Jaké to bylo přebírat po tátovi chod divadla? V čem to mělo výhodu, v čem to naopak představovalo výzvu?
KH: Tak začnu tím, v čem to bylo jednodušší. Já osobně se tady v divadle pohybuju už dlouho, znám zázemí, takže s provozem nebo produkcí v rámci divadelního večera jsem už zkušenosti měl. Zároveň samozřejmě, když to tady naši přebírali v roce 1998 (myšleno konkrétně prostor v paláci Adria – pozn. red.), jsme divadlo vnímali spíš jako hřiště. Slavili jsme tady narozeninový oslavy, lítali po divadle s kámošema, prostě jsme tu vyrostli. Složitý při předávání to naopak bylo v tom ohledu, že jsem nestudoval žádný management nebo ekonomii, která by mi pomohla. Pepa taky ne, ale on je na to dost šikovnej. Pro mě to byla trochu španělská vesnice. Naši nám samozřejmě na začátku byli nápomocní, ale pak bylo potřeba se v jednu chvíli rozhodnout, jestli to budeme dělat po svém i s chybama, anebo pojedeme stále v tom předchozím vedení. A celou situaci neusnadňoval ani Covid, během kterého jsme to přebírali...
JH: Abych navázal na Káju. Covid byl samozřejmě hrozně náročnej, ale měli jsme díky němu i dostatek času všechno zanalyzovat, hledat, co by se dalo zlepšit a jak, aby to fungovalo efektivněji. Plus nás to samozřejmě donutilo, abychom šetřili, kde se dalo, takže jsme osekali rozpočet doslova na kost, abychom tím prošli. To, že jsme Covid přežili, vlastně beru za naše první vítězství.
Samozřejmě už teď můžeme pozorovat konkrétní specifické hry na repertoáru, ale můžete nějak souhrnně definovat současnou vizi pro Divadlo Bez zábradlí?
JH: Na začátku jsme si museli s Kájou říct, že nám jde o emoce, které hry předávají. A to ať už jde o smích nebo radost v případě dosavadních komedií, nebo o emoce jiné. Pro to máme příklad třeba thrilleru Po konci světa nebo monodrama Iliada. Tam nejde primárně o to, aby se člověk zasmál, ale aby to člověkem otřáslo, zkrátka v duchu divadla a jeho funkce už od antiky. Ale samozřejmě s vědomím toho, že máme diváky, kteří jsou zvyklí do našeho divadla chodit třicet let na komedie a byla by hloupost tuhle tradici úplně zrušit. A možná pro upřesnění – to, že jsme říkali, že se dřív uváděly jen komedie, není tak úplně pravda. Rodiče tady občas uvedli jména typu Eugene O'Neill. To samozřejmě nezaplatilo sál jako Blbec k večeři, ale zase si říkali, že to bude hezké ozvláštnění.
Můžete prozradit nějaká konkrétní díla, která plánujete do repertoáru?
KH: Po novém roce jsme rozjeli zkoušení hry, kterou už kdysi dávno chtěl uvádět táta, a to je Bavič (již na programu divadla - pozn. red.). Je to navázání spolupráce s Tomášem Mašínem. Tomáš je úžasnej jako filmovej režisér, ale i jako kamarád, protože má rád herce a věnuje čas práci s nimi. U nás už si to vyzkoušel ve hře Po konci světa. Zároveň je vzděláním akademický malíř, takže tomu dodává i vizuální hodnotu, což ovlivňuje celou scénografii. To navazuje i na to, co už dříve říkal Pepa, že chceme, aby představení budilo emoce, aby to byl silný zážitek.
JH: Inscenace teď máme rozplánované dlouho dopředu, což se dřív z nějakého důvodu příliš nedařilo. Máme na programu zajímavé inscenace – vkusné komedie a jiné hry.
KH: Ještě nás čeká hra Berlín Berlín (překlad Alexander Jerie – pozn. red.), kterou bude režírovat Petr Svojtka. To je francouzská veleúspěšná komedie, která získala prestižní cenu Molière. U ní se nám líbí, že snoubí nejen situační humor, ale i hlubší rovinu.
JH: Mně vlastně Berlín Berlín připomíná filmy režiséra Billyho Wildera (např. Někdo to rád horké – pozn. red.), což je můj oblíbený režisér. Je to radostný, milý, ale i zároveň chytrý a elegantní. Je to zkrátka výborná komedie, na kterou se dost těším.
Už několikrát jsme tu krátce zmínili hru Po konci světa Dennise Kellyho. To byl první titul, který jsem pro Vaše divadlo za DILIA domlouvala, tak mám k němu trochu nostalgický vztah. Jak vznikl nápad zrovna k uvedení této hry?
KH: Jednou jsme seděli s Derekem DeWittem (režisér Prague Shakespeare Company – pozn. red.) na pivu na zahrádkách na Letný a ten se mě zeptal, jestli nemám nějakou zajímavou hru, tak jsem mu řekl o Po konci světa. Zavolal jedný svý známý, americký herečce, která za náma asi za půl hodiny přišla, pak jsme vyrazili k Derekovi domů a ráz naráz z toho vzniklo první čtení. O týden později byla první zkouška, pak jsme to zkoušeli asi šest týdnů a premiéra byla v Divadle Na Prádle. A to teda zpětně, když hodnotím, tak myslím, že tam jsem si poprvé sáhnul na dno. Protože nazkoušet to v angličtině, a ještě k tomu v šesti týdnech,... Já jsem to popravdě chtěl potom uvést v Americe, kde jsem předtím bydlel a kam jsem se chtěl vrátit, ale to se bohužel nepodařilo. Ale během šesti uvedení tady to viděla Sarah Haváčová a taky jsme zrovna natáčeli s Tomášem Mašínem, tak se to nějak propojilo a vzniklo to v češtině. On je to fakt thriller, ale to mám právě rád na týhle dramaturgii, že člověk jde domů a pořád má nad čím přemejšlet a to představení v něm doznívá. Doufám, že tohle se s Po konci světa povedlo.
