Praktiky nakladatelů a podoba jejich smluv se v posledních letech rapidně vyvíjí. Jak bylo řečeno v úvodním článku, často spíše v neprospěch spisovatelů, překladatelů a dědiců práv k literárním dílům. Tyto problémy však mají svá řešení. Vedle pomoci ze strany DILIA založené na letitých odborných zkušenostech se lze spolehnout na zákonnou úpravu, která nedávno také prošla jistými změnami.
V krátkosti si tedy pár právních institutů zásadních pro diskutovanou problematiku se zaměřením na stanovení autorské odměny představíme.
Čtenářům sledujícím autorskoprávní dění nebo předchozí publikace DILIA dozajista neunikla velká novela autorského zákona z ledna minulého roku implementující směrnice Evropské unie. Pozornost však tentokrát zaměříme do občanského zákoníku, kterého se daný novelizační zákon dotkl v části týkající se licenčních smluv.
Prvním důležitým bodem je ukotvení zásady vhodné a přiměřené licenční odměny v § 2374 odst. 1 občanského zákoníku. Při této implementaci čl. 18 tzv. Směrnice DSM přistoupil zákonodárce spíše k minimalistické úpravě v podobě vyjmenování příkladů zásadních faktorů, které musí být zohledněny při stanovení výše licenční odměny. Přihlédnuto tak musí být především k „účelu licence, způsobu a okolnostem užití díla, k velikosti tvůrčího příspěvku autora a k územnímu, časovému a množstevnímu rozsahu licence“.
Ještě důležitější je však následující věta, dle které může být „odměna ujednána coby pevná částka pouze v odůvodněných případech a s ohledem na zvláštnosti jednotlivých odvětví“. Jednoznačně je tak stanoveno, že práva by mělo být možné „vykoupit“ za paušální částku jen ve výjimečných případech, zatímco podílové licenční odměny by měly být pravidlem. V případě, že se snaha nakladatelů bude i nadále v kontextu jimi předkládaných smluv vyvíjet směrem k buyoutům práv, může toto ustanovení hrát klíčovou roli pro vyjednávání a zachování stávající praxe podílových odměn.
Pozitivní změny doznala i tzv. bestsellerová doložka. Nalezneme ji hned v následujícím druhém odstavci § 2374 OZ. Právo na přiměřenou dodatečnou odměnu obsahoval občanský zákoník již dříve. Jde o právo domoci se určitého podílu na výnosech, pokud se dílo stane nadmíru úspěšným a příjmy z využití licence se dostanou do nepoměru s původně ujednanou licenční odměnou. V rámci novely došlo k drobné reformulaci ustanovení. Od ní si lze slibovat výrazně jednodušší a efektivnější vymahatelnost nároku, než tomu bylo doposavad. Zároveň jde o právo, kterého se nositel práv nemůže vzdát. Nepřipadá tedy v úvahu, že by o něj spisovatelé přišli v důsledku uzavření nevýhodné smlouvy.
Možnosti uplatnit bestsellerovou doložku by měly napomoci i nové povinnosti transparentnosti. Dle § 2374a občanského zákoníku je totiž nabyvatel licence povinen předkládat autorovi úplné informace o užití jeho autorského díla, a to alespoň jednou ročně. Tato zákonná povinnost se vztahuje dokonce na případné nabyvatele podlicence. Daného práva se opět autor nemůže vzdát. Autoři se tedy budou mít o co opřít v zákoně v případě, že jejich smlouva neobsahuje povinnost nakladatele předávat hlášení, resp. vyúčtování prodejů. Takto si budou moci udělat obecnou představu o rozsahu užití svého díla a použít získané podklady pro případné nárokování spravedlivé dodatečné odměny.
Není pochyb, že nejvhodnějším postupem je důkladná obezřetnost již při sjednávání nakladatelských licenčních smluv. Zákon pro autory a jiné nositele práv poskytuje řadu zákonných institutů, na které se lze spolehnout nejen při úvodním vyjednávání, ale též v případech, kdy již došlo k uzavření nepříliš výhodné smlouvy. V obou těchto situacích jsme schopni poradit a rádi poskytneme odbornou pomoc.
Tomáš Herold