Mousefuckers jsou Imširovićovou variací na Kdo se bojí Virginie Woolfové Edwarda Albeeho. Dva navzájem si cizí manželské páry se během jednoho večera pouští do krutých naschválů a provokací, které ve finále hraničí  s psychickým mučením a vyvrcholí policejním zásahem. Zdvořilostní konverzace se v průběhu večera vyostřuje ve stále drsnější výpady a zdánlivě běžná návštěva se tak mění v přehlídku kostlivců ve skříni obou párů i každé z postav.

Dějištěm hry je Ženeva, kde Enki a Ajša žijí od války v emigraci. Na návštěvu za nimi přichází Tamara s Gilem, které Ajša potkala náhodou ten den a pozvala je – všichni jsou přece z Jugoslávie. Enki a Ajša jsou však Bosenští muslimové, zatímco Tamara s Gilem Srbové a během večera neustále a spíše nechtě naráží na kulturní rozdíly a předsudky, které se zdají být nesmiřitelné. Hovor vázne, i zdánlivě nevinná témata se ukazují být konfliktní. Společná jim je jejich současnost, identita válečného uprchlíka, imigranta v západní společnosti, která je nehodlá přijmout.

            Závažné téma je odlehčeno svižným tempem textu, rychlými změnami situací a až přehnanou hrubostí jazyka – Mousefuckers jsou sebeironickou, velmi černou komedií s tragickým koncem.

Celá rodina si zoufá z dlouholeté péče o umírajícího dědečka. Agónie nejstaršího člena rodiny trvá již příliš dlouho a celá rodina si tajně přeje dědečkovu smrt. Odchod nejstaršího člena rodiny však přichází v nejméně vhodné chvíli. Dědeček zemře den před tím, kdy měl zabít kapra na štědrovečerní večeři. Náhle se ukáže, že nikdo z rodiny, kromě dědečka, zabít a vykuchat kapra neumí, protože je to dědeček nestihl naučit. Černá a cynická komedie ukazuje, jak se mění systém hodnot v současné společnosti, kdy „dědek“ a „babka“ jsou nuceni, aby vházeli ty správné hlasy pro politické strany, jimž dělají reklamu aktéři těch mladých zdravých nastupujících herců z televizních reklam. Komedie, která byla jednou z oceněných ve třetím ročníku literární soutěže Teatru Powszechengo v Lodźi, je naprosto nevhodná pro naším státem dotovaná divadla plná mladých zdravých dynamických kolektivů, plných sil.

Komedie o skupince čtyř lidí, z nichž každý se k bezdomovectví dopracoval jiným způsobem. Momentálně je spojuje společné „přístřeší“ hřbitovní hrobky. Na jednoho z nich nezbyde spacák a tak se rozhodne, že se raději nechá zavřít do teplého vězení a jde přepadnout benzínovou pumpu. Jaké je však jeho překvapení, když ani po opakovaných výzvách policie nepřijede. Vezme tedy značnou částku peněz a pozve své přátele na wellness pobyt do hotelu Hilton.

Hra o cestě ze hřbitova, přes luxusní hotel, zpátky na hřbitov, o tom, jak snadné je stát se bezdomovcem, o sociální inteligenci i sociálním státě a sedmidenním antistvoření světa.

        Když někdo chytne pravdomluvnou rybku, všichni kolem musejí mluvit pravdu. Rybáři Vítkovi skončí tahle kouzelná rybička na háčku a co se bude dít pak? Zachrání díky rybičce svou lásku princeznu Leu před vdavkami se starým králem Krasomilem z Namaštěné kapsy? Získá ji sám pro sebe? A co mu po pravdě poví čarodějnice Čurymůra, která si na Leu také brousí zuby a chce jí sebrat její krásu? Čistou pravdu kouzelné rybě poví i král s královnou, ač nechtějí, pak si hubu na špacír pustí i drbny na návsi, a rybička tak skoro všem udělá ze života pořádné peklo. Vzejde ale z jejích čar i něco dobrého? Těch, komu pravda neuškodí, je málo, ale může čistá pravda pomoci lidem s láskou? Vítek v to věří a rozhodne se díky rybce získat Leu a dojít svého štěstí.

Lenka Lagronová se ve hře Jane nechala inspirovat poslední etapou krátkého života významné anglické romanopiskyně. Ve fiktivním komorním dramatu líčí osudy a pocity žen, které byly buď společensky bezvýznamné, protože zůstaly z různých důvodů neprovdané a bez možnosti si vydělávat, nebo naplnili společenskou povinnost, ale rodinné štěstí stejně nenašly. Do kontrastu jemně zmíněných dobových reálií navíc staví ženu na spisovatelské pozici. Navenek závažné téma, které autorka zvolila, však plyne v duchu lehce ironického a humorného pohledu, který byl typický právě pro Jane Austenovou. Obvyklý asociativní, až básnický proud slov dramatičky Lagronové, tentokrát decentně ustoupil síle románů Austenové, aniž by však postrádal nadhled a vtip. Pro milovníky Austenové obsahuje hra „lahůdku“ v podobě skvostné parafráze na satirickou miniaturu Krásná Cassandra, kterou Lagronová vypráví s názvem Křehká Cassandra. Hra měla světovou premiéru v Českém rozhlase 3 – Vltava v roce 2011.

