Hra předpokládá, že někteří herci hrají dvě role. Ženské postavy (s jednou výjimkou) mluví veršem.Na rozdíl od Schillerova dramatu tato polobásnická hra zachycuje úsek života Marie Stuartovny od jejího příjezdu z Francie do Skotska až po její popravu v Anglii. Její tragický osud byl zaviněn i složitými poměry náboženskými. Katolička Marie, odmítaná skotskými protestanty, se snaží alespoň trochu vychovat svého lehkomyslného a líného manžela Darnleyho, který je zavražděn poté, co sám ze žárlivosti zabil Mariina italského sekretáře. Marie se znovu provdá za svého zastánce Boswella. Po jeho vojenské porážce uprchne Marie do Anglie a svěří se do ochrany královny Alžběty. Její pobyt v Anglii vyvolá řadu spiknutí anglických katolíků hájících Mariino sporné právo na anglický trůn. Vášnivá a přímá povaha hrdinky jí nedovoluje rozpoznat politické nutnosti doby a podřídit se jim. Její hlavní protihráčka Alžběta Anglická je jejím pravým opakem a její rozum je silnější než Mariin cit.

Irena s Marií žijí v domku po rodičích. Mariina dcera Ivetka s manželem Otou a synem Martinem přijíždějí na návštěvu Martin má u babičky a tety čtrnáct dní zůstat. Irena má na Otu, Martinova otce, bezohledného „podnikatele“ vyhraněný názor a o Martinovi je přesvědčená, že je to zpovykaný nevychovaný kluk.Martin má novou motorku a jakmile rodiče odjedou, vydá se s Mirkou, dcerou Balabánových, na projížďku. Za vesnicí na polní cestě dojde k dopravní nehodě - někdo porazí malou holčičku a ujede. Podezření padne na Martina, ale ukáže se, že to způsobil Martinův otec. Martin se sblíží s Irenou a rozhodne se od rodičů odejít.

Nová současná úprava klasického Šrámkova textu pořízená u příležitosti premiéry hry v Městském divadle v Mladé Boleslavi.
K napsání lyrického dramatu Měsíc nad řekou autora inspirovaly vzpomínky na studia na píseckém gymnáziu. Hra má tři dějství. Šrámek hledá odpověď na otázku, co se stává s mladými lidmi, když se začnou měnit v dospělé. Kam mizí jejich ideály, nebojácné plány a orlí křídla? Není snad mládí pouhým výmyslem či podvodem?! Vlastní příběh začíná ve městě, kde se chystá sjezd gymnaziálních abiturientů. Chystá se na něj i Jan Hlubina, nyní starší muž. Přestože na gymnáziu patřil k nejlepším a nejctižádostivějším, skončil jako prodavač ve svém vyženěném obchůdku s papírnickými potřebami. Hlubina chce jít na sjezd i s manželkou a veřejně jí poděkovat za dobrý rodinný život. Jan Hlubina se setkává se svým bývalým gymnaziálním spolužákem a spolubydlícím Josefem Roškotem. Vzpomínají na uplynulé mládí a zatracují fanfarónství mladých. Druhou dějovou linii tvoří jejich dětí, Slávka Hlubinová a Villy Roškot. Jejich melancholický rozhovor, doprovázený hučící řekou a světlem měsíce, tvoří jednu z nejpůsobivějších částí hry. Do rozhovoru vstupují ale oba rodiče, Hlubina i Roškot. Pohádají se se svými dětmi. Nakonec se naštěstí obě generace usmíří.

