Hra Dvě sestry vás vyzve, abyste zavzpomínali, jak jste prožívali léto, když vám bylo bezstarostných šestnáct let a vaše tělo i srdce dokázalo rozvibrovat pár taktů písničky či úsměv náhodného kolemjdoucího. Tuto sladkou představu autor konfrontuje s potemnělou realitou dospělosti, kterou ztělesňují dvě titulní hrdinky a jeden jejich dávný nápadník. Připravte se na pořádnou dávku sentimentu a melancholie – ale také nadhledu a vtipu.

„Vzpomeňte si na léto, kdy vám bylo šestnáct. Zavřete oči. Přeneste se zpět v čase. Jste zrovna někde na dovolené? Ve škole určitě ne, tak možná jen doma? Jaký je rok? Jakou hudbu slyšíte z rádia? A co se právě odehrává ve vašich životech?“

Dvě sestry se sejdou v kempu na pobřeží, kam jezdívaly s rodiči jako děti. Každá je jiná – Emma žije spořádaný život, živí se jako právnička, čeká potomka a pronajme si karavan, aby napsala svůj první román; Amy žije o poznání divočejší život a do kempu utíká před manželskou krizí. Obě zde čelí jak vlastní přítomnosti, tak minulosti.

Emma:            Tohle mi děláš pokaždé. Pořád dokola. Jsi jak…

Amy:               Co?

Emma:            Jsi jako to červený plastový pletivo, kterým zahrazují práce na silnicích.

Amy:               Cože?

Emma:            Jsi všude! Stojíš mi v cestě. Obepínáš mě. Nemůžu jít, kam se mi zachce, nebo si dělat, co se mi zlíbí. A když se mi jednou konečně podaří vypadnout k moři, abych si tu v klidu sama pobyla v přírodě, zas se tu zjevíš – obrovský zašmodrchaný plastový chuchvalec, který voda vyvrhla na pláž.

Amy:               To je hodně vyšperkovaná metafora.

Emma:            Jdi někam.

Vzpomínky na mládí a tehdejší představy a tužby v myslích a tělech sester vyvolává nejen onen kemp, ale také jeho správce Lance, Amyina první velká láska. Ve dne se živí jako údržbář, po nocích jako DJ a vše nasvědčuje tomu, že se zasekl ve svém neukotveném dvacetiletém já, byť by už měl nárok spíše na krizi středního věku.

Amy:               Přišel jsi mi takovej sofistikovanej.

                       Jak jsi vařil lasagne.

                       Koukal na švédský filmy.

                       Četl poezii.

                       Můj starší kluk.

Lance:            Bylo mi dvacet.

(Pauza)

Amy:               Říkals, že utečeme, Lanci.

                       Že spolu budeme hrát v kapele.

                       Že pojedeme do Londýna.

                       A svět nám bude ležet u nohou.

Lance:            Já vím.

Amy:               Chodila jsem na to vlakový nádraží každej den.

                       Každej posranej den.

                       Psala ti pohledy a vzkazy.

                       Listí padalo ze stromu, měla jsem na sobě ten velkej svetr, džíny promočený deštěm.

                       Skládala jsem písničky.

                       A tys nikdy nepřijel.

Sám autor hru popisuje jako „melancholickou komedii“ o tom, jací jsme byli, když nám bylo šestnáct let, a jací jsme si mysleli, že jednou budeme v dospělosti. Nostalgie, vzpomínání a návraty do časů minulých jsou ústředním tématem hry. Autor zapojuje i diváky, kteří před představením vyplní dotazník o svém vlastním mládí a na jevišti s ním poté pracuje skupina teenagerů. Ta zároveň místy vstupuje přímo do děje, když někteří její členové vedou dialog s trojicí hlavních postav.

Amy:               Ukaž, dej mi to.

(Puberťáci jí mobil nevrátí.)

Puberťáci:      Píše ti ,,manžílek”.

Amy:              Přestaňte mi číst zprávy!

Puberťáci:      Prý má o tebe starost.

Amy:              Tak to nemusí.

Puberťáci:      „Kde jsi? Jsi v pohodě? Už jsi pryč pátý den. Mám strach, jestli jsi v pořádku.“

Puberťáci:       Ty už jsi pryč pět dní?

Amy:               Je to složitý.

Puberťáci:       Ale on neví, kde jsi.

Amy:               Moc to dramatizuje.

Puberťáci:       „Opatruj se.“

Amy:               …

Puberťáci:      „Děti tě potřebujou.“

Zavzpomínejte na dávné prázdninové lásky a nechte se unést Greigovou neodolatelnou letní melancholií!

Divadelní hru Dvě sestry máme k dispozici v českém překladu Pavlíny Kratochvílové. Rádi vám jej zašleme k pročtení.