Pět dějství, pět postav a hlas z rádia. Paula čeká marně na osmiletého syna Zippa, kterého autem porazila Melanie. Byl to osud, protože mu chutnaly preclíky, na které tajně kradl drobné? Má výčitky a vztah s Brunem jí zrovna nepřidá, už je delší dobu pouze formální. Bruno píše již čtyři roky úspěšně scénáře pro televizní seriál, příliš ho to však nenaplňuje a hledá uspokojení u své asistentky Sybilly, se kterou podvádí Paulu. Melanie chodí s Coco, jsou lesby. Jejich poměrně šťastný vztah se ale rozpadne po několikanásobném pokusu uměle oplodnit Coco. Melanie přede vším uteče do Vietnamu a v bambusové chýši skrytá před deštěm se pokouší vytvořit krátký dokumentární snímek. Na pláži před chatou u Severního moře se setkává Coco s Paulou. Také ony před něčím utíkají a těch pár dní je svede dohromady. Coco je konečně těhotná. Povedlo se jí přijít do jiného stavu právě v momentě, kdy Paula o své dítě přijde.

Hra Monzun je jako film. Film ze života a o životě obyčejných lidí, kteří o něj v krizových momentech bojují a hledají alespoň trochu štěstí. Film z hlediska struktury, která evokuje filmové střihy. Film jako poetické dílo skryté za strohým každodenním jazykem.

Pán se vrátil pozdě v noci z oslav povýšení kolegy v práci. Ihned si šel lehnout. Bylo 15., tedy datum, kdy obvykle plnívá své manželské povinnosti, což jako obvykle, udělal. Když se zvedne opona je druhý den ráno. Pán, v trenýrkách, tričku a ponožkách, vychází z ložnice. Ihned si všimne v kuchyni stojícího kávovaru, který nezná. Dvě jeho první repliky stačí, aby divák pochopil, kde se pán ocitl. Omylem v noci zaplul do bytu sousedky o patro výš. Ta se však nehodlá vzdát své kořisti a hodlá do nastalé situace zapojit Pánovu manželku. Nedopatřením ovšem přivolá sousedku seshora, a nikoli zezdola. Nastalý labyrint, ve kterém se Pán nedopatřením ocitl, ho chytí do pasti – nadále musí uspokojovat všechny tři ženy.

Zpracování klasické pohádky o pracovité, krásné a hodné Popelce, o maceše a jejich dvou hloupých a fintivých dcerách, o princi, který svou vyvolenou Popelku hledá s pomocí jejího střevíčku od města k městu. Samozřejmě ji nakonec najde, a tak je dobro po zásluze odměněno, jako v každé správné pohádce. Peškovo zpracování nabízí motivy romantické i humorné. Autor dokonce doporučuje obsadit roli macechy mužem.     Obsazení je však variabilní. Např. 3 ženy + 3 muži, nebo 4 ženy a 4 muži, ale také pouze 2 muži + 6 žen. Tuhle pohádku si mohou zahrát i dětské soubory, pro které skýtá dramatizace možnost deseti rolí.   Pro zájemce můžeme zprostředkovat i autorovu hudbu.

Už jsme to viděli mnohokrát v různých převlecích: do bytu zapřisáhlého starého mládence pronikne pod nějakou záminkou mladá dívka a po mnoha peripetiích, vesměs komických, proklopýtají až do happyendové postele šťastného manželství. Tady bychom měli starého mládence (lékař, majitel kliniky, ve věku, kdy nejlepší léta chytají první rez), je tu i dívka, která vstoupí bez pozvání oknem, leč happy end nikde. Žádný strach, ono to všechno dobře dopadne, ale tak jaksi jako v životě – všichni musí být nakonec rádi, že vyvázli se zdravou kůží a místo cukrové vaty širokoúhlého štěstí je třeba brát věci života takové, jaké jsou.
    Hra má šest obrazů. Každý z nich představuje novou etapu toho urputného souboje dvou pošetilostí. Celý vývoj vztahu hrdinů tedy pozorujeme ve skocích. Tím nápadněji vyniká spirála, kterou při svém podivném soužití opisují – oni si totiž nakonec vzájemně vymění své původní pozice.
    Po třech hrách, pokusu o román, několika filmech a desítkách skečů a jednoaktovek Pierre Sauvil rozhodně není začátečník. Přesto nelze říci, že by ve svém středním věku za sebou měl plejádu rutinních opusů, což lze nejspíše připsat na vrub pečlivosti, s níž cizeluje dialog, promyšlenosti s níž zhodnocuje každý detail vztahů postav a tedy i mechaniku zápletky. Je to autor, který se nezříká poučení od bulvárních autorů,ale nikdy nezapře, že jeho skutečnými literárními kmotry byli dílem Maupassant, dílem Anatol France.

