„Nedovedete si představit, jak může být týden dlouhý, když děláte něco, co je zakázané…“

     Píše se rok 1944, konec války je stále v nedohlednu. Manžel hlavní hrdinky Milli bojuje na frontě, ona je těhotná a žije sama ve svém bytě v Eisenerzu. Žije relativně klidně, chráněna před krutostmi války. To se však jednoho dne zcela změní. Po její bývalé spolužačce pátrá SS, protože veřejně sympatizovala s rakouským odbojem. Milli se ze dne na den stává proti své vůli odbojářkou: vezme svou bývalou spolužačku Mitzi k sobě a spolu s ní i dva partyzány, kteří ji doprovází. To vše se odehrává zatímco ji její -Hitlerovi ze srdce oddaní -  tchán s tchýní pravidelně v bytě navštěvují. Tak žije Milli dva roky ve smrtelném nebezpečí a v tísnivém strachu z odhalení a potrestání. Má chorobný strach z každého zazvonění u dveří, před každým uniformovaným mužem na ulici. Když u ní pak jednoho dne hledá jedna známá ve vysokém stupni těhotenství přístřeší, vezme její „hra na schovávanou“ absurdní podobu …a neodvratitelný konec.

     Po premiéře „Jelenů“ („Hirschen“) přišla za Franzobelem dnes 86-ti letá dáma, která za války žila ve městě Eisenerz a ubytovávala u sebe odbojáře. Byla tehdy zdravotní sestra, musela se starat o své čerstvě narozené dítě a její muž byl u Wehrmachtu. „Prinzessin Eisenherz“ zachycuje skutečné prožitky obyčejné ženy, která se znenadání střetla s válkou a stala se z ní hrdinka proti své vůli. Na jedné straně byla kuráž, touha pomáhat, víra v dobro, na straně druhé stál milovaný muž bojující na frontě a s Hitlerem sympatizující tchýně, která její byt se schovanými odbojáři navštěvovala každý den, ale nesměla se o nich nikdy dozvědět.

     Tato zvláštní rozervanost, která se nese hrou, přináší nejen řadu absurdních situací, ale také otázku, jak bychom se zachovali dnes? A ačkoli se „Prinzessin Eisenherz“ odehrává v posledních letech války, vypráví hra především o trpké přítomnosti dnešního rakouského člověka…

O OPRAVDOVÉM PRINCI A OPRAVDOVÉ PRINCEZNĚ

Princ Fridolín jezdí ve svém „postýlkovém autě“ po sousedních královstvích a hledá pro sebe tu pravou princeznu, která musí být hodna jeho opravdové ušlechtilosti. Pohádka je volnou variantou Andersenovy Princezny na hrášku.

     

O CHYTRÉM  DVANÁCTKOVI

Dvanáctek je jméno chytrého klučiny, který dostal velkou chuť na buchty. Jeho babička mu však jeho přání nemůže splnit, protože nemá mouku. A tak se Dvanáctek vydá do světa, aby si mouku vysloužil. Pro dosažení svého vysněného cíle musí přelstít zlého vlka, který sužuje celé království. 

 

Z ČAROVNÉHO KLOBOUKU

Třetí pohádka vypráví o kouzelníkovi Čáromárovi, který hledá pro princeznu Mišku, co se píše s měkkým „i“, ženicha, který je nejzdatnější ze všech ženichů na celém světě. Miška je vybíravá a stále odmítá nabízené ženichy až ji okouzlí Myšák, co se píše s tvrdým „y“ a  Miška, co se píše s měkkým „i“ se velmi ráda nechá proměnit v myšku Myšku, co se píše s tvrdým „y“.

    

Tři pohádky pro Rošťáky napsal Vlastimil Peška pro herce brněnského Divadla Radost a jsou zamýšleny jako tři herecká sóla s použitím animačních technik. Lze je však interpretovat i větším počtem herců. Dají se i po nepatrných režijních úpravách inscenovat činoherním způsobem. Pohádky lze hrát v libovolném pořadí i samostatně. Můžeme je doporučit pro inscenování ochotnickým a dětským divadelním souborům.

Učitel hry na klavír Alec Druskjewitsch daruje svému mladému studentovi a milenci Stefanu Ossinskému svoji ruku, poté co o ni student při nehodě na motorce přijde. Dr. Selma Bleuel provádí transplantaci a zamiluje se do Druskjewitschého. Pod záminkou, že by se Ossinsky s učitelovou rukou nedokázal sžít, zorganizuje zpětnou transplantaci…
Phantomschmerz  formou soudního přelíčení zpětně vypráví nejen příběh jednoho zvláštního chirurgického zákroku, ale osvětluje také spletitou síť vztahů v zákulisí transplantací orgánů.
Proč člověk daruje jinému svůj orgán? A komu tento orgán pak patří, dárci nebo příjemci?
 
