Vzpomenete si, kdy jste si poprvé sedla ke klavíru?
Vyrůstala jsem v hudební rodině, takže jsem si na klavír sáhla, jakmile jsem na něj dosáhla. Ovšem učit se hrát jsem se začala až ve 2. třídě obecné školy v Kyjově, u prof. Luzara, absolventa Janáčkovy varhanické školy. Od začátku hrával otec na housle se mnou, pak už jsem doprovázívala já jeho, tedy vždy v komorní hře, čemuž jsem zasvětila i své pozdější zaměstnání na brněnské Konzervatoři.
Co vás přivedlo k nápadu vystupovat v klavírním duu s manželem Vlastimilem Lejskem? Měli jste někdy neshody při přípravě koncertů?
V zájmu o komorní hru jsme si s mým manželem Vlastimilem porozuměli od prvního setkání, neboť on chtěl uvést na koncertní pódium klavírní duo, což jsme uskutečnili. V hudebním pojetí neshody nebyly, funkce jsme si rozdělili, manžel byl ředitel umělecký a já administrativní.
Vystupovali jste v zahraničí a propagovali českou hudbu. Se kterými skladateli jste spolupracovali? Kdo pro vás psal?
Vždy jsme v zahraničí propagovali českou tvorbu, jako duo především J. L. Dusíka, Antonína Dvořáka, Bohuslava Martinů i současnou tvorbu. Psal pro nás například Pavel Blatný, Miloslav Ištvan, Josef Berg, Zdeněk Pololáník, Emil Hlobil, Jindřich Feld a další.
Ze světových autorů jsme byli v užším kontaktu s Dariem Milhaudem, Benjaminem Brittenem, Witoldem Lutosławským a také s D. Šostakovičem, P. Kadosou a dalšími. Samozřejmě jsme také hráli skladby mého manžela. V našem repertoáru nemohl chybět Franz Schubert, Felix Mendelssohn, W. A. Mozart, Francis Poulenc, Béla Bartók, Igor Stravinskij…
Hráli jste i mnoho moderní hudby. Jak jste si k ní hledali cestu? A jak reagovalo publikum?
Na soudobou hudbu jsme si nemuseli zvykat, je to naše doba, žijeme s ní. A publikum reagovalo vždy skvěle!
Je nějaký koncert, na který nikdy nezapomenete?
Nikdy nezapomenu na koncert v Pasewalku, kam jsme jeli po koncertě v Berlíně, a neslyšeli jsme, že pro velkou sněhovou bouři je zákaz výjezdu na dálnici. Ale náš Trabant to zvládl a publikum na nás čekalo — úkol byl splněn!
Jako pedagožka jste učila mnoho studentů. Co podle vás dělá dobrého hudebníka? Talent, píle, srdce?
Na tuto otázku jste si odpověděla sama: talent, píle, srdce, a to vše v tom správném poměru.
Jaký je současný stav interpretace a výuky hry na dva klavíry?
Hra v klavírním duu je dnes běžnou koncertní záležitostí, možná tomu pomohly i soutěže, například i ta, kterou jsme založili, Mezinárodní soutěž Franze Schuberta v Jeseníku, z níž pak vyplynuly i další.
Jste dlouholetá členka DILIA a v naší databázi máte nahlášeno takřka 150 děl, ve kterých se převážně věnujete hudebním tématům. Jaké je to psát o hudbě? Popisovat ji slovy?
Celý můj život se odehrával v hudbě, a já navíc ráda píšu. Námětů je dost. Stačí jít s vnukem na Lišku Bystroušku a pak jej upozornit na sochu autora hudby před divadlem — a dozvíte se, že on také napíše operu a nikdy nebude chodit do školy.
Nejtěžší je psát recenze. Člověk si musí uvědomit, co je to vůbec za odvahu vystoupit na pódium a předvést své umění plnému sálu… Znala jsem jednoho referenta, který říkal, že nemůže-li pochválit, raději nepíše nic.
Vaše díla často reflektují českou hudební kulturu. Jak důležité je podle vás dokumentovat a popisovat hudbu pro budoucí generace?
Písemný dokument považuji za nejdůležitější. Z čeho budou další generace získávat informace? Pouze z počítačů?
Mezi vašimi tituly se ale najdou i díla audiovizuální, jejichž tématem je místo vašeho dlouhodobého pobytu, jímž je Rejvíz ve Zlatých Horách. Co má společného hudba a ticho odlehlé horské samoty?
Jsem původem z moravského Slovácka — tedy s úsměvem jde všechno líp! Kromě té nádherné přírody tam moc ticha nebylo, dokonce jsme tam pořádali i letní kurzy pro dva klavíry. Manžel tam složil řadu skladeb, dokonce i operu Noc s Kobrem Štejnem inspirovanou nedalekou zříceninou hradu Koberštejn.
Hudba naplňovala celý můj život a jsem šťastná, že to pokračuje i v dalších generacích.
Rozhovor vedly Jana Kitzlerová a Barbora Fialová