Otec, matka a syn u kuchyňského stolu, minimální rekvizity v podobě každodenní rodinné rutiny, svižný a břitký jazyk, to jsou hlavní ingredience úspěšné hry Spira Scimoneho, kterou nedávno uvedla Comédie-Française. Ranní i večerní rodinné rituály se opakují s železnou pravidelností, ale postavy uvízly nejen v časové smyčce, ale také v kruhu vzájemného ponižování, strachu, manipulace a lhostejnosti. Postavy ale tuto věznitelskou cykličnost naopak oslavují. Oslava výročí společného rodinného utrpení jako by se stala hlavní náplní jejich života. Autor, původně herec a nyní také režisér, se kromě psaní her věnuje také filmové scenáristice a za film Due amici (Dva přátelé) získal Zlatého lva na festivalu v Benátkách (2002).

Setkání tří lidí. Kdysi měli mnoho společného. Společné dospívání. A při troše snahy i ideologii. Teď se setkávají znovu. O několik let později. A nad setkáním visí ztráta někdejší blízkosti. Už si skoro nemají co říct, ale v hlavách jim hlučí. Za jedinou noc si konečně uvědomí, na čem jsou. Bilancují. Ověřují si starou blízkost. A je i co oslavovat. Někdo totiž bude mít svatbu.
    Ve hře „nastupujícího dramatika roku“ se čeká na příchod někoho jiného, na událost, která musí přijít jako Mesiáš nebo jako potopa. A do té doby se prostě bydlí. Pod sklem.

Pět žen v domě, koncem léta, od konce odpoledne do rána, kdy se vrátí svěží chládek a noc se se svými démony vzdálí. Pět žen a jeden muž, jejich bratr, syn a vnuk, který se „po všech těch letech“ vrátil ze svých bitev a válek, konečně přišel zpátky domů, ztratil vědomí a teď spí, vyčerpaný cestou a životem, anebo umírá, nic jiného. Vrátil se do svého výchozího bodu, aby zde zemřel. Čekaly na něj, dlouho, celá léta, a nikdy si nepomyslely, že ho ještě uvidí živého. Nevěřily v to. Nikdy od něj nedostaly žádnou zprávu. Ale přesto na něj čekaly a ztratily kvůli němu svůj život. Anebo možná neztratily. Možná se nakonec ukáže, že jejich čekání mělo přece jen smysl. Stačilo by, kdyby se probudil a něco jim řekl. Je ve svém pokoji, v tom samém, ve kterém žil, když byl dítě a když dospíval, předtím, než je opustil, než je tu zanechal, předtím, než ho otec vyhnal. Je znovu ve svém pokoji a ženy kolem něj krouží. Poslouchají, jestli ještě dýchá a jestli se náhodou neprobouzí, a přitom vyprávějí své příběhy, příběhy zmarněných životů, všechny stejné a jiné, a své pečlivě zkonstruované legendy…

Celá hra se odehrává v podchodu pod křižovatkou dvou rušných ulic. Dva třicátníci, Petr a Eva, kteří jdou navštívit Eviny rodiče, náhle zjistí, že do podchodu je sice možné vejít, ale nikoliv už z něj vyjít ven. Ani spící rumunská Cikánka jim nedokáže poradit, jak z této situace uniknout. Mezitím se v podchodu postupně objevuje Prostitutka, následuje ji Stará žena, pak ambiciózní Podnikatel, dále Skinhead, který fanaticky propaguje svůj oblíbený fotbalový klub a jako poslední se v podchodu objevuje Důchodce, kterému absurdní uvěznění připomene jeho minulost v padesátých letech. Různorodá společnost napřed mapuje terén a zoufale hledá možnost, jak z pasti uniknout, posléze však všichni pochopí, že cesta na svobodu vede jenom přes spolupráci a totální sebeodhalení. Sci-fi komedie známého polského autora divadelních her nabízí jednotu místa, času a děje a další variantu na téma, jak vyřešit neobvyklou životní situaci.

Hra kanadské autorky japonského původu Mieko Ouchi (Modré světlo, The DADA play) popisuje měnící se vztah mezi mladou aristokratkou a houslovým virtuozem a skladatelem Antoniem Vivaldim. Bezejmenná žena je uvězněna v manželství bez lásky, z nudy ji vytrhne až sázka jejího manžela. Do šesti týdnů má před dvorem zahrát houslový koncert. A Vivaldi ji má učit, výukové lekce ale změní život oběma zúčastněným. V roce 2005 tato hra získala kanadskou prestižní cenu – Carol Bolt Drama Prize.