Komedie současné německé autorky z roku 2004 o ženách a mužích, kteří k sobě navzájem nedovedou najít cestu. Theresia Walser se narodila roku 1967 v Německu. Vystudovala vysokou divadelní školu v Bernu a divadelní hry píše od roku 1996. Roku 1998 byla časopisem Theater heute vybrána jako nejvýznamnější autorka současné generace a téhož roku byla vyznamenána prestižní Schillerovou cenou. Její hry jsou často uváděny na německých jevištích a kritikou je mimořádně ceněna pro svou nezvyklý poetický jazyk a jemný humor, kterými se vypořádává s jevištním realismem. O lásce a sexu se hodně mluví, ale  na ně samotné je času málo.  A tak se u jednoho stolu schází skupina mužů, aby si „jen tak mezi sebou“ – bez ženských – poklábosili - zejména o ženách a sexu. A někde docela jinde, v hotelovém baru tři ženy vyřizují prodej své firmy tajemnému cizinci „ženskými zbaněmi“  - nebo o tom alespoň mluví. V tomto kultivovaném a zábavném světě potulných děvek jsou ale také ti, kteří se láskou živí - pornoherci Ute a Ronni. Z nějakého nejasného důvodu se ocitají na kraji lesa, kde se setkávají se zoufale zamilovanou dívkou, která čeká na svého milého. Myslíte, že se chlapi „mezi sebou“ doberou toho, jak by vlastně láska, sex a štěstí měly správně vypadat? Myslíte, že Leonie a jejím kolegyním se podaří uzavřít kontrakt s tajemným cizincem a Ute, Ronni i zamilovaná dívka se dočkají toho, na koho čekají? Odpověď najdete v trochu trpké komedii plné slovní ekvilibristiky a komicko poetických situací o lidech, kteří zapomněli, že sex a láska by měly patřit k sobě a v lidech existuje něco jako duše.

    Benátský kupec, viděný autorem v poněkud jiném světle, nicméně zachovávající základní shakespearovské téma, patří bezesporu k divácky vděčným tématům, která přinášejí do divadelních hlediš? kvalitní humor.      Podtitulem KABARET podtrhuje autor neskutečnost celého příběhu, který se dokáže, díky této satirické formě, aktuálně vyjadřovat k nešvarům dnešních dní.      A tak se  jednotlivé kabaretní výstupy, či obrazy, které však tvoří logický celek, zabývají nejrůznějším obchodováním, ale především „kšeftováním“, které v dnešních dnech přímo bují.      Kabaret je zasazen do dvacátých let našeho století, které s sebou přinesly nejenom zajímavou módu, ale i začínající jazzovou éru, rozkvět němého filmu, třeba i stepu, ale především rozmach obchodu po první světové válce a s tím samozřejmě i rozkvět nekalého kšeftování.       Autorem textů řady kabaretních písní, psaných v koloritu doby, je Jaroslav Wykrent. Notový materiál je k dispozici u autora hry a DILIA ho může zprostředkovat. 

