Volné pokračování úspěšné romantické komedie "Každý rok ve stejnou dobu". Vypráví o setkávání Doris a George, kteří sice žijí ve svých partnerských vztazích, ale jednou ročně se setkají ve "svém" hotýlku a milují se! Pak si také stěžují na partnery, děti, časem vnuky a svěřují se i jeden druhému se svými úspěchy i trably. Postavy Doris a George divákům nabízejí skvělou podívanou na lidskou proměnu, stárnutí, zabředávání do stereotypů, vyvíjení se, prostě podívanou na nás samé. Ani mírně tragikomické momenty nenechají nikoho v klidu, a hlavně každý se v patřičnou chvíli v Doris či Georgovi pozná. ať si to chce, nebo nechce připustit. Hra, v níž se s nadsázkou a humorem řeší otázky manželství, sexu, nevěry i nebezpečného věku jak pro ženy, tak muže.

Georges Feydeau bývá pokládán za dovršitele vaudevillu, v té jeho bláznivé podobě, a zároveň za zakladatele moderního pojetí situační komedie. Jeho divadlo vychází z každodenních situací, které jsou všemi akceptovatelné, dovádí je však k nesnesitelnosti, k nejzazšímu extrému. Feydeauovy postavy přitom nejsou nikdy samoúčelně směšné samy o sobě, ale teprve v situaci, do níž je vrhl autor. Feydeaua nelze hrát (jak se v Čechách často děje) samoúčelně - jako líbivé, zábavné "repertoárové číslo". Hrát Feydeaua znamená totální herecké zaangažování, fyzické i psychické, v každém okamžiku divadelního představení. Ústřední postava komedie, doktor Moulineaux, je neuvěřitelný lhář. Ve slavné inscenaci Bernarda Murata (1993) ji ztělesnil Jean-Paul Belmondo, který o Moulineauxovi prohlásil: "Malá lež je mrzká, ale velká lež, to je umění!" „Dámský krejčí“ je rozverným příběhem lékaře, který s neobyčejnou invencí skrývá četné nevěry před svou důvěřivou manželkou a podezíravou tchyní. Aby svá milostná dobrodružství co nejvíce utajil, pronajme si pro schůzky byt - bývalou krejčovskou dílnu. Okolnosti ho ale přinutí předstírat, že je dámským krejčím.

Přímořské letovisko, prázdninová atmosféra, krásný letní den, dokonalá kulisa pro sebevraždu. To si alespoň myslí dva hlavní protagonisté příběhu, a jeden z nich se to chystá realizovat před našima očima. Oba jsou k tomu vedeni jiným důvodem - jeden je totálně a naprosto neúspěšný, druhý má všechno, zdá se, že ani jednomu nezbývá jiné východisko než smrt. Objeví se však ona - fatální, krásná, osudová a všechno je náhle zcela jiné. Jeden z největších polských dramatiků, mistr absurdního divadla rozehrává další ze svých groteskních příběhů, které ukazují nejen absurditu lidského jednání v modelových situacích, ale kladou i naléhavé otázky po smyslu lidské existence. Příznačné pro tohoto autora je to, že situace zprvu běžné, až banální, rozvíjí zcela nečekaným směrem, aniž by se zastavil na hranici reality. Naopak, právě ono překročení mezi tím, co je ještě reálné a co už je absurdní, vytváří základní napětí jeho her.

Tragický příběh o lásce, urážení a ponížení, o věčné dualitě dobra a zla, o lidské bídě, ať materiální nebo duševní. Dramatizace románu, která vznikla pro soubor Činoherního studia v Ústí nad Labem, je koncipována klipově, do filmových střihů. Zachovává výraznou míru dramatičnosti u Dostojevským napsaných postav. Velké téma a dramatičnost a různorodost postav slibuje velké herecké příležitosti.

