Ve hře Morbid vystupuje celkem 9 postav shromážděných kolem stolů jedné restaurace: dva páry středního věku, dvě mladé dívky, dva mladí muži a číšník, který se mezi nimi snaží konat svou službu. Na všech místech se jde bez okolků přímo na věc – tématem číslo 1 je sex. Donna vyčítá své kamarádce Jenny perverzní závislost ke staršímu milenci, přičemž ale také neustále brečí. Jenny jí splácí stejnou mincí a podsouvá své kamarádce, že z důvodu nedostatečného sexuálního života si těmito útoky zaopatřuje náhradní uspokojení. To si Donna nenechá líbit a pošle po číšníkovi na ubrousku vulgární vzkaz mužům u vedlejšího stolu. Její jednoznačné návrhy jsou ihned se zájmem přijaty...
    Autor přesunuje druhou část své hry na toalety. Odhalují se zde kuriózní vztahy mezi přítomnými: jako nějaký tlustý pavouk zde trůní impotentní Daddy, který do svých sítí vplétá manželku, bývalou přítelkyni a jejího muže, mladou milenku, dospělého syna a jeho přítele. Paravidinova hra je především o voyerismu a nabízí divákovi skutečně šťavnatá sousta.

Dceru indiánského náčelníka Jitřní Pramen obdaruje jezerní duch věčnou krásou. Dívka díky svému daru zpychne natolik, že pohrdá všemi lidmi kolem sebe, odmítá všechny nápadníky a trápí svého otce. To vše trvá do té doby, než do její vesnice zavítá indián Běžící mrak se svými bratry, aby jí obdaroval uloveným jelenem a požádal ji o ruku. Dívka ho odmítne a přede všemi zesměšní. Zoufalý indián vyhledá jezerního ducha a vyčte mu, že díky jeho daru je Jitřní Pramen zlá a pyšná. Jezerní duch se rozhodne dívku potrestat. Vytvoří muže z hlíny vdechne mu život a oblékne ho do cizokrajných šatů. Muž z hlíny Můvis, s převlečeným Běžícím Mrakem dojde do indiánské vesnice a Běžící Mrak chovající se jako Můvisův sluha požádá Jitřní Pramen o ruku pro Můvise. Jitřní Pramen se okamžitě zamiluje. Odejde s Můvisem, ale ten jí odvede k jezeru, kde vstoupí do vody, a protože je z hlíny, rozpadne se.
   Před Jitřním Pramenem se zjeví Jezerní duch, odejme jí věčnou krásu a řekne, že bude navěky bloudit kolem jezera, pokud jí neodpustí alespoň jeden z nápadníků, které odmítla. Běžící Mrak se rozhodne dívce odpustit. Odejdou spolu do vesnice a oslaví svatbu.

Komedie, která nabízí svérázný pohled do zákulisí rodiny "Evropské tchýně" - císařovny Marie Terezie. Hlavní postavou je panovnice, jejíž vláda se pomalu chýlí ke konci. Zemi čekají nutné reformy, osvícenství čeká za dveřmi. Císařovna Rézi však nežije pouze politikou, musí bojovat s lhostejností nevěrného manžela, vypořádává se s neposlušností a rozmary svých dětí, odmítá nabízenou lásku, pere se s vlastním stárnutím. Za zdmi paláců se (kdysi jako dnes) odehrávají směšné i tragické události, které obyčejným smrtelníkům většinou zůstanou utajeny. I ti nejmocnější z mocných jsou však koneckonců jen lidmi. Hra byla vybrána mezi finálové texty v dramatické soutěži o Ceny. A Radoka za rok 2001.

