Ačkoli svou dramatickou prvotinu napsal již v roce 1990, vůbec poprvé se Michal Viewegh představil veřejnosti jako autor divadelní hry teprve v loňském roce. Hra vyšla v nakladatelství Větrné mlýny a vzbudila velmi kladný ohlas, ačkoli autor sám se k ní stavěl spíše shovívavě. Spisovatelovi početní příznivci ani tentokrát nepřijdou o typicky "vieweghovskou" ironii, zručně vystavěné, hravé dialogy (evokující absurditu Havlových her), přesné psychologické postřehy a v neposlední řadě ani o jeho tradiční schopnost empatie.



    Hra Růže pro Markétu aneb Večírky revolucionářů je tragikomickým příběhem několika pedagogů a studentů pražské filozofické fakulty, odehrávajícím se za bouřlivých revolučních dnů na sklonku roku 1989 - a zároveň i nenápadnou moralitou, jež jaksi neplánovaně přesahuje až do našich dnešních dnů. Děj se odehrává ve třech prosincových večerech v obývacím pokoji manželů, docentů Novákových, kde s nimi žije i jejich kolega z fakulty, známý děvkař Dr. Vybíhal, a kam přichází mladí a svůdní zástupci (a zástupkyně) studentského stávkového výboru. Touto klasicky sevřenou formou se ještě umocňují nesporné divadelní kvality textu.

„…Někdo by se měl pokusit Vieweghovy juvenilní Růže pro Markétu oživit na scéně. Ten svižně psaný text totiž není jenom zaprášeným a udýchaným svědectvím: téma ze sebe otřepe dobový patos docela záhy a otázky, které po zaklapnutí knížky zůstávají, ukazují na nadčasový a zřejmě věčný problém.“

Martin Kopáč, Reflex, prosinec 2004

Třicátnice Kitty má náročnou a uspokojující práci, milujícího manžela, dvě roztomilé děti a dobré přátele. Pak se ale setká s Michaelem, ošuntělým a směšným donchuánem, který ji donutí přemýšlet o tom, jestli ji její život vůbec uspokojuje a naplňuje. Obdobnou krizí prochází i její přátelé, zdá se, že ze všech vztahů už dávno vyprchala intimita, zbyla jen povinnost. Kitty se zdá, že jí život rozpadá pod rukama - s manželem si nerozumí, její otec je těžce nemocný, do domu se jim nastěhoval přítel, kterého vyhodila manželka, večery tráví sledováním televizních seriálů - tohle není život, který si vysnila. A tak se pokusí o změnu, sejde se s Michaelem,ale zjistí, že ani tohle není to pravé. A tak se vrací domů, k manželovi a televizní obrazovce.
Hra Lucindy Coxonové (premiéru měla v londýnském Národním divadle) je hořkosměšnou sondou do života třicátníků s typicky britskými brilantně napsanými dialogy.

Kurátorka Madeleine tráví penzi na malebném, ale nudném ostrově Wight a utápí se ve vzpomínkách na svou životní lásku, soudce Martina. Jednoho dne u jejích dveří zazvoní žena, kvůli které ji kdysi Martin upustil, spisovatelka Frances. I od ní mezitím Martin odešel a ona po rozchodu našla nový smysl života právě ve psaní - a nyní stojí Frances u Madeleininých dveří, chce si promluvit o nich dvou a jejich společné lásce k Martinovi, o které chce Frances napsat autobiografii. Obě stárnoucí ženy vzpomínají a zjišťují, že spousta věcí byla jinak, než jak si je pamatují. A původně ironická, unavená Madeleine se konečně odhodlá vylézt ze svého dobrovolného exilu a začít znovu žít.
Hra známého britského dramatika Davida Harea (Jak to vidí Amy, Modrý pokoj aj) skýtá zajímavé příležitosti dvěma starším herečkám.