Constanze Dennig, lékařka a autorka, přichází s výbušným tématem dárcovství orgánů. Obchod s orgány nelze statisticky zmapovat. Pověsti o násilných transplantacích srdcí od živoucích lidí v Asii a Jižní Americe nemůže člověk ani prokázat ani vyvrátit. Toto „darování orgánů“ od živých probíhá v největším utajení. Pravda je ale taková, že kdo má peníze, potřebný orgán si vždy koupí. Odkud ale tento orgán pochází, pak není vůbec důležité…

Dějištěm příběhu jsou dva hostince v jednom letovisku někdejšího Rakouska – Uherska: tříhvězdičkový hostinec Alpenblick a hostinec Seerose, který už má to nejlepší dávno za sebou a nyní ubytovává i uprchlíky. Z čehož má hoteliér Ferdinand Köhler, který vlastní oba podniky, víc než dobré peníze. Kromě toho dělá s hrdostí statistu na natáčení propagačního filmu císaře Františka Josefa a císařovny Sissy.
Do zdánlivé venkovské idylky zabloudí čtyři „cizinci“: novinář, turista, herečka, gurmán a –inkognito – z Ameriky se navrátivší syn hoteliéra. Každý z nich má svůj důvod, proč se vydávat za „uprchlíka“. Jejich setkání přinese množství groteskních až absurdních situací, omylů a nedorozumění. Divoký rej záměn nakonec vyvrcholí dvojitou vraždou. Kdo je ve skutečnosti oběť? A kdo je vrah? Kdo je křivě obviněný? Kdo je syn? Kdo je turista? A kdo je proboha gurmán? 
 
Hotel Asyl vypráví příběh o lidech, kteří jsou svým způsobem slepí.„Uprchlická hra“, ve které se žádný skutečný uprchlík nevyskytuje, ale která odhaluje prohnanost těch, kteří z „uprchlíků“ profitují. Norbert Silberbauer odkrývá pravdivý postoj k „chudým cizincům“, uprchlíkům a azylantům a naproti tomu k „bohatým cizinců“, turistům. 
 

Ve své nové hře vypráví Rottmann příběh mladičké lásky, která se i přes bouřlivé vnější zásahy pokouší nalézt svou cestu a své tempo. Čtrnáctiletý Finn, žijící se svým otcem potkává Jule. Zvláštní dívku Julii, která si ale nepřeje být nazývána tak honosně – je to prostě jenom Jule. Finn hraje fotbal a rád se učí, miluje angličtinu a nechápe, jak z ní Jule může mít dvojku a ještě k tomu neumí vyslovovat anglické „th“! Přesto je s Jule rád. Jeho spoluhráč z fotbalu Adrian ho ale neustále hecuje, aby s Jule zašel dál, než na procházky do parku. A konečně byl jedním z nich. Ve Finnovi se začíná probouzet muž. Do toho přichází milující a všetečný otec, který nechce nic zanedbat. S těmi nejlepšími úmysly se pokouší syna informovat, co a jak ve vztahu s první dívkou. Finn nechce poslouchat, tak se otec odhodlá k plánu - pro jistotu mu zaskočí do obchodu koupit několik balíčků kondomů. A tento plán bude víc než osudný. Protože Finnův otec si z mládí nese jeden hřích a ten hřích se nyní vrací, aby byl odčiněn…

Svěžím a vtipným jazykem Rottmann podává témata jako sexuální morálka, sexuální identita, dospívání a hledání sebe sama v mládí, ale i ve zralejším věku.

Blauer als sonst mělo úspěšnou premiéru 11. 5. 2011 v Junges Schauspielhaus Zürich.
 

V jedenácti scénách-kapitolách uvádí autorka M. Aubert na scénu svérázné postavy, tzv. chonchons, a výseky z jejich životů. Spojovacím článkem je pak sama autorka, jež ve hře vystupuje ve zmnožené podobě – jako manželka, herečka, dívka a především jako autorka-postava, která své hrdiny komentuje a sama se účastní promluv. V dlouhých monolozích jednotlivých postav vyplouvá na povrch krutá realita mezilidských vztahů, ať už v rodinném či pracovním životě. Tchýně plná zášti vůči snaše, chlípný ředitel či neodbytná novinářka. To vše jsou hrdinové této hysterické rodinné komedie. Autorka zde prostřednictvím svých hrdinů dobrovolně podstupuje sebedestruktivní terapii, když se nechává obklopit postavami, které tvoří rámec jejího životního obzoru. Do jaké míry jde o autobiografii a do jaké si autorka pohrává s prolínáním skutečného a fikčního světa? Není nutné předstírat, že jsme pochopili celou hru, jak nám radí jedna z postav. Jde o to, zda na ni přistoupíme, či nikoliv.
Hra současné francouzské dramatičky byla inscenována autorčinou domovskou divadelní společností Compagnie Tire pas la nappe.