Vltavínky jsou ženy od řeky Vltavy – naše české drahokamy – ženy zelené krve – ženy jednoho rodu. Jejich odkaz putuje z generace na generaci, jako se krev vlévá z matky do dcery, plynule, jako se jedna řeka vlévá do druhé…
Praprababička, prababička, babička, matka a dcera – hrdinky jednoho století. V čem se liší? V čem se jedna druhé podobají? Jaký odkaz je spojuje? Píše se rok 2015 a Lenka, jejíž kniha „Identita v prachu“ se záhy po vydání stala bestsellerem, přijala pozvání do populární televizní talkshow s názvem „MÁTE NA TO!“ „Naše pupeční šňůra je dlouhá a křivolaká, jelikož jsme vzešli z našich prababiček, rozbolavělých z dusna přelomu století, z našich babiček, které přišly o své muže během dvou světových válek, z našich maminek, které nám vyprávěly, že tím princem na bílém koni, je Jurij Gagarin. Teprve skrze příběhy našich předků jsme schopni přečíst osud vlastní,“ nechala se slyšet autorka knihy. Nyní nastal její velký den. Lenka – moderní a úspěšná žena – předstoupí před televizní obrazovky, aby obhájila své postavení autorky, aby řekla světu, že je to právě ona, která se jednou provždy smířila s celou tou bolavou minulostí, že je to ona, která hrdě přeťala pupeční šňůru rodového předurčení a našla sebe samu. Avšak nic není ve skutečnosti tak prosté. Během natáčení ve studiu se Lenka musí konfrontovat s neméně úspěšným a velice populárním mužem – moderátorem talkshow Vaškem Pátým. Moderátor, jehož show se díky nebývalé sledovanosti dostala do hlavního vysílacího času, je tím, kdo především určuje „kdo na to skutečně má, nebo nemá“. Zároveň se Lence právě nyní jako jisté přízraky minulosti zjevují všechny ženy, o kterých ve své knize píše.
Hana je ryze venkovská žena, která porodila své dcery na přelomu minulého století. Věra – ta nejstarší – byla vždycky trochu jiná. Píše si deník, je často sama. Vezme si plukovníka z Prahy, který jednoho dne odejde válčit na frontu. Osm let poté, co se jim narodí dcera Marie, ukončí svůj život skokem z Vyšehradské skály. Marie, která se ze dne na den stala sirotkem, najde smysl života u dávných rodinných známých – dvojčat Heršlových. Aneta a Žaneta Heršlovy jsou sice v invalidním důchodu, ale věří ve smysl socialistické revoluce a rok před vypuknutím války založí vlastní ilegální komunistickou organizaci. Po válce se Marii narodí dcera Martina, která touží po kariéře manekýnky, jenže zlatá šedesátá končí a někdo udal jejího muže Zbyňka… Kolotoč dějin se točí závratně rychle. Ženy, které neměly možnost se poznat, vstupují do hry právě teď a tady!
Hra plná nečekaných setkání a odhalení nepostrádá humor, nadsázku a mnoho ženských hereckých příležitostí. Situace se skládají jedna do druhé jako logická skládanka nebo rébus, čímž vytvářejí svébytný scénický život plný dramatického napětí.

Zpěvohra ve dvou časových pásmech. Na romantickém hradě prožívají dva novomanželé svou svatební noc po rušném veselí v kruhu hostí, převážně mladých současníků, kteří dopíjejí, co kde zbývá. Nedočkavé láskyplné manželské hrátky však narušuje tajemná dívka, vystupující ze zdi. Vstupuje do jejich snů a konečně i do jejich současného novomanželského štěstí. Její stín děsí i všechny ostatní svatební hosty, oslavující svatbu v prostorách hradu. S přeludem kamenné panny jakoby se vracely i kamenné zákony dávných časů… Ožívá příběh starý stovky let a dožaduje se svého rozhřešení. Dívka se srpem v ruce zvolna svou magickou silou mění ženicha v bezbranného somnambula. Zoufalé nevěstě nezbývá, než splnit těžký úkol, jako ve staré báji. Hledat vodu zapomnění. Nač tajemná panna, pocházející z údobí na přelomu gotiky a renesance, touží zapomenout a proč proklíná všechny ženichy?

   Snové drama Lenky Lagronové zobrazuje vztah mezi dvěma lidmi, mužem a ženou a jejich silnou touhu se k sobě navzájem přiblížit, poznat se a v tom druhém se ukrýt před velikostí a nedozírností vesmíru.
   Všichni jsme poutníci, stejně jako Jan a Marie, kteří chodí po lese a když se setmí, zabydlují se v chatrči, kde si chtějí odpočinout a nabrat sil. Jakmile ale nastane ráno, znovu berou své rance a pokračují ve své cestě životem. To, co mají v rancích je zcela nepodstatné, důležité je, koho na své cestě potkávají a jakým způsobem k druhému promlouvají. Cesta je rozrytá a rozdrásala nám šlapky, stejně jako Janovi a Marii. Je teď na nich, jak si svou bolest z této cesty ponesou, zda-li Marie nechá svou ránu zhojit v Janových dlaních, v jeho zakrvácených dlaních, ve kterých zpívá Bůh, nebo uteče zpět do lesů a rozplyne se ve stromech. Je na Janovi, jestli se svým Bohem v dlaních dotkne Mariiných ran, jestli i on své dlaně otevře a nechá do nich vklouznout bolest Mariinu.
   Lenka Lagronová staví velký obraz lidské osamělosti, otevřeně píše o strachu člověka, zmítajícího se v absurdnosti velikého světa, otevřít se tomuto nekonečnu, otevřít se lásce, a tak svým způsobem povýšit své rány na nohou z drsné země, povýšit je tak, aby je mohl Bůh svou hladkou dlaní ošetřit a ránu zacelit.

