V našem rozhovoru jsme probrali práci na filmu, zavzpomínali jsme na její dřívější snímky a nakoukli do její střihové skladby.
Kdy jste se k projektu připojila?
Obvykle komunikuji s režisérem od prvních verzí literárního scénáře, u tohoto filmového projektu to ale bylo úplně jinak. Někdy prostě dojde k tomu, že kolega z nějakého důvodu nemůže… a to se tu stalo. Pro režiséra a celý tým je taková změna na poslední chvíli samozřejmě stresující. Všichni víme, jak je každý člen štábu důležitou součástí týmu, který je vlastně obdobou dobře fungujícího hodinového stroje.
Ozvala se mi výkonná producentka Martina Pálková, se kterou spolupracuji už léta. Poprosila mě o pomoc a já se snažila reagovat co nejrychleji. Ona patří k těm, co jsou schopni improvizovat a sestavit funkční tým. Scénář jsem si hned přečetla a vše si opoznámkovala. Zároveň jsem s trochou obav zjistila, že už je skoro dotočeno.
Přesto jste se rozhodla nabídku přijmout.
Jedním z důvodů mého nezvykle rychlého rozhodnutí bylo i to, že kameramanem filmu je Baset Střitežský, se kterým už také léta spolupracuji. Sešla jsem se s režisérem a scénáristou Danem Pánkem - nikdy předtím jsme se nepotkali - a při našem prvním setkání mi odvyprávěl celou svou představu o filmu. Silné byly i samotné příběhy, kterými se při psaní scénáře inspiroval. Jde o to, co je v běžném životě považováno za hendikep, jakou sílu umíme my lidé v sobě objevit a že vlastně nic není nemožné. Jeho zápal a nadšení nakonec přispěly k mému rozhodnutí a rychle jsme se domluvili. Do celého tohoto filmového dobrodružství jsem tedy vpadla doslova jako ten “mastnej papír”.
Jak velkou volnost jste při střihu měla?
Volnost a čas o samotě s natočeným materiálem je pro mě tím nejdůležitějším momentem, a tak to mám i u jiných filmových projektů. V tom jsme si i s Danem porozuměli. Mám za těch pár let vypracovanou metodu, kdy nejprve projíždím materiál, nejlépe průběžně od začátku natáčení, chystám si verze, označuji a skládám všechny možnosti. Velmi důležitá je pro mě ta první chvíle seznámení se s celým natočeným materiálem. To je ten okamžik, kdy odkládám scénář a nořím se do hlubin vzkazů od scénáristy, režiséra, kameramana i herců. Vyhledávám, co se povedlo a co je třeba podpořit, včetně toho, co vzniklo spontánním nadšením z improvizace.
Měla jste prostor experimentovat?
U filmu je krásná ta různorodost, podněty od kolegů všech zúčastněných profesí. Tak může vzniknout prostor i pro něco nového. Vždy mi jde o to poctít původní myšlenku a zároveň se pokusit o nový pohled. Po čase skládání hrubých verzí střihu se setkávám s režisérem a spolu pak ladíme jeho vizi. Střihová skladba u filmu je báječná tím,
že každý filmový střihač vytváří svůj originální tvar. V tom může být ta střihová cesta velmi zábavná, i když to v záplavě materiálu někdy není jednoduché. Vážím si všech svých kolegů a spolupracovníků, bez nich by to nešlo.
Jak náročný střih byl? Podle synopsí a trailerů snímek kombinuje dramatické i humorné scény, pomalé záběry s dynamickými hokejovými zápasy.
Ano, jak sama zmiňujete, střihová skladba byla u tohoto filmu náročná především kombinací dynamických pasáží a pomalých scén, ve kterých se odehrává vnitřní svět postav. To na první pohled skryté je pro střih vždy tou největší výzvou. Film má také spoustu trikových záběrů. Důležité tedy je mít správně připravené podklady i pro další postprodukci. Naštěstí studio PFX je týmem nadšených profesionálů. Je to vlastně celá plejáda kolegů, kteří společnými silami umí vymyslet i nemožné.
Kolik hodin materiálu jste měla k dispozici?
Přibližně bylo natočeno něco kolem sedmdesáti hodin hrubého materiálu.
Jak dlouho trval samotný střih?
Samotný střih, tedy střihová skladba filmu, trvala pět měsíců. I po uzavření střihu komunikuji s režisérem a kolegy během další postprodukce. Natáčením a dokončením offline střihu ale práce na filmu samozřejmě nekončí.
V další fázi jde o to předat své podněty ohledně postprodukce dalším kolegům ve zvuku, hudbě, color gradingu. To vše v jednom proudu i s přípravou a postprodukcí trikových záběrů. Musím říci, že pro nás všechny je pokaždé svátkem a překvapením, když vidíme celý film pohromadě. Je to sice spojeno s napětím, ale v ideálním případě je výsledkem úžasná souhra celého týmu.
