Crommelynck, Fernand (BE)

 

Narodil se 19. listopadu 1886 v Paříži jeho otec i strýc byli herci. Dětství a mládí prožil mezi Paříží a Bruselem, podle toho, kde otec právě dostal angažmá. Tatínkova herecká profese také vzbudila chlapcův zájem o divadlo, když se učil roli syn mu ochotně napovídal. První autorský úspěch mu přinesla v roce 1906 soutěž belgického časopisu Thyrse o nejlepší původní aktovku, ve které zvítězil s veršovanou mussetovskou hříčkou Do lesa už nepůjdeme (Nous n´irons plus au bois). Za Crommelynckovu prvotinu je ovšem považován Řezbář masek (Le Sculpteur de masques), původně jednoaktová hra přepracovaná později do tří jednání. Řezbáře doprovodil nadšenou předmluvou Crommelynckův velký vzor Émil Verhaeren. Do doby autorských začátků spadají také Obchodník se steskem (Le Marchand de regrets) a Dětinní milenci (Les Amants puérils).
    Vzrůstající zájem o nového autora  přerušila první světová válka. Crommelynck s přáteli zakládá v Bruselu vlastní divadelní společnost Théâtre volant (Létající divadlo). Na repertoáru byly také Crommelynckovy hry, autor režíroval a pokud to bylo nutné, tak i hrál. Společnost vydržela dvě sezóny. Na sklonku války se Crommelynck vydal do Paříže. Tady také dokončil hru, jejíž námět nosil v hlavě už několik let – frašku Velkolepý paroháč (Le Cocu magnifique). Premiéra proběhla v Paříži v roce 1920 v Théâtre de l´Œuvre v režii Lugné-Poea a sklidila obrovský úspěch. Velkolepý paroháč zůstal nejuváděnější z Crommelynckových her a v Mejercholdově režii na konstruktivistické scéně vstoupil do dějin světové moderny.     
Hned další hra, tentokrát vycházející z Molièrova Lakomce a uvedená v roce 1925 vyvolala skandál. Crommelynckova tragická fraška Zlaté vnitřnosti (Tripes d´or) o lakomci, který své zla?áky polyká a na konci hry umírá, se stala pro francouzské publikum i kritiku nepřijatelná. Spisovatel a kritik François Mauriac napíše památnou větu – Crommelynck píše jako opilý Molière. Na kritiku odpovídá Crommelynck především další divadelní tvorbou – všechny tři další hry vzbudí znovu zasloužený zájem divadelníků, kritiky i publika: Carine aneb dívka posedlá svou duší (Carine ou la jeune fille folle de son âme) uvedená v roce 1929, Žena s příliš malým srdcem (Une Femme qu´a le cœur trop petit) z roku 1934, stejně jako Vášeň jako led aneb myšlenka pana Doma (Chaud et Froid ou l´idée de monsieur Dom) poslední autorova hra.     
Nejotevřenější polemikou s postuláty francouzské kritiky představuje Žena s příliš malým srdcem (Une Femme qu´a le cœur trop petit). Hra o úzkoprsé novomanželce posedlé domácím pořádkem, v jejímž malém srdci není místo pro lidskou přirozenost ani pro lásku, je nejslunnější autorovou komedií. Do postavy Balbíny vtělil autor všechny nectnosti rozumářské Francie.     Nový společenský náboj pak nese poslední Crommelynckova komedie Vášeň jako led, ve které autor ukázal zrod politického mýtu, doktríny založené na nikdy nevyřčené, myšlence umírajícího pana Doma. Vášeň jako led mohli současníci vnímat jako přímé varování před šířícím se fašismem. Masový a vojenský charakter, který uctívání Domovy myšlenky ve hře nabývá, předpovídá totalitní režimy, které sužovaly Evropu ve 20. století. Po roce 1934 se Crommelynck jako divadelní autor odmlčel, mezi léty 1940-1945 dostal nabídku řídit bruselské Théâtre des Galeries ve spolupráci s Lucienem Fonsonem. V padesátých letech vychází ještě neobvyklý detektivní román Je vrahem pan Larose? A také pětiaktová hra na motivy Shakespearova Jindřicha IV. s ústřední postavou sira Jana Falstaffa, Crommelynck ji opatřil podtitulem „pocta Shakespearovi“. Po roce 1945 se Fernand Crommelynck definitivně usadil ve Francii a ve svém bytě v Saint-Germain-en-Laye zde také v roce 1970 umírá.  

Z díla zmíněného autora DILIA v roce 1980 vydala hru „Le Cocu magnifique“ pod názvem Žárlivost v překladu Jana Tomka (text je k dispozici v elektronické podobě).