Jacques a Odile využívají akční slevy a v supermarketu si koupí dvojici přátel. Doma je ubytují ve skříni, odkud je pak pravidelně vypouštějí v naději, že se jim s jejich pomocí podaří zahnat nudu manželského stereotypu. „Každodenní monstra“, která denně potkáváme všude kolem sebe, která nikdy nebudou mít tu čest stanout před soudem, ale která jsou o to děsivější, že se nám podobají. Absurdní komedie jistě ne náhodou připomínající Ionesca.

Séverine Chapuis opustil manžel Jean Pierre před dvaceti lety. Opuštěná a na mizině si Séverine založila vlastní vydavatelství, které teď prosperuje. Jednoho dne se tento kdysi světácký ex-manžel objeví před jejími dveřmi, avšak už to není ten arogantní a cynický obchodník, ale zruinovaný muž bez střechy nad hlavou. Jean Pierre přišel, aby se omluvil, a jako nezaměstnaný se vlastně zeptal i na práci. Séverine se rozhodne dát mu šanci a nabídne mu místo údržbáře! Jean Pierre tak musí překonat svou hrdost, obléct si pracovní uniformu, vzít kartáč a kbelík a přijmout ponížení. Séverine s ním totiž zachází jako s onucí. Ale Jean Pierre není typ, který by se tak rychle poddal...

     Hra měla premiéru v pařížském Théâtre Palais-Royal v září tohoto roku a setkala se s velkým úspěchem, ostatně jako většina her Erica Assouse. 

„Milá matko. Rudé jsou růže, co rostou do nebe, dělá se mi nanic, když vzpomenu si na Tebe. Líbá Sheldon“, píše jednatřicetiletý syn své matce. Vtipná a dobře napsaná komedie autorského tandemu Sama Bobricka a Julie Steinové je tvořena sérií dopisů, které si mezi sebou vyměňuje mladý básník a jeho panovačná matka.

Sheldon utekl od své matky a během své cesty, která nás zavede např. do Tibetu, Severní Dakoty či Arizony, se oba hrdinové snaží pochopit jejich komplikovaný vztah. Nakonec oba zjišťují, že k tomu aby byli dokonale šťastní, nebudou od sebe nikdy dostatečně daleko.

Hra vychází z knižní předlohy Sheldon & Mrs. Levine, jíž se k dnešnímu dni prodalo přes 50.000 výtisků. Hra bude uvedena na Broadwayi na začátku roku 2011.

Text je v elektronické podobě k dispozici v DILIA.

Co znamená, či kde se nachází  Oltec? Je to slangové označení brněnské městské části Staré Brno. Oltec je běžně používaným termínem brněnského „hantecu“, který se stal jednou z hlavních linií Peškova scénáře. Brněnský slang, chcete-li „hantec“, se řadí mezi filologické perly českého jazyka. Patří neodmyslitelně ke kořenům brněnského patriotismu, který se dědí z generace na generaci. Výrazným prvkem je odvěký mindrák brněnské „skvadry“, která nemůže stále zapomenout, že byla ve středověku centrem evropské vzdělanosti a pokroku Velká Morava.

„Kam se na nás hrabali Cajzli?!“ Volně přeloženo: „Co v té době znamenali Pražáci?!“Půvabné, místy i drsné slovní hříčky brněnského slangu a především pevná víra v to, že slavné Rychlé šípy pocházejí z brněnského Oltecu a ne z Prahy, dokreslují veseloherní linku Peškovy komedie, která si nenásilnou formou „utahuje“ ze zmíněného brněnského patriotismu.  

Další dějová linie, která se táhne celou komedií jako pověstná červená nit, je víra v plně aktivní stáří, chcete-li třetí věk. Prostě řečeno, hlavním hrdinům a jejich soukmenovcům je již více jak sedmdesát, ale stále jsou ochotni aktivně bojovat za spravedlnost a svoji čest. Vše s mírou vkusné nadsázky a s mnoha melodickými písněmi z dílny Vlastimila Pešky. V komedii je také citována proslulá píseň Josefa Kainara Hvězdy nad Brnem.

