Svoji první knihu, za kterou jste získal vedle hlavní ceny i cenu DILIA Litera za debut roku, jste vydal až po padesátce. Proč právě teď? Potřeboval jste si nejprve něco „odžít“?

Ani ne, spíše jsem trochu líný a možná i méně ambiciózní. A taky se teď blíží důchod, tak jsem si chtěl vybudovat pozici pro doplňkovou činnost a přilepšení k důchodu. 

Ale “odžití” je asi také důležitý moment - souvisí spíše se sebedůvěrou, pokorou a jistou uvolněností. Člověk nebere tak vážně sebe, ani to, co vytvořil, má větší odvahu a je svým způsobem svobodnější, protože život už nějak zvládl a vše, co k němu přidá, je to příjemné “navíc”.  

V kategorii debutů jste porazil dva o generaci mladší autory. V ročnících před vámi to bylo obdobné. 

Nenazýval bych to “porážkou”, je skvělé, že jsme se všichni tři dostali do nominací, a myslím, že pro všechny je to úspěch, bez ohledu na to, že já uspěl o trochu víc (a jinak nic). 

Co pro vás vlastně znamenají tato ocenění? Je pro vás důležitá zpětná vazba na vaši knihu? Čtete recenze kritiků a čtenářů? 

Zpětná vazba, ať už odborná nebo laická, je vždy důležitá. Když člověk veřejně publikuje, musí mu záležet na publiku - to je, myslím, logické. Ceny znamenají, že si toho, co vytvořil, někdo cení. A ano, recenze kritiků i čtenářů čtu. Uznávám, že většina z nich má pravdu, přesto si myslím, že to nějak významně mou tvorbu neovlivní. V této souvislosti mne spíš překvapil zajímavý fenomén. Než knížka začala být oceňována, byly ohlasy na ni vesměs pozitivní, s občasnou drobnou výtkou. Po zveřejnění ocenění se začalo objevovat větší množství negativních komentářů, což je docela paradoxní a zábavné současně.

Miluji komentáře sdělující mi, jak je to slabé, že jsem ocenění dostal jen proto, že jsem nový, že jsem to mohl napsat jinak a komentující přesně ví jak. Někteří jsou si jisti, že vědí, co jsem chtěl psát atd… Ale pořád je většina komentářů takových, které mne těší.

Foto: Jakub Hněvkovský

Pracujete v oblasti medicínského výzkumu a vývoje buněčných technologií. Čerpal jste nějak ze své profese?

Nevím, ale myslím, že ne. Pro člověka s fantazií je vůbec těžké detekovat, odkud čerpá. Ale jeden významný efekt spojený s prací tu je. Finanční nezávislost na psaní. Práce člověku sice ubírá čas, ale zas dává o trochu víc svobody a jistoty. A svobodu a jistotu já ke psaní potřebuji především.

Jak jste zvládl zkombinovat práci na knize s vaší profesí?

Opomenu-li nedostatek času, tak lehce. Mně se to vzájemně doplňuje a “práce” na knize je přece zábava, takže po práci si člověk trochu toho zábavného relaxu dopřát může, ne?

Jak se vaše zkušenosti z oblasti medicínského výzkumu promítají do vašeho literárního stylu? Odráží se preciznost a strukturovanost vědecké práce do způsobu, jakým konstruujete své příběhy?

Trochu bych to poopravil, já pracuji ve vývoji léčiv, nejsem přímo vědec jako takový. To ovlivnění nebude tak zásadní. Při psaní nejsem nikterak precizní a v případě Letnic jsem si netvořil ani konstrukt, ale faktem je, že strukturovaně myslím nějak přirozeně. V tvorbě mám rád hravost a spontánnost a miluji, když mne vede děj a příběh víc, než kdybych ho musel vést já.

Existuje podle vás společný jazyk mezi vědou a krásnou literaturou?

Naopak, neexistuje jiný! Obojí se vztahuje k hledání pravdy a k nacházení vztahů a souvislostí, jde jen o jiný úhel pohledu a jiné nástroje a prostředky, které člověk využívá.

Vystudoval jste režii na DAMU a filmovou vědu. Věnoval jste se někdy této profesi? Pomohlo vám nějak toto při psaní knihy? 

Začnu odpovědí od konce - každá zkušenost pomáhá. Ano živil  jsem se asi šest let uměleckými aktivitami, režíroval jsem v divadlech a příležitostně i v rozhlase, dělal jsem nějaké úpravy textů, učil jsem na Vyšší odborné škole herecké, ale už více než 23 let se živím farmacií. Umění je pro mne trochu nejistá platforma a já jsem od přírody typ, který potřebuje jistoty a stabilitu. Jistota ve mně souvisí s pocitem svobody.

