Tomáši, získal jsi už potřetí Cenu Evalda Schorma určenou mladým autorům a překladatelům. Co na to říkáš?
Velmi si ocenění vážím. Beru to jako ujištění, že jsem se vydal dobrou cestou. A také, že napsání dramatického textu je určitá specifická schopnost, kterou mám a mohu ji rozvíjet.
Cílem udílení této ceny je podpora a zviditelnění nejmladší autorské generace. Jak se mladým dramatikům v Česku daří a jak by podle tebe měla vypadat účinná podpora jejich tvorby?
Komplikovaná otázka. Cítím trochu slabou poptávku po české současné dramatice. Lépe se patrně diváci lákají na dramatizace populární beletrie a adaptace úspěšných filmů. Sám ale věřím v sílu textů psaných přímo pro jeviště, že si dramatika vybojuje výsadní postavení. Vždyť skrze současnou dramatiku lze napřímo pojmenovávat problémy v živém dialogu s publikem. Považuji to za vzácnost.
Podle mě jsou nejúčinnější rezidence, kdy vzniká text, u kterého je jasné, že bude nějakou formou uveden. Sám jsem takto absolvoval Autora v domě A studia Rubín. To byla nedocenitelná zkušenost se skvělými tutory Simonou Petrů, Ondřejem Novotným, Dagmar Radovou Fričovou a Lucií Ferenzovou.
Hodně autorům by pomohla větší zkušenost s jevištěm. Vidět ožít svoji hru. Proto mi připadá skvělá práce Divadla LETÍ, které uvádí hry formou scénického čtení, a to na vysoké úrovni. Objednávají si pro tento účel krátké hry, objevují, iniciují překlady. Je to skvělá příležitost, jak text vyzkoušet.
V současné době jsi studentem magisterského oboru režie na pražské DAMU. Láká tě režie víc než autorská tvorba? Nebo hodláš do budoucna obě pozice propojit?
Teď si určitě vybírat nechci a nedokážu. Vždycky by mi to druhé chybělo. Ano, na určité propojení se chystám. Snažil jsem se tomu dřív vyhnout, chtěl jsem striktně oddělovat psaní a režírování, a to zejména kvůli odstupu a svobodě interpretace, dialogu s textem, autorem. Ale pak jsem dostal nabídku režírovat v Klicperově divadle ve Studiu Beseda vlastní hru. Beru to jako příležitost se jako autor víc poznat.
V Divadle DISK jsou na repertoáru hned dvě tvé inscenace textu Maria von Mayenburga (Chladné dítě a Perplex). Co tě na tvorbě tohoto německého autora, překladatele a režiséra nejvíc zajímá?
To je celá řada faktorů. Mayenburg umí precizně zachytit komplikované stavy společnosti v groteskní zkratce, zabývá se identitou jedince v síti vztahů, které jsou často neúplné nebo toxické, a k tomu všemu za mě vystihuje cítění mladé generace, která by se měla nějak vztahovat k světu, aby jej mohla formovat, ale odrazuje ji od toho hora nahromaděného smetí. Vyhlídky nejsou dobré a my pořád držíme ten devastační kurz. Smějeme se tomu, ale je to trochu křeč. Snažíme se tím zaplašit strach.
A kdo je vlastně tvým nejoblíbenějším dramatikem?
Teď bych řekl, že právě on. Je to autor, který ke mně momentálně nejvíc promlouvá. Chci režírovat texty, které mě zasáhnou při prvním čtení, nejlépe po několika stranách. Je to otázka intuice. Rozbušení srdce. Pocit, že to napětí nevydržím až do konce, že nechci, aby to skončilo a zároveň se na to těším. Pokud mě text takto vykoupe, pak jsem si jistý, že je to ono.
Patříš k nejúspěšnějším autorům své generace. Jak to celé začalo? Co tě přivedlo ke psaní a k divadlu?
K divadlu mě přivedl zájem o dramatické texty a touha v kolektivu formovat a pojmenovávat problémy, témata. Byl to můj cíl od posledních ročníků na gymnáziu, ale zpětně vidím, že mě to k divadlu táhlo mnohem dřív. Také jsem se chtěl věnovat hudbě, což se mi skrze divadlo splnilo a spolu s Tomášem Daleckým skládáme scénickou hudbu a pracujeme i na vlastním hudebním projektu.
Ve tvých hrách často sledujeme několik zdánlivě nesouvisejících dějových linek, které se však později propojí. Jak probíhá proces tvé tvorby? Píšeš jednotlivé linky, a teprve poté je vzájemně proplétáš, nebo tvoříš rovnou celou symfonii hlasů?
