Rudolf Trinner - plzeňský rodák, studoval hudbu v Praze u prof. Karla Janečka Poté byl nejprve dirigentem v Městském divadle v Plzni, pak deset let v Krušnohorském divadle v Teplicích. Je autorem operet Zvony ze San Diega (inscenována v letech 1960 až 1970 na všech českých operetních scénách, i na Slovensku), Pirátská nevěsta (v Brně), Nebe za pár tisíc (v Divadle Na Fidlovačce, v Olomouci a v Prešově), Hrabě Monte Cristo (v Teplicích), c (Nejen na mnoha a mnoha českých scénách, ale i v bývalé NDR, v Maďarsku a později i v NSR). Trinnerovu další tvorbu ve vlasti ukončila v r. 1966 návštěva prezidenta Novotného u Násira v Egyptě. Takovou událost bylo třeba oslavit i symfonicky a protože se do tak krkolomného spojení arabské hudby se slovanskou žádnému českému skladateli nechtělo, úkolu se ujal R. Trinner. Zkomponoval tam suitu „Vivat Cairo - Salem Praha“, ale do vlasti už se nevrátil. Zkušený dirigent a klavírista se však ve světě neztratil. První tři roky působil jako konferenciér a pianista ve floor-show pro americké vojáky, poté pět let na Kanárských ostrovech, dva roky v casinu MGM v Las Vegas jako dirigent revue Hollywood Haleluja - a naposled objel dvakrát zeměkouli na německé výletní lodi jako konferenciér, pianista a „Allenunterhalter“. Do vlasti se vrátil až po téměř třiceti letech a ve své tvorbě i aktivní umělecké dráze zde pokračuje. Dosud složil tento mimořádně plodný a všestranný autor kromě výše uvedených děl řadu dalších operet, hudebních komedií a zhudebněných pohádek.             Libreta operet „Zvony ze San Diega“, „Pirátská nevěsta“, „Moje žena není anděl“ a „Hrabě Monte Cristo“  a dále hudební komedie "Příliš velké pokušení" a pohádkového muzikálu "Sněhurka a 7 trpaslíků" jsou k dispozici v DILIA. Jejich stručné synopse jsou vyvěšeny na našich webových stránkách.   „Drahoušek“ je jméno seznamovací agentury, nabízející zprostředkování sňatků všeho druhu. I když má jen jednu nevěstu a jediného ženicha, které svým klientům předělá, všechna úskalí, kterými při tom proplouvá, zvládá nadmíru mistrně. Jak mistrně a jak dlouho? Jedná se o činoherní zpracování hudební komedie „Drahouškové“.             

