si právě představili způsob, jakým proniknete do nové hry Martina McDonagha Poručík z Inishmoru. Sean O´Hagan, Guardian   Martin McDonagh, v současnosti jeden z nejúspěšnějších mladých anglicky píšících autorů se tentokrát rozhodl napsat ryzí komedii. A stvořil přímo ďábelskou grotesku, černou jako kočka, co vám v noci přejde přes cestu. Odehrává se na malém irském ostrově Inishmoru a za hrdiny má vedle prostých, po klidu toužících vesničanů pubertální anarchistku a mladistvého teroristu, jejichž vzájemná láska je sice silnější než láska k všeobecně vážené teroristické organizaci, ne však silnější než cit k jejich milovaným, huňatým, nevinným, čtyřnohým kamarádům. Takže - Kdo zabil Prcíka Tomeše? - to je oč tu běží. Zbraně, láska, mrtvoly, gagy, zvířátka, výbuchy, mučení, polibky. Švandovo divadlo získalo za uvedení této hry prestižní cenu Alfréda Radoka za rok 2003 v kategorii HRA ROKU.