Ondina žije s rodiči na břehu jezera, ale skutečným domovem jí je voda. Veškerý čas tráví u jezera nebo venku v dešti. Její podivné chování a zlomyslná povaha se stávají zdrojem rodinných konfliktů. V návalech vzteku si Ondina nepřeje nic jiného, než aby rodiče nadobro zmizeli z jejího života. Despotický otec klade její špatnou výchovu za vinu své ženě, kterou navíc nenávidí kvůli jejímu věčnému mládí. Vysloví proto přání zbavit se Ondiny a nechat zestárnout její matku, která až dosud stále neztratila nic ze svého půvabu navzdory bití a týrání. Matka se zhlíží ve své dceři, touží být jenom s ní a odjet někam daleko.
   Během jedné z rodinných hádek vypukne bouře a krátce nato se ve dveřích objeví cizinec v tmavém kabátě a s kloboukem zakrývajícím tvář. Představí se jako ten, kdo přišel vykonat jejich přání. Reakce na jeho příchod u každého z členů rodiny znovu akcentuje vnitřní charakter postav: Ondina ho pokládá za svého kamaráda Antonina, se kterým byla domluvená, že postraší rodiče; otec zaujme nepřátelský a krajně pravicový postoj vůči cizincům obecně, ale zároveň doufá, že je to snoubenec jeho dcery, který si ji odvede pryč; servilní matce pak leží nejvíce na srdci jeho pohodlí a konvenčně vhodné přijetí ze strany rodiny, přičemž sama touží po svobodě a zakrytí známek týrání na svém těle. Neznámý muž zůstává postupně o samotě s každým z nich a prezentuje se jako ztělesnění neodvolatelného vykonavatele jejich přání. Každé slovo v sobě totiž nese magickou moc, kterou tak disponují i přání, která vlastně ve skutečnosti nechceme, aby se vyplnila. Muž nakonec slíbí, že se vrátí po roce, aby se přesvědčil, jakým způsobem se změnil život rodiny a zda každý nalezl tu správnou cestu bez toho, aby škodil druhým. Po jeho odchodu se schyluje k dalšímu konfliktu, kterému však kouzlem zabrání matka povzbuzená cizincovými slovy. Vzápětí se rozhodne říct Ondině pravdu. Ondina totiž není jejich skutečnou dcerou, neboť ji matka nalezla po bouřce v proutěném košíku před domem. Už roky předtím vzývala nejrůznější božstva a prosila o dítě. Ondina však není odloženým dítětem, ale tím, které bylo darováno lidem. Čím více lásky matka dávala své dceři, tím více mládla. Ondina si uvědomí, že matka snášela otcovy rány jen kvůli ní. Všichni tři očekávají nový příchod cizince – matka s dcerou radostně a umíněný otec se zbraní v ruce. Kouzlo však způsobí, že jakýkoli útok se otci vrátí zpět. Začne bouřka, dá se do deště, cizinec je očekáván každou chvílí. Otec náhle vystřelí. Zavládne tma a ticho, poté je slyšet melodie z Rusalky.      

Samotný příběh rovněž dokresluje nespočet aluzí, ať už těch literárních (Ondine od Jeana Giraudoux) nebo neliterárních (2. světová válka, genocida ve Rwandě, destruktivní vliv člověka na přírodu). Českému publiku bude zajisté důvěrně blízká i hudba z opery Rusalka od Antonína Dvořáka, která v tomto příběhu dostává překvapivě současnou rezonanci. Známý příběh i postava vodní víly Ondiny reflektují dnešní svět mladého člověka, který stojí proti konvenční společnosti.

Hra „SORTILÈGES“ byla dopsána v lednu 2010 v Praze a svědčí o blízkém vztahu autora k české kultuře.
         

Constance: "Moje sestra si myslí, že jsem ji chtěla otrávit. Prostě jsem nalila čistící prostředek do sklenice na víno, která stála na baru, ona přišla a bez jediného slova se po ní vrhla a začala si v ní máčet rty. Tak jsem ji nechala. Říkala jsem si – když ani neumí pozdravit... Nakonec si musela sama zavolat sanitku."

