Hra Můj vlastní Ježíš, kterou lze nazvat hrou s vysoce morálním nábojem, je příběhem o dvou bratrech a o zradě. Odehrává se v současnosti a děj hry je zasazen do dvou malých městeček v Dolním Slezsku. Hlavní hrdina, který ve svém mládí propadl zlodějské partě, stráví tři roky ve vězení, kde prodělá důkladnou katarzi. Když se opět ocitne na svobodě a vrací se domů, zjišťuje, že jeho rodný dům má být prodán a jeho dívku, na kterou po celou dobu ve vězení myslel, mu „přebral“ jeho vlastní bratr. Podruhé zrazen se nyní ocitá mezi svými dřívějšími známými a bezděčně  se dostává mezi myšlenkově dva velmi vyhraněné protipóly – setkává se s knězem, dávným přítelem, a místním gangsterem, který se pasoval do nové role byznysmena. Hru je možno vnímat i jako metaforu na novodobé bezdomovectví současného člověka, který je vykořeněn, zbaven všech tradičních hodnot, jakými jsou víra, rodina, tradice, domov, vlast.

   Polskou premiéru měla hra v roce 2006 v divadle Teatr Heleny Modrzejewské v Legnici, úspěšná inscenace režiséra Jacka Glomba se rovněž ocitla i na festivalu současné polské tvorby v Gdyni, kde v roce 2007 získala hlavní cenu.

Hra byla v polské premiéře uvedena v roce 2010 v divadle Laboratorium dramatu ve Varšavě. Odehrává se v rodině a dílně krejčího Davida Cukra, dědice vyhlášeného podniku na šití podprsenek se stoletou tradicí, který navíc přežil i poněkud odlišnou formu socialismu v Polsku, kdy se neznárodňovalo tak divoce, jako v Čechách. Podnik David Cukra však podléhá levné čínské konkurenci. Nedaleký hypermarket je zavalen levnými čínskými podprsenkami. Nic nepomáhá, že jeho sestra Mirka chodí každý týden tajně likvidovat čínské zboží přímo v regálech za pomoci nůžek. Kolem podniku se shromažďují obdobně vykolejené existence, jako například Bezdomovec, který přišel o práci poté, co jeho podnik nedokázal konkurovat lacinému čínskému zboží, nebo Slepá, která si jako majitelka průkazu ZTP/P přivydělává tím, že s ní zdarma cestují MHD lidé, kteří prostě nemají na jízdenku, a tak raději drobnou pozornost věnují právě jí.

„Hra je plná laskavého a lyrického humoru, který popisuje život lidských bytostí, které se ocitnou na okraji společnosti vyznávající pouze globální ekonomiku a neviditelnou ruku trhu…. Rudzka dokazuje, že právě jenom na okraji této společnosti ještě zůstaly ty hodnoty mezilidských vztahů, které bezpečně zahubila kultura hypermarketů,“ napsal po premiéře recenzent Gazety Wyborczej Roman Pawlowski.

            Zyta Rudzka (nar. 1965) je básnířkou a spisovatelkou, přesto nebo právě proto pracuje jako psycholog. Publikovala řadu próz a básnických sbírek. Je až doposud autorkou šesti divadelních her. Hra „David Cukr Podprsenky“ byla oceněna v literární soutěži „Gdyńska Nagroda Dramaturgiczna“ a na „Fóru současného dramatu“. Inscenace v Teatru Laboratorium ve Varšavě v režii Gabriela Gietzkého se setkala s velkým komerčním úspěchem. 

„Nejhorší je, když přestanete mít sex“. To jsou první slova monodramatu, či spíše mono-komedie polské autorky Olgy Pietkiewicz. Hra nás přivádí do luxusního relaxačního centra, kde nabírá nervovou pohodu mladá, nikoliv však nejmladší žena. Postupně nás seznamuje se svými peripetiemi kolem rozchodu se svým životním partnerem a také o zoufalé nemožnosti najít toho jediného a pravého chlapa. Mužská polovina našeho světa, zejména její mladší generace, nedostává právě nejlepší vysvědčení. Jediná aktérka komedie nás humornou formou seznamuje se všemi nejrůznějšími typy a podtypy mladé pánské generace, se všemi nejrůznějšími metrosexuály a všemi jejich odrůdami, na které si jenom vzpomenete. Postupně také zjišťujeme, že luxusní relaxační centrum má jeden háček, na dveřích nejsou kliky a hlavní hrdinku nápadně často navštěvuje lékař. Ale nakonec má i tato situace své řešení. Text hry, která byla jednou z oceněných ve druhém ročníku literární soutěže „Komediopisanie“ v Teatru Powszechnym v Lodźi, je příležitostí pro výraznou hereckou osobnost. 

