Co  vše se může stát když na dětský tábor zavítá country bohyně Fenka Lilipová? Proč z času na čas zaplaví Česko trampská vlna? Kdo vyhraje Andělskou lyru? Bůh nebo salám? Hm... Kotlíkový opus o putování mezi Folkovým Olympem a hangárem, kde zazní i mantra okamžitismu inspirovaná bytostí jménem Uriel. Na konci stezky, vyznačené fáborkami, čeká na svérázné táborníky nástup. Ale ještě předtím se musí nasnídat v trávě, utkat s bratry Medvědy a přežít kanadu. Navíc musí projít Zvonkovou zemí a to je dobrodružství jako fík. Na konci nastane osudový zvrat, kdy přestane švanda a začne rwanda. Jak se Fetučína, Nikotýna, Slim, Grizzly, Chlupy, Šmidrák a spol. vyrovnají se ztrátou Fandy? Odpověď leží v nalezinci.    

Hra byla nominována do finále soutěže o Cenu Evalda Schorma 2010.

   Hra lidová vznikla v roce 1983 jako absolventská inscenace Hany Burešové v Disku. Je montáží českých lidových her, pojednávajících o narození a smrti Ježíše Krista. Autorka do hry vkomponovala i některé vánoční koledy a rovněž říkadla, které jsou svázány se zvykoslovnými jarními obřady – např. vynášení smrtky, které se stalo leitmotivem hry. Prolog a epilog tvoří známé hádání tří králů s pastýři z Rakovnické hry vánoční, hlavní dějová linie pojednává závěrečné dny života Ježíše od vstupu do Jeruzaléma přes kázání na hoře, obrácení  hříšné Majdaleny, zradu Jidášovu, zatčení Ježíše v zahradě getsemanské a výslechy u Kaifáše a Piláta až k ukřižování na Golgotě. Vánoční výjevy se vynořují jako reminiscence idylické, hravé i dramatické - počínají strastiplným hledáním noclehu Josefa s Marií v Betlémě a narozením Ježíška v jeskyni, přes zvěstování pastýřům, putování tří králů za hvězdou, Herodesovo vraždění neviňátek až k útěku svaté rodiny do Egypta. Hlavní postavou je samozřejmě Ježíš, ale jeho představitel (stejně jako ostatní herci) zde má hrát ještě i druhou „vánoční“ roli  (konkrétně pastýře), čímž je významově posíleno antiiluzivní pojetí hry v duchu lidového divadla. Jen představitelé  rolí Čerta a Anděla jsou (v těchto jediných rolích) stále přítomni na scéně, vstupují do hry, komunikují s diváky a děj komentují po vzoru opovědníků lidového divadla.

   Úsporná veršovaná hra ve staré lidové češtině, oproštěné od nesrozumitelných tvarů a nářečních dialektů, zachovává charakter obřadního divadla a starodávného mystéria a prostřednictvím archetypálního příběhu, dramatických charakterů i situací divákům zprostředkovává katarzi a zároveň před ně klade věčné otázky. 

   Biblickou hru o Mojžíšovi, jeden z nejkrásnějších textů českého lidového - tzv. sousedského- divadla z Podkrkonoší, napsal v roce 1811 František Vodseďálek, švec ze Staré Vsi u Vysokého nad Jizerou. Hru podle přepisu Josefa Poloprutského z roku 1866 zrekonstruoval v roce 1989 znalec lidového divadla Vojtěch Ron a pro jeviště ji adaptovala režisérka Hana Burešová, která ji rovněž poprvé v roce 1990 uvedla na profesionálním jevišti (ve Středočeském divadle Kladno-Mladá Boleslav).

   Epicky stavěná veršovaná hra sleduje víceméně věrně osnovu biblického vyprávění o životě starozákonního proroka Mojžíše: od jeho narození a zachránění egyptskou princeznou, nucený útěk z Egypta do země madiánské, přes jeho svatbu, setkání s Bohem v podobě hořícího keře, Mojžíšův návrat do Egypta a vyjednávání s neústupným Faraónem o propuštění porobeného lidu, deset ran egyptských a následné vyvedení Izraelců z Egypta a jejich čtyřicetileté strastiplné putování pouští, až do Mojžíšovy smrti. Nezastupitelné místo ve hře mají v souladu s konvencemi lidového divadla sólové i sborové písně, stejně jako postavy Opovědníka a Blázna, které průběžně oslovují diváka a komentují děj.

   Hra dodnes strhuje svou jímavou prostotou a přímočarostí, za níž cítíme sílu neochvějné víry a pokory vůči všemu, co nás přesahuje. Jednoduchými prostředky, rozvíjejícími fantazii, hravou, antiiluzivní formou před nás klade veliké drama společenské (cesta národa za svobodou a vlastní identitou) i drama jedince (téma člověka, který si svůj úděl nevybral, ale byl k němu povolán). A co je zvlášť cenné, nadčasové morální poselství se tu nezjevuje jen ve formě přímých apelů (jako je třeba Desatero či Mojžíšova závěrečná řeč), ale především skrze samotný příběh. 