Kratší hra v rozsahu jednoaktovky se odehrává na starém, zanedbaném hřbitově. Věrka sem utekla, protože už všechno rozbila" a má s sebou prášky, které hodlá spolykat. Setká se zde s Mirkou, která sem jde sekat trávu. Prášky omámená Věrka se nejprve Mirky, která je v černém a s kosou, lekne, upadne a rozbije si koleno o hranu hrobu ("Jsou vostrý…tady jsou hroby vostrý"). Mirka ji pozve k sobě, aby jí ránu vyčistila. Žije v bývalé márnici, kterou jí „dali" a ze které si udělala chudičký příbytek. Uvaří Věrce čaj.
   Během celkem všedního rozhovoru se obě ženy sbližují a odhalují svůj vnitřní svět. Obě jsou osamělé, vyvržené, Věrka trpí bytostným pocitem viny, a proto se trestá, Mirka často celé roky nejí, protože doufá, že k ní někdo pocítí lítost. Obě se ale statečně snaží nést svůj úděl ("Člověk jenom nesmí myslet na to, že jiní žijou jinak. Hlavně že se žije") Každá má něco, co jí dodává sílu: Věrka magne?ák s polskou nahrávkou náboženských písní, Mirka skříň plnou vlastnoručně ušitých večerních šatů. Postupně se obě rozhodnou společně umřít, obléknou si Mirčiny šaty a vlezou do hlubokého hrobu, který ozdobí sochou Panny Marie, již někdo vyhodil na smetiště. Lehnou si, poslouchají hudbu z nahrávky a zpívají…
   Hra se vyznačuje zvláštní křehkostí a prostotou, dialog je veden v krátkých jednoduchých replikách, které však mají svou osobitou poetiku se stopami černého humoru. Opakující se motivy skládají zvláštní mozaiku dvou ženských osudů, které jsou smutné, a přesto plné naděje. Skvělá herecká příležitost pro dvě herečky jakéhokoli věku.

Hra (o 24 obrazech) je drsně schematickou vizí o tom, jak asi bude v blízké budoucnosti vypadat chování globálních koncernů vůči světu a na druhé straně chování jejich zaměstnanců uvnitř samotné firmy. Neustálá neskrývaná hra o moc v obou zmíněných rovinách až do absurdity deformuje vztahy i charaktery (pokud předtím vůbec nějaké existovaly). Firma vede boj silou demagogie, její zaměstnanci se navzájem požírají mnohem primitivnějšími způsoby…
Zástupce cestovní kanceláře pan Emanuel Reiser nabídne úředníčkovi firmy Global Mobility Company Najbrtovi „bezrizikovou“ dovolenou, on se zdráháním přijme a začnou se dít neuvěřitelné věci. Orientální stát Kanagh, kam odjel, bojuje za hygienu ducha proti hygieně těla, tedy proti pracím a čisticím prostředkům – produktům „jeho“ firmy. Je uvězněn, ale nebezpečí v něm probudí takovou flexibilitu, že se nakonec stane vysokým vládním činitelem této země. Pak nás autoři přenesou do GM Company, kde se Najbrt stává šéfem sekce globálního exportu, na což jeho bývalí kolegové příslušně reagují… Později se však ukáže, že vše je fikce: Najbrt byl prostě na dovolené ve funkci generálního ředitele. Zmíněná dvě prostředí se střídají, stejně jako role a funkce jednotlivých aktérů. Červenou nití je pan Emanuel Reiser.

Hlavní hrdinka Aneta (žena středního věku) – prodavačka mléčného baru na malém městě, má za sebou neš?astnou lásku a pár dalších omylů. Monolog, který před diváky vede, vytváří hořkou komedii o starostech s láskou, o problémech soužití s nesnesitelnými rodiči – vlastními i cizími, o majetku za pár milionů, o rozdílu mezi Čechy a Moraváky, ale také o psu v růžových šatečkách, který se naučil létat…

Bohapustá komedie, ztřeštěná groteska, hra utržená ze řetězu, pojmenuj si tu hru jak kdo chceš. Zrodila ji naše současnost se všemi protimluvy, hamižnostmi a neuvěřitelnými morálními kotrmelci. Jedna postava za druhou, ať už je to stařičká matka - hraběnka a zámecká paní, která našla pozdní lásku, nebo otec - policejní důstojník ze starého režimu, jenž také nalezl svou pozdní lásku, stejně jako jejich nedonošený syn Heřman, který však není tak docela vlastní, a ovšem také jeho žena Marta, jež však je už tak trochu vdova... ti všichni jsou střelení a pitomí jak necky, ale nepatří do blázince. Patří mezi nás, protože my konec konců nejsme jiní. Platí to i o advokátovi Karlovi, nalezeném a hned zase ztraceném synovi, o komorníkovi a kandidátovi na Nobelovu cenu Franzovi, a nakonec i o komorné Máry, prosté děvčici z hor.
  Jednoho rána se rozpoutá - oč stupidnější, trapnější a komičtější, o to sveřepější - boj o restituovaný majetek a dvěma pohřebníkům, kteří ten boj sledují, jde z toho hlava kolem. Tři vinohradské činžáky, rokokový zámek uprostřed rozsáhlého parku, nemluvě o polnostech, lesích, bažantnici a jihočeských rybnících... To všechno po dvou výstřelech z kulovnice získá ten, kdo je nejmazanější ze všech.
  Že by se nic z toho, co se v této hře předvádí, nemohlo stát? Dramatik Miroslav Stoniš napsal svou komedii tak, že i ty nejpitomější situace jsou pravdivé. Ale hlavně: jsou k smíchu.