Děj konverzační komedie ze současnosti nás zavádí na letní sídlo bohatého podnikatele, které je pochopitelně umístěno na atraktivním mořském pobřeží. Podnikatelova manželka se však během prázdnin zoufale nudí, a tak organizuje sponzorské aktivity svého manžela: financování inscenace mladého talentovaného dramatika v komorním divadle v metropoli. Podmínkou ovšem je, že do inscenace bude obsazen slavný herec z nekonečného televizního seriálu, čemuž se talentovaný dramatik pochopitelně brání. Do letního sídla přijede i slavný seriálový herec osobně a dokonce i se svým dlouholetým seriálovým partnerem, oba dva se však ocitají v nepříjemné situaci, protože jejich role v seriálu nečekaně skončily. Bohatému podnikateli ovšem aktivity jeho ženy vadí, a tak společně se svou spolupracovnicí začínají zkoumat, jak daleko jsou umělci ochotni pro peníze zajít. Bohužel však zjišťují, že umělci jsou za sponzorské peníze ochotni zajít snad až na tu nejzazší mez. Zdánlivě neškodná komedie tak přináší téma zcela současné: co všechno jsou sponzoři schopni za své peníze požadovat? A jak daleko jsou schopni umělci pro udržení své nadstandardní životní úrovně zajít? Existují vůbec nějaké hranice, na kterých jsou schopni se umělci v nečekané hmotné nouzi ještě zastavit?    

Hra je prokládána Kličkovými pokusy o hudební doprovod, ale mechanismus flašinetu se neustále zadrhává, podobně jako je přerušován i dialog obou staříků, když vzpomínají na staré časy. Často se buď neshodnou, odbočí od tématu, jsou vyrušeni hlukem projíždějícího auta, načež se těžko rozvzpomínají, o čem byla řeč...

Neustálé nabourávání dialogů a situací je pro Pingetovy hry příznačné, vytváří dojem nemožnosti dialogu či logického spádu událostí. Tím vzniká jevištní metafora bezcílného života, složeného z nesourodých jednotlivostí a bez jasného cíle, ovšem s citem pro postavy.

Hru La Manivelle přeložil roku 1960 do angličtiny Samuel Beckett (Pingetův dlouholetý přítel) pod názvem The Old Tune. Podobně jako v Beckettově překladu je i tento koncipován jako převod děje do jiného kulturního prostředí (v případě Becketta jeho rodné Irsko). Všechny reálie jsou tím pádem české, jakožto i historické události, jména postav, měst atd.

Tklivá píseň je sice rozhlasová hra, přesto však byla několikrát uvedena na jevišti např. poprvé v roce 1962 v Comédie de Paris (režie: Georges Peyrou), dále pak na festivalu v Avignonu roku 1987 (Comédie française).

Král už je starý a nudí se. Kdysi vládl svému království spolu se svým ministrem Bagou. S královstvím se však něco stalo – zbyl palác a ze sloužících pouze Kuchař. Zdá se, že poddaní jsou pryč. Prchli? Byli pobiti ve válce? To není podstatné. Podstatný je Král a jeho ministr Baga.

Baga chce Krále pobavit, a tak se za paravánem převléká do různých komických převleků, na základě kterých vznikají fiktivní situace prolínající se s přiznanou divadelní realitou – Králi hra často nejde, a tak musejí oba vystupovat z fiktivních rolí a zase se vracet či je nahrazovat novými. Snaha suplovat Králi nudnou všední realitu převleky za Velvyslance, Soudce, tetu Ester či fiktivního syna tak neustále padá, jako nakonec i samotný Král, když přijde na scénu Smrt. Král si nejprve myslí, že jde o další Bagův převlek, ale ten už vyjde zpoza paravánu pozdě...

V této autorem přiznané hře s divadelní realitou je možné ledacos. Například i to, že Baga se svými převleky jsou fantazie či vidiny Krále. Nebo že jsou to dva šílenci, kteří si hrají na Krále a Bagu. Nebo těmi hrami jen vyplňují prázdnotu svých životů.
    
Král a Baga je třetím Pingetovým dramatickým textem. Je napsaný podle Pingetova vlastního románu Baga (z r. 1958). Světová premiéra se uskutečnila v září 1962 v Comédie de Paris (režie: Georges Peyrou).

Jednoaktovka pro devět interpretů (Pořadatel, Šest vokálních interpretů – dva basy, dva kontraalty, soprán a tenor, Konferenciér a Dirigent), která je členěna do tří vět jako symfonie (Allegro ma non troppo, Andante sostenuto a Scherzo vivace), z nichž každé náleží jeden dominantní motiv.