Adaptace Shakespearovy slavné tragédie španělského režiséra a dramatika Rodriga Garcíi si uchovává základní námět moci, jen jej poněkud aktualizuje nejen odkazy na válku v bývalé Jugoslávii, která v době vzniku hry byla žhavým evropským tématem, ale i kritikou sociálních nerovností, honem za materiálními statky a povrchnosti současné konzumní společnosti. Podobně jako Shakespeare, rozkročený mezi renesancí a barokem, vidí García ze své pozice postmoderního autora společenské problémy v celoplanetárním měřítku. I proto je jedním ze základních poetických obrazů hry motiv ostrovů bohatství symbolizujících západní svět. A to, co nás obklopuje, je hrozivé: zbytek světa alias moře bídy…
   Text Král Lear považuje Rodrigo García za jednu ze svých nejpolitičtějších her a označuje ji dokonce za pamflet. Poprvé ji uvedl v roce 1999 v mexickém Centro Nacional de Artes, v roce 2003 hru nastudoval znovu ve francouzské Comédie de Valence. Ve stejném roce byla hra uvedena i v Comédie Française a posléze i v dalších zemích a divadelních domech.

Několik herců se schází u Norberta a Marianny na večírek. Na programu jsou obvyklá témata z hereckých šaten: scénáře, role, vztahy, peníze, zdraví. A hlavně také maso na barbecue. Ještě se čeká na Anitu, která ale telefonuje, že měla nehodu. A Yvan si právě nechal udělat text na AIDS. Podivný večírek s ještě podivnějším dojezdem...

Na první pohled klasická situace: po několik sklenkách si do svého luxusního bytu odvádí starší muž mladou krásnou slečnu. Rozvíjející konverzace však poněkud naruší průběh věcí. Dívka se nejdříve začne vydávat za prostitutku a vyžaduje za své služby finanční odměnu, což pána poněkud rozladí. Poté vše vydává za vtip a představuje se jako novinářka z feministického časopisu, která zpracovává reportáž o nevěře ženatých mužů. Nakonec to dokonce vypadá, že ji poslala pánova vlastní žena, která sbírá důkazy pro připravovaný rozvod. To už je ale pán v tak podroušeném stavu, že upadá do komatu. Následná snídaně s krásnou neznámou však přináší plně jinou pointu... Při francouzském uvedení si mužskou roli v této hře zahrál Alain Delon.

Ve hře Morbid vystupuje celkem 9 postav shromážděných kolem stolů jedné restaurace: dva páry středního věku, dvě mladé dívky, dva mladí muži a číšník, který se mezi nimi snaží konat svou službu. Na všech místech se jde bez okolků přímo na věc – tématem číslo 1 je sex. Donna vyčítá své kamarádce Jenny perverzní závislost ke staršímu milenci, přičemž ale také neustále brečí. Jenny jí splácí stejnou mincí a podsouvá své kamarádce, že z důvodu nedostatečného sexuálního života si těmito útoky zaopatřuje náhradní uspokojení. To si Donna nenechá líbit a pošle po číšníkovi na ubrousku vulgární vzkaz mužům u vedlejšího stolu. Její jednoznačné návrhy jsou ihned se zájmem přijaty...
    Autor přesunuje druhou část své hry na toalety. Odhalují se zde kuriózní vztahy mezi přítomnými: jako nějaký tlustý pavouk zde trůní impotentní Daddy, který do svých sítí vplétá manželku, bývalou přítelkyni a jejího muže, mladou milenku, dospělého syna a jeho přítele. Paravidinova hra je především o voyerismu a nabízí divákovi skutečně šťavnatá sousta.

Dceru indiánského náčelníka Jitřní Pramen obdaruje jezerní duch věčnou krásou. Dívka díky svému daru zpychne natolik, že pohrdá všemi lidmi kolem sebe, odmítá všechny nápadníky a trápí svého otce. To vše trvá do té doby, než do její vesnice zavítá indián Běžící mrak se svými bratry, aby jí obdaroval uloveným jelenem a požádal ji o ruku. Dívka ho odmítne a přede všemi zesměšní. Zoufalý indián vyhledá jezerního ducha a vyčte mu, že díky jeho daru je Jitřní Pramen zlá a pyšná. Jezerní duch se rozhodne dívku potrestat. Vytvoří muže z hlíny vdechne mu život a oblékne ho do cizokrajných šatů. Muž z hlíny Můvis, s převlečeným Běžícím Mrakem dojde do indiánské vesnice a Běžící Mrak chovající se jako Můvisův sluha požádá Jitřní Pramen o ruku pro Můvise. Jitřní Pramen se okamžitě zamiluje. Odejde s Můvisem, ale ten jí odvede k jezeru, kde vstoupí do vody, a protože je z hlíny, rozpadne se.
   Před Jitřním Pramenem se zjeví Jezerní duch, odejme jí věčnou krásu a řekne, že bude navěky bloudit kolem jezera, pokud jí neodpustí alespoň jeden z nápadníků, které odmítla. Běžící Mrak se rozhodne dívce odpustit. Odejdou spolu do vesnice a oslaví svatbu.