Jedním z důvodů, proč je vaše kniha natolik ceněná, je originální žánr. Proč jste se pro něj rozhodl? Měl jste nějaké inspirační zdroje?

Žánr si nadiktuje jednak téma a jednak také přirozený způsob vyjadřování se autora. V mém případě jde úmyslně o trochu postmoderní smes žánrů s nenápadnou ale permanentní nadsázkou – já to tak mám docela rád. Kinematografie podobnou strukturu využívá už dávno a mne moc baví.

A inspirační zdroje? No u nás asi Čapek a Vančura, na Slovensku asi trochu Švantner a lyrizovaná próza a v neposlední řadě mí oblíbení filmoví tvůrci Buňuel, Tarkovskij, Fellini, Jakubisko, Wenders, Tarantino.

Je v Letnicích něco autobiografického? Měl jste například pro postavy předobrazy v realitě? Nebo jde čistě o fikci?

Podle mne je každá fikce z nějakého úhlu pohledu autobiografickou a současně založenou na obrazech z reality, takže já si myslím, že na Letnicích je autobiografické téměř všechno- přestože jsou, samozřejmě, fikcí. A do toho všeho vstupuje ještě jeden důležitý aspekt - svět, který si při čtení vytváří čtenář. To je to, co uzavírá každé dílo, on tomu dává finální tvar, svou podobu toho, co mu já skrze text nabízím. On to zabydluje a dělá skutečným,  bez něj (a jeho reality) to žádným dílem není. 

Foto: Marta Nováková

Letnice reflektují období zásadních změn. Vidíte v tom paralelu s dnešní dobou? 

Paralelu? Myslím, že Letnice jsou o dnešní době. To historické zasazení je především prostředek, jak o ní vyprávět. Myslím, že jsem nepsal historický román.

Narodil jste se na Slovensku, ale Letnice jste napsal v češtině. Je pro vás čeština při psaní již přirozenější než slovenština? Zvažoval jste, že byste psal slovensky? 

Už 35 let žiji převážně v ČR, jako dítě bývalého Československa ovládám oba ty jazyky asi stejně a oba jsou pro mne “přirozené”. Kdybych to napsal ve slovenštině, bylo by to jiné nejen jazykem, ale i rytmem, mírou stylizace a nejspíš by to mělo i trochu jiný děj, protože volba jazyka je v literatuře opravdu zásadní. Třeba někdy něco napíši i slovensky, uvidíme.

V rámci ocenění za debut roku DILIA nabízí laureátovi podporu na vydání druhé knihy. Plánujete ji?

Určitě.

Bude stejného žánru? Nebo byste chtěl zkusit něco úplně jiného? 

To nevím. To záleží na tom, kterou z rozepsaných knih se rozhodnu vydat jako druhou. Myslím, že nejsem žánrově moc vyhraněný, takže co bude dál, uvidíme. 

Jaký jste vy čtenář? Máte oblíbené autory?

Nejsem úplně zanícený čtenář a hltač titulů. Čtu extenzivně, namátkově a žánrově nevyhraněně, někdy hodně, někdy málo – pamatuji si, že v dětství a mládí jsem četl podstatně víc. Oblíbené autory samozřejmě mám: Shakespeara, Doctorowa, I. Allendovou, G. Márquéze, A. Carpentiera, Balzaca, Saroyana, ale i C.Sagana, S. Hawkinga a Richarda Dawkinse, ale rád se začtu i do čehokoli jiného. 

Existuje kniha, ke které se pravidelně vracíte? 

Pravidelně moc ne. Ale baví mne vzít si do rukou knížku, kterou jsem naposled četl v jiné době, v jiném rozpoložení, třeba před 30-40 lety. To je vám náramné dobrodružství nechat si v sobě vzájemně konfrontovat vzpomínky a dávné pocity s novými pohledy a postřehy. To dělám rád a pravidelně. 

Foto: Jakub Hněvkovský

Jaké rady byste dal těm, kteří také uvažují o napsání své debutové knihy? I když to třeba zrovna nejsou mladí absolventi?

Necítím se být tím nejpovolanějším na dávání rad, já sám jsem tak trochu intuitivním tvůrcem, který navíc ani sám nedává na rady jiných. Ale asi bych jim řekl: “Někam si sedněte a pište. Když k vám přijde váš styl, pište dál, když budete mít pocit, že tam něco překáží, nebojte se škrtat, a hlavně to nezapomeňte dokončit a někam poslat. To ostatní už za vás zařídí náhoda a v lepším případě vydavatel.”

Věřím, že po vyhlášení cen Magnesia Litera máte opravdu časově náročné dny. Kdybyste nyní mohl mít celý volný den jen pro sebe, co byste dělal? 

Asi bych lenošil, což znamená, že bych trochu psal, trochu si něco četl a trochu se někde procházel.