Divadelní hra mladé autorky Anny Sobotkové je tvořena šesti aktovkami, které se odehrávají na Olšanském hřbitově. Autorka se zde snaží humoristickým způsobem zodpovědět otázku „Kam odcházejí lidé po smrti?“ Aktovky jsou řazeny chronologicky. Zažijeme zde Dušičky i Štědrý den. Všemi aktovkami prochází  postava hrobníka, který se toulá po hřbitově a je tu jediný živý. I když na sebe aktovky navazují volně, dospějí k závěrečné pointě: hrobník, který propojoval jednotlivé scénky, nakonec umře a zjistí, že být mrtvý je mnohem lepší než být živý, protože teprve velké společenství mrtvých ho vysvobodilo z celoživotní samoty. Humor je hlavním tématem Hřbitovních aktovek, které jsou díky tomu divácky i herecky vděčným divadelním tvarem.

Příběh, který se odehrává v malé podhorské vesnici kdesi v českomoravském pomezí, vrací diváka do poloviny minulého století. Autor se s humornou nadsázkou snaží přiblížit atmosféru „oněch časů“ a vypráví o smyslu života malého úředníka, o marné touze po osobní svobodě a osamění.

Ústřední postavou hry je Jan, mladý muž s čerstvým vysokoškolským diplomem, svědomitý, inteligentní hoch, který byl po skončení studia v rámci státního plánu umístěn do malého opravárenského podniku. Vedení podniku si s ním neví rady: jeho vysoká kvalifikace by mohla ohrozit některé vedoucí, je bezpartijní, nemá praxi, a tak ho překládají z místa na místo a přidělují mu podřadné práce. Jan je nešťastný, jeho protesty, žádosti, stížnosti nepomáhají. Má pocit, že je zbytečný, neužitečný, překáží. Jediná věc mu dodává sílu – jeho hluboká láska ke spolupracovnici Libuši. Když ho ale lehkomyslná, povrchní Libuše opustí, ztrácí se mu smysl života, propadá depresi a hluboké beznaději. Cítí, že musí pryč z podniku, od nesmyslných příkazů, pryč od jednotvárné, ohlupující práce, pryč od lidí. Netrvá dlouho a je rozhodnutý. Jeho ochota, poslušnost, snaha mizí a Jan utíká. Od té chvíle se z něj stává rebel – vnitřní disident. Ujíždí z domova a kdesi na svých cestách objeví malou jeskyni v lesích, kde chce v klidu a tichu žít, bez styku s lidmi. Jeho počínání však neunikne pozornosti místních lidí ani Národního výboru. Zvěst o „poustevníkovi“ se brzy roznesla po kraji a Janův klid a mír začali narušovat zvědavci, turisté, houbaři. Někteří se jen přišli podívat, někteří nabízeli pomoc, ale jiní se ho snažili využít ve svůj prospěch, jiní z něj chtěli mít turistickou atrakci. Po trpkých zkušenostech se Jan vrací ze své „samoty a klidu“ zpět do anonymity panelákového sídliště s poznáním, že život má smysl, absolutní svoboda neexistuje a útěk jednotlivce z lidské pospolitosti je nesmysl, protože vše neobvyklé vždy budí pozornost a vždy a všude se najdou lidé, kteří i z těžkých a bolestných situací chtějí profitovat.

Hra byla napsána podle námětu, který byl oceněn v celonárodní soutěži na původní český muzikál, kterou vyhlásil Svaz československých skladatelů.

 

Patrik, který má pár roků do čtyřicítky, je introvert. Po smrti svých rodičů žije sám v malém rozpadajícím se rodinném domku. Nosí brýle, rozcuchaný účes a nemoderní oblečení. Nemá žádné kamarády ani přítelkyni a pracuje z domova jako programátor.

   Jednoho dne se po dlouhé době náhodou setká ve městě se svým spolužákem Martinem, který hned navrhne, že to spolu musí oslavit. Patrik se snaží ze schůzky vymluvit, protože zaprvé zrovna nemá čas a za druhé se stejně poslední dobou s nikým nestýká. Martin ale o tom nechce ani slyšel, proto se spolu domluví, že ke konci týdne přijede Martin k Patrikovi domů.

