Král Makovec Bohabojný, ve snaze, aby jeho dceru Zlátenku nedostal chudý Honza, ale syn sousedního krále, vyhlásí, že ji dostane ten, kdo přinese tři zlaté zuby Děda Vševěda. Tento úkol je ovšem nesplnitelný, proto se sám král, spolu s princezninou guvernantkou Kudláčkovou, vypraví za čarodějnicí Cotkytlí. Ta má cestu k dědu Vševědovi najít. Cotkytle i s dcerou Zindulkou mu to slíbí, ale dojde k omylu: chudý Honza se příjmením jmenuje Princ a tak obě čarodějnice pomáhají tomu „nepravému.“ Nicméně nakonec se na každého dostane a to včetně starého Vševědy, kterého si namluví guvernantka Kudláčková.

Hra je napsána mimořádně vtipným jazykem se svižnými dialogy a veselými písničkami. Nadace demokracie a rozvoj ji ocenila prvním místem ve II. ročníku Veřejné soutěže o dramatické dílo pro děti a mládež. Kromě amatérských souborů zatím uvedlo Slovácké divadlo Uherské Hradiště.

Hrdinou pohádky je mladý hrnčíř Florián Plucárek, jehož bázlivost a ustrašenost je široko daleko pověstná. A právě jemu osud přichystá zkoušku statečnosti. Chce-li získat za ženu svou milou Rozalku, musí zbavit hospodu jejího tatíka hrozitánských strašidel. Na to nemá Floriánek dost odvahy, a tak, když ho zklamaná Rozalka opouští, skočí po hlavě do rybníka Pulce s úmyslem skoncovat se svým zpackaným životem. V rybníku však tráví zaslouženou penzi dobrácký hastrman Pantlička, v němž Floriánek poznává svého postrádaného otce. Za jeho pomoci se pak Floriánkovi podaří překonat sám sebe i obávané duchy v Bryndičkově hospodě a nic nebrání jeho sňatku s Rozalkou. Setkává se však s větším a nebezpečnějším soupeřem - s lidskou zákeřností, závistí a nedůvěrou. A tak se musí Floriánek pustit do křížku  se samotným starostou a jeho synem Frantou, který si brousí zuby na Rozalku. A když mu v tom spravedlivém boji nakonec pomohou i jím vysvobození duchové, vše se v dobré obrátí a Floriánek – pardon: teď už dycinky Florián, co má pro strach uděláno – svou Rozalku přece jenom dostane. Vždy? přece s poctivostí nejdál dojdeš. Aspoň v pohádce vždycky. Tento pohádkový příběh, vycházející fabulačně i jadrným a obrazným jazykem z české lidové tradice, také úspěšně natočil pro Českou televizi režisér František Filip. Původní verzi textu DILIA vydala v r. 1984, nyní máme k dispozici nejnovější autorovu úpravu.

Dva malí chlapci se seznámí při dětských hrách v parku a uzavřou spolu přátelství na život a na smrt. Vidíme jejich první dětské krůčky, při kterých společně objevují "velký" svět, první kroky po školních chodbách, první lásky i první rozhodné kroky do světa dospělých. Netuší, že jsou sourozenci a dokonce dvojčata. Přesto se k sobě vracejí, kdykoli se je nějaká okolnost pokusí rozdělit, jakési tajemné spodní proudy skryté hluboko v člověku stále táhnou jednoho k druhému. Možná právě to dává jejich příběhu zvláštní kouzlo, které způsobuje, že se stává evergreenem na všech scénách, kde se jen objeví a že si písničky z Pokrevních bratrů může pískat někdo, koho potkáte ve městě na chodníku. Muzikál Pokrevní bratři (Blood Brothers) získal mnoho ocenění - Laurence Olivier Awards, Society of West End Theatres Award, Tony Awards a další.

