Sidon, Karol (CZ)

Sidon, Karol

*1942

Karol Sidon

Ačkoli je literární tvorba dramatika, prozaika a scénáristy Karola Sidona rozmanitá a široká, jeho oficiální kariéra trvala poměrně krátce; první dílo, rozhlasovou hru Páté přikázání, kterou napsal v roce 1965, a jeho poslední legálně zveřejněné dílo, divadelní hru Latríny, nastudovanou v roce 1973, od sebe dělí pouhých osm let. Potom už se Sidon ocitl na pověstném „seznamu“ zakázaných spisovatelů, který autory zbavoval práva publikovat a veřejně působit. Do té doby však stihl napsat řadu významných děl. Především pět rozhlasových her, jež byly doposud prakticky neznámé: Páté přikázání, Cyril, Samotka, Dvojí zákon a Paní Svět. Vedle toho na sebe – už jako redaktor Literárních listů, respektive Listů, kde působil v letech 1968-69 – upozornil autobiograficky laděnými prózami Sen o mém otci (1968) a Sen o mně (1970), jakož i spoluautorstvím scénářů k filmům svého spolužáka z FAMU Juraje Jakubiska Zběhové a poutníci (1968), Ptáčkové, sirotci a blázni (1970) a Na shledanou v pekle, přátelé… (1970). Když ho v roce 1969 propustili z novin (před tím byl dva roky dramaturgem Studia kreslených a loutkových filmů Jiřího Trnky) a kontakt s ním přerušil i rozhlas, nějaký čas ho ještě držely „nad vodou“ nabídky z televize, pro niž vytvořil scénář podle Turgeněva Otcové a děti (1971, režie Eva Sadková) a scénář k televiznímu filmu Jaroslava Balíka Adam a Gabriel (který byl odvysílán pouze v Itálii v roce 1973). Scénář Kancelář na výsostech z roku 1972 už televize nenatočila a nerealizovány zůstaly i filmové scénáře Kuráž a Mlýn z počátku 70. let, které napsal pro Jakubiska.

Paradoxní je, že právě událost, která se stala tečkou za spisovatelovou oficiální činností, nastartovala jeho kariéru dramatika. A tak i když byl Sidon v roce 1972 jako řada jiných intelektuálů nucen profesně přesedlat (do roku 1973 pracoval jako trafikant v kiosku Poštovní novinové služby, pak byl dva roky pomocným dělníkem v podniku Vodní zdroje), s vervou psal pro divadlo. Svoji roli v tom jistě sehrálo i zdání, že by snad ještě mohl uvést hru Shapira v Realistickém divadle (kde ji chtěl nasadit autorův „dvorní“ režisér Luboš Pistorius) či Labyrint v Laterně magice (o což se zajímal režisér Miroslav Macháček), anebo že by drama Zpívej mi na cestu mohlo být přijato v Divadle na Vinohradech. Nestalo se: Shapira měl premiéru až v roce 1990, Labyrint o rok později a Zpívej mi na cestu zůstalo neuvedeno.

Další fáze Sidonovy dramatické tvorby se začala odvíjet v roce 1977, kdy podepsal Chartu a přivolal tím na sebe silnější diskriminační zájem oficiálních struktur. Do neoficiální literární obce naopak jako by se v té době teprve cele včlenil. Jednak se dočkal významného uznání – v roce 1978 mu sám Jiří Kolář udělil Cenu Jiřího koláře, jednak začal vydávat v samizdatu a jednak se ve svých hrách začal námětově přimykat k takzvané disidentské dramatice, která vykreslovala osudy hrdinů ocitajících se v opozici vůči režimu.

V roce 1983 Sidon přistoupil na naléhání úřadů (v rámci nechvalně známé akce Asanace, jíž se Státní bezpečnost snažila vyobcovat disidenty z Československa) a rozhodl se odejít do Heidelbergu, kde mu na Hochschule für jüdische Studien nabízeli studium hebraistiky. V roce 1992 Sidon zakončil studia na rabínském semináři v Jeruzalémě a 28. 9. 1992 byl jmenován vrchním pražským, 8. 11. téhož roku pak vrchním zemským rabínem. Jakožto autor vystupuje pod pseudonymem Chaim Cigan.

(Lenka Jungmannová)


Synopse

CYRIL

DVOJÍ ZÁKON

PANÍ SVĚT

PÁTÉ PŘIKÁZÁNÍ

SAMOTKA

LATRÍNY

SHAPIRA