Pepo, spolu jsme zase domlouvali práva k Iliadě, ke které jsi vytvářel překlad. Je to pozoruhodně náročné drama, prvotřídní tím, že ho režíruje Guy Roberts, předseda Prague Shakespeare Company. Jaká byla geneze tohoto textu?
JH: Tak já jsem nejdřív viděl anglickou verzi v Kolowratu a tam mě napadlo, že chci, aby se to uvedlo i v češtině.
KH: V Kolowratu to neuváděli, jen ve Staváči.
JH: Tak ve Staváči. A to bylo úžasný.
KH: Oni s tím hlavně začali tak, že to uváděli v Houstonu. A pak s tím jeli do Indie...
JH: ... no, a tam na ně prej chodilo asi tisíc lidí.
KH: A vypad jim u toho mikrofon.
JH: Taky dobrý. No, každopádně tahle hra je úplná tresť divadla. Jeden herec, vlastně typický antický rapsód (pěvec – pozn. red.) nově recituje Homéra. Ta hra má takový typicky americký drive a je výborně napsaná.
KH: Dle dostupných informací ta hra prý nevznikla tak, že se měl interpretovat Homér, ale oba dramatici chtěli zreflektovat vpád USA do Iráku. A teprve, když nad tím přemýšleli, našli spojitost s Trójskou válkou. A tady, když jsme to začali uvádět a krátce po premiéře začala válka na Ukrajině, tak to ožilo ještě úplně jinak.
JH: A premiéru jsme uvedli v Lidicích. To bylo charitativní představení, celý výtěžek jsme věnovali na Fond solidarity. A byla síla to hrát na pozadí vypálených Lidic. A ještě v průběhu toho se přibližovala černá mračna, až nás chytla šílená bouře.
KH: No, a to pak začaly lítat věci. A pak to začala řešit houslistka, protože má hrozně drahý housle, tak jsme museli skončit. Je náročný, když se taková hra přeloží za měsíc, do toho musí být člověk ponořený. Člověk v něm zažívá agresi, ten pomyslný Achillův hněv. A zároveň to člověka povznáší. Já to představení miluju, tomu asi dodává taky hudba k představení, tu složil skotský skladatel Patrick Neil Doyle. Toho jsem měl možnost slyšet na letních shakespearovských slavnostech i se symfonickym orchestrem, hudbu tvořil společně se svým tatínkem. I já jsem si tam zahrál s tátou – já Hamleta, táta Polonia. A s tim symfonickym orchestrem, to byl doslova koulervoucí zážitek (smích).
JH: To si tam napiš!
AR: No, tohle slovo tam určitě zůstane.
A jak se ti hra překládala, Pepo?
To bylo těžší, protože ten text funguje na několika úrovních. Text jsem překládal z angličtiny, ale musel jsem si být vědom překladů Homéra. Takže jsem musel pracovat s anglickým překladem Iliady, který používali autoři hry, pak jsem měl tři nejmodernější překlady Iliady do češtiny, tedy Otmara Vaňorného, Petra Šrámka a Rudolfa Mertlíka. A samozřejmě jsem musel přihlédnout i k řeckýmu originálu. Nakonec se nejvíc osvědčil Šrámek, protože je zároveň divadelník, takže jeho překlad je trochu uvolněnější – ten hexametr tam nemusí dřít za každou cenu. Ale v některých pasážích bylo naopak třeba ten rytmus zachovat. Nejjednodušší bylo překládat vlastní text dramatiků, což byla přirozená angličtina.
Do lednového programu jste jednorázově zařadili scénické čtení hry o Miladě Horákové s názvem Show Trial. Jak se vám podařila spolupráce s americkou dramatičkou?
KH: Asi je důležité říct, že jsme zařadili do klasického rámce divadla i tzv. off-program. Jde nám o to, aby se vytvořilo zázemí pro lidi při různých příležitostech. Jsou tady pravidelně výstavy, vymýšleli jsme různé festivaly, vždy ve spolupráci s nějakým dalším spolkem. Proběhl tu třeba mexický svátek mrtvých nebo den v součinnosti Mezinárodního dne duševního zdraví. Chceme, aby se sem naučily chodit různý skupiny i mladší diváci. Zhruba před rokem se mi ozvala kamarádka z Prague Shakespeare Company, že se přátelí s dramatičkou z Ameriky. A celý to uvedla tím, že píše satiru o Miladě Horákový. To samozřejmě pro nás zní drsně, ale ukázalo se, že je to satira na celý ten vykonstruovaný proces, na politický aparát a mašinérii. Ten tým si to chtěl vyzkoušet s českými herci a uvést jako scénické čtení. No, a to celé proběhlo v neděli 22. ledna. Vlastně jsme pro ně byli taková studnice informací. Byli zvědaví i na to, jak ten proces v Čechách vnímáme atd.
A otázka na závěr – jaké to je spolupracovat s bráchou?
JH: V pohodě.
KH: Chvilku jsme dělali všichni všechno, což se ukázalo, že nejde. Tak jsme se snažili pojmenovat si role a na tom se to ustálilo.
JH: Ale stále spolu věci konzultujem, funguje to konsenzuálně.