Předmětem autorova zájmu je experiment s divadelním jazykem, kdy je dramatický text inspirován hudební skladbou nejen z hlediska struktury, ale je rovněž stylizován do podoby koncertu, přičemž dirigent určuje rytmus a kadenci promluv jednotlivých postav.
Podstatným estetickým hlediskem je poetický jazyk, který nahrazuje libozvučnost hudebních nástrojů zastoupených promluvami postav.

V úvodní scénické poznámce autor vysloveně uvádí, že text může být realizován jako rozhlasová skladba, nebo jako hudební koncert pro publikum (tedy rozhlasová nebo divadelní hra).

Média informují o doutnajícím konfliktu v Jugoslávii. Třiadvacetiletý hrdina hry Laury Forti je napůl Chorvat a v Záhřebu má prarodiče. Vypravuje se za nimi s fotoaparátem na krku a s myšlenkou, že se proslaví jako reportér Frank Capa. Na místě je dosud bezstarostný mladík konfrontován se zážitky a pocity, na něž není připraven. Realita se nepodobá záběrům z televize. Na vlastní oči vidí válku, vidí, co umí válka, jak rozbije vztahy, životy. Otevírají se staré rány, lidé ze mění ze dne na den, z přátel jsou nepřátelé.

Tok hrdinova vyprávění bere dech a strhává jako divoká řeka. Obrazy války vrší přes sebe, aniž by sklouzl k patosu, podává je syrově, s odstupem, nezúčastněně. V Jugoslávii prožije dva roky, vrací se domů, ale válku si nese v sobě. Dostává se mu rady, ať zapomene, to však odmítá - mrtví by tak zemřeli podruhé. Je sám. Kdo mu může rozumět? Ozvěnu svých prožitků nalézá v hudbě, ve skladbě Charlieho Parkera Lover man. Saxofonista je druhým mužem na scéně, doprovází proud slov a  souzní s nimi. Úleva je však chvilková a návrat do původní existence je hrdinovi zapovězen.

Monolog Laury Forti Nema problema byl vybrán mezi 120 nejlepších evropských her 2010 komisí European Theatre Convention.

Hra Rodinné blues podrobuje rodinné vztahy ve chvílích krize zatěžkávací zkoušce. Ukazuje, jak genderové stereotypy dovedou i na této úrovni narušit rodinnou atmosféru a jak těžko se hledá cesta k navázání zpřetrhaných nitek vzájemných vztahů. Sobecká přání, netolerance i hromadění nenaplněných snů či ambicí přivádějí rodinný svazek málem na pokraj katastrofy. Až na pokraji propasti se prokáže, že rodinná pouta dokáží překonat individuální zájmy jejích členů. Hra Rodinné blues má tempo i současný jazyk( byť slovenský). Je místy smutnou, místy vtipnou i drsnou výpovědí naší doby, kdy komunikace hladce probíhá přes mobily a různé komunikační sítě, avšak komunikace tváří v tvář nám způsobuje stále větší problémy.
Hra získala druhé místo v dramatické soutěži Cen Alfréda Radoka 2010 a také cenu pro divadelní hru reflektující genderové téma Zlatá divadelní žába v soutěži cen Alfréda Radoka.

„Milí diváci, jak se říká – ale to se říkalo vždycky – doba je zlá. Říká se taky, že ovzduší v zemi je pochmurné, katastrofa se týká společnosti, ale úspěch je věcí sféry finanční.“

Tímto oslovením začíná hra, kterou bychom mohli označit jako komedii mravů z prostředí businessu plnou chladnokrevného jednání a otupělých lidských bytostí. Hlavní roli zde hrají peníze a děj pohání touha všech postav tyto peníze hromadit. 

Titul hry si autor vypůjčil od jednoho z hypermedializovaných expertů z oboru ekonomiky. Předznamenává hru obsahově směšnou, ale zároveň i jízlivou, ve které bez obtíží identifikujeme model, tj. některou z nejreprezentativnějších „osobností“ cynismu let 1980 – 1990, který, jak víme, stále aktivně přežívá. Kdo se zajímá o to, co  dnes ovládá francouzskou společnost, ví při četbě této hry, že Louis-Charles Sirjacq v ničem nepřehání a že extravagance jednajících osob, zejména „hrdiny“ Bruno Sobina, předsedy skupiny Sobin, jsou kvintesencí reality. Sirjacq je sžíravý, ale nic si nevymýšlí: jen zachycuje, vstřebává a rozvíjí až do grotesknosti  jednání, která se ve světle rampy zdají nesnesitelná, ale která patří ke každodenním kódům podnikatelského světa.
    
Autor si neklade za cíl bičovat společnost, aby ji polepšil. Rozumí politice,  ale právě proto si nedělá žádné iluze. A má něco navíc, v čem tkví oduševnělost jeho komedií. Neskrývá , že se dívá na lidské bytosti s určitou laskavou shovívavostí . Dokonce i na ničemy.