„Byl to jeden z oněch ponurých a bolestných příběhů, které se tak často a nepostižitelně dějí ve skrytých temných zákoutích obrovského města, uprostřed ztřeštěného životního kvasu, tupého egoismu, rozporných zájmů, chmurné neřesti, tajných zločinů, uprostřed celého toho strašného pekla nesmyslného, nenormálního života.“ 

Mladá francouzská autorka Pauline Salesová se věnuje psaní pro divadlo od konce devadesátých let a za nedlouhou dobu si již dokázala získat přízeň režisérů, diváků i kritiky. Její hry byly s úspechem hrány i mimo Francii - v roce 2002 se její hra Il aurait suffi que tu sois mon frère (Stačilo by, kdybys byl můj brácha) hrála v londýnském Royal Court Theatre.

Odvar (L'Infusion) je hrou pro trojici herců - pro dva muže a jednu ženu, kteří se v křehkém lyrickém dialogu snaží vypořádat s nelehkou a emočně vypjatou situací. Muž se vyrovnává se smrtí své ženy. Do toho přichází nečekaný host - ten druhý. Bortí se hranice mezi realitou a představami. Bolest oživuje minulost, žena s oběma muži hovoří, muži hovoří s ní. Vzpomínky, neštěstí i chvilková uvolnění se dohromady skládají v nesnadném autorčině dialogu složeném často z krátkých replik. Mnohdy se pasáže textu opakují, podobně jako nám znovu a znovu tanou na mysli naše vzpomínky.

Poslední hra Pauline Salesové představuje jistý typ současného moderního psaní pro divadlo, které nehodlá nechat diváka pasivním pozorovatelem, ale snaží se ho zapojit a nechat ho přemýšlet o tom, co by se ho mohlo bezprostředně týkat.

Nesmrtelná legenda pokračuje! Sněhurka Matka a Královna Matka vypustí do světa své dospívající dcerušky a jejich osudy se znovu dramaticky střetnou! Co je zač hrozivé Zrcadlo? Tropický ostrov a na něm trpaslíci živící se makrobiotickou stravou? Ti však nejsou tím, čím se zdají být… Proč hraje Královna fotbal se zelím a proč je jedno to zelí smutné? Nemá Sněhurka poněkud velká chodidla? O čem sní maxipes Charlie a může být největším odborníkem na hity dýdžej Pelikán? A proč všichni tak krásně tančí? Muzikál pro mírně zkažené a přemoudřelé děti z pera radokovskými cenami ověnčeného dramatika Davida Drábka je protkán nejznámějšími hity 80.let.

V pekle se málem prošvihly Luciperovy narozeniny. Do příprav na oslavu se zapojilo celé peklo až na čertici Annabergbuchholz- ta je v českém pekle na zkušené a jenom se dívá. Do pekelného mumraje přijde se stížností jakási Anděla Nebeská,které kdekdo říká, že jim ji byl dlužen čert. Anděla si žádá vysvětlení a odškodnění. Luciper nechá přinést kouzelný kabát, který vydává z kapsy zla?áky, ale peníze došly a Peklo je na mizině. Pošlou tedy na zem čerta Čundu, který přeměněn za černého psa má zjistit, jak se dají rychle a snadno vydělat peníze. Na zemi je však chycen jako toulavý pes a celé Peklo na darovaném televizoru sleduje, jak jejich Čundu nabízí pan Zdeněk Srstka k osvojení. Než mohou čerti zasáhnout, Čundu si odvede místní farář, aby hlídal faru. Komplikace se však nečekaně vyřeší ke spokojenosti všech.

V jednom penziónu nedaleko Paříže se sešlo dvanáct různých hostů na oslavě svatby Christopha a Mathildy. Šest mužů a šest žen různého postavení a různých povah se setkává, hovoří, baví, hádá, zraňuje, svádí... S postupujícím časem stoupá hladina alkoholu v krvi hostí, jitří se emoce a roste napětí. Na povrch se dostávají dávné lásky, nepravosti i dlouhodobě potlačované touhy.