Které scény pro vás byly nejnáročnější na střih?
Nejnáročnější je dát film dohromady, aby fungoval jako jeden svébytný tvar. Tady to byly vlastně tři dějové linky v jednom filmovém celku, a kromě toho je příběh inspirován skutečnými událostmi. Ve filmu hrají i samotní hrdinové, účastníci událostí, o kterých film také vypráví. Skutečnou výzvou bylo obstát před nimi, coby autentickými postavami.
To pro mě bylo hlavním motorem celé střihové skladby.
Jaká byla spolupráce s režisérem Danem Pánkem?
Jak jsem se už zmínila, jednalo se o naši první spolupráci. Poznávali jsme se během střihu filmu a bylo to skutečné dobrodružství. Dan je velmi aktivní a komunikativní, a to ve všech směrech, skutečný nadšenec. To se pak mnohem snáze překonávají různé nepředvídatelné situace, ke kterým logicky dochází.
Když se díváte na finální verzi snímku, na co jste na své práci nejvíce hrdá? Jak jste s výsledkem spokojená?
Na tuto otázku neumím jednoznačně odpovědět. Po každém filmovém projektu jsem hrdá především na to, že film funguje jako celek. Vše se ukáže během prvních projekcí v kinech, hlavně to, jak film působí na lidi v sále. Jaký film opravdu je, se ukáže až z odstupu, někdy i po letech. Vše nakonec prověří čas. V těchto dnech jsme společně s kolegy stále ve fázi ponoru, snažíme se odvést to nejlepší.
Práce na jakém snímku pro vás byla zatím nejnáročnější?
Narodila jsem se do rodiny vzduchoplavců a pilotů, asi i proto se snažím do všeho jít naplno. Zvlášť tam nahoře, když plujete vzduchem, za všech okolností je nutné udržet maximální soustředění. Filmy, kterých se účastním, vnímám vždy jako absolutní výzvu. Ať už to byl dokument o fotografech slovenské nové vlny s názvem Vlna versus břeh s Martinem Štrbou nebo ponor do více než sto padesáti hodin materiálu dokuhudební fikce Em a ON s Vladimírem Michálkem.
Anebo to byla velmi emotivně náročná Milada. Tento film už svou podstatou a tématem byl mimořádný pro celý tým. V Česku máme dojem, jako bychom tento tragický příběh z padesátých let všichni důvěrně znali. Ve světě Miladu viděly miliony diváků a režisér David Mrnka doteď dostává početné, často dojemné ohlasy ze všech možných koutů. I to svědčí o tom, jak je obtížné předpovědět, kudy cesta filmu povede. Film Tlumočník Martina Šulíka si svým tématem držel tah pomalým tempem vyprávění. Střihem jsem se tu snažila následovat především úžasné herecké i lidské nasazení Petera Simonischeka.
Vzpomínáte ještě na nějaký projekt?
Zajímavou střihovou výzvou byl pro mě i film Avenue of the Giants, do češtiny by se dal název přeložit jako Cesta velikánů, režiséra Finna Taylora. Kombinuje současnost a příběh Herberta Hellera, jednoho z mála přeživších holokaustu. Navíc šlo o spojení filmových týmů z Česka a USA. Výkonná producentka Mirka Taylor ze Stillkingu dala dohromady skvělý filmový tým. Pokaždé mě dokáže nadchnout propojení profesionality a entuziasmu - tady byla provázána klasická filmová technologie s trikovými záběry. Díky hledačskému nadšení Tomáše Srovnala (PFX) a Ivo Maráka (UPP) se posílila autenticita i obrazová stylizace kameramana Saši Šurkaly. Film putuje po nezávislých kinech a školách po celých USA a právě o to šlo producentce Jeanine Thomas především.
Jakou radu byste dala začínajícím střihačům a střihačkám, kteří by rádi pracovali na podobně velkých filmech?
Já vlastně ani nemám pocit, že pracuji na velkých či malých filmech… a ani nemám ve zvyku říkat, že jdu “do práce”. Krásně to řekl David Lynch - nejlepší podle něj je učit se děláním. Jeden příklad - před časem jsem spolupracovala na filmu režiséra a kameramana Davida Baldy, který by věkem vlastně mohl být klidně studentem. Zaujalo mě, jak si umí poradit a vytvořit si své prostředí pro natáčení filmu Manipulace. Oslovil herce napříč Evropou, filmem zkoumá historické souvislosti a svým vyprávěním klade otázky. Jeho ponor do tématu zároveň působí dojmem, jako by šlo o pohled člověka, který tu je už velmi dlouho.