Sándor Márai se narodil v Kassa v roce 1900. Ve třicátých letech se proslavil jako jeden z vůdčích maďarských spisovatelů. Byl antifašista, po válce měl problémy s komunistickým režimem, což ho v roce 1948 donutilo k emigraci - nejprve do Itálie, posléze do USA. V roce 1989 spáchal sebevraždu v San Diego. Kromě slavných románů je i autorem několika ve světě často uváděných her, žádná však dosud nebyla uvedena v Čechách.
    Třicátá léta 20.století, středoevropská metropole; prostředí lékařské, intelektuální, buržoazní. Je časné jaro.
    Děj se odehrává v jediné dekoraci Profesorovy luxusně zařízené soukromé ordinace během jediného odpoledne a podvečera.     Protagonisté: Profesor a primář kliniky (54); Docent, Profesorův zástupce (35); Dr.Szekeres, bývalý Profesorův kolega ze studií (54); Eszter, lékařka, Profesorova asistentka a tajemnice (38); Anna, Profesorova cho?, (30); Erzsi, laborantka, (cca 30), dále Novinář, Komorník, Pokojská.     V prvním dějství končí několikaletý milostný vztah Eszter s Docentem, který se ji chystá definitivně opustit. Skromná laborantka Erzsi  tajně a zcela beznadějně miluje Profesora. Profesora navštíví kolega ze studií dr.Szekeres, s nímž před čtvrtstoletím bádal nad vzrušujícím problémem prevence nádorových onemocnění. Szekeres se po nezdařeném manželství s asketickou posedlostí stále věnuje této práci. Obviňuje Profesora, že se zpronevěřil ideálům z mládí, patrně z lásky ke krásné mladé ženě zvolil blahobytnější život. Profesor si váží kamarádovy práce, ale obhajuje své právo na štěstí.
    Profesor sděluje Docentovi, že mu svěří významný úkol na nové klinice a navíc mu hodlá předat část své soukromé praxe. Docent se ale všeho vzdává, chce odjet do ciziny se ženou, jejíž jméno odmítá prozradit. Jen diváci vědí, že tou ženou je Profesorova manželka Anna. Nikdo však netuší, že Anně zbývá jen šest měsíců života…
    Tak je rozehráno osudové drama vášně a lékařské cti, které přináší velké příležitosti pro hlavní herecké představitele… Podrobná synopse děje (připravila Kateřina Pošová):     Profesor je uznávaný internista, skvělý diagnostik, kapacita v oboru zhoubných nádorů. Ten den mu bylo uděleno vysoké vyznamenání a byl jmenován šéfem nové kliniky, která bude i seriózním výzkumným ústavem.     V prvním dějství se z dialogu Eszter a Erzsi dozvíme, že zřejmě právě končí několikaletý milostný vztah Eszter s Docentem, který sice ani dosud nebyl ideálně věrným milencem, nyní se však chystá Eszter definitivně opustit. Z rozhovoru obou žen taky vytušíme, že nenápadná skromná laborantka Erzsi  tajně a zcela beznadějně miluje Profesora.
    Profesora nečekaně navštíví jeho někdejší kolega ze studií dr.Szekeres, s nímž před čtvrtstoletím společně bádali nad vzrušujícím problémem prevence nádorových onemocnění. Szekeres se ve své dobrovolné provinční samotě (po nezdařeném manželství) s asketickou posedlostí stále věnuje této práci. Nyní přijel Profesora víceméně obvinit, že se zpronevěřil ideálům z mládí a patrně z lásky ke krásné mladé ženě zvolil okázalejší, úspěšnější, blahobytnější život.
    Profesor si váží kamarádovy práce, ale obhajuje své právo na štěstí.