Známý americký spisovatel Cormac McCarthy (Všichni krásní koně, Tahle země není pro starý) a nositel Pulitzerovy ceny za literaturu (cenu získal v roce 2006 za román Cesta) je i autorem divadelní hry The Sunset Limited. I v této hře se setkáváme s pro McCarthyho typickým sevřeným jazykem a neúprosným viděním lidské společnosti.
Název hry odkazuje jednak k typickým happy endům amerických filmů, kdy hrdina odjíždí od záře zapadajícího slunce a jednak k historickému vlaku stejného jména, jenž představuje mytický vlak na západ, cestu za okraj známého světa.
Takovým vlakem je zde newyorská podzemka, pod kterou hodlá skočit jeden ze dvou hrdinů, profesor White, a uniknout tak lidské historii plné válek a genocid (jeho oblíbená metafora pro současnou situaci lidstava je Dachau)i nesnesitelné lidské společnosti jako takové. Sebevražda se ale nezdaří, profesor je proti své vůli zachráněn bývalým trestancem, Afroameričanem Blackem,který ho zavede do svého bytu v Bronxu,  v podstatě ho tam uvězní  a snaží se ho přesvědčit, že život stojí za to žít. A Black ví, o čem mluví, sám byl souzen za vraždu a málem zahynul v pouliční bitce, pak ale zaslechl hlas boží a nyní se snaží pomáhat lidským troskám v naději, že se jeho vize vrátí...Zato vzdělaný White neshledává v tomto světě žádnou známku Boží přítomnosti, vidí jen lidskou krutost.Svými argumenty nakonec Blacka odzbrojí, donutí ho,  aby odemkl dveře bytu - a odchází vstříc smrti.
Hra je spíše scénickým dialogem, soubojem dvou silných individualit i světanázorů. A typické pro McCarthyho je, že vítězí ten pesimističtější...

 

 

 

Autor (nar. 1959) vystudoval publicistiku a pracuje m.j. jako ochotnický režisér. Hru napsal přímo „na tělo“ jednotlivým členům Divadelního spolku Jiří v Poděbradech, kde v současné době žije i pracuje.

U této divadelní hry je nesmírně důležité vymezení žánru. Je to hra na detektivní hru. Jde sice o napínavý detektivní příběh, je zde pachatel i vyšetřovatel, ale mnohem podstatnější je, kdo stál v pozadí násilných trestných činů, než kdo skutečně vraždil. Hra nabízí aktuální zamyšlení nad obludností manipulace, která dělá z lidí figury bez vlastního mozku.  Příběh se odehrává v současnosti v atraktivním prostředí stálé divadelní scény a významný podíl na sugestivní atmosféře má hudba z Pucciniho opery Madame Butterfly, které byla autorem přisouzena přímo dějotvorná úloha. Hra nabízí nezvyklou hereckou příležitost hlavní představitelce ve věku cca od 60 let výše. Ve hře podle původního scénáře vystupuje 16 osob. Počet účinkujících i vzájemný poměr počtu mužských a ženských postav lze případně upravit.

Hra Bel Canto della Morte je v současné době (2004-5) na repertoáru Divadelního spolku "Jiří" v Poděbradech.

Jedna z nejúspěšnějších francouzských her roku 2003 se odehrává na dálnici číslo A 71, kdy zde vzhledem ke stávce řidičů uvízne v noci posádka jednoho auta –  dvě sestry středního věku Irena a Pauline, jejich matka Mina a Irenin partner, novinář Polonia. Protože jim došel benzín, nezbývá jim nic jiného než sedět a čekat. V nastalé situaci začnou za přítomnosti mladého pumpaře probírat své problémy (Irena musí být druhý den u soudu, protože ve hře je její firemní značka – jméno) a vzájemné vztahy jednotlivých přítomných i nepřítomných členů rodiny, jejichž celkem až dosud harmonický život narušilo vydání autobiografické knihy Ireniny dcery Judit. Tato vtipně napsaná psychologická hra je vynikající příležitostí pro čtyři herce.

Tato hra je jednou z autorových prvotin. "Semiramis" se odehrává na francouzském venkově v malém holičském krámku, kde své stálé zákazníky obsluhuje, za pomoci svého pomocníka Améeho, holičský mistr Albert, jehož krásná manželka je vzorem ctnosti a věrnosti. To vše platí až do dne, kdy se na scéně objeví Semiramis, neodolatelný pánský parfém, po kterém ženy šílí a jehož nositel se stává jejich pánem. Úsměvná konverzační komedie typického francouzského humoru.

