Komediální parafráze na klasický námět o Donu Juanovi, ve které se ale suverénní záletník přepočítá. Matka Dona Luise, která nesouhlasí se synovým výběrem snoubenky, Dona Juana použije jako důmyslný plán, jak snoubenku synovi odloudit. Nicméně Ana je k Donu Juanovi natolik chladná, až se do ní nenapravitelný floutek zamiluje… Pointa je překvapivá a Don Juan dnes obhajuje svou roli podobně obtížně, jako se Ana s Donem Luisem pokoušejí vepsat do tabulky Sudoku číslo 10.

Před dveřmi Úřadu práce se shromažďují rozličné existence z okraje společnosti a čekají na otevírací hodinu. Jenže dnešního dopoledne zůstává úřad z neznámých důvodů uzavřen. Kritická masa se proto zformuje a vytvoří před úřadem jakýsi protestní tábor. Vztek, napětí a hněv roste... Bukowski, který vystudoval sociologii, analyzuje způsoby a struktury protestu a ve své hře si klade otázku, co bude tou pověstnou poslední kapkou, která povede ke katastrofě. Hra nejen svou tematikou, ale i stylem navazuje na období německého expresionismu.
    Text vznikl na objednávku divadla Deutsches Schauspielhaus v Hamburku, kde byl uveden v sezóně 2008/2009.

Hübnerova hra Jezdci v protisměru vypráví o párech kolem 40. Tři z nich sledujeme na scéně, čtvrtý jen vrhá dlouhý stín. Místem děje je vila pro tři partaje. Jeden z bytů se uvolnil a právě si ho koupili Miriam a Johannes, kteří se po 20 letech vracejí z Brazílie zpět do Evropy. Postupně se seznamují se svými novým sousedy a soužití s nimi dobře vystihuje úvodní Haraldova řeč: „Tohle není jen tak nějaký dům se třemi partajemi, tohle je návrh životního stylu. Byla by škoda tu žít s lidmi, se kterými se člověk je potkává, jenom když si chtějí půjčit vajíčko. Není ale žádný problém, jestli chceš mít svůj klid“. Jenže právě to je hlavní problém. To, co začíná harmonickými večeřemi a pánskými jízdami se postupně stává nesnesitelným zajetím. Noví nájemníci se stávají projekční plochou potlačených přání, tužeb a frustrací starousedlíků těžko slučitelných s realitou. Když Miriam dokonce začne pronásledovat záhadná bytost na druhém konci telefonu, míra trpělivosti přeteče. Miriam se rozhodne byt prodat, což vyvolá konsternaci u Johannese: opustil své dobré místo v Brazílii, aby se ona mohla realizovat v Německu.
    Hübnerova hra vypráví o krizi středního věku a kompromisech, které se střetají s životními plány jednotlivých postav. Autor nechává na inscenátorech, zda nechají Miram a Johannese odejít nebo zvítězit ostatní dvojice, které o ně všemi silami začnou bojovat.

    Dramatik roku 2006 Händl Klaus napsal ve spolupráci s Larsem Wittershagenem, autorem hudby, svou první zpěvohru charakteristickou provokativním tématem i rytmizovanou jazykovou kompozicí. V režii Sebastiana Nüblinga byla hra ve světové premiéře uvedena v roce 2008 v mnichovském divadle Münchner Kammerspiele, kde zaznamenala lavinu kontroverzních reakcí.
    Hodina zpěvu. Učitel hudby Manfred Horni zpívá se svými žáčky a je mu dobře. Uběhne deset let a Manfred už nejen nepracuje jako učitel zpěvu, ale má za sebou i dva roky v base za zneužívání dětí a přísný zákaz zdržovat se v jejich blízkosti. Pracuje jako makléř a žije spolu se svou ženou v domě na okraji města. Jednou uprostřed noci zazvoní u Manfredových dveří policie, aby ho s okamžitou platností vykázala z dosavadního bydliště. Hned vedle se totiž staví dětský domov. Společnost si rychle vzpomene na nebezpečného pedofila a Manfred se obtěžkán vinou stěhuje na ulici, kde pod dozorem policistů a zvědavými pohledy kolemjdoucích snáší svůj osud.

Tady je všechno, co člověk potřebuje k životu. Zdi, které poslouží jako ohrada na divokou zvěř, stěny, které mě podrží, a pevná zem. Tahle ulice mě strpí.
   
