V roce 1982 eskaluje krize na blízkém východě. Palestinci se snaží dosáhnout nezávislosti a Bejrút se proměnil ve válečnou zónu. Do Libanonu přichází Stefan Muller, vyjednavač OSN, který se snaží dojednat příměří mezi znesvářenými stranami. To se mu víceméně daří a běh dějinných událostí se řítí k neodvratnému šťastnému konci. Jenže krev již byla prolita. Najde teď někdo viníky? A dokáže je potrestat?

Většina děje se nicméně odehrává uvnitř kanceláří OSN v Paříži. Ve stínu bejrútské tragédie se prokurátorka OSN zabývající se válečnými zločiny Elizabeth Andersonová snaží spolu se svým kolegou Davidem nalézt důkazy k usvědčení nacistického pohlavára z podílu na válečných zločinech. K tomu potřebují pomoc Stefana Mullera, respektive jeho otce Otty Mullera, se kterým se Stefan řadu let neviděl. Otto Muller byl členem NSDAP a po válce odešel do exilu. Svůj nový domov našel v Salazarově Portugalsku. Spolu se svými vzpomínkami si do exilu odnesl i řadu důležitých dokumentů. Ty samozřejmě mrtvé nevzkřísí, ale mohly by přinést alespoň trochu spravedlnosti.

Sama autorka o hře napsala: „Přehlížení je velká evropská hra, která se zabývá velkými tématy inspirovanými skutečnými událostmi. Soudní proces s válečnými zločinci v 80. letech 20. století je hnacím motorem příběhu, v němž se protínají zájmy právničky zabývající se lidskými právy, mírového vyjednavače a stárnoucího sympatizanta nacistů. Přehlížení nahlíží prizmatem historických událostí nadčasové politické a morální otázky: stíhání válečných zločinců, morální nejednoznačnost lidí žijících v utlačovatelských režimech, nepříjemnou hranici mezi právní etikou a soukromou morálkou i dědictví, které rodiče zanechávají svým dospělým dětem.“

Divadelní hra Přehlížení (The Blind Eye) měla světovou premiéru v londýnském Prince of Wales Theatre již v roce 2009. V roce 2014 byla hra uvedena v Londýně podruhé, tentokrát v Theatre503. V březnu téhož  roku se představila i v The Lisbon Players Theatre v Lisabonu. Hra byla velmi dobře přijata jak kritikou, tak diváky.

Rodinný byt v Moskvě. Jedna rodina, tři generace, stejná nervózní postkomunistická duševní a morální kocovina. Život po komunismu je nadějně jiný, ale zároveň děsivě podobný. Osmnáctiletý Peťa, odpadlík z vysoké školy, se snaží ulít z vojny, s přítelkyní Klárou se chvíli vášnivě mazlí a chvíli si sprostě nadávají. Jeho sestra Saša se bouří každému příkazu svých rodičů. Jejich malý bratr Kolja všem leze na nervy. Jejich otec Ivan si přivádí domů podivnou ženskou, s níž celá rodina bude muset řešit jeho nevěru, když se jejich matka Žeňa hystericky hroutí. Sašin anglický host Thomas naivně oblečený v sovětském socialistickém tričku se pořád na něco vyptává, mezi běhavkou z nezvyklé ruské stravy. Nad tím se stařecky moudře ale už trochu dementně vznáší laskavá postava dědečka Alexandra pamatujícího obléhání Leningradu a knoflíkový guláš. Ruský stát už nikoho nešpehuje, zato jeden druhého špehují, podrážejí, urážejí a zrazují drazí příbuzní. Dědictví komunismu je v nich všech zakořeněno hlouběji než se odváží přiznat. Střídavě drsná a dojemná, ale vždy hluboce lidská komedie, nahlížená očima mladého nechápajícího ale Ruskem fascinovaného a do Rusky zamilovaného Angličana.

Ella je předčasně vyspělá a soutěživá mladá herečka, která si v životě nepřeje nic jiného než získat uznání svého otce, úspěšného autora divadelních her. Rozhovor mezi nimi přiživený tvrdým alkoholem o tom, zda číst recenze jejích divadelních debutů, postupně otevírá i důležité otázky jejich vztahu.

Provokativní a nesmířlivá hra americké autorky na jeviště přivádí komplikovaný vztah otce a dcery a ukazuje odvěký boj rodičů a dětí najít společnou řeč.

Pár dny před Štědrým večerem otřese malým městem zpráva o zmizení mladého chlapce. Tragická okolnost zpustí řadu událostí, jež navždy poznamenají životy všech zúčastněných.

Simon do tohoto města přišel začít nový život. Přes to, že ho stále stíhá vlastní vina, v očích zákona za svoji chybu již dávno zaplatil. Má novou identitu a pravdu o své minulosti se mu podařilo navždy ututlat i před ženou, kterou miluje. Donutí Simona zmizení chlapce, aby vykročil ze sevření své nové falešné identity, a mají vůbec ostatní právo, aby se dozvěděli, kým opravdu je?

Psychologický thriller australské autorky objevuje vinu, která se rodí v letech nevinosti.

Začíná to jako typická konverzační hra v tom nejlepším britském stylu: rodina se v širším kruhu sejde na Boží hod vánoční ke svátečnímu obědu, horečnatě se na něj připravuje, hraje společenské hry a konverzuje. Záhy ovšem pod slupkou salonního dýchánku vyvěrají různé křivdy z minulosti a ukazuje se, že vztahy zdaleka nejsou tak idylické, jak se původně zdálo. Odhalují se generační rozdíly - dříve tyranský otec po mozkové mrtvici nyní pohoršuje svou vulgárností. Maminka pobíhá od uklízení k vaření a zase zpět, do toho si tu a tam lupne prášek, aby se ze všeho nezbláznila. Pak sledujeme generaci synů a jejich partnerek a nakonec vidíme nejmladší dítě rodiny, které navzdory únavovému syndromu nakonec působí jako nejzdravější člen celé chorobné domácnosti.

Potud jde o dobře napsanou hru, jakých můžeme znát desítky. To, co hru mladé britské dramatičky Sam Holcroftové od jejích předchůdců odlišuje, je tematizace oněch pravidel. Každý si totiž vytváříme vlastní životní pravidla a obranné mechanismy, které nám pak, aniž si to uvědomujeme, zásadně určují život. Jenže co když ta naše pravidla, jak co v životě dělat, nejsou slučitelná s existencí v pravdě a realitě? A co když dostaneme jakoby zvenku další návody, podle kterých musíme jednat, ať chceme, nebo ne? Hravá černá komedie Sam Holcroftové tematizuje všechny typy pravidel – pravidla společenská, osobní zásady i pravidla stolních her – a tím, jak brilantně je míchá dohromady a dává jim stejnou závažnost, vzniká třeskutě vtipná podívaná s velmi hořkým podtextem.

„Na tuhle hru nás nemohlo nic připravit. Kombinuje výbušný humor rodinných komedií ve stylu Alaina Ayckbourna s analýzou individuálních strategií přežití. Jedná se o inteligentní komedii, která nás nechá na pochybách, zda se z našich životních pravidel nestává jen další forma vězení, do nějž sami sebe uzavíráme“, nadšeně komentuje inscenaci hry v National Theatre významný britský kritik Michael Billington.