V době, kdy do Itálie vtrhl punský vojevůdce Hannibal, hrozil Římu zánik, neboť jedno město za druhým padalo do jeho rukou. A co horšího: našla se i taková města, jako vlivná Capua v úrodné Kampánii, která uzavřela s Hannibalem spojenectví. Než se tak stalo, došlo ovšem ve městě k složitým politickým bojům, až nakonec moc uchvátil patricius Pacuvius. Ale to je jen historický rámec, jak jej popisuje Livius ve svých Dějinách. Hrdinou pohnutých událostí je římský centurion Numerius, Pacuviův syn, který se vrací domů po strašlivé prohře své legie. To, že se Capua spojila s Hannibalem, považuje za odporné a nemůže otci tu zradu odpustit. Rodná Capua už pro něho není nic jiného než pouhá prodejná nevěstka. Jeho vztahy s otcem se ještě zhorší, když se zamiluje do mladičké Heracley, dcery řemeslníka. Pacuvius dá jasně najevo, že nikdy nepřipustí, aby syn přivedl do patricijského domu plebejskou dcerku. Když punský vojevůdce navštíví Capuu, ubytuje se v Pacuviově domě a Numerius se ho pokusí zavraždit. Atentát se nezdaří, ale Hannibal v zájmu spojenectví udělí Numeriovi milost. Když však Hannibala napadne na ulici Heraclea s nožem v ruce, vojevůdce ji chladnokrevně probodne. Numerius, jemuž se zhroutil svět, se posléze sblíží s lehkou holkou Paculou a uprchne s ní z města obleženého římskými legiemi. Omylem je zajat jako zrádce a konzul Fulvius přikáže, aby mu usekli ruce. A takto zmrzačeného jej vrátí zpátky do Capuy. Město je Římany brzy dobyto, všichni senátoři a patriciové popraveni a zbytek obyvatelstva je odsunut a nikdy se nesmí oni ani jejich potomci vrátit do Kampánie. Nevěstka Pacula je římským senátem jmenována čestným titulem hrdinka římského lidu a smí si z Kampánie vzít jakékoli bohatství. A ona, k překvapení vítězů, si vezme jen zmrzačeného Numeria a odejde s ním z Kampánie.
Stonišova Nevěstka Capua je plná vášně, poživačnosti, vypočítavosti a obludné krutosti, ale také hrdosti, lásky a naděje.

Příběh je vlastně dvojím zápasem prince Vojtěcha: bojuje o Vojtěšku s její matkou - mlynářkou, která se bojí, že Vojtěška bude v panském světě neš?astná, bojuje však i se zrádným regentem, jemuž důvěřivě svěřil na čas vládu a který se ho chce nyní zbavit, aby mohl vládnout neomezeně dál. Do tohoto zápasu, který se zdá být už prohraný, zasáhne Vojtěška, která se vydá princi na pomoc. Ten pak může splnit slib, že si pro Vojtěšku přijede v královském kočáře. Přijíždí dokonce s ní a mlynářka dává svolení k svatbě.
Hra je psána nerýmovaným veršem, a proto je třeba striktně dodržovat rytmus.

Osoby: Nepříjemná komedie pro dvě mužské a dvě ženské hlavní postavy a opici. Ve hře dále epizodně figurují: dva stěhováci a dva obchodní zástupci. Celé je to o nenápadné manipulaci mocných s těmi „nemocnými“, kteří netušíce, že jsou manipulováni, chvalořečí možnostem, které jsou jim v rámci manipulace „akčně“ poskytovány.  Autor říká: „Zcela mimo veškerou plánovanou činnost napadl mě zárodek této rádoby divadelní hry. Jsem velmi smutný z toho, jak nenápadně a s jakoby přátelským úsměvem naléhajících, podléhá běžný pozemš?an podnikatelským záměrům obchodních společností, které vyzbrojeny výrazem spasitele, zcela bezohledně využívají zatím neprobádaných zákoutí našeho mozku k vlastnímu prospěchu, aniž by v drtivé většině nabízely cokoli užitečného, hezkého, smysluplného. Jsem z toho smutný a ještě spíš rozezlený a toto je moje vyhlášení války.“