Zpravidla tvořím všechny linky najednou. Píšu scénu po scéně, intuitivně, nárazově, impulzivně. V poslední době si v tom dopřávám absolutní svobodu. Chci po své fantazii, aby byla divoká. Přestávám se stydět pojmenovávat věci, na které se lidé stydí myslet.
Zároveň si uvědomuji, že je v mých hrách přítomný strach, tíseň. Vytváření analogických situací vyplývá z jednotlivých nárazů na téma. Když začínám psát, zpravidla neřeším, co vlastně píšu, témata se začínají odhalovat sama po několika stránkách. Sám čekám, jak hra dopadne. To je první fáze. V druhé se vracím k textu s vědomím celku. Ale například Spotřebu druhu jsem přepisoval velmi málo. Právě teď pracuji na textu zcela odlišného charakteru, kde to bude asi potřeba víc.
Tvé hry se věnují jak tématům osobním, tak společenským. Do jaké míry by se podle tebe mělo umění snažit ovlivňovat a formovat veřejné mínění? Cítíš jakožto umělec a autor společenskou zodpovědnost?
To je těžká otázka. Snažím se nechat sebou projít nějaký dopad světa, zkombinovat ho se svým prožíváním tohoto místa a času. Propíjí se mi tím jiné osudy, které mám odpozorované, nebo se mi o nich vyloženě zdá. Je to vytváření paralelních světů a existencí. Jeden život nestačí.
Pokud něco, co napíšu, funguje v obou rovinách, tedy osobní i společenské, jsem za to vděčný. Myslím, že je důležité, aby byl člověk v kontaktu se světem, aby se před ním neschovával. On stejně přijde. Autoři tu jsou od toho, aby s ním byli v ještě těsnějším kontaktu, nepohodlném, někdy bolestivém. Fantazie umí být velmi nepříjemná.
Společenskou odpovědnost cítím v první řadě jako člověk, který přemýšlí nad tím, jak páchat co nejméně zla. Jako autor zas řeším, jak o zlu psát, ale nepropagovat ho, nedávat mu hlavní slovo. To je mé dilema z poslední doby. Do jaké míry je autor zodpovědný za zobrazené zlo? Třeba ve formě násilí. Vždy je podle mě důležité, jaký to má účel. Zároveň nemohu říct, že by mé hry byly konejšivé, ale to bych ani nechtěl. Drama má mít smysl pro humor a temnou vrstvu v duši.
Živé umění vnímám především jako jednu z nejlepších platforem pro kontakt, spolubytí, které povede k tomu, že spolu lidé budou mluvit. Když se povede vytvořit inscenaci, která zůstane v lidech intenzivně několik dní, a pak si na ni ještě po letech vzpomenou, připadá mi to jako zázrak a zalévá mě to optimismem a nadšením pro tvorbu.
Jak vnímáš současný vzestup umělé inteligence? Máš obavu z jejího výraznějšího zapojení do umělecké tvorby?
Ano, a obávám se i dalších možností využití/zneužití umělé inteligence. Doufám, že umění zůstane lidské, že lidé budou chtít za uměleckým dílem živou bytost. Když se setkáte s dílem, které vás skutečně a hluboce zasáhne, není to jako by vám někdo na chvíli půjčil svoje oči? Jako byste se setkali?
Jaké projekty jsou aktuálně před tebou? A máš nějaký divadelní sen, který by sis rád splnil?
Čekají mě aktuálně dvě režie. První v Městských divadlech pražských, konkrétně v Rokoku, a půjde o hru Pan Polštář, jejímž autorem je světoznámě proslulý dramatik, scenárista a filmový režisér Martin McDonagh. Druhá je v již zmíněném Klicperově divadle, kde budu ve Studiu Beseda režírovat svoji hru Vyhubyt.
Jako autora mě čeká mnoho projektů. Vyberu z nich dílnu Fabulamundi.Playwriting Europe pod záštitou Divadla LETÍ a garancí dramatika a dramaturga Davida Košťáka, dále mezinárodní projekt Drama Revival organizovaný Divadelním ústavem a rezidenci v rámci Studia pro Nové drama Národního divadla. Tuto sezonu se vypíšu z podoby.
Sny se už dějí. Dívat se dál dopředu nechci. Čekají mě krásné práce, jsem za ně vděčný, těším se na ně a chci tomu dát všechno. Nejhezčí věci zatím vždy přišly, když jsem to nečekal.