    Profesor sděluje Docentovi, že mu svěří významný úkol na nové klinice a navíc mu hodlá předat část své soukromé praxe. Docent ale všechno odmítá a oznámí šéfovi, že se všeho vzdává, definitivně opouští svou dosavadní práci i spolupracovníky, protože odjíždí do ciziny. Kvůli ženě, jejíž jméno nemůže prozradit. V závěru prvního dějství se (jen my diváci) dozvíme, že tou ženou je Profesorova manželka Anna...     Druhé dějství tvoří prakticky jediný dlouhý výstup, dialog Profesora a Anny. Anna se mu chystá říct, že se chce rozvést, protože se cítí osamocená a i fyzicky strádá. Stěžuje si na nervozitu, nechutenství, nespavost, noční stavy úzkosti a strachu. Za tři měsíce značně zhubla... Přizná se, že s tak nicotnými potížemi nechtěla obtěžovat svého muže, takže se o radu a pomoc obrátila na Docenta; ten ji vyšetřil a dal prášky na spaní.
    Anna je teď rozhodnuta řešit svůj život po svém, najít své štěstí v nové lásce. Chystá se na cestu... Profesor ji důkladně vyšetří a zjistí pokročilý, rozbujelý, zkrátka beznadějně neléčitelný rakovinový nádor na plicích... Anně pouze sdělí, že se cítí vinen, protože jí už dlouho nevěnoval dostatečnou pozornost a tudíž jí nemůže nic vyčítat, ani bránit v odchodu. Její diagnózu zamlčí, řekne jen, že potřebuje změnu, odpočinek a hlavně svobodu. Tu jí s nesmírným sebezapřením vrací...      Většinu třetího dějství tvoří rozhovor Profesora s Docentem. Profesor obviní svého dosud nejbližšího kolegu z povrchního vyšetření Anny, ze zrady, podvodu, zpronevěry vůči profesní cti, vůči lidem, kteří mu důvěřovali. Docent se dlouho dotčeně brání, žádá, aby Profesor souhlasil s rozvodem, zapřísahá se, že ač oba s Annou neprodleně odjedou do Francie, setkají se až když jejich sňatku už nic nebude bránit. Žádá na profesorovi odbornou i společenskou satisfakci... Až do chvíle, kdy se dozví o Annině nemoci, o tom, že je téměř jisté: Anna nejdéle do šesti měsíců zemře... A vyslechne šéfův neodvolatelný verdikt: nedá souhlas k rozvodu, Anna zůstane i po smrti jeho ženou. On, Docent, ji musí - od chvíle, kdy oba v nejbližších hodinách opustí tento dům - doprovázet, nenechat ani na okamžik samotnou, pečovat o ni, splnit všechna její přání... Profesor mu sdělí: zařídí mu v pařížské bance konto k volné dispozici na krytí všech, časem patrně velmi značných, nákladů; bude podrobně informovat svého pařížského kolegu a přítele o Annině nemoci; bude trvat na tom, aby až to bude nutné, se oba přestěhovali do sanatoria, kde bude o Annu až do poslední chvíle dokonale postaráno... Docent je zdrcen, ustupuje, žadoní o slitování: chtěl by i s Annou zůstat v Profesorově blízkosti, ale Profesor je neoblomný: přání umírajících se musí splnit...
    Zoufalý, během hodiny o deset let zestárlý Profesor pověří svou asistentku Eszter, aby poslala domů čekající pacienty a sdělila jim, že ruší svou soukromou ordinaci i práci na klinice, napříště už vůbec nehodlá léčit. Potom jí nadiktuje Annin chorobopis, čímž jí vlastně sdělí i totožnost té ženy, kvůli níž ji Docent opouští. A Eszter se nic netušícímu Profesorovi svěří i svým osobním neštěstím...
    Z nádraží se vrací dr.Szekeres, aby se Profesorovi omluvil a přiznal, že jeho askeze byla falešná a lživá. Pravdu měl Profesor, když si zvolil lásku a tím i životní štěstí. Nicméně „výsledkem“ totální Profesorovy osobní prohry je jeho slib, že je odhodlán pokračovat se starým kamarádem ve výzkumech tam, kde před lety přestal.
    V závěru se na okamžik objeví Erzsi, laborantka, tak bezmezně milující svého šéfa. Neprozradí své city, ale kdoví... A konečně: poslední pacient, neplatící chudý truhlář, který v čekárně, když už všichni ostatní odešli, dostal záchvat a zůstal tam v péči Eszter. Ta ho ovšem s novou nezlomnou nadějí svěří do Profesorových rukou...

