Autoři a smlouvy, věčné a vděčné téma. Zejména pro autory, které má jejich tvorba alespoň částečně živit, by měla být dobrá licenční smlouva druhou nejdůležitější věcí, hned po díle, které je jejím předmětem.
Tento předpoklad má hned dvě úskalí. Podle naší dlouholeté praxe v DILIA se autoři svými smlouvami příliš zabývat nechtějí. Navíc jejich výslednou podobu nemají na rozdíl od svého díla ve svých rukou. Naším cílem proto je upozornit autory na nástrahy, které se ve smlouvách mohou skrývat.
V prvním čísle tohoto newsletteru jsme se zaměřili na smlouvy pro spisovatele a překladatele, potažmo pro dědice práv po nich. V českém nakladatelském rybníku je totiž v posledních měsících a letech v tomto ohledu opravdu živo. Po předchozí poměrné nehybnosti, projevující se mimo jiné i v dlouho neměnných smluvních vzorech, se knižní trh a přístup nakladatelů začal měnit.
Samozřejmě tomu napomohla digitalizace. Nejprve se začal rozvíjet trh s tzv. e-knihami, v poslední době pak získávají na síle audioknihy. Nakladatelé jimi začali obohacovat své obchodní modely a spolu s tím aktualizovat i nakladatelské smlouvy. Při té příležitosti začali doplňovat mnohá další ustanovení, která jsou logicky spíše v jejich prospěch.
O jaké změny jde a na co si dát ve smlouvách pozor?
Náklad, teritorium a délka licence. To jsou věci, jichž si ve smlouvě všimne i autor, který dokumenty prochází jen letmo. I u nich dochází ke změnám a tendence je zcela zjevná. Náklady uváděné ve smlouvách se zvyšují, nezřídka dosahují i 50 tisíc kusů. Že jde o náklad, o jehož reálnosti si přitom může naprostá většina autorů nechat jen zdát, je nabíledni.
Co se týká teritoria a licenční doby, až donedávna bývalo pravidlem, že smlouvy byly uzavírány jen pro území ČR a na dobu do pěti let. Je to logické a odpovídá to dlouhodobé nakladatelské praxi. U online způsobu užití lze důvodu posunu u teritoriality rozumět, k prodlužování doby licence však žádný objektivní důvod není. Přesto se můžeme v aktuální smluvní praxi nezřídka setkat s návrhem na licenční dobu deseti let i delší.
Další věcí, kterou pozornější autoři pravděpodobně zaznamenali, je rozšíření věcného rozsahu licence. Tedy rozsahu práv, které si nakladatel smlouvou od autora „nabírá“. Ještě v dobách ne tak dávných se jednalo o práva na knižní vydání, později vydání v podobě e-knihy. A tím to končilo. Dnes ve smlouvách často najdeme celý katalog práv. Ať již výslovně nebo zastřeně, například odkazem na autorský zákon. Nakladatel tak smlouvou získává například práva k audio verzi knihy, k rozhlasovému vysílání, práva pro uvedení na divadle a nezřídka i práva ke zfilmování. Tedy práva, která bylo dosud zvykem sjednávat samostatně. Tedy až na základě úspěchu knihy a v momentě, kdy byl reálný zájemce o tyto způsoby užití.
S tím souvisí také snaha nakladatelů získat i právo udílet podlicence či právo licenci postoupit. Tedy právo případně za autora jednat s potenciálními jinými zájemci o licenci či její část. Tohoto faktu si přitom nemusí být mnoho autorů vůbec vědomo. Uzavírají smlouvu se „svým“ nakladatelem a vůbec netuší, že ten může licenci poskytnout i jinému subjektu.
A konečně k odměně. Ujednání o odměně je samozřejmě záležitostí smluvní volnosti. V článku věnujícímu se tendencím lze o výši odměny psát jen obtížně. Nicméně v obecné rovině lze jistě konstatovat, že se v praxi u mnohých nakladatelů mění způsob, jak se odměna určí. Pro oblast literární tvorby bylo dobrým zvykem stanovit odměnu podílově, a to procentně z prodejní ceny, tedy konečné ceny pro zákazníka. A tento základ se nyní mění. Způsob výpočtu odměny je v nakladatelských smlouvách stanoven různě, netřeba dodávat, že zpravidla pro autora méně výhodně.
Tolik k nejzákladnějším parametrům nakladatelských smluv. Obecně můžeme ještě dodat, že se smlouvy prodlužují, zesložiťují a podrobně upravují mnoho detailů a situací, jejichž řešení bylo dříve ponecháno obecné občanskoprávní úpravě nebo dohodě stran. A opět to bývá spíše ke škodě autora. Jen se podívejme do smluv novějšího data na úpravu autorské korektury, odstupování od smlouvy či důvěrnosti.
Nezapomínejme, že i v případě smluv platí, že ďábel tkví v detailu.
Rádi bychom proto tento text uzavřeli apelem: Milí autoři, čtěte pozorně své smlouvy, nerozumíte-li, ptejte se. A samozřejmě se neváhejte zeptat nás, proto nás máte.
Jan Barták