Jak se bránit nevěře svého partnera? Vrátit mu to? Nebo si vymyslet, že i já mám svého milence? A pokud si váš partner i toho svého vymyslel, protože je přesvědčen, že i vy jste mu nevěrná, tak mohou nastat situace, které ve své hře popsal slavný autor, mistr francouzské konverzační komedie Marc Camoletti.

Romain Weingarten se narodil v roce 1926 v Paříži. V roce 1948 napsal svou první hru "Akara". V roce 1969 napsal a v divadle Théâtre de Lutece i sám režíroval hru „Kojné". V roce 1965 byla v divadle v Darmstadtu premiéra "Léta", které bylo potom s velkým úspěchem uvedeno v Paříži v divadle Théâtre Poche-Montparnasse. Velký úspěch měla také jeho snad neznámější hra „Alice v Luxemburských zahradách“, která se často uváděla i u nás. V roce 1970 se v Comédie Française hrála jeho hra "Jako z kamene". Později byla uvedena "Mandora" (1973), "Sníh" (1979) a "Augustova smrt" (1982). Romain Weingarten je také autorem adaptace Shakespearova "Richarda II".
    "Léto":  Letní zahrada, dvě děti, dva kocouři, dům. Do tohoto malého, uzavřeného světa přijede strávit týden prázdnin milenecký pár. Na scéně se nikdy neobjeví. Jeho příběh je nám vyprávěn dvěma dětmi a jejich kocoury. Děti i kocouři, jedni jako druzí mají problém citový svět dospělých chápat a slovy reprodukovat, a proto jim nezbývá než se pokusit ho žít po svém a snažit se vyjádřit, co nechápou, a popsat, co nevidí. Tak se nám ho pokoušejí zprostředkovat, ovšem s rizikem, že se příběh dvou milenců stává příběhem jich samotných. Zajímavější než sám příběh je však poetika, humor a hlavně citový náboj, který je skryt ve zmatku a problémech, které ve dvou dětech, stojících na prahu velkého tajemství lásky, vyvolává setkání se dvěma dospělými milenci, jejich vztahem, rozchodem a odjezdem. Neméně zajímavým tématem, které je bohatým zdrojem humoru, absurdních situací i divadelní inspirace, je pohled dvou kocourů na svět lidí a na lidské problémy. Na rozdíl od dětí jsou dospělí a tudíž "moudřejší". A mohou vůbec zvířata s námi vést dialog? Rozumějí nám? A mohou nám snad i radit?        

„Kdo mele z posledního jako my, může mít pochopení jen pro komedii.“ ... „Nejsem jako ti hrdinští otcové v truchlohrách, kteří státu přejí dobré chutnání, když chce sežrat jejich děti.“ říká titulní postava Dürrenmattovy komedie. Jeho Romulus je vladař pacifista, vladař zemědělec, vášnivý chovatel slepic. Za výsadu politiků pokládá právo nic nedělat a v klidu snídat vajíčka z vlastního kurníku, i když má v zádech Germány a zemi lehlou popelem, protože „Na tomhle světě není už nikdo v bezpečí.“ Otevřeně se přiznává k tomu, že světové politice už vůbec nerozumí. O jaké době že to slavný švýcarský komediograf (mimo jiné autor Návštěvy staré dámy či Franka V.) vlastně psal? O pádu Říma, pochopitelně, ale ještě víc o pádu či rozkladu politických systémů vůbec.
    Hru Romulus Veliký napsal před více než půlstoletím a už tehdy měl důvod klást svému „starému Římanovi“ do úst věty: „Dnes taky žádného rozumného člověka nenapadne stát se ministrem.“ ... „Copak se kultura dá zachránit?“ ... „Musíme si vybrat mezi katastrofálním kapitalismem a kapitální katastrofou.“ ... Vzhledem k tomu, že svět světem stál za starého Říma, za Dürrenmatta, a stojí i dnes, je Romulus Veliký komedií a nikoli tragédií. Ostatně Romulovo „praktické, uskutečnitelné“ volební heslo „Za slepičářství a zemědělství!“ je stejně pošetilé, jako moudré...