Israel Horovitz, v současné době nejhranější autor ve Francii, napsal toto drama po svém pobytu v Německu, kde zjistil, že dnešní mládeži slovo „holokaust“ už nic neříká. Od svého vzniku v roce 1996 byla hra přeložena do několika jazyků a byla inscenována v mnoha evropských zemích.     Německý kancléř Rudolf Stroiber se probudí zbrocen potem, protože měl noční můru: na Německu stále lpí ošklivá skvrna hanby za zabití šesti milionů Židů ve druhé světové válce. Svolá proto vládu a veřejně oznámí, že zve šest milionů židovských občanů na celém světě, aby se vrátili do Německa, kde dostanou práci a byt a stanou se rovnoprávnými Němci. Jeho prohlášení vzbudí obrovský rozruch a reakce jsou jak kladné, tak i velice záporné. Autor pak s nesmírným citem pro lidskou povahu vykresluje příběh několika osob a celých rodin, které tato zpráva nejvíce zasáhla. V těchto příbězích hraje hlavní roli několik zásadních faktorů: láska, nenávist, pomsta a nakonec smíření.     Dílo je napsáno pro tři herce, kteří na prakticky holé scéně, pouze s pomocí kostýmů a rekvizit, znázorní kolem padesáti postav.

Divadelní hříčka pro děti i dospělé, inspirovaná stejnojmennou knížkou Jiřího Trnky. Za starou zeď, porostlou psím vínem, neproniká však v této hře pětice malých kluků (jako v Trnkově knížce), ale dvojice mladých lidí. Ti se vracejí na místa dětských her a s pomocí fantazie (a také loutek, rozličných rekvizit, hudby a písniček) oživují zas v zahradě podivuhodný svět starého vejtahy kocoura, dobráckých slonů, popletené velryby a kamenného trpaslíka…  

Pohádková hra s řadou písniček, inspirovaná knížkami Ondřeje Sekory. Zatímco známý popleta a vynálezce Brouk Pytlík zkouší zaujmout broučí svět svým Bleším cirkusem, Ferda Mravenec ho přesvědčí, aby spolu raději založili Školu jízdy na kolečkových bruslích a učili malé broučky této zábavě.  Mají také ihned úspěch, ale potíže nastanou s příchodem Berušky. Ta při výuce projeví značnou nemotornost a vlastní neúspěch svádí na Ferdu a Brouka Pytlíka. Poštve proti nim i zlého Pavouka Křižáka. Ten ovšem v první řadě zláká do svých sítí samotnou Berušku. A Ferda se svým kamarádem musí rychle přemýšlet, jak se Křižákovi ubránit a také Berušku osvobodit …

Téma se točí kolem údělu největších, průměrných, nejmenších a naprosto netalentovaných umělců, kterými se to na světě jenom hemží a kteří jsou tolik vděční, když jim někdo hodí kost. Triptych se skládá z „dramatických nesmyslů“ s ilustrativními názvy (Rád by vstoupil Největší Básník do světa skvělých funkcí uměleckých, Největší básník si potřese rukou s ďáblem, protože jediné, co zbylo, je peklo, Večer umělců, Největší básník si naděluje, Největší básník přebírá cenu za celoživotní přínos umění, Největší básník přichází navštívit školu, v níž se stal básníkem, Pohřeb Největšího básníka) a bere si na mušku absurdní kožené formality, které jsou nedílnou součástí instituce nazývající se "oficiální umění". Žhavě aktuální kratičké „dramolety“ jsou založeny na různých jazykových deformacích, výrazných pointách a ostrých tematických střizích. V neposlední řadě je lze chápat i jako úsměvný komentář autorovy vlastní zkušenosti, kdy ho české divadlo vzalo na vědomí teprve oklikou přes "úspěch" v zahraničí.

Hra měla premiéru v prosinci 2003 v New Yorku a následující rok za ni Doug Wright získal nejprestižnější Pulitzerovu cenu.
     Charlotte Von Mahlsdorf a všech dalších 34 postav, které procházejí životem Charlotte Von Mahlsdorf, která je ve skutečnosti mužem, hraje jeden jediný herec - muž. Hra je inspirována skutečnou postavou a skutečným životním příběhem Lothara Berfelda, narozeného v roce 1928, který se již v ranném mládí rozhodl, že bude ženou. Jako Charlotte Von Mahsdorf, oblečený v ženských šatech, přežil nacismus i komunismus. Po roce 1989 se stal hrdinou (či hrdinkou?) a celebritou, a to nejenom mezi gayi. Postupně ovšem vyplavaly na povrch i takové skutečnosti z života Charlotte, jaké si obdiv nezaslouží. Herec, který vypráví Charlottin příběh, hraje celou hru v jedněch prostých ženských šatech. Jeho „přeměny“ do dalších postav jsou realizovány pouze hercovou dikcí a mimikou. Hra klade mimořádné nároky na hlavního a jediného představitele.       

Ugo Chiti je jedním z nejuznávanějších dramatických autorů současného italského divadla. Narodil se 13. února 1943 v Tavernelle Val di Pesa u Florencie. Hra Oberon vznikla na přání slavné italské herečky Pupely Maggio v roce 1998. Krátká jednoaktovka je rozdělena do několika obrazů, které zachycují dětství, dospívání a dospělost hlavního hrdiny. Děj se odehrává v intimním prostředí malé domácnosti, kterou Syn celý svůj život sdílí s milující a starostlivou Matkou. Ta se však nemůže vyrovnat s jeho homosexualitou. Jejich vztah balancuje na hranici pravdy – někdy úsměvné, ale nakonec končící v tragédii a matčino bolestné smíření. Hra je psána ve stylu zvláštního magického realismu, byla uváděna s aktovkou Loro (Oni) pod společným názvem „Jako trosečníci v moři velkoměsta“, který vyjadřuje hlubokou intimitu, jež je pro hru příznačná.