Přímá konfrontace se zástupem dětí rozehrává dialektickou hru zločinu a trestu...

Dramatik roku 2006 Händl Klaus debutoval na českém jevišti již v roce 2007, kdy jeho hru Temně lákavý svět uvedlo Divadlo Komedie.

Dva bratři, Terry a Drew, se po letech setkávají na půdě soukromé psychiatrické léčebny. Drew, bývalý právník, zavinil autonehodu pod vlivem alkoholu a drog a chce po Terrym dosvědčit, že byl v dětství sexuálně zneužíván rodinným přítelem Toddem, aby mu byl zmírněn trest. V průběhu hry vyjde najevo, že Terry byl také zneužíván, ovšem jeho vztah k Toddovi v sobě neskrývá jenom nenávist, což Terryho mate. Na povrch vyplouvají další křivdy z minulosti a do hry navíc vstupuje Toddova 16tiletá dcera Jennifer, s kterou Terry flirtuje na dětském hřišti…

Současný americký dramatik, scénárista a  režisér Neil LaBute je kritiky označován jako „misantrop par excellence.“ Nebojí se šokovat a psát o tématech, která jsou pro většinu lidí tabu. Jeho styl se vyznačuje svižnými a živými dialogy. V současné době se u nás hrají jeho hry Trůn milosrdenství a Tlusté prase neboli Venuše nosí XXL. Známé jsou u nás také jeho filmy, například Sestřička Betty nebo Tvar věcí.   

Ve svých sto letech Leni Riefenstahlová, geniální filmařka a zároveň bývalá dvorní dáma nacistické propagandy, svádí v Hollywoodu svůj poslední boj. Boj o možnost natočit svůj první celovečerní film po více než padesátileté vynucené přestávce, a stát se tak ještě jednou a naposledy filmovou tvůrkyní se vším všudy. Během dlouhého dne v kanceláři filmového studia však svůj kontroverzní život a dílo musí obhájit nejen v dialogu s mladou producentkou, ale i před obecenstvem – musí ho znovu prožít. Ve snových vzpomínkových pasážích nezdolné staré ženy tak znovu zažíváme obtíže jejího dětství a mládí, její umělecké začátky jako tanečnice a herečka, okouzlení Adolfem Hitlerem, vztah s Josefem Goebbelsem, Norimberský proces i setkání s Waltem Disneyem. To vše ve hře mladé kanadské autorky, která na pozadí pečlivě prostudovaných skutečných osudů své hrdinky vznáší otázku, jak se může umělec postavit ke konfliktu mezi talentem, kariérou a politickou angažovaností.

 

Modré světlo vyhrálo v roce 2006 v kategorii Nejlepší nová hra na výročních Betty Mitchell Awards, cenách profesionálních divadel v kanadském Calgary. Dále hra získala druhé místo v Alberta Playwrighting Competition v roce 2005 a v roce 2007 byla nominována na Gwen Paris Ringwood Drama Prize a na City of Edmonton Book Prize.

Proletět se životem a hladce přistát. Ne všechny příběhy mají šťastný konec. A ty skutečné už vůbec ne…
Každý muž si někdy aspoň na chvilku přál být Donem Juanem nebo se jím na malou chvíli stal. Věčné souboje mezi mužem a ženou se liší pouze v taktice, kterou jednotlivci používají. Náhlá vzplanutí lásky poznal snad každý z nás. Odlišujeme se pouze v postupech, jak s tím bojujeme. Pro našeho hrdinu Sebastiána je samotný boj cílem.
Hra „V sedmém pádu“ je o muži, který vyskočí z letadla s padákem na zádech. V prvních vteřinách pádu vše probíhá tak, jak má, až do momentu, kdy by mělo dojít k otevření padáku. Náš hrdina Sebastián se dostává do extrémní situace, téměř na pokraj života a smrti. V tu chvíli nastává onen příslovečný okamžik, ve kterém vám probleskne hlavou celý váš život. Čas se zastaví. Za Sebastiánem přicházejí zásadní postavy z jeho předešlého života. Není náhoda, že těmi postavami jsou čtyři dívky, které ve svém milostném životě považoval za nejdůležitější. Snaží se rozejít se s nimi a urovnat staré spory. Jenže náš hrdina je tak trochu Don Juan, a tak nikdo neví, jak to dopadne, až dopadne.
V textu hry se střídá humor s nezadržitelnou tragédií, která může každou vteřinu nastat. Je to pád a otázkou je, jak to všechno dopadne. Co se stane, když se ve vaší hlavě setkají všechny vaše bývalé lásky a začnou vám vyčítat vaše přešlapy? Jejich setkání je bezesporu velmi komické, jeho dopad může být ovšem velmi, velmi tragický…