   Archetyp lháře, vyskytující se v dramatické literatuře už od antiky, našel jednu ze svých nejvtipnějších podob v Goldoniho lháři Léliovi, který lže nejen, aby něco získal či aby se zachránil, ale také z povahy snílka a skoro básníka. V úvodu hry přijíždí „věčný mladík“ a sukničkář Lélio se svým sluhou či spíš kumpánem Arlecchinem za otcem do Benátek, kde svou „nespoutanou obrazností“ roztočí kolotoč zábavných i ožehavých situací, které v závěru zastaví až příjezd jeho opuštěné snoubenky. Karneval končí vesele i melancholicky několika svatbami; Lélio je donucen oženit se, přestat lhát a konečně dospět…

   Nová úprava jedné z nejvděčnějších Goldoniho komedií vedle jazykových úprav, značného zkrácení a přidání několika písní, přenáší hru do období benátského karnevalu (přičemž umožňuje jak současné, tak dobové kostýmní řešení). Nadčasové charaktery postav, tvořící výrazné herecké příležitosti nejen pro představitele titulní role, ostrý spád dialogů sršících bystrým vtipem a vděčné komediální situace mohou pobavit široké divácké spektrum. 

   Úprava Hana Otčenášková-Burešová a Jan Otčenášek s použitím překladu Rudolfa Součka a adaptace Miloše Hlávky.

            Dramatizace známé české pohádky Jana Wericha vznikla pro Divadlo Šumperk. Příběh otevírá Tonda, nejmladší syn učitelových, který před oponou poučuje děti o tom, jak se cestuje vlakem. Jeden rychlík právě vyjíždí ze Šumperka (lze upravit podle toho, kde se hraje) směr Praha Dejvice a do něho Tonda taky nastoupí. Spolucestující jsou jednotlivé postavy pohádky, co si cestou vykládají, jak se to s vesnicí Dejvice má. Když jim Tonda nabídne kousnout ze své svačiny, celou mu ji snědí, aby hned potom vystoupili v cílové stanici, kde představují Barku, farářovu kuchařku, nejlakomější držgrešli ze všech.

            Farář navrhuje, aby jedno z farních prasátek bylo darováno učitelovým – lidem, kteří třou bídu s nouzí a mají spoustu dětí, o tom ale Barka nechce slyšet. Ve stejný moment napadne ta samá myšlenka i učitele, který se rozhodne jednat a uprostřed noci jedno z prasátek zabije. Barka na to ráno přijde, vyděsí se, že pošlo, a chce se ho co nejrychleji zbavit, ochotně si prasátko odveze učitel s tím, že už ho někam zakope, namísto toho ale strčí vepřové do trouby a upeče. Večer jde Barka kolem učitelovy chalupy, všechno se jí zdá podezřelé, rozhodne se proto situaci prověřit okýnkem nad dveřmi. Tak se stane svědkem pravidelné večerní modlitby, v jejímž závěru Tonda tvrdí, že Barka žere žížaly. To Barku tak rozčílí, že spadne a v následku bouchnutí o zem se dostane do bezvědomí. A tak začíná známé putování bezvládné Barky v pytli do Kubátovy stodoly a pak hned ke starostovi domů. Ze svých nočních toulek se probouzí hned se dvěma boulemi. Ráno dělají všichni občané, jakože nic. Co byste také chtěli, vždyť jsme v Dejvicích.

A tak raději rychle pryč, nasednout na vlak zpět do Šumperku (lze opět upravit podle toho, kde se hraje), zazvoní zvonec a ...  

Morčata Radek a Borková jsou kamarádi, jak se patří! Bydlí uprostřed lesa, kde mají své domečky, a v nich si hospodaří pěkně po svém. Borková je trochu lenoch, ráda jí a spí, nesnáší uklízení. Naopak Radek je organizátor, hýří nápady a miluje vaření – ovšem pouze podle receptů. Jen žádnou improvizaci, prosím! Nejlepší kamarád morčáků je mopsák Igor, obtloustlý pes se sklony k fňukání a sebelítosti. Se svoji paničkou bydlí na kraji města v jednom z panelových domů a vždycky, když stará paní usne, utíká tajně za svými kamarády do lesa.

            Ten den, kdy se pohádka odehrává, je 1. října – svátek všech Igorů. A právě na něj morčáci zapomněli! Mají tedy nejvyšší čas, aby pro mopsáka upekli bábovku. To by nebylo zase tak těžké, kdyby se jim do toho ale neustále nemotala kuna Pepina. Závistivá, sobecká a vlezlá mrška, která ukradne nejen čokoládu, ale nakonec i právě pracně dopečenou buchtu. Kdyby nebylo všudypřítomného kosa Kamila, těžko říct, jestli by se v lese nakonec slavilo...   