Rok 2005 bude významný pro malé i velké příznivce pohádek: jeden z nejslavnějších autorů tohoto žánru na světě Hans Christian ANDERSEN (8. 4. 1805 – 4. 8. 1875) bude mít dvě kulatá výročí. DILIA samozřejmě vydala řadu Andersenových původních i upravených pohádek (Pasáček vepřů, Slavík, Sněhová královna, Princezna na hrášku, Zelená perla aj.). Tento dánský spisovatel se však zabýval i jinými literárními útvary – psal poezii, povídky, cestopisy, romány atd. Sepsal mimo jiné i autobiografii s názvem „Pohádka mého života“. V r. 1979 vyhlásila dánská divadelní Společnost H. Ch. Andersena za podpory dánského ministerstva kultury a dalších institucí světovou soutěž na hudební hru tematicky zaměřenou na život slavného pohádkáře nebo na námět některé z jeho pohádek. Mezi příspěvky z 21 zemí světa zvítězil muzikál českých autorů libretisty a textaře Ivo T. Havlů a skladatele Zdeňka Marata „Pohádka mého života“. Premiéra muzikálu se konala v Odense v srpnu 1982 a v titulních rolích vystoupili členové Královské opery v Kodani. Diváci byli nadšeni a dánská kritika přijala dílo jednoznačně kladně. V r. 1983 se konaly dvě premiéry u nás - v Prešově a v Hudebním divadle Karlín. Obnovená dánská premiéra se konala opět v Odense v srpnu 1988. Bylo rozhodnuto, že „Pohádka“ zůstane trvalou součástí Andersenovských slavností. Dílo bylo přeloženo do dánštiny, angličtiny, francouzštiny, němčiny a slovenštiny.     Partitura (včetně úprav pro orchestr K. Vlacha) i klavírní výtahy jsou k dispozici v Půjčovně hudebních materiálů DILIA.

András Kern je populární maďarský divadelní i filmový herec a příležitostně i divadelní a filmový režisér. Svou charakteristickou, po neštovicích poďobanou tváří je znamenitým představitelem často i poněkud drsnějších charakterních rolí, exceluje však i jako komik s inteligentním moudrým humorem. Ve své prvotině  čerpá z osobních zkušeností herce a uvádí nás do lákavého prostředí divadla a filmu. Hra se odvíjí ve dvou rovinách: sledujeme příběh lásky dvou slavných herců Spencera Tracyho a Katherine Hapburn od jejich seznámení přes dlouho utajovaný a později už docela netajený milostný poměr až po Spencerovu smrt. A tento apriorně nevšední příběh dvou výjimečných osobností je přerušován občasným partnerstvím před kamerou, nebo i přítomností jen jednoho z nich „na place“. Tak jsme například svědky manželské žárlivostní scény, o níž se domníváme, že jejími aktéry jsou vskutku Tracy a jeho žena Louis. Až posléze vyjde najevo, že šlo o filmový záběr s docela cizí herečkou. Přičemž se ta scéna mohla klidně odehrát i ve skutečnosti...     Toto všechno nabízí inscenátorům nejrůznější možnosti vlastních vtipných, třeba i šokujících režijních nápadů a gagů. Hudba je ponejvíce dána autentickými oblíbenými melodiemi z dnes už slavných pamětnických filmů. Rozhodující podmínkou úspěchu této inscenace je přirozeně volba obou hlavních protagonistů. Musí to být především dvojice, která nejen dokáže být zprvu věrohodně docela mladá a na konci filmu adekvátně stará (od konce let třicátých až do května 1967 nebo ještě dále), nýbrž má též velmi výrazné charisma. Kromě těch dvou je ve hře několik epizodních postav: Tracyho manželka, 2-3 režiséři, kameramani, producenti, a konečně kompars asistentů, osvětlovačů, klapek, řidičů, číšníků atd. Prostředí se sice  neustále proměňuje, scéna se však dá řešit vtipnými náznaky jistě velmi jednoduše.