Marion Bridge, velice úspěšná hra kanadského dramatika, scénáristy a herce Daniela MacIvora, je komorním příběhem vyprávěným na prahu smrti a nového začátku. Do venkovského domu, domu dětství, se po letech vrací dvě sestry, Agnes a Tereza, aby pomohly své nejmladší sestře Luise  zaopatřit svou umírající, dlouhá léta rozvedenou matku, jež se neschopna řeči obrací na okolní svět prostřednictvím žlutých kancelářských lístečků. Agnes je nepříliš úspěšnou divadelní herečkou s nebezpečně vypěstovanou zálibou v alkoholu, žena z velkého města, jež čeří klidného maloměsta způsobem, jakým mluví, jakým s obléká, jakým naříká i jakým se vysmívá. Tereza je spíše zarputile než hluboce věřící katoličkou, již manžel opustil pro jinou, mladší ženu. Luisa, nepříliš atraktivní, jen málo sebevědomá a dlouhodobě nezaměstnaná, tráví všechen svůj čas mezi podáváním morfia a nezbytným asistováním při zajišťování všech matčiných tělesných potřeb sledováním hloupoučkých seriálů z prostředí naftařů, rančerů, gynekologů, plastických chirurgů, soudních lékařů, právníků, atd. Setkání u smrtelné postele se mění v nenadálou příležitost napravit nebo alespoň odpustit staré křivdy. Hra vyniká poctivě budovanou dialogickou strukturou, jemným humorem, vstřícným pathosem i mocnou obrazností. Nabízí mimořádně vyrovnané party pro tři herečky. Hra Marion Bridge se stala také předlohou pro stejnojmenný film uvedený i na Mezinárodním filmovém festivalu v Karlových Varech.

Dramatizace stejnojmenné povídky Karla Čapka. Mladá poštmistrová Helenka se poté, co se zjistí, že jí v kase chybí 200.-Kč, utopí. Strážmistr Brejcha slíbí jejímu otci, že vypátrá pachatele oné krádeže. Překvapivě zjistí, že peníze ukradl adjunkt Houdek proto, aby dosáhl výpovědi Helenky z pošty a aby na její místo mohla nastoupit jeho snoubenka Julinka, kterou by rád měl na blízku. Strážmistr si uvědomí, jak je těžké spravedlivě potrestat tento čin, a rozhodne se, že spravedlnost vezme do svých rukou a oba milence od sebe navždy odloučí.

Marco Polo jde světem a dějinami za Tibetským lepidlem. Jedná se o přesný záznam událostí, které se nikdy nestaly, stejně jako Tibetské lepidlo, jakožto poslední element k dokonalosti létacího stroje, který Marco sestrojil, také neexistuje. První obraz představuje benátského cestovatele Marca Pola, který se intrikou své ženy a z příkazu benátského Dóžete vydává na cesty. Vyráží velmi nerad, neboť je významným renesančním peciválem. V dalším obraze sledujeme Marca Pola v daleké stepi, kde narazí na Velkého tatarského chána Kublaje. Dojde ke konfrontaci evropské morálky a typického středoasijského vidění světa. Polův pohled beznadějně prohrává. Marco je okraden, znectěn a zbit. V dalším obraze zastihneme cestovatele v Indii. Situace se opakuje. Ani tentokrát se svým aktivním evropským postojem neuspěje. Jak jde Marco Polo světem a dějinami, zjistí, že Tibetské lepidlo, které celou dobu hledal, byla chiméra. Stála ta pouť za to? To je otázka. Hra může být nastudována ve velkém obsazení (20 postav) a nebo komorním – zájezdovém (5 herců - 3 muži a 2 ženy). Obě verze byly realizovány (1994 a 1997) v HDK – Karlínku a v Divadle J. Grossmana.