   Dramatička Lenka Lagronová se ve svém krátkém dramatu snaží, pomocí vrstvení působivých obrazů a ,,expresivního“ básnicky bohatého jazyka, zachytit bolesti lidské osamělosti a hysterickou touhu po přítomnosti toho druhého, který nás ochrání před námi samotnými. Drama nemá děj v tom klasickém slova smyslu, jedná se spíš o snový obraz života jedné ženy, žijící uvězněné ve svém malém prázdném bytě nebo-li místnosti, která spíš připomíná celu, než-li prostor k životu. Tohle prázdné místo, které ženu obklopuje, je postupně vyplňováno jejími sny a touhami, jejím zoufalým křikem po někom, kdo ji z osamělosti vysvobodí, po někom, kdo věž falešných iluzí a nadějí jednou ranou zboří a rozmetá.
   Na stěně prázdné místnosti visí pohled adresovaný ženě. Tenhle malý obrázek, výřez cizího života, cizí země, cizího místa, visí na tenkých nitích nad propastí jejího vesmíru, stejně jako ona samotná balancuje na provazu svého bytí, toužíce vymanit se ze strachu z té nekonečné hloubky pod ní. Žena hystericky hledá oporu, šmátrá rukama ve tmě a zoufale nahmatává cáry vzduchu, místo ubezpečení, že někde pod ní visí záchranná síť, která lidi chrání před totálním rozplynutím se sám v sobě. Žena touží po návratu do Babylónu, jakožto místa, které symbolizuje víru v nový život, lepší život. Aby takový život mohl nastat, musí nejen ona, ale každý z nás rozbořit tu vlastní soukromou babylónskou věž, clonící nám výhled hloub a dále nad náš soukromý horizont. Lidské touhy a sny, zapletené v konečcích našich zcuchaných vlasů někdo jednou rozčeše a vytvoří tak pěšinku, po kterém budeme moci směřovat, svobodně dýchajíc, k našemu vytouženému cíli.

Hra britského dramatika Nicka Grossa pojednává o závislosti na drogách, alkoholu a vztazích. Je sobota večer a do bytu ke Katie a Frankovi přicházejí Rosanna a Deanne, aby se spolu v televizi dívali na X Faktor. Třicátnice Katie, která je závislá na vztazích s problémovými muži a posedlá touhou zachraňovat, se stará o Franka, který se léčí ze závislosti na drogách. Jejich sousedky Rosanna a Deanne se zase potýkají s problémy týkajícími se života nevzdělaných svobodných čtyřicátnic – jsou samy, s problémovými teenagery na krku a s mírně narůstajícím alkoholismem. Protagonisté, zástupci nižší střední vrstvy, tak nejenom soudí účinkující v televizi, ale i sami sebe. Černá komedie o závislostech bude uvedena v květnu 2010 v Royal Court Theatre v Londýně.

    Pohřeb v jedné bavorské provincii. René, novinář a bývalý úspěšný politik, je na své poslední cestě doprovázen rodinou a blízkými přáteli. Již během pohřbu se objeví zvukové nahrávky zesnulého, které značně znepokojují všechny zúčastněné. Kdo byl ve skutečnosti tenhle René?
    Nemanželský synek jménem Rainer, který v mládí bojoval se svým okolím a po vstupu do vysoké politiky si změnil jméno. Nový život důvěryhodného a nezkorumpovaného politika byl však násilně ukončen – stal se obětí vnitropolitického mocenského boje a intrik.
    Portrét společností zničeného člověka, který těsně před smrtí nastavuje zrcadlo svým nejbližším. Za milou tváří se skrývají zpitvořené grimasy a strašidelné škleby lidských zrůd.

    Hra měla premiéru 28. 02. 2009 v Národním divadle Mannheim v režii Burkharda C. Kosminského.

    Co se stane, když hotel včetně personálu i hostů upadne do zapomnění? Když nánosy prachu a starých vzpomínek zpomalí každodenní běh života? Obyvatelé hotelového foyer, lobby, tráví toto bezčasí vyprávěním příběhů, zpíváním o svých snech a popíjením kávy. Postupem času se stali i oni součástí hotelového inventáře. Noví hosté nepřichází a recepční tudíž nemá moc práce. Liftboy mezitím zestárnul a nevejde se do uniformy, což ostatně nevadí, protože výtah je beztak mimo provoz. Z kuchyně občas vykoukne kuchař, jestli sem přece jen nezbloudil nějaký nový host. A pak se něco stane. V hotelu se objeví návštěva a vytrhne jeho obyvatele z poklidné idylky plyšových přehozů a vosku na parkety…

    Hudební nástroje: klavír, kytara, kontrabas, pozoun, buben a další