Španělský hrabě Almaviva se zakouká do své služky Susan, která má ale krátce před svatbou s komorníkem Figarem. Figaro rozhodně není ochoten přenechat svou milou chlípnému hraběti. S notnou dávkou drzosti a s pomocí snoubenky Susane a nešťastné manželky hraběte se Figarovi podaří zhatit všechny jeho nemotorné pokusy o svedení nebohé snoubenky.
        Turriniho komedie je volně inspirovaná Beaumarchaisovou Figarovou svatbou. V posledním dějství ale ztrácí hra Beaumarchaisovu víru ve vítězství a neposedný vtip ustupuje kruté realitě. U soudního přelíčení se ukáže, že argumenty a výmluvnost nezmohou nic proti brutálnímu zneužívání moci.
        Autor o svém textu říká: „Vztahy jsou silnější než jazyk a síla je mocnější než vtip. Jestli za takových podmínek může být zachována komedie? Proč ne? Jen doufám, že si lidé uvědomí, čemu se vlastně smějí…“

          Méně výkonní pracují v ocelářských závodech, které ohrožuje ekonomická krize.
Nad lidmi visí permanentní strach o vlastní existenci. Snižování počtu pracovních míst první zasáhne Hanse, nejschopnějšího a nepracovitějšího člověka ze všech. Když práci ztratí i jeho žena Anna, jejich sny o malém štěstí v nově zařízeném dětském pokojíčku a o dovolené na Maledivách se rozplynou. Bezmocnost Anny a Hanse den za dnem roste. Strach z naprosté chudoby vžene Annu do náručí porno průmyslu, kde se prodává jako sexuální objekt. Na lepší časy se začne blýskat, když Hans díky milosti ministra získá opět místo v závodu. Ale časy, kdy byl výborným ocelářem, jsou pryč…

        Stařec Herzenstein, upoutaný na kolečkovém křesle, žije ve společnosti svého sluhy a hospodyně. Jednoho sobotního rána dostane tato osamělá trojice v bytě na Ringu návštěvu: Starcův synovec tam přivede celou společnost tzv. "lepších lidí", kteří všichni chtějí z balkónu spatřit - a být spatřeni - anglickou královnu, která bude ulicí projíždět při své návštěvě Vídně. Stařec se jejich přítomnosti vzpouzí, protože měl v úmyslu odjet a navíc nemůže tyto lidi vystát, avšak zároveň mu jejich návštěva poskytuje příležitost "podat si s nimi ruku". Událost končí tragédií: balkón se pod tíhou lidí a jejich nesmyslných tužeb utrhne.

Poté co si Claus Peymann koupí nové kalhoty, jde s Thomasem Bernhardem do jedné vídeňské restaurace na nudlovou polévku. Nad polévkou spolu muži vedou rozhovor o divadle, mimo jiného o vytvoření nového repertoáru ve Vídni.

           Pouštní růže s podtitulem pět vět pro balet, hlasy a orchestr obsahují pět „hudebních“ vět, respektive pět velmi rozdílných scén s názvy: impetuoso - Růže), 2. desperato - Hráč karet, 3. giocoso – Pod švestkovými stromy, 4. agitato – Telecí hlava, 5. město – Fantazie. Postavy jsou odosobněně nazvány muž, žena, chór, zahradník, dívka, voják, princezna, řeka nebo jen hlas. Dialog sestává z jednotlivých slov, krátkých vět, řazených vertikálně do kratičkých strof. Do ticha, v abstraktní, symbolistní atmosféře smrti, zaznívají jednotlivá slova. Bernhard si zde v nezvykle abstraktní a alegorické podobě vyzkoušel určité výrazové prostředky, stanovil si předem některá pravidla a omezení, inspirován Lampersbergovou dvanáctitónovou seriální hudební kompozicí. Tyto prostředky pak využil i v pozdějším dramatickém díle při syntaktické a gramatické konstrukci textů.
          Sám autor tento soubor charakterizoval následovně: „pouštní růže jsou ostrovem ze vzduchu a barvy, z bolesti a temnoty. Jsou dlouho hledanou izolací. Ani báseň, ani zpěv, ani liturgie... Abstraktní svět šeřící se skutečnosti, kousek ubohého a kousek vznešeného života...“

          Cyklus dramatických hříček z 50. let, který zhudebnil Bernhardův tehdejší přítel a mecenáš Gerhard Lampersberg. Jedná se o soubor pro pozdější Bernhardovu tvorbu naprosto netypický, vyzařující abstraktní, a přesto podmanivou symbolistní poetickou atmosféru. Premiéru měly na jaře 1958 v Theater am Tonhof v Maria-Saal, na statku uměleckého a mecenášského páru, manželů Lampersbergových. Zde se v té době scházela a tvořila skupina avantgardních umělců, jakási „salonní aristokratická“ obdoba Vídeňské skupiny, a také začínající spisovatel Thomas Bernhard zde dlouhodobě a opakovaně pobýval. (Téměř o třicet let později, v roce 1984, se za to svému někdejšímu mecenáši a příteli náležitě pomstil, když se sžíravým sarkasmem zkarikoval jeho i celou tzv. uměleckou smetánku v próze Mýcení. Rozčilení. Po zveřejnění prózy Lampersgerg Bernharda zažaloval a celý náklad románu byl na základě soudního příkazu stažen již z knihkupeckých pultů). 