O této hře Didiera Carona se hovoří jako o moderní a satyrické komedii. Přesto může na první pohled vypadat spíše jako neveselý příběh o křehkých mezilidských vztazích a krutostech vztahů mezi muži a ženami.

Podle této úspěšné divadelní hry byl v roce 2004 natočen stejnojmenný film. Režisérem úspěšné komedie ze svatebního prostředí je sám autor scénáře a předlohy Didier Caron.

Původní pohádka inspirovaná tvorbou Boženy Němcové vypráví o lásce krále Rastislava a dívky Marie, kterým se do cesty staví závistivá zlá kněžna se strašlivou čarodějnicí Búrkou. Zakletá Marie je příběh o čisté lásce, kterou nemůže zmařit ani lidská záš?, ani temná kouzla. Příběh o dívce, kterou ani převeliké bohatství nepřipraví o dobré a spravedlivé srdce. Podobně jako s posbíranými lidovými náměty nakládala ve svých pohádkách Němcová, zpracovala paní Tálská v duchu vlastní poetiky motivy z klasických pohádek i ze soukromé korespondence velké spisovatelky. Eva Tálská, jedna z nejvýraznějších českých režisérek, napsala hru Zakletá Marie pro Divadlo Polárka, kde ji i režíruje. Původní pohádka Zakletá Marie nabízí spojení okouzlující poetiky Evy Tálské s krásnými příběhy a motivy Boženy Němcové.

Nick Stafford je známý britský dramatik, píše jak pro divadlo, tak i pro rozhlas. Zejména za své rozhlasové hry obdržel několik prestižních cen. Jeho hry Battle Royal (1999) a The Chain Play (2001) uvedlo Národní divadlo v Londýně a jeho hru Luminosity (2001) Royal Shakespeare Company. Už od počátku devadesátých let pravidelně spolupracuje s birminghamským Repertory Theatre, kde byla letos na jaře uvedena i jeho nejnovější hra Katherine Desouza.     Katherine Desouza je (či byla?) mladá žena, matka malého syna, která jednoho dne odešla z domova a už se nevrátila. Její otec si myslí, že se stala obětí sériového vraha, který řádí v okolí řeky. Policie právě obvinila ze všech pěti vražd Kevina, který už se v té době nalézal ve vazbě kvůli udání své bývalé ženy. Obvinili ho na základě výpovědi jiného podezřelého, Michaela Penna, se kterým Kevin po jednu noc sdílel stejnou celu. Michael Penn druhý den ráno vypověděl, že se mu Kevin ke všem vraždám přiznal. Kevin to ovšem popírá a podezřívá z vražd právě Michaela. Toho však policie propustila a on kamsi zmizel.     Fay znala Kevina, když byli oba ještě školáci – dokonce spolu jednou málem začali chodit. Teď se rozhodne mu napsat. Cítí se strašně osamělá, její milovaný manžel Noah trpí vážnou duševní poruchou a přestal komunikovat se světem. Začne Kevina navštěvovat ve vězení, pevně věří v jeho nevinnu, vždyť ho přece zná, dokonce s ním šla kdysi na rande k řece...     Otec Katherine David se zoufale snaží dozvědět o dceři pravdu – na posledním záznamu, na kterém je zachycena jeho dcera, je o několik minut později zachycen i Kevin – má mokré boty… David sleduje Fay na každém kroku, prosí jí, aby se zeptala Kevina, co ví o jeho dceři. Je pevně přesvědčen, že Kevin je vrah. Fay se tak proti své vůli stává detektivem… Když se však Kevina začne vyptávat na případ Katherine, zjistí, že Davidův popis plně odpovídá popisu Michaela Penna!     Napínavý příběh s překvapivým rozuzlením se částečně odvíjí v přímých dialozích, částečně v útržcích dopisů. Nabízí zajímavé role pro dva muže (starší a střední věk) a jednu ženu (střední věk).