Tématem hry je marný pokus hlavního hrdiny o odvrácení tragického průběhu událostí, které se odehrály v jeho minulosti. Zdálo by se tedy, že jde o tragedii, avšak některé dialogy, úsměvně parodující lidské slabosti, dávají hře spíše tragikomický charakter. Hlavní postava hry Michele (nyní 50 –60 letý) se zhruba před 20 lety, krátce po tragické smrti své ženy, zabil v autě. Nyní je na blíže neurčeném ostrově, sice po smrti, ale odsouzen k tomu, aby znovu žil, viděl svůj vlastní život a měl i možnost do něho zasahovat. Události se odehrávají tak, jak kdysi skutečně proběhly, a on je buď sleduje nikým neviděn nebo se jich účastní jako neznámý muž, který se společnosti svých „bývalých“ blízkých připojil. Dochází tak ke komickým situacím, když se přímo od nich Michele dozvídá, co si o něm myslí, nebo když se setkává se sebou samým (mladým Michelem) a zjišťuje, že kontakt mezi nimi vůbec není snadný.

Tři muži – kapitán tajné služby na penzi, podnikatel a profesor – se sejdou na jednom místě, v jedné budově, přestože každý šel na jinou adresu. Jsou tím podrážděni až vyděšeni, a to tím více, že budovu nemohou opustit. V absurdně komických rozhovorech a úvahách, v nichž se odráží rozdílný způsob jejich myšlení, tam stráví celou noc. Hra je v současné době (2002 – 2003) na repertoáru pražského Divadla Bez zábradlí.

Děj se odehrává na dvou úrovních – myšlenkově i fyzicky: „chór“ (dialog Freuda a Florence Nightingalové) je umístěn na balkón, zatímco „Eddie“ a Sfinga, s níž dělá interview, hrají přímo na jevišti. V interview se Sfingou se rozbíhá velice intelektuální a složitá hra otázek a odpovědí týkající se klasické antické oidipovské tragédie. Postupně vyplyne, že muž, který  se Sfingou rozmlouvá, je vlastně sám Oidipus („Eddie“ je anglická rádoby zdrobnělina jeho jména). Sfinga si pohrává s relativitou času, historie a lidských osudů. Až do chvíle, kdy „Eddie“ domněle rozluští její hádanku, sedí ve tmě, takže muž komunikuje pouze s hlasem. Freud a Florence interview sledují a komentují, Freud z něho vyvozuje závěry pro své teorie.     Hra by mohla cosi říci pouze velice intelektuálnímu publiku.

Na večírku u komtesy Angeliny Di Tiepolo se setkává Byron s Schoppenhauerem. Byron  si od Schoppenhauera vyslechne nepříjemnou poznámku komentující jeho tělesné postižení. Vyzve Schoppenhauera na souboj s tím, že už ho svět beztak omrzel. Schoppenhauer se soubojem zbraní nesouhlasí. Také komtesa je důrazně proti a nakonec oba přemluví, aby se utkali slovně – každý musí ve vymezeném čase napsat větu na téma“ženy“. Ona posoudí, kdo vyhrál,  a vítěze pak osobně odmění ve své ložnici. Oba  pánové úkol splní, ale Byron později  přesto trvá na souboji pistolemi. Opije se, aby Schoppenhauerovi poskytl větší šanci. Nakonec oba střelí do vzduchu. Hra končí tím, že opilý Byron tančí s komtesou a Schoppenhauer nachází jakýsi kompromis ve svém pohledu na lidstvo a život vůbec. Text je duchaplný, místy ironický a komický, ve stylizované podobě předvádí „lidskou“ podobu obou hrdinů.

Téměř muzikálové zpracování známého příběhu o krásné Carmen, kterou sice mnozí milují, ale ona nadevše miluje svobodu a nezávislost. Najdeme zde i osudnou, sebezničující lásku Josého, nechybí ani "smělý toreador" Escamillo. Kromě toho je tahle inscenace o vztazích mezi muži a ženami - a celkem logicky se dospívá k poznání, že se jedni bez druhých neobejdou.