„Dámy a pánové, dobrý večer!“ uvítá diváky v sále konferenciér – a slavnostně jim oznámí, že na závěr večera zemře. Začíná zvláštně děsivý, černohumorný kabaret mezi životem a smrtí, v němž onen konferenciér a postavy z jeho života formou jakési „stand-up tragedy“ divákům sdělují své osudy a pocity, v dialozích se scházejí a střetávají – a nad nímž nepřestává viset stín smrti.
    Je tremble (1) a Je tremble (2) je diptych her, které napsal a v letech 2007 a 2008 v Bouffes du Nord inscenoval Joël Pommerat (1963) – jeden z nejoceňovanějších francouzských dramatiků střední generace, který za svou hru Ma chambre froide v letošním roce získal cenu Moliere pro nejlepšího současného francouzsky píšícího dramatika.

IT Honza se snaží už pět let bezúspěšně naprogramovat program na programování a změnit tak celý svět techniky. Místo celosvětové slávy a milionů na kontě za obrazovkou svého milovaného počítače ale jen pustne a tloustne, zatímco celou domácnost drží nad vodou jeho žena Alena. Alena s děsem sleduje, jak se jí Honza začíná odcizovat, dokonce už nereaguje ani na její milostné návrhy. Jednou v noci dospěje Honzovo počítačové šílenství až k bizarnímu pokusu, při němž se mu omylem podaří „oživit“ porno herečku Dravou Blážu. Honza s Blážou prožije divokou elektromagnetickou romanci a zamiluje se do ní. Bláža slibuje, že se vzdá své porno kariéry, sní o romantické svatbě v Toskánsku a plánuje společný život s Honzou. Až se jednoho rána dozví, že IT Honza už jednu ženu má…A ta žena musí nadobro zmizet ze světa…

 

„Komický, lehce absurdní, ale v jádru děsivý výhled budoucí možné lidské existence.“ Divadelní noviny, Marcela Magdová, 7.12.2010

        Jednoaktovka Vulkán je sledem třinácti krátkých obrazů, v nichž je novým způsobem zachycen problém známý již z antické mytologie – mezi Faidrou milující Hippolyta a králem Théseem. Vulkán je hra pro pět postav, z čehož tři jsou ženské a dvě mužské. Faidra, Král Théseus, Nona (jedna z bohyň osudu) a Rar (Hippolytův učitel). Samotná postava Hippolyta však ve hře nevystupuje a nedochází tak k tradičnímu konfliktu milostného trojúhelníku. Zato je osobní problém a Faidřina těžká situace jakoby upozaděna přítomností postavy Vulkán. (Přestože je předepsána s mužským rodem, běžně se k ní v textu vztahují ženská zájmena.) Tato personifikovaná přírodní síla se probouzí k větší a větší aktivitě a hrozí zničit veškeré lidstvo. Až nakonec…

Ve sklepě se nachází místnost bez oken. V ní sedí muž, který o sobě říká, že nic nemá a nic není. Nahoře v domě se nachází zrcadlo, skrz které člověk může vidět dolů, ale nahoru ne… V místnosti bez oken drží Majitel v zajetí několik lidí. Jsou to ztroskotanci, beznadějné existence, které odebral ze světa a zavřel tam dole. Svou činnost nazývá – pomocí. Majitel chce vymazat jejich osobnosti, jako data na disku, aby tak byli připravení pro nový život. Uvězněné osoby jsou pro něj pouze dílky pro jeho vlastní naprogramovaný příběh, v němž budou vězni existovat jen a jen pro něj, ne pro sebe sama.
      Uvězněná žena přechází do požadovaného stadia. Je tedy propuštěna na svobodu a nemusí se vracet hned, je jí darován určitý čas. A tak se z jejího věznitele stává její pán, její střed světa. Mladá dívka ale ještě není ve vývoji tak daleko. Po měsíci ve sklepě, smí nahoru za ostatními. Ona chce ale nadobro pryč, vší silou se brání dalšímu věznění. Petr je nový přírůstek. Je jiný než ostatní, on je ten, co má jméno, ten, co má svůj příběh. Okolní svět ho hledá a možná ho čeká i pravá – nenaprogramovaná – budoucnost. Stává se tak chybou v systému sklepu…

      Autorovi se ve hře Dager under podařilo vytvořit temné podobenství o společenských předpokladech lidí. V precizních dialozích ponurého laboratoria se rozvíjí hra, hra o vládnutí a ovládání a o rozkladu jednotlivce způsobeného krutým mučením. Hra odkazuje na mučírny a tábory smrti a jejich nelidské praktiky.