Děj rodinného dramatu se odehrává v domě na pobřeží moře. V domě, který je tak velký, že do některých místností už ani neznáme cestu. A všude kape voda. Eduard prohraje v kartách se sousedem Francisem svůj knír. Odmítá si ho ale oholit a bez jediného slova raději odjede ze země. Francis využije situace a vetře se do opuštěné Eduardovy rodiny, hrát roli manžela a otce dvou dětí: Absinthe a Adriena. Několik let na to se ale Eduard vrací... a tady náš příběh začíná. Absinthe všechno ví.  
Ve zdech domu tepe karneval, kterým teď žije celé město. K hlučným venkovním oslavám se připojuje bouře a my postupně rozkrýváme zastrčené příběhy všech postav. Pravda prosakuje hrází.

Druhá vydaná hra francouzského dramatika bretaňského původu byla inscenovaná zatím jen jednou, a to ve spolupráci s pařížským Théâtre de la Bastille a s Nouveau théâtre v Besançonu v autorově režii.

V jedné čtvrti, v jedné ulici, naproti sobě stojí dvě řeznictví. První řezník vyrábí jelita podle místní tradiční receptury a ctí tradiční hodnoty. Má ženu, sestru, prodavačku a učně. Řezník od naproti žije se ženou, kterou si nevzal a kterou bije, je cizinec, neprodává vepřové, ale přesto k němu chodí spousta zákazníků. Řezníkův učeň se otáčí za každou sukní a jeho výboje nejsou bezúspěšné. Řezníkova sestra se svléká v peep-show a nesouhlasí s řezníkem. Žena řezníka odnaproti se také svléká v peep-show, ale pláče při tom. Učeň je utajený žid a jako jediný, kromě řezníka, zná tajemství tradiční receptury. Žena s taškama má hlad. - Dvoje zbytky sou dycky lepší než jedny zbytky. Jenže kdo neni s náma, je proti nám. -  Jak se zbavit nepříjemné konkurence? Do boje, ve kterém jsou dovoleny všechny zbraně, zasahuje řezníkova smrt. Kdo z toho vytěží nejvíc?

Xenofobie. Antisemitismus. Sex. Nevěra. Domácí násilí. Lež. Kariérismus. Incest. Tradice. A je to. Ale transvestita Chéribibi ví, že věci mohou být i jinak, než se zdají.
Hra o předsudcích, intrikách, překračování mezí, ale především o malém člověku a jeho dobrém i špatném já.

       Drama se odehrává ve velkoměstě, možná v blízké budoucnosti. Po smrti Lakdara, který byl ubit při krádeži auta, vypukly v celém městě nepokoje, kterých se účastní především mladí lidé a děti. V ulicích není bezpečno, policie se snaží znovu získat kontrolu. Lakdarův bratr Hassan chce spravedlnost a pošle na ministerstvo výhružné dopisy. Pak se také rozhodne jednat s ne nezištnou pomocí Dítěte, které ovládá díky svým kontaktům všechny tajné cesty. Do Hassanova života se doslova nastěhuje fotografka Marléne, se kterou se setkal už dříve a která se ho snaží pochopit a pomoci mu. Prozatím doma hlídá jeho matku Zohru. Damien, muž, který Lakdara zabil, se pokouší utéct a zároveň se vyrovnat se svou vinou. Ve starém hotelu se setkává se starcem, který čeká na smrt, a podivínkou Anne, která žádá jeho ochranu proti svému bývalému milenci Yagovi a zavede ho do polorozpadlého domu v opuštěné zóně za městem.
      Příběh dvou mužů na pozadí periferií velkoměsta, které je pohlcují. Chorobný strach z konfliktu a násilí a zároveň nutnost prosadit se, obhájit se a nerezignovat. Nutnost chaosu a vzpoury a nutnost nastolit pořádek. Touha být sám a touha najít druhého.

       V souvislosti s událostmi ve Velké Británii se potvrzuje, jak je Galletův text aktuální. Přibližuje tísnivou a dusnou atmosféru velkoměsta, ve kterém se musí něco stát, aniž by dával příliš jasné odpovědi na to, proč se tak děje.

       Hra mladého francouzského dramatika Samuela Galleta (1981), který studoval v Paříži se zaměřením na humanitní vědy a divadlo a v roce 2003 byl přijat na Ensatt, kde se soustředil na psaní pro divadlo pod vedením Enzo Cormanna, vznikla v rámci jeho rezidence v CEAD v Montréalu. V roce 2010 ji inscenoval Jean-Philippe Albizzati a byla oceněna na festivalu Les journées de Lyon des auteurs de théâtre. Gallet je dále autorem např. Autopsie du Gibier (2006) a Encore un jour sans (2007). Je stálým spolupracovníkem Comédie de Valence a členem Coopérative d´écriture. V sezóně 2010/2011 působí při umělecké skupině Troisi?me bureau v Grenoblu jako rezidenční autor.