   Martin, který je nyní bohatý majitel prosperující firmy, skutečně v pátek v podvečer přijede a oba vzpomínají na svá studentská léta. V noci se však stane něco, co navždy ovlivní jejich životy.

Strhující příběh o jednom setkání bývalých spolužáků obsahuje nečekané situace, plno napětí, dějové zvraty a překvapivé rozuzlení.

V opuštěné  vilce v Bretani u Morbihanského zálivu tráví se svou mladou ženou prázdniny pařížský kriminalista Olivier. Kdysi zapřísáhlý nepřítel žen je hezký muž, asi 45 let, distingvovaný, prošedivělý a sympatický. Během této roční neplacené dovolené ho však postihne nakažlivá choroba - žárlivost. Jeho žena, 25 let, hezká, jemná, elegantní, Oliviera miluje a jeho neustálé podezřívání ji velmi trápí.

Do této konstelace přichází rušivý element – mladý rošťák Patrik. Má pevné nervy, přirozenou inteligenci a suchý humor. Tím dotváří základní sestavu typicky „thomasovské“ detektivní komedie, v níž si autor geniálně pohrává se situacemi, žene napětí až do krajnosti, několikrát zcela obrátí vývoj a přidává i uvolňující humor.

Thomas uměl rafinovaně skloubit napětí a smích jako žádný jiný autor. I v této hře rozehrává neuvěřitelný ohňostroj nápadů a drží čtenáře/diváka až do zcela překvapivého konce v neustálém napětí.

Komedie o tom, že divadlo není žádná hra, ale velmi vážná činnost.

Agnes Belladona je veliká herečka, která vládne divadlu. Tyranizuje své obdivovatele, svého manažera a agenta, novináře a také svého manžela. Tak běží čas až do chvíle, kdy mladá a talentovaná herečka Anna Laurelová vstoupí do jejího života...

Dalšími vystupujícími postavami jsou Igor Beausoleil, partner Agnes, průměrný v životě i na jevišti. Pierre-Paul Brun, agent a producent Agnes. Krutý a blazeovaný. Philippe, novinář známého deníku a Gisele, oddaná kostymérka, osobitá, vždy v pravou chvíli na pravém místě.

Hra plná intrik, humoru i krutosti z divadelního prostředí se odehrává v šatně divadla před premiérou představení.

Agnes Belladona získala v roce 2004 cenu Émila Augiera, udělenou Francouzskou akademií.

Herečka Zuzana, v minulosti slavná a obdivovaná hvězda, žije dnes zabarikádovaná ve svém bytě. Na začátku hry ji vidíme v intimní situaci, Zuzana se totiž zrovna koupe ve vaně. Z monologu herečky je zřejmé, že svůj profesionální vrchol má už za sebou a dávno ztratila i mladost a krásu. Reálně se ale nedokáže vyrovnat s běžícím časem a jeho následky. Naopak, jakoby se pro ni čas zastavil. Nechce si uvědomit, že dnes si nikdo nevzpomene na její dřívější velkolepé úspěchy a v novinách se dávno přestalo psát o jejích výkonech v superlativech, ani bulvární média o její soukromí neprojevují zájem. Zuzana si chce za každou cenu zachovat svoje iluze a vymýšlí si, že všude, kam se pohne, i v koupelně ji pronásledují věčně číhající starci-paparazzi, fantómové jejích představ... Zuzana žije na pokraji šílenství, skrývá se před blesky jejich fotoaparátů a hledáčky kamer. Neustále vzpomíná na vrcholné okamžiky své slávy, na krásné chvíle s milovaným režisérem, který z ní udělal hvězdu a vynesl ji na piedestal. V jejích vzpomínkách se fikce míchá s realitou. Obraz režiséra se zjeví v bytě deprimované herečky, která ho ve svých představách z pomsty, že ji opustil, utopí ve vlastní vaně. V této lehce absurdní situaci se Zuzana pokouší před zaslouženým trestem uniknout z bunkru, který si vytvořila ve vlastní hlavě a s mrtvým milencem si zatancuje poslední tanec.

Autorka si v monodramatu pohrává se známým biblickým motivem Zuzana a starci, mnohokrát zpracovaným především ve výtvarném umění, přičemž svérázně navazuje na tradice groteskní dramatiky evropské moderny a avantgardy.