Jde o přepis Peškovy vánoční hry „Husovické Betlém“ do Valašského nářečí, který si u autora objednalo Městské divadlo ve Zlíně. Všechny půvaby vánoční hry, ve které se nejen hraje, ale i zpívá a koleduje, jsou i v této verzi bezezbytku zachovány. Tentokrát však v půvabném Valašském nářečí. Je samozřejmé, že v příběhu o narození Ježíška nechybějí typické postavy, bez kterých si lidové vánoční hry nedokážeme představit. Tedy pastýřové, anděl, Herodes, tří králové, čert, žid a policajt.   Autor scénáře je i autorem hudby, kterou může DILIA zprostředkovat.

Východiskem k dramatizaci je Foglarův kreslený seriál, který začal vycházet v časopise Mladý hlasatel v roce 1938. Jevištní podoba napínavých a dobrodružných příběhů umožní těm mladším poznat – a těm starším zase připomenout – Mirka Dušína, Jarku Metelku, Jindru Hojera, Červenáčka a Rychlonožku, proslulou pětici, tvořící klub Rychlé šípy. Dramatizace nezapomíná ani na role pro něžnou polovinu divadelních souborů. Dokonce nabízí i možnost, aby si v tzv. kalhotkových rolích zahrály dívky, či ženy role Dlouhého Bidla, Bohouška, či Štětináče. Komedie je doplněna výběrem dobových písní. Např. Jen pro ten dnešní den, Chlupatý Kaktus, či Babička Mary.   Notový materiál může zprostředkovat naše agentura.

Téma hry Od neděle k neděli by se mohlo stát základem napínavému filmovému thrilleru. Francouzská herečka, dramatička a profesorka Denise Bonal z něj však vytvořila sondu do hlubin komplikované lidské psychologie a v textu plném poetických obrazů a lyrických motivů odkrývá drama čtyřčlenné rodiny, které chybí poslední člen – mladší dcera. Rodiče o ni přišli zarážejícím, až neuvěřitelným způsobem. Opatruje a zadržuje ji Marie, rodinná přítelkyně, která je zdrojem neštěstí i komplexů obou rodičů. Když starší šestiletá dcera onemocněla zvláštní a možná i nakažlivou nemocí, tak rodiče svěřili svoji mladší tříletou dceru do opatrování právě jí. Situace návratu mladší dcery je o to komplikovanější, že rodiče nyní trpí výčitkami svědomí za to, že se rodina rozpadla jejich vinou. Na sebevědomí jim nepřidává ani to, že Marie, matčina nejlepší kamarádka z dětství, má velký dům, dobré postavení, dobré způsoby, zkrátka patří na rozdíl od hlavních postav k lepší společnosti a svou odzbrojující sebejistotou vytváří na oba rodiče, kteří nejsou schopni svoji dceru získat zpět domů, velký psychický nátlak.
    Drama Od neděle k neděli je sledem osmi převážně krátkých scén, vtáhne diváka do děje uprostřed krize, udržuje ho celou dobu v dusivé atmosféře neřešitelnosti a chvíle velkého zoufalství, kdy má divák už za to, že rodina je ztracena, přetne až nečekaným šťastným koncem.
    Denise Bonal získala za tento text v roce 2006 Velkou cenu za dramatickou literaturu (Le Grand Prix de la Littérature Dramatique), která je v autorčině dlouhém životě již šestým oceněním její dramatické tvorby.

Klasickou pohádku netřeba příliš představovat. Nicméně. Jelen najde v lese ztraceného Smolíčka pacholíčka a od té doby spolu bydlí. Jelen se o Smolíčka stará a oběma je veselo. Jenže kolem chaloupky brousí Jezinky, které by rády Smolíčka ukradli. Samozřejmě se jim to podaří, ale jelen to nenechá jen tak, a jde Smolíčka zachránit. Dramatizace známé pohádky počítá s bezprostředním kontaktem s dětským publikem. Autor nabízí dokonce dvě verze. První je pro dvě herečky, nebo jednoho herce a herečku. Druhá verze je pro jednu herečku. Součástí inscenace je samozřejmě hudba a zapamatovatelné písničky, které může naše agentura zprostředkovat.