       Hra Jednoduše komplikovaně má tři poměrně krátká dějství odehrávající se v reálném čase ve zpustlém pokoji starého herce /podle údaje v jeho textu mu má být osmdesát dva let/.ON vede vlastně jeden dlouhý monolog, přerušený jen ve druhé scéně vstupem malé Kateřiny, která nosí starému herci mléko, jež On pokaždé po jejím odchodu vylije. Kateřina se pak po zbytek druhé scény stává adresátem, či spíše svědkem hercova monologu, do nějž pouze čtyřikrát vstoupí jedním, dvěma slovy. Jinak odpovídá na přímé otázky jen pohybem hlavy.
ON přitlouká na začátku první scény opěradlo k židli a v průběhu první scény pak znovu a znovu zatlouká tentýž hřebík. Kromě toho si zapíše do bloku: "Koupit jed na myši" a lístek pověsí na hřebík na zeď. Pak vylívá nočník, zatlouká další hřebík do zdi, aby na něj pověsil portrét Schopenhauera, dívá se do zrcadla a zkouší, zda je opěradlo k židli dobře přibité.
Ve druhé scéně vyndá z bedny divadelní korunu /dostal ji jako někdejší představitel Krále Leara od divadla k oslavě svých sedmdesátých narozenin/, nasadí si ji a nechá si ji na hlavě téměř po celou druhou scénu, chvílemi si korunu k hlavě silně tiskne, na závěr druhé scény ji chce vyzkoušet Kateřině, vzápětí ji však strhne Kateřině z hlavy a mrští jí na druhý konec pokoje. Na konci druhé scény, po odchodu Kateřiny, vylije mléko.
Ve třetí scéně napíše na list papíru slovo: "Stařec" a pověsí papír opět na hřebík. Potom poslouchá u dveří, otevře noviny a po chvíli je odloží, dívá se na ulici, stáhne roletu, natahuje hodiny, vyndává z lednice střídavě salám a sýr, nakonec zvolí sýr, a potom jí u stolu chléb se sýrem a v závěru třetí scény naslouchá okamžik vlastnímu hlasu z magnetofonového pásku.

       To je výčet téměř všech akcí této Bernhardovy postavy v průběhu celé hry. Jak patrno, hra není postavena na vnějším dění. Není ale ani psychologickým portrétem zestárlého muže, herce. Obsah textu hercova monologu je tvořen opakováním zdánlivých banalit a útržků vzpomínek, stále se vracejících leitmotivů. Pohyb a gesta pak opakují stále tytéž všední úkony a zároveň jsou výrazem životních obsesí. Ale zvláštní muzikální kompozice textu, tak typická pro Bernhardovy divadelní hry, tvoří z těchto prvků jakousi formální partituru, na jejímž půdorysu postava konstituuje svou existenci.
Je zřejmé, že postava opakuje každodenní rituál, jímž utváří a strukturuje své žití a s jehož pomocí nese i svou lidskou důstojnost.V něm zpřítomňuje - narážkami, zmínkami, leitmotivy - celý svůj život, život, který takto - se vší nedostatečností, se všemi posedlostmi i nenávistmi - včleňuje do onoho "formálního" řádu své existence, který si sama vytváří.

          V horách se nachází malá vesnice. Krajina v okolí je dramatická až pitoreskní. Kdysi zde bujel ocelářský průmysl, ale od té doby, co továrnu zavřeli, vesnice spoléhá pouze na turistický ruch. Bohužel turismus neprosperuje tak, jak se očekávalo. Turisté se zde zdrží jen nakrátko a nezůstávají, nebo nepřijedou vůbec. Čas od času se vrhne nějaký nezaměstnaný z místních malebných skal. Ale jinak nemá mládež kromě sexu nic smysluplného na práci. Přesto je zdejší lid pyšný: krajina, společenství a tradice – to jsou věci, které vytváří identitu, kterou člověku nikdo nemůže vzít. „Když jsi uvnitř, samozřejmě chceš ven – ale ten “venek“ se zbytečně přeceňuje…“ Pokusy o útěk jsou marné – kam by se člověk měl uchýlit? Přesto se ON a ONA pokusí proti neměnnému MY vzbouřit. Je to boj, ve kterém mohou ale pouze ztratit. Nakonec zůstanou a stanou se starým párem bez iluzí, pro který je budoucnost jen šedá vzpomínka.

       Existence ženy žijící uzavřené ve svém pokoji se rozplývá v jejích snech a vzpomínkách. Odmítá otevřít okno, aby jí vzpomínky na dětství neodlétly. Jejím partnerem je pouze sluha, který se o ni stará a plní její všemožná přání, až jednoho dne otevře okno do jejího pokoje…
       Tato dramatická hříčka obsahuje jakousi zárodečnou situaci Bernhardovy celovečerní dramatické prvotiny Slavnost pro Borise z roku 1967. Premiéru měla 22. 7. 1960 v amatérském divadle Theater am Tonhof na statku manželů Lampersbergových ve vesnici Maria-Saal v rakouských Korutanech (spolu s dramolety Jaro a Róza).

       Dramolet Róza je drásavým monologem Vraha, který zabil svou milou a nyní ji vleče nocí, aby ji za svitu měsíce v houštinách pohřbil.
       Tato dramatická hříčka měla premiéru 22. 7. 1960 v amatérském divadle Theater am Tonhof na statku manželů Lampersbergových ve vesnici Maria-Saal v rakouských Korutanech (spolu s dramolety Jaro a Vybájená).

     Ta lákavá vůně...
    Není snad jaro?
    Čas, který na mě nedbá.
   Myslím, že je to doba, která na mě zapomene...

       Dramolet Jaro je dialogem lékaře a umírající zpěvačky, která ač odchází z tohoto světa, touží změnit sama sebe a zazpívat tón, který za celý život zazpívat nedokázala…
       Tato dramatická hříčka měla premiéru 22. 7. 1960 v amatérském divadle Theater am Tonhof na statku manželů Lampersbergových ve vesnici Maria-Saal v rakouských Korutanech (spolu s dramolety Róza a Vybájená).