S Vandou Hybnerovou připravuji filmovou projekci do jejího autorského představení s názvem Pokoj. Do této spolupráce jdu stejně, jako do velkého filmu. Nejdůležitější je mít kolem sebe tým lidí, které spojuje podobné hledačství a kde zůstává i prostor pro improvizaci, experiment nebo dokonce chybu. I ta se totiž může stát osobitou a ve výsledku se prosadí jako zajímavý moment. Nedá se vždy odhadnout, co přispěje k objevnému a inspirativnímu řešení. Snažím se vstupovat do jednotlivých projektů bez předpojatosti a hledat sílu v samotné výpovědi.
Máte nějaké tipy, jak si udržet přehled při střihu delších filmů, aby se člověk neztratil v materiálu?
Na samém začátku je nutné, aby materiál byl dobře připravený a roztříděný a zároveň je skvělé mít jistotu v precizních spolupracovnících v datalabu postprodukčního studia. Zásadní věcí pro navazující střih je, že už v průběhu natáčení vzniká pro mě nepostradatelný průvodce - přesný zápis skriptu. A dál už jen mít trpělivost vše třídit, označovat. Krok za krokem si zachovávám jednotlivé verze střihu. Důležité je mít
i dostatek času na odstup, což je v této zrychlené době někdy víc než komplikované. Pokud to jde, ráda chodím pravidelně pěšky. Teď jsou to na konci dne třeba nádherné procházky z Barrandova. Pozorováním a tichem si čistím hlavu…
Sledujete filmy i ve svém volném čase?
Filmy sleduji stále, hodně zajímavých jsem jich viděla i v posledních letech. Snažím se podpořit kolegy z jiných filmů, ať už u nás nebo v EFA (Evropské filmové akademii), kde každý rok mám tu čest hlasovat o nových filmech. Letos se změnila pravidla hlasování u jednotlivých profesí a při té příležitosti se uskutečnilo první setkání filmových střihačů! Sice pouze online, jelikož zatím si lze jen těžko představit, že by střihači z různých koutů Evropy vyšli ze skrytu střižen a sešli se naživo na jednom místě. Z tohoto setkání mám ale ohromný dojem. Úžasní lidé a jaké filmy mají za sebou…
Dojalo mě, jak trochu nesměle a zároveň i s vervou a citlivě mluvili o svých filmových projektech. Mnohdy sdílíme stejné emoce, společný mi připadá i pocit studu a nervozity na veřejnosti. I to je dokladem atypické povahy střihačské profese.
Jaký filmový střih jiného tvůrce vás v poslední době nadchnul?
Jmenovat jako příklad pouze jeden film nebo dokonce střih mi přijde málo. Jedno mohu doporučit všem - choďme do kina a buďme zvědaví na něco objevného, neotřelého. Jeden tip ale mám. Nedávno jsem viděla film, který mapoval tu nejranější éru kinematografie. Celý je totiž složený z prvních snímků bratří Lumièrových. Je úžasné sledovat, kolik filmových postupů bylo objeveno a využito hned na samém počátku existence filmu. Svou hravostí a experimentováním jsou bratři Lumièrové inspirativní doted’.
Máte za sebou již mnoho filmů a seriálů, na kterých jste se jako střihačka podílela. Co vás na této práci i po letech stále baví?
Základem je být součástí týmu, kde si lidsky porozumíme a máme jasno ohledně tématu, příběhu, který chceme vyprávět. Pro střihovou skladbu je důležitý dobře napsaný scénář a příprava před natáčením.
V posledních letech se objevují zajímavé filmové tvary, často jde o spojení hraného filmu s dokumentem. Obvykle je natočeno mnoho hodin materiálu a o to víc je nutná semknutá spolupráce a důvěra všech kolem. Prostě mít chut’ zkoušet nové možnosti, přístupy. Věřit, že když se zhasne v kině, otevře se nám nový horizont vnímání.
A je něco, co vás občas dohání k šílenství?
Co mě občas dohání k šílenství? Asi věty typu, že něco nejde nebo nedůvěra v originální tvar a s tím spojená odvaha něco nového zkusit, ať už v jakémkoliv oboru. Myslím, že každý, i ti před námi, dělali chyby a hledali nové cesty.
Pro mě je důležité nechat věci žít a nepouštět se do kritiky, že se někomu něco nepovedlo. I pokusy mohou ukázat nové možnosti a být jinak inspirativní. Naprosto úžasná byla před lety ta energie a spolupráce kolem manifestu Dogma. Severská kinematografie tehdy doslova ohromila svět. I u nás vznikají báječné a originálni filmy. S každým filmem, divadelním představením nebo novým počinem na výtvarné nebo hudební scéně se těším, že se setkám s něčím objevným, co může obohatit i ostatní. V tom vidím naději a sílu, tolik potřebnou k nadechnutí a lehkosti žití.
✂