Svižné a hravé zpracování klasické pohádky "Hrnečku vař" a autorovy pohádky "O mlsné Kateřině" se odehrává v pohádkové kuchyni, ve které se vše "uvaří". Tedy nejen zmíněné pohádky, ale i písničky, bez kterých se neobejde žádná Peškova hra. Pohádkové "vaření" je určeno nejmenším dětem a třem šikovným loutkoherečkám. (Pozn.: Pohádky mohou být uváděny i jednotlivě.)    

Sedm ulit. Sedm malých vesmírů. Cítíte se opuštění? Chybí vám pozitivní energie do života? Jste u konce se svými silami? Pak vězte, že nejste sami!

Život s postiženou, věčně odmítavou a ironickou sestrou Věru zcela vyčerpává a doslova dusí. Radka zůstala po těžké nehodě na vozíčku. Je jí třicet, utápí se v beznaději, sebelítosti a trýzni. Už dva roky nevyšla z domu. Proklíná svět, osud, sebe a v každé druhé větě nezapomene připomenout, že by bylo nejlepší, kdyby bylo dávno po ní. Své dny tráví tím, že chroupe brambůrky a ničí svou sestru Věru, která se o ní stará. Jakékoli pokusy povzbudit a motivovat Radku k životu vždy ztroskotají ještě dříve, než je Věra stihne realizovat nebo dokonce jen vyslovit. Proudy negativní energie vytvořily v jejich domácnosti a životech pevné hradby, které se nyní snaží zdolat nový Věřin přítel Marek. Marek je snaživý učitel hry na keyboard a vyléčený alkoholik. Miluje svou fenku Esterku a nyní také Věru. Pro Věru je Marek osvěžující nadějí na šťastný vztah se spoustou pozitivní energie a uvolněného dýchání. Po první společné večeři, která se promění ve velké fiasko, přichází odhodlaný Marek s řešením – pozvou Radce domů osvědčenou psychoterapeutku. Pozitivní Hedvika je zkušenou „léčitelkou lidské duše“, ale s někým jako je Radka, se ve své praxi ještě nesetkala. Radka je, jak se dalo čekat, rezolutně proti. Hned ze začátku Hedviku upozorní, že žádná léčba pro ni nemá smysl, protože stejně nepovede k tomu, aby začala chodit. Věře se postupně rozpadá vztah s Markem, který v dobré víře přinese na druhou společnou večeři keyboard a poté, co se Věra opije, jí ve stejně dobré víře navrhuje, jestli by se neměla léčit i ona sama. Věra pláče na rameni své kamarádce Hance. Ta prodává parfémy v Tescu a právě si dopřává „oddych“ se svým dlouholetým přítelem Františkem. František miluje Hanku a nevýslovně jejím náhlým odmítavým postojem trpí. Své zklamání ventiluje ve svém nočním pořadu v rádiu, kde vystupuje pod temným pseudonymem Frankenstein. Frankenstein – na rozdíl od Františka – už zcela rezignoval na veškerou lásku, naději a harmonický život. Svou teorii negativního života, kterou svým posluchačům noc co noc nabízí, opírá o trojjedinou jistotu, kterou je DHN – tedy Deprese, Hrůza a Nicota… Radka má po rozchodu Věry s Markem výčitky a rozhodne se pozvat psychoterapeutku Hedviku ještě na jedno sezení. Hedvika tentokrát nepřijde sama. V rámci terapeutické metody „sdílení“ přivede k Radce domů svého pacienta Otu, kterému amputoval vlak nohu. Ota dělal do této doby v léčbě velké pokroky…

Tragikomická hra Ulity je o válce mezi dobrem a zlem, přičemž není vždy jasné, co je dobro a co zlo.

František:  Opravdová samota přichází s čekáním na pláč. Je půl čtvrté ráno a pláč nikde. Duše zkameněla. Pramen vyschl. Sup se snesl na mršinu. Zajímalo mě, kolik lidí dneska brečelo, tak jsem se zeptal Googlu,ale ani někdo tak chytrý jako Google neví, kolik lidí dneska brečelo. Chybí čísla. Pláč je orgasmus duše. Pláč je bonus. S pláčem prostě nepočítejte...