Rok 1791. Heroickému prvnímu herci českého divadla Václavu Thámovi strhli Boudu, Mozartovi strhali korunovační operu,starý Casanova je strhaný. Něco se končí. Hoří Řím i Jeruzalém. Revoluce kam se podíváš. Thámova herecká skupina inscenuje v pobořeném klášteře operu La Clemenza di Tito. České svinstvo! Hamlet radí hercům, Brecht píše dánským hercům, herci jsou bezradní. Dva tucty postav v příběhu o konci divadla, zpackané revoluci a dvojí korunovační slávě!

          Název tvoří jména dvou hereček a jednoho herce, Ilse Ritterové, Kristen Deneové a Gerta Vosse, pro které tuto hru v roce 1984 Bernhard napsal a kteří ji také jako první v režii Clause Peymanna hráli. Nechal se zde inspirovat nejen vlastním životem, ale i životem a dílem Ludwiga Wittgensteina. Nejde však o zobrazení skutečné osoby, tak jako hra není hrou životopisnou. Důležitější je inspirace Wittgensteinovou myšlenkou, že některé skutečnosti nelze vyslovit, že se pouze ukazují, kterou Bernhard ve své hře realizuje. Mlčení je přímo hmatatelně přítomné i mezi slovy. A to i přesto, že je zde možné říkat všechno. Námětem hry může být rodinné peklo, dávné křivdy a nenávisti znějící ve vzájemných výčitkách tří sourozenců, v obviňování mrtvých rodičů. Minulost už nelze řešit ani vyřešit. Bernhard nejenže vytváří přesah psychologické roviny, ale jako by ji úplně přeskočil. Všechno co se tu říká, zaznělo ve zdech rodinné vily už stokrát, je to součástí společného rituálu, a ten umožňuje postavám, aby vždy znovu a s jeho pomocí stavěli svůj svět, který je pro ně, zdánlivě jako slepá ulička, ,, jedinou možností existence".

          Děj této hry z roku 1981 se odehrává v původně židovském domě v předhůří Alp, poblíž rodiště fiktivního německého „národního poety" Moritze Meistera. Dům spisovateli bezplatně poskytuje město a on se zde zabývá psaním (právě dokončil obří Tetralogii - německý „veleromán"), včelami a poskytováním rozhovorů o sobě a svém díle. Na cestách po světě se tu a tam věnuje archeologii. Jeho žena, pocházející z „dobré rodiny", mu obětovala dráhu klavíristky a po celá desetiletí s ním sdílela hořký úděl zneuznaného génia. Až se jednoho dne konečně setkal se svým budoucím nakladatelem, který se specializuje výhradně na klasiky.
          Text hry sestává většinou z obsáhlých monologů: až do čtvrté scény vede prim paní Meisterová. Pak se ujímá slova Meister, aby sdělil doktorandce Slečně Werdenfelsové a později mladému novináři Panu von Wegener, spoustu mouder při interpretací sebe sama. Bernhard zde krutě parodizuje romantický kult génia a ideál německé klasické kultury vůbec. Stejně tak literární zkratkou zpřítomňuje nacistickou minulost, přežívající v mentalitě těchto nebetyčných uměleckých a intelektuálních snobů.

          Hra Nad vrcholky strání a výš (titul tvoří slavný Goethův verš) jako by ve svém protagonistovi představovala „negativní variantu" Bernhardova ústředního dramatického typu „člověka ducha". Moritz Meister je zrcadlovým obrazem, protipólem všech bernhardovských outsiderů života i umění. (Biografické detaily odkazují k životu Bernhardova dědečka, celoživotně neúspěšného spisovatele Johannese Freumbichlera.) Také on dlouhou dobu strádal marnou tvůrčí řeholí v ústraní a bídě. Ale pak se nenadále přece jen dostavil úspěch a sláva, ovšem s nimi paradoxně i banalizace vlastního osudu. Život i dílo se hrdinovi přes všechnu jeho sebestřednost a narcismus odcizily a staly se produktem mašinérie „uměleckého provozu".

          Toto poměrně rané drama z roku 1975 je vedle Společnosti na lovu jediným, v němž Bernhard přímo zobrazuje politickou moc a na scénu přivádí reprezentanty politických špiček. Zároveň se však jedná o politický model natolik abstraktní, že bychom ho - přes narážky na nacismus a německou historii - jen těžko přiřadili určité zemi a konkrétnímu režimu. Prezident, který se „vypracoval úplně zdola", je diktátorem polovojenského státu, proti němuž se už nějakou dobu bouří především studenti. Začátku děje předcházela řada atentátů na představitele státní, vojenské a církevní moci (prezidentský pár má podezření, že se na atentátu, při němž měl být u hrobu Neznámého vojína usmrcen právě Prezident, podílel jejich vlastní syn, studující údajně v Itálii). Namísto Prezidenta se ovšem obětí posledního útoku stal jeho osobní strážce, nepřímo pak Prezidentčin pes, který z leknutí utrpěl srdeční infarkt.
          Postava Prezidenta je jakousi negativní variantou „člověka ducha“, je to intelektuál, a současně diktátor, podobně jako Generál ze Společnosti na lovu. Stejně jako on vládne Prezident jakémusi abstraktnímu, blíže neurčenému totalitnímu státu, přestože se objevují narážky na rakouskou realitu.

           Hra vznikla v roce 1975 na zakázku vídeňského Burgtheatru, kde měla premiéru 17. 5. 1975 (režie: Ernst Wendt), německá premiéra 21. 5. 1975 (Württembergische Staatstheater Stuttgart, režie: Claus Peymann), česká premiéra: 4. a 5. 10. 2010 (Depresivní děti touží po penězích v Památníku na Vitkově).